Změna celkového životního stylu společnosti v moderní době s sebou přinesla i zvyšování rodičovského věku a s ním spojený problém snižující se plodnosti, v jehož důsledku soustavně roste i poptávka po metodách asistované reprodukce, které díky medicínskému rozvoji v oblasti reprodukčních technologií dávají mnoha párům s poruchou plodnosti větší naděje na dosažení rodičovství. Z tohoto pohledu asistovaná reprodukce přináší mnohá pozitiva, ovšem zároveň jsou s ní imanentně spojeny mnohé zejména eticky a často též právně sporné otázky. Jeden z takovýchto sporných případů řešil v nedávné době i Ústavní soud, který se ve svém nálezu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1099/18, zabýval otázkou přípustnosti dokončení procesu umělého oplodnění po smrti zesnulého manžela.
Podmínky pro poskytnutí metod asistované reprodukce jsou v zásadě upraveny v zákoně č. 373/2011 Sb., zákoně o specifických zdravotních službách (dále jen „ZSZS“). Podle § 6 odst. 1 ZSZS lze umělé oplodnění provést „ženě v jejím plodném věku, pokud její věk nepřekročil 49 let, a to na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně (dále jen „neplodný pár“).“ Ve větě druhé uvedeného ustanovení zákon zároveň výslovně stanovuje, že žádost neplodného páru žádajícího o umělé oplodnění nesmí být starší než 6 měsíců.
Umělé oplodnění může tedy být provedeno pouze na základě písemné žádosti neplodného páru, která není starší než 6 měsíců. Tato žádost má zásadní význam zejména v případě nesezdaných párů, neboť v takovém případě se souhlasem muže s umělým oplodněním ženy zakládá domněnka otcovství dítěte dle § 778 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a tím i rodičovská odpovědnost tohoto muže.[1]
Před zahájením poskytování metod asistované reprodukce je poskytovatel, kterému bylo uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína (dále jen „poskytovatel zdravotních služeb“) v souladu s § 8 odst. 1 ZSZS povinen splnit svou povinnost informovat neplodný pár o povaze navrhovaných metod a postupů, jejich trvalých následcích a možných rizicích a o způsobu, jakož i o možných způsobech naložení s nadbytečnými lidskými embryi (včetně možné doby jejich uskladnění a předpokládaných finančních nákladů na toto uskladnění). Součástí poučení neplodného páru je nezbytně též informace o určování rodičovství k dítěti podle občanského zákoníku, bylo-li dítě počato umělým oplodněním.
Na základě informací poskytnutých poskytovatelem zdravotních služeb dle § 8 odst. 1 ZSZS udělí neplodný pár informovaný písemný souhlas s provedením asistované reprodukce, přičemž tento písemný souhlas musí být opakovaně udělen před každým provedením umělého oplodnění.
Právě otázka souhlasu muže z neplodného páru s umělým oplodněním byla zásadní pro řešení případu, kterým se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4020/2017, a následně též Ústavní soud v již výše zmiňovaném nálezu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1099/18.
V daném případě se žalobkyně žalobou domáhala, aby žalované (poskytovateli, kterému bylo uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína) byla uložena povinnost provést žalobkyni „postupem lege artis“ umělé oplodnění za použití její zárodečné buňky a kryokonzervované spermie jejího zemřelého manžela.
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4020/2017, danému problému věnoval velmi detailně, a to včetně srovnání se zahraničními právními úpravami a analýzy východisek pro danou problematiku vyplývajících z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (konkrétně zejména k porušení práva na soukromý a rodinný život dle čl. 8 EÚLP.
Dále se Nejvyšší soud při rozhodování obrátil též k důvodové zprávě k ZSZS, z níž dovodil dva závěry:
1) požadavek opakovaného udělení souhlasu před každým provedením umělého oplodnění a dodržení lhůty 6 měsíců jsou dány požadavky vyplývajícími z práva dítěte znát své rodiče,
2) postup dle ZSZS je možný jen „inter vivos“ (mezi živými), a to navíc jen při „léčbě neplodnosti“, když úmysl zákonodárce postihnout i vztahy vzniklé z umělého oplodnění spermiemi mrtvého muže nelze ze samotné úpravy ani důvodové zprávy dovodit.
Podle názoru Nejvyššího soudu: „Ustanovení zákona vyžadující písemný souhlas neplodného páru, nikoliv starší šesti měsíců, navíc současně chrání i muže poskytujícího biologický materiál k početí, neboť mu umožňuje kdykoliv souhlas odvolat. V dané věci tak zcela nelze vyloučit pochybnosti stran skutečné vůle zesnulého manžela žalobkyně stát se otcem i po své smrti. Informovaný souhlas s kryokonzervací spermií totiž obsahoval výslovné ustanovení o zničení tohoto biologického materiálu v případě jeho úmrtí. Uvedené též znamená, že kryokonzervované spermie muže tvořícího neplodný pár, nelze po smrti použít k léčbě tohoto páru, a to i když po smrti muže by dosud neuplynula šesti měsíční lhůta.“
Po posouzení relevantních aspektů pak Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru:
„Z výše uvedeného se tedy podává, že dokončit proces umělého oplodnění podle zákona o specifických lékařských službách je žalovaná povinna jen v rámci léčby neplodného páru. Nejvyšší soud tak neshledává důvod k přijetí závěru o skutečném zásahu do práva na respektování soukromého života žalobkyně, neboť i když lze námitky žalobkyně zcela chápat, obdobně jako v případě E. proti Spojenému království ve svém dovolání netvrdí, že by do budoucna byla zcela zbavena možnosti stát se matkou. Ve svém dovolání v zásadě míří na skutečnost, že již nebude moct zplodit dítě se svým zesnulým manželem. Jakkoliv lze její snahu chápat, platná právní úprava, jak je stanovena v českém právním řádu, by se ovšem s ohledem na judikaturní závěry Soudu měla nacházet v prostoru pro uvážení států a námitky žalobkyně proto nelze uznat ani na podkladě čl. 8 Úmluvy.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že poskytovatel, kterému bylo uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína, není povinen dokončit umělé oplodnění ze zárodečné buňky žalobkyně a kryokonzervovaných spermií jejího zemřelého manžela.“
Ústavní soud se následně ve svém nálezu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1099/18, se závěry obecných soudů ztotožnil a ústavní stížnost zamítl:
„Ústavní soud si je vědom toho, že shora popsaná životní situace, do níž se stěžovatelka dostala, je pro ni více než citlivá. Nicméně závěry obsažené v rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní. Podle jeho náhledu lze v podrobnostech zcela odkázat na velmi podrobné odůvodnění Nejvyššího soudu, který si byl při svém rozhodování zjevně vědom ústavněprávního rozměru celého případu. Z analýzy právní úpravy provedené Nejvyšším soudem vyplývá, že se nejedná o téma, jež by bylo v rámci Evropy pojímáno jednotně a ve své podstatě záleží na právní úpravě toho kterého státu. Právní úprava související s umělým oplodňováním vychází z morálních, kulturních, náboženských a etických hodnot dané společnosti. Podle Ústavního soudu je tak především na zákonodárci, aby stanovil podmínky a pravidla pro vznik života jiným, než tradičním způsobem. Ústavní soud považuje v souvislosti s projednávaným případem za podstatnou především okolnost zmíněnou i Nejvyšším soudem, a to že v tomto případu "nelze vyloučit pochybnosti stran skutečné vůle zesnulého manžela žalobkyně stát se otcem i po své smrti. Informovaný souhlas s kryokonzervací spermií totiž obsahoval výslovné ustanovení o zničení tohoto biologického materiálu v případě jeho úmrtí. Uvedené též znamená, že kryokonzervované spermie muže tvořícího neplodný pár, nelze po smrti použít k léčbě tohoto páru, a to i když po smrti muže by dosud neuplynula šestiměsíční lhůta." S takovým závěrem Ústavní soud souhlasí.“
Nicméně i přes konečný závěr Ústavního soudu je nutno podotknout, že rozhodující senát Ústavního soudu nebyl při rozhodování jednotný a soudce David Uhlíř připojil k rozhodnutí své odlišné stanovisko. Podle názoru Davida Uhlíře: „Za situace, kdy žádné výslovné ustanovení zákona nezakazuje užití zmrazeného spermatu po smrti jeho dárce, je na místě vycházet z přání zemřelého.“ Za podstatné považuje disentující soudce též skutečnost, že „výklad zákona, který by umožnil stěžovatelce dítě počít, by nijak nepoškodil práva jiných subjektů.“
Závěrem
Rozsudek Nejvyššího soudu lze považovat za velice důkladný a z hlediska daného případu, i přes etickou složitost, ústavně konformní. Nabízí se však otázka, která byla v daném rozhodovacím procesu zmíněna jen okrajově, neboť v daném případě pro ni nebyly splněny zákonné podmínky. Tou otázkou je, zda a jak by se rozhodnutí Nejvyššího soudu a potažmo též Ústavního soudu změnilo v případě, že by souhlas zemřelého manžela splňoval zákonné podmínky institutu dříve vyslovených přání dle § 36 zákona č. 372/2011 Sb., zákona o zdravotních službách. Byla by v takovém případě vůle zemřelého manžela považována za nepochybnou? Nebo by při rozhodování převážil závěr Nejvyššího soudu, že umělé oplodnění lze provádět jen mezi živými (inter vivos)? Na tuto otázku však může jednoznačně odpovědět jedině případná budoucí rozhodovací praxe či potenciální změna zákonné úpravy.
[1] Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Zuklínová, M.. et al. : Občanský zákoník. Komentář. Svazek II, 2014, S. 291-293.
Diskuze k článku ()