Když se z domova stane ještě větší past, než bývala

Pro většinu z nás je domov místem, kam se rádi vracíme, kde odpočíváme, kam se chodíme ukrýt před světem a kde je nám dobře. Oběti domácího násilí nicméně tento náš pohled na domov nesdílejí. Není pro ně bezpečným přístavištěm, ale pastí, ze které se nedá utéct.

Foto: Fotolia

Pod pojmem domácí násilí si většina lidí představí zejména partnerské násilí, ale v jeho širším pojetí používaném v odborné literatuře, se mezi oběti domácího násilí počítají i děti nebo naopak senioři. Oproti běžné představě veřejnosti není typickou obětí domácího násilí žena ze sociálně slabší rodiny po padesátce a se středoškolským vzděláním, neboť se domácí násilí táhne napříč celou populací. Jeho oběťmi jsou ženy i muži různého věku a vzdělání i příjmových kategorií. 

Abychom pochopili, co se od vyhlášení nouzového stavu odehrává v domácnostech zasažených domácím násilím, musíme si vysvětlit, jak funguje domácí násilí v době „normálního“ stavu. Na podrobnější rozbor tento krátký článek neposkytuje dost prostoru, takže se omezím na stručný popis mechanismu domácího násilí a jeho destrukčního vlivu na psychiku i fyzické zdraví obětí.

Typickými znaky pro domácí násilí je opakování jednotlivých násilných incidentů, mezi nimiž se nachází určitá klidová období. Tato období se pak v průběhu času postupně zkracují, zatímco jednotlivé násilné incidenty gradují, až nakonec může dojít situace do stavu, kdy se oběť nachází v nepřetržitém stavu strachu z toho, kdy přijde další útok, popřípadě už ví, že další útok nastane, neboť se násilí stane v podstatě kontinuálním. V průběhu oněch počátečních období klidu pachatel k sobě oběť laicky řečeno „připoutává“. Omlouvá se jí za předchozí napadení, prohlašuje je za exces, ostentativně dává najevo dobré chování, popřípadě oběti podsouvá, že si jeho chování zapříčinila sama svým nevhodným chováním. Tímto přenášením viny na oběť a omluvami přesvědčená oběť dospěje k názoru, že už se jednání násilníka nebude opakovat, načež přijde další útok, obvykle větší intenzity.

Důležité je, abychom si uvědomili, že pokud by k takovému napadení došlo na veřejnosti a od cizího člověka, oběť by velmi pravděpodobně věc nahlásila. Ale protože se jedná o osobu jí nejbližší, s níž spojila svůj život dobrovolně, propadá studu za to, s kým to žije, co vlastně sama dopustila, v důsledku toho trpí psychickými problémy, bojí se svěřit svým příbuzným, známým i policii. Takto vysvětlené schéma kruhu domácího násilí je velmi zjednodušené, ale obecně platné.

Domácí násilí má mnoho forem, od fyzického násilí (kopání, strkání, bití, třesení, vláčení po zemi, atp.), přes násilí psychické (např. vyhrožování, vydírání, snižování sebevědomí oběti, nadávky, bránění spánku, odpírání odpočinku), ekonomické (oběť má zakázáno disponovat s financemi, trpí nedostatkem, musí odevzdávat své výdělky, nesmí si nic koupit, atd.), sexuální (znásilnění, pohlavní zneužívání, sexuální nátlak, nucení k prostituci), po sociální (zákaz kontaktů s rodinou, zákaz chození do práce, zákaz telefonů, používání elektronické komunikace, atp.).

Pokud výše popsaný model rodiny zasažené násilím (i přes formu zkráceného výkladu o velmi komplikovaném problému domácího násilí) zasadíme do běžného denního života, dobereme se k tomu, že i v době otevřených nízkoprahových zařízení pro pomoc obětem domácího násilí, neomezeného fungování hotelů a ubytoven a na sto procent fungujícího státního aparátu oběti velmi často domácí násilí nenahlašují. Domácí násilí se kvůli vysoké latenci (ohlašovanost se odhaduje mezi 5 až 10 procenty) proto nazývá také násilím skrytým či násilím za zavřenými dveřmi.

Pojďme si tedy představit, co se odehrává v takových rodinách nyní, po vyhlášení nouzového stavu. Od 11. 3. 2020 nechodí děti do škol. Od 14. 3. 2020 platí na území celé republiky zákaz vycházení. Od 16. 3. 2020 pak je zavřena většina školek. Lidé nesmí vycházet z domova jinam, než za prací či nutnými nákupy, popřípadě kvůli nutné výpomoci členům rodiny. Většina neziskových organizací pomáhajících obětem domácího násilí je fyzicky zavřená a s klienty komunikují přes telefony nebo přes internetové poradny. Ubytovny a hotely nesmí přijímat nové hosty. Policie oznamuje v médiích, že nebude řešit bagatelní činy, aby nemusela přijít do styku s lidmi. Soudy pracují ve zcela minimálním režimu.

Všechny výše uvedené změny jsou živnou půdou pro domácí násilí. S uzavřením škol a nutností uzavření celých rodin doma po mnoho dní vzrůstá míra stresu, napětí a jednotlivé útoky domácího násilí se tak velmi pravděpodobně budou zhoršovat a eskalovat. Oběti, které dříve mohly mít alespoň minimální kontakt s rodinou a přáteli, se nyní ocitají v pasti, uzavření v ní spolu se svým agresorem. Pokud již dříve pro ně byl těžko překonatelný problém svěřit se a požádat o pomoc, nynější situace jim obrazně podráží nohy.

Situace je o to kritičtější, že velkou část obětí domácího násilí tvoří, jak už jsem psala na začátku, senioři a děti. Obě tyto skupiny patří k nejzranitelnější části populace, a to nejen kvůli své existenční závislosti na pachateli, ale kvůli omezené možnosti a schopnosti obrany a úniku. Staří lidé a děti nemají nejen psychické a fyzické kapacity bránit se agresorovi, ale zejména možnost a schopnost vyjít „na světlo“ se skutečností, že jsou oběťmi týrání.  

Děti jsou v současné době uzavření škol a školek doma trvale a nemají možnost jakéhokoliv úniku. Z praxe jsou známy případy, kdy okolí má podezření na týrání dítěte, či o něm dokonce ví, ale z různých důvodů ho toleruje a neohlašuje. Přitom jednou z častých omluv pro takové jednání je, že dítě chodí pravidelně do školy, je tam s vrstevníky, a je mu tam dobře a může si odpočinout. Nyní takovou možnost žádné týrané či zneužívané dítě nemá. Uvědomme si navíc, že dle výzkumů dochází k sexuálnímu zneužívání dětí nejčastěji právě v rodinách (okolo 70 % od nejbližších příbuzných).

U seniorů je pak situace podobná, navíc však u nich provázena extrémním studem za to, že jsou týráni partnersky či dokonce od svých vlastních potomků. U seniorů je navíc situace komplikována úbytkem fyzických i psychických sil, kvůli němuž je pro oběti vyššího věku velmi obtížné se situaci postavit a pokusit se o nějaké řešení. Se stářím přicházejí často změny psychiky. U seniorů  obětí domácího násilí pak musíme počítat s pocity vlastní viny, strachem, problémy s porozuměním okolnímu zrychlenému světu a technice, strachem ze životních změn, zvýšenou nedůvěrou a úzkostí, emoční nevyrovnaností, vysokou mírou sugestibility, změnami paměti, a podobně. Nyní se k tomu přidává i strach ze situace venku na ulici, v České republice, ve světě.

Cílem tohoto článku je pokus o popis situace, ve které se nyní nachází oběti domácího násilí. Pomáhající organizace jsou si uvedeného velmi dobře vědomy a snaží se i v době krizové situace obětem nadále pomáhat a posílit provoz svých telefonních linek. Ostatní veřejnost, včetně té odborné, si musí být vědoma nebezpečí, které v mnoha domácnostech naší země v současné době hrozí. A musí být připravena adekvátně a včas reagovat. Není naprosto možné neřešit problémy obětí domácího násilí proto, že nejsou v době nouzového stavu dostatečnou prioritou. Oběti domácího násilí totiž mají své priority – bojí se o svůj život a zdraví, či o život a zdraví svých nejbližších. Pokud jsme tedy měli podezření, že v domácnosti našich kamarádů, členů rodiny či známých není něco v pořádku, báli jsme se, že u nich dochází k domácímu násilí, je na čase zbystřit. Telefonovat těm, o které máme strach, ujišťovat se, že jsou v pořádku, nabízet pomoc, podporu a ujišťovat je, že v dané situaci nejsou samy.

Vyhlášením nouzového stavu nebyla dotčena žádná zákonná povinnost orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat domácí násilí, chránit jeho oběti a reagovat na volání o pomoc. A to bychom měli obětem sdělovat. Že z pasti, v níž se nyní nacházejí, existuje možnost úniku.

  

Hodnocení článku
66%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články