Zbraně lidem, nebo státu?

Předem upozorňuji, že tématem této poznámky není nová směrnice Evropské unie o nabývání a držení střelných zbraní. Tu vnímám prioritně jako politický problém, nikoli právní. A jestli právní, tak určitě to není téma pro mě, prvostupňového trestního soudce jedné menší členské země EU.

předseda senátu Městského soudu v Praze, prezident Soudcovské Unie
Vyhláška o dovoleném výrobním provedení plynové zbraně a expanzní zbraně
Foto: Fotolia

Nicméně kauza, která mě zaujala a o níž psát chci, je také trochu o vnímání případného přirozeného práva na nabývání a držení střelných zbraní na našem kontinentu. Domnívám se totiž, že vztah lidí k držení střelných zbraní je silně ovlivněn jejich osobním hodnotovým systémem, filosofií, možná i vírou. Na rozdíl od Spojených států, kde v době jejich utváření byla držba střelné zbraně na většině území holou nezbytností, tak historicky v kontinentální Evropě nebylo držení zbraně samozřejmostí, ale výsadou šlechty, námezdních vojáků, později armády, policistů a podobně. Asi proto každé uvažované omezení práva držet střelnou zbraň vzbudí v USA masový odpor (byť údajně počet osob podporujících takovou změnu postupně přibývá), shora zmíněná směrnice EU pak našla jediný protestující stát, Českou republiku!

Nicméně i u nás jsou stoupenci obou táborů, názory na tento fenomén jsou často rozdílné i mezi právníky, trestní odborníky nevyjímaje. Jsem totiž přesvědčen, že případ, který chci popsat, vedle chladně formálně-právní stránky v sobě skrývá i hodnotové úsudky zúčastněných státních zástupců a soudců.

Na počátku je hrůzostrašná rodinná tragédie, kdy podezřelý dne 3. 7. 2016 ve svém bytě výstřelem do hlavy z legálně držené pistole Jericho 941 FB ráže 9 mm usmrtil svoji manželku a bezprostředně na to shodnou zbraní výstřelem do hlavy usmrtil sám sebe. Podezření ze spáchání trestného činu vraždy dle § 140/1 trestního zákoníku bylo odloženo. 

Státní zástupkyně posléze příslušnému soudu navrhla, aby ohledně této legálně držené pistole, soud vyslovil dle § 101/1 c) tr. zákoníku její propadnutí a dále navrhla, aby soud rovněž dle § 101/1 c) tr. zákoníku vyslovil i propadnutí další zbraně nalezené v bytě zemřelých, a sice samonabíjející pistole zn. J. P. Sauer & Sohn 1938.

Nalézací soud návrh státní zástupkyně neshledal důvodným. Zdůraznil, že tento návrh státní zástupkyně odůvodnila pouze obecným tvrzením, že zabrání zbraní vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, neboť hrozí nebezpečí, že budou sloužit ke spáchání zločinu, a obecným zájmem společnosti je bránit nekontrolovanému držení a nošení střelných zbraní. Již však dle soudu neuvedla, proč se domnívá, že toto nebezpečí hrozí. A vyložil, proč návrhu státního zastupitelství nevyhověl. Ve stručnosti řečeno tomu tak bylo proto, že samonabíjející pistole J. P. Sauer & Sohn nesplňuje kritéria § 70 tr. zákoníku, neboť k vyšetřovanému trestnému činu nemá vůbec žádný vztah, nebylo zjišťováno, komu tato zbraň vlastně patří, a ze spisu je pouze patrno, že vyšetřovatel upozornil soud projednávající dědictví, že obě pistole mohou být předmětem dědictví.

V této souvislosti Městský soud v Praze jako soud nalézací připomněl, že podle § 8§ 66 odst. 1 zák. č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, fyzická osoba, která nabyla do vlastnictví zbraň kategorie A, B, C nebo střelivo do této zbraně děděním a není držitelem příslušných oprávnění k jejich držení, je oprávněna do dvou měsíců ode dne, kdy rozhodnutí soudu o dědictví nabylo právní moci, požádat o vydání zbrojního průkazu, zbrojní licence, příp. o udělení výjimky, vydání povolení nebo zbrojního průvodního listu pro vývoz, dovoz nebo tranzit zbraní nebo střeliva, v případě, že tak neučiní nebo dojde k zamítnutí žádosti, je povinna postupovat podle § 64 citovaného zákona, tedy tuto zbraň prodat jinému oprávněnému držiteli, požádat příslušný útvar policie o povolení ke znehodnocení či zničení, či požádat příslušný policejní útvar o předání zbraně nebo střeliva podnikateli v oboru zbraní a střeliva za účelem jejího prodeje nebo úschovy.

Tento postup v případě zbraně zn. J. P. Sauer & Sohn je dle soudu diskutabilní, když zatím nebylo zjištěno, komu tato zbraň patří či patřila, a tedy zda může být předmětem dědického řízení. Předmětem dědického řízení ovšem dle uvedených ustanovení zák. č. 119/2002 Sb. nepochybně bude legálně držená samonabíjející pistole zn. Jericho 491 FB, když jediným pozůstalým je syn. U této zbraně státní zástupkyně žádným způsobem nevysvětlila, proč toto ochranné opatření vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku a jaké nebezpečí společnosti hrozí z toho, že by tato zbraň po skončení dědického řízení přešla do vlastnictví syna pachatele, pokud ten by se zachoval po skončení dědického řízení ve smyslu § 66, resp. § 64 zák. č. 119/2002 Sb. Ze spisu nevyplývá případná kriminální minulost tohoto dědice, není nic známo o jeho osobě, tedy není zřejmé, pokud by tuto zbraň nadále legálně vlastnil, jaké nebezpečí by tím společnosti mohlo vzniknout. Obecný zájem na zabrání věci podle § 101/1 c) tr. zákoníku podle nalézacího soudu nelze spatřovat pouze v tom, že věc má k trestné činnosti vztah předvídaný ustanovením § 70 odst. 2 tr. zákoníku.  

Proti tomuto usnesení podalo Městské státní zastupitelství v Praze stížnost, v níž s argumentací soudu prvního stupně nesouhlasí. Ohledně zbraně zn. J. P. Sauer & Sohn připomíná, že zemřelý oprávnění k této zbrani neměl, je tedy zřejmé, že si ji opatřil bez povolení a následně ji bez příslušného povolení přechovával. Toto jeho jednání by bylo možné kvalifikovat jako přečin nedovolené ozbrojování dle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jde tedy o věc, kterou získal trestným činem. Pokud soud neakceptoval návrh na zabrání dle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, mohl postupovat podle § 101 odst. 3 tr. zákoníku, příp. podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokud Městský soud v Praze namítá, že není znám vlastník věci, mohl dle státního zástupce ustanovit neznámému vlastníkovi opatrovníka dle § 239a tr. řádu. Zbraní zn. Jericho 491 FB pak byl jednoznačně spáchán trestný čin vraždy, pokud by nedošlo k jeho smrti, byl by zemřelý postaven před soud a jednoznačně by byly splněny podmínky pro postup dle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Z odůvodnění usnesení a stížnosti jsem relativně rozsáhle citoval právě proto, že podle mě je patrné z argumentace obou institucí, jaký náhled mají na držení střelných zbraní, případný přechod vlastnického práva k takovým předmětům na další osoby, zkrátka, zda dle nich zbraně mají pokud možno patřit státu, nebo ne.

Chvilka napětí, jak se ke sporu vyslovil stížnostní soud?

Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Dle něj skutečně nelze rozporovat, že zbraní zn. Jericho 491 FB byl spáchán trestný čin vraždy a pokud by nedošlo ke smrti pachatele, byl by nejspíš postaven před soud a pro tento případ by byly splněny podmínky pro postup dle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Právě jeho smrtí však došlo k zásadní změně okolností, neboť podle § 101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze zabrat jen věc náležející pachateli, kterého nelze stíhat, nebo odsoudit. Jestliže však v době rozhodování o zabrání věci pachatel zemřel a jeho majetek přešel okamžikem smrti na jeho dědice, věc již zemřelému nenáleží a není ji možno podle citovaného zákonného ustanovení zabrat. Nalézací soud v této souvislosti výstižně cituje ust. § 66 odst. 1 zák. č. 119/2002 Sb., podle něhož je zcela v dispozici dědice, jak se zděděnou, do té doby legálně drženou zbraní, v budoucnosti naloží. Argumentaci stěžovatele, že každá střelná zbraň je nebezpečná a může v budoucnosti sloužit ke spáchání zločinu, vrchní soud nepřijal.

Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. řádu nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v § 70, může soud uložit, že se taková věc zabírá, ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Uvedený pojem vyjadřuje zájem jednotlivců a celé společnosti na ochraně majetku, zdraví a života lidí, jež je třeba chránit právě zabráním takových věcí, které bezpečnost lidí a majetku ohrožují. V obecné rovině jsou za takové považovány zejména zakázané zbraně a střelivo, výbušniny, narkotika či jedy. Legálně drženou zbraň, byť se v minulosti stala nástrojem ke spáchání vraždy, nelze podle názoru stížnostního soudu automaticky do budoucna ve vztahu k dalším, zcela bezúhonným osobám (zde dědici pachatele vraždy), považovat za věc ohrožující bezpečnost lidí nebo majetku, či vzbuzující nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Jde o věc s nezpochybnitelnou majetkovou hodnotou, věc, která smrtí pachatele přechází do majetkové dispozice dědiců a jako s takovou je s ní nutno zacházet.

Pokud jde o druhou zbraň zn. J. P. Sauer & Sohn, označovanou jako nelegálně drženou zbraň, byla nalezena na místě činu a jak opět výstižně dle stížnostního soudu připomíná soud nalézací, ve vztahu k ní nebyly prováděny žádné úkony trestního řízení, neboť ty se koncentrovaly výlučně na podezření ze zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Nebylo zjišťováno, komu tato zbraň patří, zda byla někdy registrována, zda o ní někdo z pozůstalých nebo dalších osob má jakékoli informace. V konečném důsledku tak jde v podstatě o nalezenou zbraň, s níž byl sice s velkou mírou pravděpodobnosti spáchán přečin nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 1 či odst. 2 tr. zákoníku, avšak žádné úkony trestního řízení ve vztahu k takovému přečinu nebyly zahájeny a nebylo tedy ani zjišťováno, kdo a jestli vůbec se takového přečinu měl dopustit.

Dle § 68 odst. 2 zák. č. 119/2002 Sb. každý, kdo nalezne zbraň kategorie A, B anebo C nebo střelivo do těchto zbraní anebo zbraň kategorie D, munici nebo výbušninu, je povinen neprodleně oznámit jejich nález nejbližšímu příslušníkovi policie nebo útvaru policie, anebo orgánu místní samosprávy, který toto oznámení předá nejbližšímu útvaru policie. O oznámení vydá ten, kdo jej přijal, potvrzení. Stížnostní soud má za to, že vůči zajištěné zbrani zn. J. P. Sauer & Sohn mělo být postupováno právě podle tohoto zákonného ustanovení a nikoli cestou podání návrhu na zabrání věci dle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Přiznám se, že na první pohled jsem považoval návrh státního zastupitelství za rozumný a správný. Že by se ve mně v tu chvíli vynořila podvědomá reakce potomka bezbranných nevolníků? Nicméně obě soudní rozhodnutí mě opět přesvědčila, že bez prostudování a promyšlení právní stránky věci bych neměl lacině tipovat. 

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články