Rozhovor - Kateřina Šimáčková: Být soudcem není účastnit se soutěže v popularitě

Soudkyní Ústavního soudu je JUDr. Kateřina Šimáčková, PhD. od srpna loňského roku. Dříve působila jako právnička krajské hygienické stanice, asistentka ústavního soudce JUDr. Antonína Procházky a jako advokátní koncipientka. Advokacii se věnovala patnáct let a v roce 2009 z ní odešla do justice, přímo na Nejvyšší správní soud. Dva roky také byla členkou Legislativní rady vlády. Od počátku devadesátých let vyučuje na katedře ústavního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

asistent soudce
Foto: Fotolia

Poměrně často dáváte rozhovory nebo vysvětlujete svá rozhodnutí médiím. Je dobře, a je potřeba, aby to soudce dělal?

Obecně si myslím, že soudce by měl umět vysvětlit svoje rozhodnutí, pokud se ho na to někdo ptá. Takže pokud se mě někdo ptá, tak rozhodnutí vysvětlím. Určitě tak i reaguji na stav právního vědomí a na stav novinářské obce v České republice. Kdyby lidé byli dostatečně  právně vzdělaní a novináři dokázali naše rozsudky perfektně vysvětlit, tak by ta povinnost nebyla taková jako ve chvíli, kdy mám pocit, že ve veřejném prostoru se o právu mluví buď nekvalitně, nebo málo.

A nemůže se při „dovysvětlování“ rozhodnutí stát, že Ústavní soud ztratí určitou „auru neomylnosti“?

Já je ani tak nedovysvětluji, já jen opakuji, jak jsme rozhodli, kratším a srozumitelnějším způsobem. Upřímně řečeno, naše nálezy zřejmě moc lidí přímo nečte. A ostatně úplně nevím, jestli má mít soud nějakou takovou auru. Myslím, že legitimita soudcovského rozhodování je v tom, že soudce dokáže výrok rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit tak, aby ho společnost přijala a porozuměla mu.

Každopádně Ústavní soud má vysokou veřejnou důvěru. I vy sama jste při nástupu na Ústavní soud říkala, že to vnímáte jako vrchol kariéry. Splnila se Vaše očekávání, která jste při nástupu měla?

Určitě! Je to strašně naplňující a zábavná práce. Asi nikdy v životě jsem nepracovala tolik, jako teď. Myslela jsem si, že už to nejde, ale ono to jde. Ta práce je náročná, ale myslím, že přínosná.

Jak vypadá Váš pracovní týden? Setkáváte se vlastně často s ostatními soudci?

Prakticky každé úterý máme setkání pléna a alespoň jednou týdně se setkáváme v rámci našeho senátu. A já velmi často neformálně debatuji s kolegy a každodenně i se svými asistenty.

Stíháte ještě něco dalšího vedle soudu?

Už od revoluce učím na fakultě, to je pro mě vlastně takový odpočinek. Naštěstí je to dvě zastávky tramvají, takže se to dá stíhat.

V době, kdy jste tady na brněnské právnické fakultě studovala, jste už tušila, že chcete směřovat do soudnictví?

Já jsem studovala v osmdesátých letech, takže jsem si myslela, že žádnou velkou kariéru dělat nebudu, protože nejsem člověk, který by šel do kompromisů jako členství v komunistické straně a podobně. Vlastně jsem počítala s tím, že se asi nedostanu ani do advokacie. Tou dobou jsem věděla, že je zbytečné mít profesní ambice.

Takže představa, že byste mohla být soudcem, ve Vás rostla až po revoluci?

Vlastně ani to ne, přicházelo to tak nějak postupně. Asi půl roku po revoluci jsem dostala nabídku jít učit na právnickou fakultu. Protože mě vždycky bavilo ústavní právo – ostatně byla jsem pomocná vědecká síla u profesora Filipa – tak jsem asi rok působila pouze na fakultě. Potom jsem na Ústavním soudě byla asistentkou doktora Procházky. V určitém momentě jsem chtěla dělat praktické právo, a proto jsem v roce 93 odešla do advokacie. Původně mě vlastně vůbec nenapadlo, že se budu chtít stát soudcem nebo že mi to bude nabídnuto. Ale docela se mi líbí ten anglosaský styl – že by člověk měl být nejprve advokátem nebo státním zástupcem, stát za jednou stranou, a teprve potom se stát soudcem. Alespoň já jsem ten typ, potřebuji mít tu životní zkušenost praktikování práva. Myslím, že pro rozhodování je vlastně jednodušší, mít dopředu dáno, pro kterou stranu hledáte argumenty. Když to pak děláte dlouho, začnete vnímat, kde je spravedlnost, a chcete mít vliv na rozhodování o ní.

Několik let jste strávila několik na Nejvyšším správním soudě. V čem vidíte rozdíly oproti Ústavnímu soudu?

Pravá podstata je vlastně podobná, v hledání vyvážení, spravedlivého řešení. Třeba v německé doktríně se dokonce říká, že nejvyšší správní soud je „malý ústavní soud“, protože i nejvyšší správní soud má optiku „jednotlivec versus veřejná moc“.

A liší se třeba atmosféra obou soudů či vztahy mezi soudci?

Já tady vlastně mám Vojtěcha Šimíčka a Miladu Tomkovou, se kterými jsem pracovala na Nejvyšším správním soudě, za asistenty mám Kristýnu Foukalovou, Davida Kosaře a Pavla Molka, kteří přišli z Nejvyššího správního soudu, je to odtud kousek… Vlastně takový rozdíl, co se týče atmosféry, nepociťuji. Co se týče vztahů mezi soudci, zastávám názor, že by lidé v práci měli mít vstřícné a kolegiální vztahy, ale v tom, aby soudci byli osobní kamarádi, nevidím žádný mimořádný přínos. Dokonce si myslím, že když někoho vnímáte jako blízkého přítele, může to vést k tomu, že je Vám pak hloupé principiálně zastávat svá stanoviska. Vlastně všichni mí nejbližší přátelé jsou úplně mimo právnickou branži.

Což je nakonec možná přínosné…

Určitě, připadá mi to inspirativní. Moje maminka byla lékařka, můj manžel je kunsthistorik. Líbí se mi přátelit s lidmi, kteří mi otevírají jiné obory.

Projevuje se na Vašich vztazích k ostatním soudcům, že mezi nimi patříte k nejmladším?

Obecně si myslím, že soudy mají být pestré, měli by tam být soudci starší i mladší, z praxe i z akademie i kariérní soudci. Velké bohatství toho soudu je, když se na něm mohou setkat různé pohledy. Ale zrovna věk není v rozhodování úplně důležitá veličina. Často mají starší kolegové mimořádně moderní názory na právní otázky a mladší kolegové naopak názory konzervativní.

Mimochodem, jako soudkyni Vás občas srovnávají s Eliškou Wagnerovou – myslíte, že i Vy máte před sebou rozhodnutí, za která budete výrazně kritizovaná?

Tak já rozhodovala například o střídavé péči nebo o zrušení vazby Davida Ratha. Ale být soudce není účastnit se soutěže v popularitě.

Máte mezi soudci Ústavního soudu nějaké vzory?

Já je mám tady v kanceláři vyfocené – mám tady právě Elišku (Wagnerovou), doktora Procházku a profesora Klokočku. Ty považuji za mimořádné osobnosti pro Českou republiku.        

Když se radí plénum Ústavního soudu, jakým způsobem na něm vystupujete. Snažíte se ostatní přesvědčit o svém názoru, nebo spíše jen hlasujete?

Myslím – a také to tak bývá – že každý soudce by měl jasně vyjádřit svou pozici k dané věci. Ale já osobně velmi věřím diskuzi, ve které dospějete k názoru. Takže někdy je dobré diskutovat a mít otevřenou mysl, nebýt uzavřený různým pohledům. Jenom hloupý člověk si myslí, že má všechny argumenty v hlavě. Člověk by se neměl uzavřít a myslet si, že zná správné řešení každého problému. Ostatně myslím, že v právu se to správné řešení může v čase měnit.

Máte na mysli nějaký konkrétní příklad?

Obecně platí, že sociální, nebo politická práva jsou vždy práva v kontextu. Konkrétně se například v posední době hodně debatuje míra ochrany soukromí. Když se podíváte napříč Evropou, tak vidíte, že různé státy zastávají trochu jiné pozice a ta pozice je v každé společnosti vytvářena jinými důvody. Co se týče té změny v čase, líbilo se mi například rozhodnutí Francouzské Ústavní rady v případě tzv. garde à vue, což je zjednodušeně jakási zajišťovací vazba. V abstraktní kontrole ústavnosti Ústavní rada došla k tomu, že zákon je ústavně konformní. Ale pak po pár letech viděla, jak se vyvíjí realizace právní úpravy a v konkrétním případě pak řekla: ne, ten zákon nefunguje, vytváří nespravedlivé a nebezpečné důsledky, takže ho musíme zrušit. Podobně americkému Nejvyššímu soudu připadala například rasová segregace v jednu chvíli ústavně konformní, aby ji později shledal ústavně nekonformní a potom shledal ústavně konformní i afirmativní akci, kterou v posední době zase trochu omezuje. Zkrátka, myslím, že společenské kontexty výklad práva mění.

A to, že se výklad práva v čase mění, považujete za správné?

Určitě. Naše kultura se všeobecně stává k lidským právům čím dál citlivější, to je vlastně určitý výraz naší civilizace.

Americký Nejvyšší soud je také známým příkladem rozdělení soudu po pravolevé ose. Myslíte, že se něco takového může v politicky citlivých tématech projevit i u nás? Hraje třeba u Vás politický názor roli?

Abych pravdu řekla, tak třeba můj politický názor se vůbec nevyznačuje levo-pravým pohledem. Ale asi není dobré sama sebe hodnotit, to by měli dělat spíš lidé zvenčí. Na druhou stranu, člověk by si samozřejmě měl připouštět hodnoty, kterými se řídí. Nejnebezpečnější jsou lidé, kteří tvrdí, že rozhodují úplně bezhodnotově, tím většinou jen něco zastírají.

V případě, že na soudě nesouhlasíte s rozhodnutím většiny, píšete vždy disent?

Já dokonce zastávám názor, že je to moje etická, profesní povinnost. Tak jako argumentuje pro své rozhodnutí většina, tak i ten, kdo hlasuje proti, by měl dát svojí argumentaci najevo. Zejména v plenárních věcech. O tom byla ostatně velká debata i v obecné justici. Z obecné justice jsme na Nejvyšším správním soudě měli disenty jako první a debatovalo se, jestli jsou pak rozhodnutí legitimnější nebo méně legitimní. Já jsem přesvědčená – právě proto, že právo pro mě je diskurs, kterým se dospěje k řešení – že publikace ostatních názorů legitimitu rozhodnutí zvyšuje. Lidé pak vidí, že byly vzaty v potaz všechny argumenty a jedna argumentační linie zvítězila. Existuje i řada soudců i akademiků, kteří si myslí, že to věrohodnost snižuje, ale já se domnívám, že zejména ve složitých právních problémech je důležité, aby lidé slyšeli i ty druhé argumenty.

Čím to je, že se soudci na řešení právních otázek neshodnou?

Myslím, že nebanální právní problémy jsou tvořeny řadou argumentačních linií a některé z nich jsou mimořádně přesvědčivé. Lidé si musí uvědomit, že když vážíte dvě práva, která stojí proti sobě, tak je nesmírně komplikované rozhodnout, které z nich má v konkrétní situaci dostat přednost. A na to mohou být různé názory.

Vzpomenete si, kdy jste naposledy měla při rozhodování skutečné dilema a nevěděla, jak rozhodnout?

To mám často, k rozhodnutí se musíte postupně dopracovat. Mě vždycky trvá poměrně dlouho, než se rozhodnu, často si dokonce napíšu několik argumentačních linií pro vyhovění nebo pro zamítnutí. Přijde mi vlastně zvláštní, když se často soudci hodně zamýšlejí jen nad odůvodněním. Myslím, že bychom se měli spíše zamýšlet nad výrokem. Hodně ale pomůže studovat názory jiných soudců, jiných akademiků. My většinou nejsme konfrontováni s právním problémem, který by byl úplně ojedinělý a výjimečný, naopak řešíme většinou konflikt, který už byl mnohokrát promyšlen a proargumentován. Je dobré se do toho problému ponořit a seznámit se se všemi argumenty. Bohužel ale musím říct, že strany před Ústavním soudem nám ty argumenty často nepřinášejí, což je mi líto. Docela často musíme pátrat v akademickém prostředí, v zahraniční diskusi či judikatuře, v soft law mezinárodních organizací a podobně.

A nosíte si někdy právní problémy domů, probíráte je třeba s manželem?

Určitě, i když samozřejmě ne o otázkách, které musí zůstat diskrétní. Ale typově se o nich doma bavíme.

Vzpomenete si naopak na nějaký případ, kde jste na sebe byla hrdá, jak jste ho rozhodla?

Mě to přijde jako normální práce, takže že bych si stavěla nějaký pomník, to ne. Ale třeba ze správního soudu mám pár rozhodnutí, kde jsem se snažila soudce tak trochu inspirovat k senzitivnějšímu pohledu na práva účastníků – aby k nim nepřistupovali s formálním cynismem, ale pečlivě zvažovali, kdo by měl mít advokáta, lépe účastníky poučovali atd. Tam jsem měla pocit, že oproti obecné justici mám jiný pohled v tom, že si dokážu představit, jak se normální člověk dívá na to, když dostane od soudu dopis, který je úplně nesrozumitelný. Soudy by měly komunikovat s lidmi tak, aby pochopili, co po nich chceme a dokázali realizovat svá práva. V českém právním prostředí a české společnosti je veliký problém, že právo je lidem nesrozumitelné a právní pomoc poskytovaná lidem není organizována dobře.

Můžete s tím něco dělat z pozice soudkyně?

Jako soudkyně píšu o trochu více dopisů účastníkům, než průměrný soudce, snažím se psát srozumitelná rozhodnutí a případně interpretovat rozsudky, když jim veřejnost nerozumí. A předtím, jako advokátka jsem pro to zase mohla dělat to, že jsem zastupovala pro bono, podporovala různé pro bono aktivity a snažila se, aby mí klienti nebyli v pozici, kdy by nechápali, co se s nimi v právním systému děje.

„Baví“ Vás více agenda ústavních stížností, v níž lze pomoct konkrétnímu člověku, nebo plenární věci, kde má rozhodnutí široký dopad?

Obojí stejně. Vím, jak může do lidského života zasáhnout špatné rozhodnutí, stejně jako do něj může zasáhnout špatný zákon.

A máte nějaké otázky, které byste jednou chtěla dostat „na stůl“ k rozhodování?

Všechny zajímavé věci, které se řeší! Ale být soudce je vlastně docela reaktivní práce, nemůžete si naplánovat, co chcete judikovat. Vždycky chcete co nejlépe rozhodnout věci, které jsou Vám přidělené. Ale musím říct, že nemám věci, které mají větší nebo menší hodnotu. Jsem si vědoma, že skoro v každé věci rozhoduji o osudu konkrétního člověka a pro jeho konkrétní život je to rozhodnutí velmi důležité.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články