Svoboda projevu vs. právo na ochranu osobnosti u veřejně činných osob Zdroj: Fotolia

Svoboda projevu vs. právo na ochranu osobnosti u veřejně činných osob

Střet dvou (či více) základních lidských práv a svobod není ničím neobvyklým a dochází k němu dnes a denně. K soudním sporům se velmi často přistupuje u svobody projevu uplatňované médii a u práva na ochranu osobnosti u veřejně známých osob. Podle jakých kritérií soudy postupují při rozhodování o tom, které z těchto dvou základních práv má přednost a proč? Pojďme se na základní zásady pro řešení takovýchto střetů podívat zblízka.

JUDr. Jiří Matzner Ph.D.  LL.M.

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M.

zakladatel AK Matzner et al

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M.

zakladatel AK Matzner et al

Svoboda projevu a právo na ochranu osobnosti

Svoboda projevu je v českém právním řádu zakotvena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod a v mnohých mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Jako jedna ze základních občanských svobod zaručuje každému právo na informace a na svobodné vyjadřování svých názorů slovem, písmem, tiskem či obrazem. Právo na ochranu osobnosti je nicméně také základním lidským právem zakotveným v čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Chrání mimo jiné před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jakož i před narušováním lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména. Jelikož tato dvě základní lidská práva brání hodnoty, které si mohou u různých osob s různými zájmy vzájemně odporovat, dochází často k jejich střetu. Zejména u tisku a médií, jejichž velmi expresivní projevy (prostřednictvím např. kritických až urážlivých článků, zesměšňujících videí či karikatur) mohou zasahovat do soukromí veřejně známých osob a poškozovat jejich důstojnost, soukromí či dobrou pověst.

Svoboda projevu samozřejmě není neomezená a má i své limity. Jako jedno ze základních politických práv je nicméně postavena zcela na roveň právu na ochranu osobnosti, jakož i dalším ústavně zaručeným základním lidským právům a svobodám, což mnohokrát potvrdila četná judikatura. Ochrana práv a svobod druhých (jako ochrana důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména apod.) tak může být důvodem pro omezení svobody projevu. Při střetu těchto dvou základních práv však bude vždy nezbytné zkoumat (s přihlédnutím k okolnostem každého případu), zda nebyla bezdůvodně dána přednost jednomu před druhým. Posuzovat se bude zpravidla intenzita zásahu do osobnostních práv s ohledem na přiměřenost při uplatňování svobody projevu, jakož i příčinná souvislost mezi zásahem a samotným porušením.

Skutková tvrzení, či hodnotící soudy?

Při posuzování neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti se rozlišuje především mezi skutkovými tvrzeními a tzv. hodnotícími soudy, přičemž ke každému z těchto projevů soudy přistupují zcela jiným způsobem. Skutkové tvrzení reprezentuje fakta, která objektivním způsobem popisují realitu a jsou prokazatelná. U skutkových tvrzení je důležitá jejich úplnost a pravdivost – tedy jistý objektivní a ničím nezkreslený vztah mezi samotným projevem a realitou, který je možný prověřit dokazováním. Skutková tvrzení, jež jsou nepravdivá nebo určitým způsobem pravdu zkreslují, tak zpravidla představují neoprávněný zásah do osobnostních práv. To však neznamená, že jakékoliv zveřejnění nepravdivých informací se bude pokaždé automaticky klasifikovat jako zásah do práv na ochranu osobnosti  to by představovalo poněkud přísný metr. Často to však takový zásah předznamenává.

Hodnotící soudy na druhou stranu představují subjektivní názory a hodnocení, která objektivně nepopisují nebo nereflektují realitu (tj. nejedná se o holá fakta), nýbrž ji určitým subjektivním způsobem komentují, hodnotí a posuzují, čímž ji i ohýbají. Proto nelze jakýmkoliv způsobem prokazovat jejich pravdivost, jelikož hodnotící soudy reprezentují právo každého člověka projevovat svůj vlastní subjektivní názor. 

Jak uvedl i Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 996/2007 ze dne 30. dubna 2007: „V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.“

Vyjadřování hodnotících úsudků má nepochybně své meze. Není možné zasahovat do lidské důstojnosti nebo do soukromého života jiných osob přehnaně urážlivou či dokonce vulgární formou kritiky, která by překračovala obecná pravidla slušnosti. Subjektivní úsudky proto musí být prostě a jednoduše přiměřené. Posouzení této přiměřenosti však bude vždy předmětem uvážení soudu. Hodnotící soudy tudíž nepopisují realitu jako takovou, nýbrž ji v podstatě jen volně interpretují.

Rozlišení mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy učinil mimo jiné i Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí ve věci Lingens v. Rakousko ze dne 8. července 1986, podle něhož: „v případě veřejné osoby jsou z důvodu jejího postavení dány širší limity přípustné kritiky než v případě soukromé osoby, přičemž je třeba velmi pečlivě rozlišovat mezi fakty a vlastním hodnocením. Existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze. Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek, dokázat jejich pravdivost, naplnit a takový požadavek samotnou svobodu názoru porušuje.“

Ochrana u veřejně činných osob

U veřejně činných osob jsou mantinely přípustné kritiky celkově širší než u jiných osob. Za veřejně činné osoby jsou považováni především politici, známí herci, zpěváci, sportovci, moderátoři atd., kteří jsou populární a ve veřejných kruzích všeobecně známí. Evropský soud pro lidská práva i české soudy tento závěr mnohokrát potvrdily ve svých rozhodnutích. Jak uvedl např. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. března 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03: „Lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Důvod tohoto principu je dvojí. Jednak se tím podporuje veřejná diskuze o veřejných věcech a svobodné utváření názorů.“

Pokud jde o vymezení rozsahu těchto mantinelů s ohledem na možný zásah do osobnostních práv, bude takovéto posouzení vždy více či méně v diskreci soudního rozhodování. Soudy však budou při posuzování přihlížet především k tomu, zda ke kritice došlo v souvislosti s veřejnou činností dané osoby, či nikoliv. Soudních rozhodnutí určujících v tomto směru jisté limity je opravdu nepřeberné množství. Relativně trefně a zároveň komplexně a uceleně se k tomuto tématu vyjádřil Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, ze dne 27. února 2013, ve kterém uvedl, že: „je jistě skutečností, že práva na ochranu osobnosti se mohou domáhat i politici a ostatní veřejně činné osoby; měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. Je to dáno tím, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí (...) zde je namístě volit benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací a hodnocení jednání takové osoby právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna se o nich dozvídat, a to pro posouzení způsobilosti jak např. odborné, tak morální, obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává.“

Závěrem

Při střetu základních práv, jako je svoboda projevu a právo na ochranu osobnosti, je vždy potřeba postupovat velmi opatrně, jelikož jakékoliv neúměrné zkrácení těchto základních pilířů demokracie by mohlo být pro společnost nebezpečným precedentem. Přesto však musí být nastaveny určité meze, za které se již nelze vydat, a to i u veřejně činných osob. Ty musí mít rovněž právo se bránit proti přehnané hanobící kritice, urážkám nebo zesměšňování médii, přestože míra ochrany u nich bude o stupínek níže než u ostatních smrtelníků.

svoboda projevu ochrana osobnosti lidská práva střet práv

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články