Střídavá péče

V tomto komentáři JUDr. Jaromír Jirsa vyvrací rozšířený názor, že "soud je zásadně povinen dítě svěřit do střídavé péče". Komentář k usnesení Ústavního soudu ze dne 14.10.2015, sp. zn. IV. ÚS 3330/14

soudce Ústavního soudu
Rozhodnutí soudu o nekalé soutěži
Foto: Fotolia

Komentář k usnesení Ústavního soudu ze dne 14.10.2015, sp. zn. IV. ÚS 3330/14

Vzhledem k tomu, že ve věcech péče o nezletilé děti není přípustné dovolání, zabývá se jimi již „ve třetí instanci“ Ústavní soud. Nespokojení rodiče se totiž na něj často obrací, a pokud jde o rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno přání jednoho z rodičů a rozhodnuto o střídavé výchově (péči), ve svých stížnostech (také často) odkazují na „průlomový“ nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž se Ústavní soud vyslovil pro prioritu tohoto uspořádání poměrů rodičů k dětem v situaci, kdy spolu rodiče nežijí (chystají se rozvést).

Krátce po vyhlášení citovaného nálezu ovšem Ústavní soud začal vyslovený závěr o přednosti střídavé péče zmírňovat ve více rozhodnutích – a jedním z nich je komentované usnesení.

Kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.

Prioritou je tedy vždy nejlepší zájem dítěte, který je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu. Snahou soudu musí být vždy minimalizace negativních důsledků pro dítě, nikoliv úprava poměrů rodičů k dětem ve formě rozhodnutí o střídavé péči. Ostatně ani z ustanovení § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. U některého dítěte se proto nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem.  

Proto byla v komentovaném případě ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Argument (jednoduše řečeno): „soud je zásadně povinen dítě svěřit do střídavé péče a jen výjimečně se může od tohoto rozhodnutí odchýlit“ nemůže sám o sobě obstát.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde

Hodnocení článku
66%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články