K sepsání tohoto článku mě přiměla situace kolem občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti, podané vnučkou žurnalisty Ferdinanda Peroutky Terezií Kaslovou, směřující vůči Kanceláři prezidenta republiky. Jak už je chronicky známo, škodnou událostí podle žalobkyně byl prezidentův výrok na konferenci u příležitosti 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, kde z jeho úst zaznělo skutkové tvrzení, že Ferdinand Peroutka je autorem článku „Hitler je gentleman“. Existence tohoto článku měla dokládat úpadek intelektuálních elit v předválečné době. Podle žalobkyně uvedeným výrokem došlo k zásahu do cti a důstojnosti Ferdinanda Peroutky, jenž měl vždy veřejně vystupovat proti nacismu. Cílem mého článku však není hodnotit onen výrok nebo osobu Ferdinanda Peroutky, ale snaha o nastolení úvahy o rozsahu právní (ne)odpovědnosti prezidenta v České republice v občanskoprávní rovině.
Indemnita prezidenta je zakotvena v čl. 54 Ústavy, kde je stanoveno, že tento není z výkonu své funkce odpovědný, a je mu tedy dána jakási politická neodpovědnost a nevázanost názory a postoji ostatních ústavních činitelů. Článek 65 dále rozvádí, že prezidenta republiky není možné po dobu výkonu funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt, je tedy nadán imunitou trestní, správní a přestupkovou. Je třeba však mít na zřeteli, že význam imunity ústavních činitelů spočívá v ochraně právního státu, demokratického zřízení a zajištění fungování státu volenými orgány a není to jakási výsada či odměna pro zvolené zastupitele. Prezident se zvolením do funkce nestává jakýmsi nad-občanem, posledním spravedlivým, neodpovědným za občanskoprávní delikt. Jedním z pilířů právního státu je zásada, že občané jsou si rovni před zákonem, a kde jinde by to měla být pravda, než v právu občanském.
Ústava v čl. 62 a 63 mezi pravomoci a povinnosti prezidenta vystupování na konferencích nezařazuje, prezidentovi však přísluší vykonávat i pravomoci ústavou neuvedené, pokud to stanoví zákon. Jak uvádí důvodová zpráva k Ústavě[1], činnost prezidenta může nabývat dvou podob, za prvé je to výkon jeho funkce, tedy naplňování role prezidenta v republice, a za druhé je to jeho politická a veřejná činnost. Tyto podoby se v praxi překrývají a mohou vznikat pochybnosti, jaké jednání je kryté indemnitou.
Účast a vystoupení na konferenci není výkonem žádné explicitně stanovené pravomoci prezidenta, prezident svou účastí situaci zastřešuje a naplňuje svoji úlohu reprezentace státu, kterou má mimo jiné vykonávat v rámci svého slibu (a slib, jak víme, zavazuje) v zájmu všeho lidu. Je tedy zásadní otázkou, jestli takovýto projev nebo jeho části, jsou výkonem funkce, či jinou veřejnou činností. Prezident má možnost a právo kritizovat a neřídit se názory jiných ústavních činitelů, což plyne z jeho politické neodpovědnosti. Kritika jiného politika či ústavního činitele je v mezích jeho pravomoci a neodpovědnosti, pokud však uvádí skutková tvrzení, která bezprostředně nesouvisí s politickou soutěží, veřejnou správou či tématy, která se týkají výkonu jeho práv a povinností, a tato tvrzení jsou schopná zasáhnout do osobnostních práv chráněných občanským právem, mohou vznikat a také vznikají pochybnosti, zdali na toto jednání indemnita dopadá.
Podle Jan Kysely z PrF UK či Elišky Wagnerové se v tomto případě indemnita neuplatní, protože ke škodnému skutku nedošlo v důsledku naplňování ústavních práv a povinností a není zde důvod, proč by prezident jako občan měl být vyvázán z deliktní odpovědnosti podle občanského zákoníku. Ladislav Vyhnánek z Katedry ústavního práva a politologie PrF MUNI se v pořadu Týden v justici 6. 3. 2016 naopak vyjádřil, že tvrzené škodné jednání se stalo v souvislosti s výkonem funkce, a prezidenta tedy v tomto případě nelze žalovat.
Náš právní řád nedává jasnou odpověď na to, co všechno náleží do náplně funkce prezidenta, a otázka podstaty veřejného projevu není nová a zabýval se jí už v roce 1937 právní filosof a první děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity František Weyr. Na jeho myšlenky navázal Ústavní soud ČSFR[2] a dovodil, že náplň výkonu funkce prezidenta je třeba vykládat extenzivně a v pochybách se jednání má mít za výkon funkce. Otázku, jestli je projev na konferenci výkonem funkce prezidenta, tedy asi uspokojivě nezodpovíme.
Jak tedy z výše uvedeného vyplývá, prezident může být v občanskoprávních sporech žalován a případně uznán odpovědným, pokud soud dovodí, že jeho jednání bylo mimo rámec výkonu funkce. Žalobkyně nezvedla ústavněprávní rukavici a místo prezidenta jako původce výroku, žalovala Kancelář prezidenta republiky s výše nastíněným odůvodněním, že prezidenta v tomto případě není možné žalovat. Ačkoliv žalobkyni soud první instance přisvědčil, a shledal tak Kancelář pasivně i věcně legitimovanou a nadto i odpovědnou za prezidentův výrok, zůstává stále otázka indemnity nezodpovězena.
Stejně jako není u konce tento spor, není u konce ani hledání odpovědi na otázku, jestli jsou skutková prohlášení prezidenta, byť přednesená na konferenci, kde prezident vystupuje jako hlava státu, nestíhatelná. V historii České republiky ještě nedošlo k meritornímu rozhodnutí ve věci soukromoprávní odpovědnosti prezidenta za škodu a jako právník cítím promarněnou příležitost, že žalobkyně nenechala v této věci rozhodnout soud a nezbývá než doufat, že soudy dalších instancí se k této otázce vysloví.
Článek byl publikován ve spolkovém časopise FAKT na Právnické fakultě Masarykovy univerzity.
[1] Vladimír Sládeček, Vladimír Mikule, Jindřiška Syllová Ústava České republiky, 1. vydání. Praha: 2007, 949 s.
Diskuze k článku ()