Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. V tomto článku bude blíže rozebrána problematika odčinění nemajetkové újmy sekundárních obětí v případě usmrcení či závažného ublížení na zdraví, se zvláštní pozorností právě na případy, kdy dojde k usmrcení primární oběti.
Účelem výše citovaného ustanovení je vymezení podmínek pro odčinění nemajetkové újmy sekundárních obětí škodné události, při níž došlo k úmrtí či způsobení zvlášť závažného ublížení na zdraví primární oběti, jakožto osoby blízké oběti sekundární (k tomu viz níže). Nemajetkovou újmu sekundárních obětí lze obecně vymezit jako psychickou újmu spočívající v tom, že poškozený spoluprožívá nebo je konfrontován s ublížením na zdraví či usmrcením osoby blízké[1], přičemž konkrétně se jedná o duševní útrapy pramenící z usmrcení či zvlášť závažného ublížení na zdraví[2] blízké osoby, jež negativně ovlivňují psychickou sféru člověka, nicméně nedosahují takové formy a intenzity, aby bylo možno hovořit o ublížení na zdraví[3]. Z tohoto mimo jiné vyplývá, že je nutno rozlišovat, zda psychické útrapy sekundární oběti spojené s úmrtím nebo zvlášť závažným ublížením na zdraví osoby blízké představují rovněž zásah do zdraví nebo života této sekundární oběti či nikoliv, tedy zejména zda psychická reakce sekundární oběti dosáhne takové intenzity, že ji bude možné považovat za újmu na zdraví sekundární oběti, neboť v takovém případě by sekundární oběti vedle nároku dle ust. § 2959 občanského zákoníku vznikl rovněž nárok na odčinění újmy na zdraví ve smyslu ust. § 2958 občanského zákoníku, jakož i související újmy majetkové(typicky ztráta na výdělku), přičemž tyto nároky by byly uplatňovány dle obecných ustanovení týkajících se náhrady škody.
Ustanovení § 2959 občanského zákoníku do jisté míry vychází z ust. § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník[4], nicméně konkrétní podmínky odškodnění sekundárních obětí jsou současnou právní úpravou výrazně modifikovány. Stávající právní úprava předně, na rozdíl od předchozí, váže vznik práva sekundárních obětí na odčinění nemajetkové újmy nikoliv jen na případ úmrtí primární oběti, ale i na případy, kdy je primární oběti způsobeno zvlášť závažné ublížení na zdraví. Vymezením pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ ve smyslu ust. § 2959 občanského zákoníku se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ve věci sp. zn. 25 Cdo 4210/2018 ze dne 27. 6. 2019, ve kterém mimo jiné uvedl, že při vymezení pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Půjde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o komatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity. Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. Dle Nejvyššího soudu ČR přitom kvalifikaci zvlášť závažného ublížení na zdraví dle ust. § 2959 občanského zákoníku nelze ztotožňovat s těžkou újmou na zdraví ve smyslu trestního zákoníku, zejména pak pokud jde o vymezení poruchy zdraví trvající delší dobu dle ust. § 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku[5]. Sama doba léčení, resp. doba trvání poruchy zdraví, tedy v tomto ohledu nehraje podstatnou roli, když rozhodující ke toliko „kvalita“ poruchy zdraví primární oběti, nikoliv délka trvání poruchy zdraví, byť tato skutečnost může indikovat, zda se v konkrétním případě jedná o zvlášť závažné ublížení na zdraví či nikoliv.
Současná právní úprava rovněž oproti úpravě podané předchozím občanským zákoníkem rozšiřuje okruh sekundárních obětí oprávněných uplatňovat nárok na odčinění nemajetkové újmy dle ust. § 2959 občanského zákoníku, když vedle manžela, rodiče a dítěte primární oběti je tento nárok oprávněna uplatňovat jakákoliv jiná osoba blízká, nehledě na to, zda s primární obětí v době vzniku škodné události sdílela společnou domácnost. Ohledně vymezení pojmu osoby blízké je třeba vycházet z obecné části občanského zákoníku, kde je osoba blízká definována jako příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Zákon rovněž formuluje vyvratitelnou domněnku, dle které se má za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.
Zcela zásadní změnou oproti předchozí právní úpravě je upuštění od paušálně stanovených částek, jichž se má sekundární oběti dostat jako odčinění vzniklé nemajetkové újmy, které byly za předchozí právní úpravy stanoveny přímo zákonem. Občanský zákoník ponechává rozhodnutí o konkrétní výši náhrady na uvážení soudu, který by měl peněžitou náhradu stanovit tak, aby plně vyvážila utrpení sekundární oběti, resp. aby vyplývala ze zásad slušnosti.Zde je nutno zmínit, že pro případy odčinění nemajetkové újmy sekundárních obětí dle ust. § 2959 občanského zákoníku se neuplatní ust. § 2951 odst. 2 občanského zákoníku v tom rozsahu, že sekundární oběti by bylo možno přiznat přiměřené zadostiučinění v nepeněžité formě, pokud by toto zajistilo skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, neboť ust. § 2959 občanského zákoníku, jež lze v tomto ohledu považovat za lex specialis, výslovně stanoví, že poškozenému má být poskytnuta peněžitá náhrada. Zároveň je však nutno poukázat na jistou nekonzistentnost přístupu zákonodárce k odstranění paušálních částek, neboť i když občanský zákoník již nestanovuje paušální částky peněžité náhrady, zákoník práce nadále s paušálními částkami pro odčinění nemajetkové újmy v případě úmrtí osoby blízké počítá[6].
Vzhledem k obecnosti kritérií obsažených v ust. § 2959 občanského zákoníku, jež mají být soudy zohledňovány při rozhodování o konkrétní výši peněžité náhrady sekundárních obětí, je konkrétní výše peněžité náhrady nejproblematičtější otázkou související s odčiněním nemajetkové újmy sekundárních obětí při usmrcení či zvlášť závažném ublížení na zdraví osoby blízké, když bližší kritéria pro stanovení výše peněžité náhrady dotváří a určuje až soudní praxe, která však zejména v posledních letech zaznamenala výrazný posun, přičemž lze předpokládat další vývoj právních názorů a závěrů týkajících se této problematiky, zejména pak skutečné promítnutí judikatorně vymezených východisek do rozhodování soudů o konkrétní výši peněžité náhrady.
Z recentní judikatury lze nejprve obecně odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 ze dne 12. 4. 2015, který s odkazem na potřebu zachování kontinuity dosavadní judikatury stanovil základní rozpětí peněžité náhrady sekundární oběti v případě úmrtí osoby blízké v částce 240.000,- Kč až 500.000,- Kč, a to pro skupinu citově nejblíže spjatých osob (rodiče, děti a manželé) přičemž v případě dalších, méně intenzivních, příbuzenských vazeb má být uvedené rozpětí přiměřeně modifikováno. Za zásadní ve vztahu k problematice odčinění újmy sekundárních obětí je však nutno považovat nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2844/14, ve kterém Ústavní soud nabádá obecné soudy, aby při stanovení výše náhrady vždy užívaly princip proporcionality, a to v podobě porovnání částky relutární náhrady přisouzené obecnými soudu v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, a to zejména do práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst nebo ochrany dobrého jména. Obecné soudy by tedy měly dle Ústavního soudu zajistit, aby peněžitá náhrada poskytovaná sekundárním obětem v případě úmrtí osoby blízké nebyla ve zjevném nepoměru k výši přiměřeného zadostiučinění, jež je přiznáváno v případě „prostého“ zásahu do osobnostních práv (např. zveřejnění nepravdivého článku v médiích, zveřejnění soukromé fotografie atp.), ohledně čehož Ústavní soud argumentoval tak, že ztráta blízké osoby, zejména dítěte, je pro většinu lidí tou největší ztrátou, s níž se mohou ve svém životě setkat, a je pro ně těžko pochopitelné, že v některých případech (z jejich hlediska méně závažných), dosahují částky peněžní satisfakce srovnatelné úrovně s náhradami za nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízkého. Takovou nemajetkovou újmu pociťují pozůstalí velmi úkorně, a o to více naléhavě se jeví potřeba, aby výše náhrady byla z pohledu žalobců spravedlivě stanovená.
Dosud posledním významným rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci odčinění nemajetkové újmy sekundárních obětí v případě úmrtí osoby blízké je rozsudek Nevyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 25 Cdo 894/2018, ve kterém Nejvyšší soud ČR konkretizoval a „valorizoval“ základní částku odčinění nemajetkové újmy sekundárních obětí, když v tomto rozsudku uvedl, že za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Tato základní částka však může být, resp. zpravidla by měla být, navyšována či snižována v návaznosti na níže vymezená kritéria.
Je zřejmé, že sekundární oběti nenáleží odčinění v jakémkoli případě úmrtí osoby blízké, nýbrž pouze tehdy, kdy lze škůdci přičíst zásah do práva na život nebo zdraví primární oběti, tedy pouze v případě, že u primárně poškozené osoby dojde ke smrti nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví v důsledku naplnění některé ze skutkových podstat náhrady škody[7], což předpokládá, že v příčinné souvislosti s jednáním škůdce, jímž škůdce porušil zákonnou či smluvní povinnost (či dobré mravy)[8], došlo k úmrtí nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví primární oběti, přičemž ve většině případů bude vyžadováno rovněž zavinění škůdce. Nad rámec toho musí pro úspěšné uplatnění nároku dle ust. § 2959 občanského zákoníku u sekundární oběti existovat citovaná újma, jež má být odčiňována, a to právě v podobě nemajetkové újmy, tj. duševních útrap. Existenci citové újmy je, vzhledem k praktické neprokazatelnosti subjektivních pocitů člověka, nutno dovozovat z objektivních hledisek, a to právě ze vztahu mezi primární a sekundární obětí, přičemž kvalitu takového vztahu předvídá právě ust. § 2959 občanského zákoníku, který umožňuje uplatňovat příslušný nárok toliko osobám blízkým. Lze tedy říci, že existence vztahu „blízkosti“ mezi primární a sekundární obětí již sama o sobě vytváří předpoklad vzniku citové újmy v případě usmrcení či zvlášť závažného ublížení na zdraví osoby blízké[9], neboť se jedná o typickou citovou újmu a její existenci není v konkrétním případě třeba prokazovat. Předmětem dokazování však budou odchylky od typického stavu, tedy zejména kritéria odůvodňující zvýšení či naopak snížení peněžité náhrady.
Kritéria určující konečnou výši peněžité náhrady, s přihlédnutím k výše vymezené základní částce, byla demonstrativním způsobem vymezena v již výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR. Mezi tato kritéria se řadí zejména intenzita vztahu primární a sekundární oběti, kdy z podstaty věci to musí být primárně skutečná kvalita vztahů mezi primární a sekundární obětí, jež určuje míru zásahu do psychické sféry sekundární oběti a tím i výši peněžité náhrady. Dalším kritériem je věk a zdravotní stav primární a sekundární oběti, jenž by však měl být zohledňován především pro účely navýšení peněžité náhrady sekundární oběti, přičemž ke snížení by mělo s odkazem na věk či zdravotní stav docházet pouze v extrémních případech (např. natolik negativní zdravotní stav primární oběti či natolik pokročilý věk, že bylo v konkrétním případě zjevné, že primární oběti zbývá pouze několik týdnů či měsíců života a osoby blízké již byly se smrtí příbuzného de facto smířeny), dále pak časová a místní blízkost sekundární oběti, kdy psychická újma sekundární oběti bude vyšší v případě, kdy bude očitým svědkem škodné události, existenční závislost sekundární oběti na primární oběti a případné poskytnutí jiné satisfakce. Dále pak mohou být zvažovány okolnosti na straně samotného škůdce, jako postoj škůdce k události, dopad události do duševní sféry škůdce či míra zavinění škůdce.
Opětovně je třeba upozornit, že výše vymezená kritéria jsou toliko návodná a demonstrativní, když soud musí vždy stanovit výši peněžité náhrady dle konkrétních okolností případu tak, aby byla v daném případě spravedlivá a v souladu se zásadou slušnosti. Nelze tedy mechanicky aplikovat výše vymezené závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně základní částky peněžité náhrady, jakož ani kritéria pro její zvýšení či snížení, avšak vzhledem k ust. § 13 občanského zákoníku by je měl soud při svém rozhodování zohlednit a v odůvodnění rozsudku se s nimi náležitě vypořádat, nicméně jeho rozhodnutí by mělo vždy zohledňovat specifické okolnosti daného případu.
[1] K tomu srov. MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Praha: Leges, 2018. Komentátor. ISBN 978-80-7502-199-1, str. 1021.
[2] Dle rozsudku NS ČR ve věci sp. zn. 25 Cdo 4210/2018 ze dne 27.6.2019 se v případě zvlášť závažného ublížení na zdraví se jedná o duševní útrapy (smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach) spojené s vědomím, že tato osoba byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem.
[3] K tomu srov. MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Praha: Leges, 2018. Komentátor. ISBN 978-80-7502-199-1, str. 1021.
[4] Za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to
a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,
b) každému dítěti 240 000 Kč,
c) každému rodiči 240 000 Kč,
d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,
e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,
f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.
[5] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
[6] Ust. § 271i zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, dle kterého: Jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší pozůstalému manželovi, partnerovi a nezaopatřenému dítěti, a to každému ve výši nejméně 240 000 Kč. Jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší dále rodičům zemřelého zaměstnance, jestliže žili se zaměstnancem v domácnosti, v úhrnné výši nejméně 240 000 Kč; jednorázové odškodnění ve výši nejméně 240 000 Kč přísluší i v případě, že se zemřelým zaměstnancem žil v domácnosti pouze jeden rodič.
[7] MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Praha: Leges, 2018. Komentátor. ISBN 978-80-7502-199-1, str. 1025.
[8] Sekundární oběť se však ve vztahu mezi ní a škůdcem může dovolávat toliko porušení zákonné povinnosti škůdce.
[9] MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Praha: Leges, 2018. Komentátor. ISBN 978-80-7502-199-1, str. 1028.
Diskuze k článku ()