Totožnost skutku je důležitým pojmem trestního řízení a zjednodušeně řečeno znamená pro orgány v něm činné povinnost rozhodnout v závěru trestního stíhání meritorně o tomtéž skutku, pro který bylo toto trestní stíhání zahájeno. Obviněný tak po celou dobu nesmí být na pochybách, pro jaký konkrétní a přesně specifikovaný skutek trestnímu stíhání čelí.
V průběhu trestního stíhání se stává, že dojde ke změně právní kvalifikace u jednoho a téhož skutku. Buď tím, jak přibývají důkazy a popis skutku se tak upřesňuje, jindy prostě proto, že konkrétní orgán činný v trestním řízení má zkrátka jiný právní názor než ten předchozí. Méně často můžeme podobné zvraty vídat i v soudním stadiu řízení. Právě takový příběh mě nedávno zaujal, šlo o to, zda jednání obžalovaného posoudit jako podvod, nebo lichvu.
Ačkoliv podle policejních statistik počet trestných činů lichvy (§ 218 trestního zákoníku) mírně vzrůstá, lze s nadsázkou říci, že podvodníci stále vedou. Přitom mezi oběma trestnými činy nemusí být co do skutkových zjištění v některých případech velký rozdíl. Trestně stíhané jednání se dokonce může jevit na první pohled jako ukázkový příklad lichvářských praktik, aby se nakonec dle pravomocného rozsudku jednalo o trestný čin podvodu podle § 209 trestního zákoníku. A to i v případě, kdy jedním z rysů jednání obžalovaného je do očí bijící nepoměr mezi vzájemně poskytnutými hodnotami, či enormní úrok z prodlení.
Kdo je tedy podvodník a kdo je lichvář? Ohledně lichvy ustanovení § 218 odst. 1 trestního zákoníku stanoví, že kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
Oproti tomu trestný čin podvodu dle § 209 odstavec 1 trestního zákoníku postihuje toho, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.
Zdá se to srozumitelné. Pokud nastane situace, že plnění a protiplnění jsou na první pohled ve výrazném nepoměru, vyvstává nám na mysli okamžitě trestný čin lichvy. Aby také ne, vždyť to je, a vždy byla, podstata lichvářů, tvářících se jako spasitelé a podávajících pomocnou ruku v nouzi, za kterou se však skrývá velice nevýhodná půjčka.
Případ, o němž se zmiňuji, i pro některé účastníky překvapivou změnou právní kvalifikace v průběhu trestního řízení pěkně demonstroval, jak je možno vyložit v hraničních případech rozdíl mezi lichvou a podvodem.
Obžalovaný zneužil finanční tísně a zejména drogové závislosti poškozeného a nabídl mu půjčku ve výši 50.000,- Kč. K zapůjčené finanční hotovosti mu dal k podpisu i dokument nazvaný Změna vlastnického práva, dle kterého mělo přejít na obžalovaného na období tří měsíců vlastnické právo k nemovitostem nacházejícím se na území hlavního města Prahy, a to pozemku s domem, jejichž skutečná hodnota činila 1.500.000,- Kč. A to jako propadná zástava k zapůjčeným finančním prostředkům s ujednáním, že je možno splatnost půjčky prodloužit s úrokem 2.300,- Kč za každý den prodlení.
Zároveň mu ale předložil k podpisu dokument nazvaný Kupní smlouva, na jejímž základě poškozený za zde uvedenou částku 50.000- Kč prodal obžalovanému svůj podíl na nemovitostech. Obžalovaný to poškozenému vysvětloval tak, že druhá smlouva by začala platit v případě, že nebude včas zaplaceno. Takto také poškozený ve svých výpovědích v trestním řízení situaci chápal, že má jít o dvě na sebe časově navazující smlouvy.
Následně ovšem obžalovaný asistoval poškozenému při podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva na katastru nemovitostí, což se také podařilo, pochopitelně šlo o smlouvu druhou.
Obžaloba spatřovala v tomto jednání přečin lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, s tím, že obžalovaný, zneužívaje něčí tísně, dal sobě poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru a uvedeným činem získal pro sebe značný prospěch.
Soud se však přiklonil k právní kvalifikaci dle skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku.
Rozdíl mezi lichvářem a podvodníkem je totiž dle soudu třeba vidět v tom, že lichvář nikoho neuvádí v omyl, pouze využívá stavu poškozeného předpokládaného ustanovením § 218 trestního zákoníku. Poškozený má správnou představu o svém jednání, avšak poskytuje plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k vzájemnému protiplnění. Třeba proto, že je ve značné tísni a nemá jiné východisko. To je ostatně typické pro osoby závislé, ať už na drogách či hracích automatech, jejichž „abstinenční příznaky“ je dovedou do stavu, kdy jiné východisko skutečně nevidí. Přitom jsou si nepoměru vzájemného protiplnění vědomi. Obdobně pachatel tohoto trestného činu zneužívá rozumovou slabost, tíseň, nezkušenost, lehkomyslnost nebo rozrušení oběti.
Poměřuje se tedy hodnota obou plnění a záleží na jejich vzájemném srovnání, avšak poškozený má všechny relevantní informace k dispozici.
Naproti tomu u trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku poškozený jedná v omylu vyvolaném nebo využitém pachatelem, a nikoliv a priori pod vlivem tísně nebo v důsledku neschopnosti posoudit důsledek svého jednání.
A tak z názoru soudu plyne, že v daném případě by bylo možné o naplnění skutkové podstaty přečinu lichvy podle ustanovení § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uvažovat za situace, kdy by poškozený v určité tísni dobrovolně uzavřel kupní smlouvu s vědomím, že za cenu 50.000,- Kč vlastně prodává nemovitost v hodnotě 1.500.000,- Kč. Popřípadě, pokud by v rozumové slabosti, způsobené například nadužíváním drog, nebyl schopen zhodnotit vzájemný poměr kupní ceny a hodnoty nemovitostí.
To se však nestalo. Pokud se poškozený v důsledku jednání obžalovaného domníval, že je mezi nimi uzavírána „pouze“ smlouva zástavní, s uvedenými částkami souhlasil a uvědomoval si jejich vzájemný (ne)poměr, uzavřel soud, že byl kombinací předkládaných smluv záměrně uveden v omyl.
Musím však připustit, že vím o rozsudcích ve velmi podobných případech, kde soudy naopak v jednání obžalovaných shledaly trestný čin lichvy.
Poučení tak milovníky jednoduchých řešení neuspokojí. Jako vždy platí, že pro orgány činné v trestním řízení je nejdůležitější co nejpřesněji prokázat skutkový děj. Protože právě jeho detaily mohou vést k rozdílným právním závěrům, než v kauzách na první pohled obdobných.
Diskuze k článku ()