Změna v osobě vlastníka motorového vozidla představuje poměrně frekventovanou situaci, do které se běžně dostává řada osob. Již při pohledu na tržní prostředí lze v tomto segmentu sledovat stále výraznější nárůst nabídky a poptávky. Až do konce loňského roku byl proces přepisu nového vlastníka v registru silničních vozidel legislativně řešen zcela optimálně ve vztahu k právům a povinnostem vlastníka původního a nového. Každému z nich v zákonem stanovené lhůtě vznikala samostatná povinnost s ohledem na jeho vlastnictví. Původní vlastník byl povinen provést odhlášení vozidla na své jméno a poté, co byla tato skutečnost zanesena do registru vozidel a do technického průkazu, předal potřebné podklady vlastníku novému, který měl povinnost přihlášení vozidla svým jménem, což bylo po předložení veškerých zákonem vyžadovaných dokumentů, zejm. zelené karty o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla či protokolu o evidenční kontrole silničního vozidla, opět úředně zaneseno do údajů v registru. Oba takto učinili na místně příslušném obecním úřadě obce s rozšířenou působností ve správním obvodu jejich pobytu a zákonná povinnost spojená s administrativou přepisu se individuálně týkala každého z nich.
V praxi často docházelo k tzv. polopřevodům, tedy k situaci, kdy původní vlastník vozidlo odhlásil, ale novým vlastníkem již přihlášeno nebylo, což samozřejmě představovalo zásadní rozpor se smyslem existence registru silničních vozidel.
Nově, avšak s řadou komplikací
Uvedený nesoulad se skutečností by jistě bylo žádoucí řešit efektivním sankcionováním té osoby, která svoji zákonnou povinnost nesplnila, zákonodárce se však vydal cestou opačnou a celý tento administrativní proces znesnadnil a zkomplikoval na základě novely zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích s účinností od 1. ledna 2015. K zamezení tzv. polopřevodů sice došlo, nicméně zcela nepochopitelným způsobem, ze kterého je patrné, že nebylo-li hlavním záměrem cíleně znesnadnit vlastníkům tento povinný proces, pak se na přípravě novely nejspíše podílel někdo, kdo s těmito úkony nemá žádné praktické zkušenosti. Nově v zákonné lhůtě deseti pracovních dnů od změny vlastnictví mají oba vlastníci (původní a nový) povinnost dostavit se na příslušný úřad společně, příp. jeden z nich je oprávněn druhému udělit plnou moc s úředně ověřeným podpisem či oba dva mohou zplnomocnit osobu třetí. Je nutné uvést, že příslušným úřadem je pouze obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož správním obvodu se nachází pobyt původního vlastníka, resp. provozovatele vozidla. V současné době elektronických registrů a zejména za situace, kdy zcela běžně dochází k tomu, že jsou vlastníci z různých míst napříč celým Českem a zákonodárce je i přesto striktně nutí k jediné místní příslušnosti, jistě tak nelze hovořit o přibližování veřejné správy blíže k občanům.
Kritika místní příslušnosti je však na celém tomto procesu druhotná, primárním předmětem kritiky je nově stanovená odpovědnost pouze původního vlastníka za celý administrativní proces přepisu. Pokud bude mít vysloveně štěstí a nový vlastník bude zodpovědný a bude nakloněn k součinnosti, umožní mu to jeho povinnost v zákonné lhůtě splnit, avšak jak postupovat v situaci opačné? Co bude následovat, pokud nový vlastník přestane poskytovat součinnost a bude se vyhýbat společné návštěvě úřadu či předání plné moci společně s ostatními podklady nutnými pro změnu zápisu? Nikdy nemůže existovat plná záruka, že nový vlastník veškeré potřebné dokumenty zajistí a předloží. Lze samozřejmě uvažovat např. o vzájemné dohodě o předání vozidla až po administrativním přepisu, nicméně opět to pozbývá praktičnosti, zejm. z pohledu vlastníka nového, jenž bude uzavírat pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, které nebude mít fyzicky u sebe a bude muset tak spoléhat, že původní vlastník mu jej skutečně předá, nehledě na skutečnost, že bez fyzické přítomnosti vozidla nebude moci být provedena evidenční kontrola a tedy i vydán protokol o jejím výsledku představující zákonem povinný podklad pro změnu údajů v registru.
Pokud tedy dojde k situaci, která je v praxi zcela běžná, kdy je vozidlo předáno novému vlastníkovi a s původním se smluvně zaváží ke splnění veškerých povinností týkajících se převodu, avšak splněny nebudou, odpovědnost stále nese vlastník původní, který v takto vzniklé situaci vozidlo u sebe již nemá a jeho vlastnictví k němu nadále netrvá. Příslušný úřad při nesoučinnosti obou stran a předložení vyžadovaných podkladů změnu zápisu neprovede a navíc je oprávněn sankcionovat původního vlastníka pokutou až do výše 50.000 Kč za spáchání přestupku spočívajícím v jeho nepožádání o zápis změny vlastníka silničního vozidla. Jinými slovy původní vlastník již vlastníkem vozidla prokazatelně není, ale dikce zákona jej bez součinnosti další osoby, kterou nemůže žádným způsobem ovlivnit, nutí k administrativnímu zápisu vlastnictví vozidla a navíc se tím ještě dopustí přestupku i přesto, že má zájem s úředními osobami spolupracovat. Dochází tedy k absurdní situaci, kdy může být sankcionován za jednání osoby druhé, která se rozhodla své povinnosti neplnit.
Jak se bránit?
Možnosti obrany jsou v této situaci téměř nulové. Po uplynutí zákonné lhůty a za situace nesoučinnosti nového vlastníka je vlastník původní maximálně oprávněn k tomu, aby šel oznámit spáchání přestupku týkajícího se provozování silničního vozidla na pozemních komunikacích, které v rozporu se zákonnou úpravou není zapsáno v registru, čímž vlastně zároveň oznámí spáchání přestupku vlastní osobou za nesplnění povinnosti požádat o zápis změny vlastníka vozidla a hrozí mu tak uložení pokuty až do výše padesáti tisíc Kč. I přesto, že pokutu uhradí (a opět je poukazováno na skutečnost, že ji uhradí za jím nezaviněnou nesoučinnost někoho úplně jiného), situaci to reálně vůbec nevyřeší, protože nadále bude v registru vozidel veden jako vlastník (a často i provozovatel) vozidla, i když jím prokazatelně a fakticky již vůbec nebude a nedisponuje ani žádnou možností domáhat se vyškrtnutí svých údajů z registru, protože bez podkladů předložených vlastníkem novým není příslušný úřad oprávněn provést změnu zápisu údajů.
Nezbývá tedy nic jiného než doufat, že se tento nepovedený počin zákonodárce brzy změní a situace bude optimalizována takovým způsobem, aby již nadále nedocházelo k situaci, kdy budou prokazatelní „nevlastníci“ nuceni k zápisu jejich „vlastnictví“ v registru a navíc budou sankcionováni za nesoučinnost osoby druhé. Jistě je předmětem zájmu zamezení tzv. polopřevodů, avšak mělo by se hledat efektivní řešení reflektující skutečnost a naopak zákonodárce by neměl jít nepraktickou a nelogickou cestou vedoucí ke ztížení celého procesu.
Diskuze k článku ()