Významná většina rozhodnutí našeho strážce ústavnosti v trestních věcech se logicky týká procesního práva, tedy oblasti, která je pro mě jako nalézacího soudce mimořádně důležitá.
Soudci odvolacích soudů a toho nejvyššího musí pochopitelně procesní právo znát dokonale proto, že chyby soudu prvého stupně v této oblasti jsou často zásadní a bez zrušení a vrácení věci neopravitelné. A z téhož důvodu a možná ještě více je stále musíme sledovat i my na prvním stupni soudní soustavy.
Soudci vyšších soudů valnou část práce zvládnou ve své pracovně. Pročíst podání stran, pečlivě nastudovat podstatné části spisu, nakonec často spis celý. Tím to ale nekončí, nalezené problematické právní otázky musí porovnat se zněním zákona, dosavadní judikaturou, odbornou literaturou, právní teorií. Pak se senát sejde a předběžně posoudí různé varianty před tím, než vyrazí do jednací síně.
Předseda senátu prvního stupně proces řídí v jednací síni, za účasti stran, často za velmi emotivních a manipulativních ataků stran, diváků, aktivistů, novinářů, kamer. Pravděpodobnost, že dojde k nějaké procesní chybě, je tak neskonale vyšší.
Proto je to poučení pro nás tak nezbytné.
A teď k právnímu názoru, který mě zaujal, jde o rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 3026/16 z 18. listopadu 2016. Ten posuzoval stížnost odsouzeného, který ve zkušební době podmíněného odsouzení spáchal další trestný čin, za který byl odsouzen. V prvním trestním řízení tak soud nařídil veřejné zasedání k posouzení, zda má být původně podmíněně odložený trest nařízen, případně rozhodnuto jinak. Ač byl odsouzený řádně o veřejném zasedání vyrozuměn, nedostavil se, usnesení mu následně bylo doručeno poštou, ovšem takzvaným uložením, čemuž se právě strážce ústavnosti věnoval.
Podle § 63 odst. 2 trestního řádu se obviněnému doručuje především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Do vlastních rukou se doručuje mimo jiné osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí [§ 64 odst. 1 písm. b) trestního řádu] s tím, že nebyl-li adresát takové zásilky zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování (§ 64 odst. 4 trestního řádu).
V případě náhradního doručování je shora citovanými ustanoveními trestního řádu konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Ústavní soud zdůrazňuje, že právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon; srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01, 115/28 SbNU 9).
Podle § 64 odst. 5 písm. a) trestního řádu nelze náhradním způsobem (podle § 64 odst. 4 trestního řádu) doručit písemnost, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Usnesení, jímž bylo rozhodnuto podle § 330 trestního řádu o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, do tohoto taxativního výčtu nespadá. Citované ustanovení se vztahuje jen na okruh výslovně uvedených písemností, což a contrario znamená, že jiné písemnosti - a mezi nimi též napadené usnesení okresního soudu - jsou mimo jeho dosah (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1316/2010).
Podle § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu nelze náhradním způsobem (podle § 64 odst. 4 trestního řádu) doručit písemnost, doručuje-li se jiná písemnost, tj. jiná než jsou písemnosti uvedené v § 64 odst. 5 písm. a) trestního řádu, a jestliže to předseda senátu z důležitých důvodů nařídí. V nyní posuzovaném případě předseda senátu (v zastoupení) Okresního soudu Praha - východ nechal usnesení - jímž bylo rozhodnuto o osvědčení stěžovatele - doručit stěžovateli do vlastních rukou, aniž zároveň nařídil, že doručovanou zásilku nelze doručit náhradním způsobem, resp. fikcí. Ustanovení § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu tedy na posuzovaný případ nebylo aplikováno.
Ano, nepostupoval bych jinak a jsem přesvědčen, že 99% soudců také. Ústavní soud je však toho názoru, že v případě napadeného usnesení, jímž je rozhodnuto podle § 330 trestního řádu o tom, že se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, je jediným ústavně konformním výklad, podle kterého takové rozhodnutí představuje z hlediska doručování vždy "důležitý důvod", pro který předseda senátu ve smyslu § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu nařídí, aby se při doručování této písemnosti neužil § 64 odst. 4 trestního řádu, tj. aby tato písemnost nemohla být doručena náhradním způsobem prostřednictvím fikce doručení.
Z výčtu písemností obsažených v § 64 odst. 5 písm. a) trestního řádu, u kterých zákonodárce vyloučil možnost náhradního doručení, je patrné, že je tomu tak z důvodu závažnosti právních důsledků s nimi spojených a jejich významu pro realizaci ústavně garantovaných práv na obhajobu a spravedlivý proces, které by jinak byly možností uplatnění náhradního doručení těchto písemností, co do včasného seznámení se adresáta s nimi, reálně omezeny. Přitom však závažnost důsledku napadeného usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu, tedy povinnost nástupu výkonu trestu odnětí svobody, je v tomto směru obdobná jako v případě některých rozhodnutí, které patří mezi písemnosti, u kterých je doručování náhradním způsobem vyloučeno ex lege. Současně od okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu se odvíjí lhůta k podání stížnosti jako řádného opravného prostředku, která je relativně krátká (3 dny). Náhradní doručení fikcí, a to i když je doručená písemnost následně vhozena do domovní schránky adresáta, tak v těchto případech výrazně zmenšuje reálnou možnost včas využít práva podat řádný opravný prostředek.
Ve shora uvedené závažnosti právních důsledků usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu ve spojení s krátkou lhůtou pro podání řádného opravného prostředku proti němu a s přihlédnutím k tomu, že právní fikce má být nástrojem výjimečným, Ústavní soud spatřuje důležitý důvod pro to, aby předseda senátu vždy nařídil podle § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu, že usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu nelze doručovat náhradním způsobem.
Ano, jde o jedno z těch rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž jsem rozpačitý. Pochopil bych, kdyby citovaný senát takto rozhodl v dané konkrétní věci, neboť zde šlo ještě o další související problémy, jako třeba spor o navrácení lhůty k podání stížnosti a podobně. Senát však autoritativně uvedl, že je nutné dle tohoto jeho právního názoru postupovat vždy!
Předložený případ je celkem typický pro osoby odsouzené pro další trestnou činnost v průběhu zkušební doby. Nepochybně musely do vlastních rukou převzít prvé usnesení o zahájení trestního stíhání, prvou obžalobu, první předvolání k hlavnímu líčení, první rozsudek, a to vše i v případě stíhání druhého, u něhož i osoba se zvýšenou nedůvtipností musí předpokládat, že nejspíš povede k přeměně podmíněného trestu. Odsouzený ovšem včas a řádně obdržel i vyrozumění či předvolání k veřejnému zasedání o přeměně! (k tomu více v článku Můžu, nebo musím přijít k soudu?)
Takže varování a informací měl odsouzený k dispozici celou řadu, o jednání o přeměně vědět musel a o hrozícím výsledku také. Přesto si rozhodnutí vyslechnout nepřišel. Usnesení jistě bylo v jednací síni vyhlášeno a náš procesní předpis odkazuje na zásadu ústnosti.
Tak jsem si vzpomněl na klasickou římskou právní zásadu: vigilantibus iura scripta sunt, toliko bdělým náleží práva. Jakpak by asi dopadl starověký Říman, kdyby byl bdělý, jako odsouzený v tomto případě?
Diskuze k článku ()