Volba zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení a právo na obhajobu

Převzato z tiskové zprávy Ústavního souču č. TZ 2/2020

Ústavní soud

Ústavní soud

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Okresního soudu v Kladně, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na obhajobu, zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proti stěžovatelce – právnické osobě – bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti v souvislosti s nehodou při manipulaci s vysokozdvižným vozíkem. Stěžovatelka má jediného jednatele, proti kterému bylo pro stejný skutek rovněž zahájeno trestní stíhání.

Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Kladně byl stěžovatelce ustanoven opatrovník podle § 34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákon o TOPO“), a to proto, že stěžovatelka nemá podle názoru soudu osobu způsobilou činit úkony v řízení, když je jediný její jednatel rovněž trestně stíhán. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že se okresní soud měl řídit právními závěry nálezů sp. zn. II. ÚS 131/18 (text nálezu je společně s právními větami dostupný zde: https://bit.ly/2THZIkW) a sp. zn. I. ÚS 2436/18.

Podle názoru stěžovatelky tyto právní závěry nemohou vést k paušální nemožnosti trestně stíhaného jednatele právnické osobě zvolit zmocněnce nebo obhájce. Stěžovatelka rovněž upozornila na to, že nebyla vyzvána k určení osoby k provádění úkonů v trestním řízení, ačkoliv ze zákona vyzvána být měla.

Ústavní dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Nynější situace se od obou výše zmíněných pilotních nálezů liší zejména důvodem vyloučení jednatele stěžovatelky, neboť tento neměl postavení svědka, jako v předchozích nálezech ale obviněného, a současně byl jednou osobu oprávněnou podle § 34 odst. 1 zákona o TOPO, což vedlo k tomu, že orgány činné v trestním řízení považovaly stěžovatelku za právnickou osobu, která nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení. Ústavní soud připomněl, že soud může přistoupit k ustanovení opatrovníka, který pak za právnickou osobu činí v trestním řízení úkony, jen subsidiárně. Bude tomu tak tehdy, když si právnická osoba sama nemůže zvolit zmocněnce, protože jediný (obviněný) jednatel tak ze zákona učinit nemůže (§ 34 odst. 4 zákona o TOPO). I v takovém případě však soud nesmí postupovat formalisticky, ale je povinen uvést konkrétní riziko, že obviněný jednatel má zvolením zmocněnce v úmyslu právnickou osobu poškodit či na její úkor zvýhodnit v trestním řízení sebe.

Právní věty:

I. Ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl právnické osobě v trestním řízení ustanoven opatrovník dle § 34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, je dle § 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přípustná, neboť proti takovému usnesení není přípustná stížnost.

II.  Institut opatrovníka právnické osoby v trestním řízení dle § 34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, je subsidiární povahy a mělo by jej být využíváno jen jako krajního prostředku, neboť vždy představuje zásah do práva právnické osoby na obhajobu v trestním řízení dle čl. 40 odst. 3 Listiny, který musí být proporcionální vzhledem k účelu, který sleduje.

III. Je-li jediná osoba, která je oprávněna za právnickou osobu v trestním řízení jednat, vyloučena dle § 34 odst. 4 věta první uvedeného zákona proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, toto vyloučení se nevztahuje i na volbu zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení dle § 34 odst. 1 uvedeného zákona, jestliže zde není konkrétní riziko, že tak činí proto, aby právnickou osobu poškodila či na její úkor zvýhodnila v trestním řízení sebe.  

IV. Šetření podstaty práva právnické osoby na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod odpovídá požadavek na to, aby výzva dle § 34 odst. 4 věta druhá zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, byla obligatorní. Není-li v situacích předvídaných ustanovením § 34 odst. 4 uvedeného zákona právnické osobě doručena výzva dle věty druhé tohoto ustanovení, není splněna podmínka pro ustanovení opatrovníka dle § 34 odst. 5 uvedeného zákona. Pokud i přesto soud opatrovníka právnické osobě ustanoví, porušuje tím právo této právnické osoby na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na obhajobu v trestním řízení dle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Nyní bude na orgánech činných v trestním řízení, aby znovu řešily otázku, zda má stěžovatelka osobu, která je oprávněna za ni dle § 34 odst. 1 zákona o TOPO v trestním řízení vedeném proti ní činit úkony, či jí alespoň zvolit zmocněnce dle § 34 odst. 2 zákona o TOPO, a pokud dospějí k závěru, že nikoliv, bude muset státní zástupkyně dle § 34 odst. 4 věta druhá zákona o TOPO právnickou osobu vyzvat k tomu, aby určila osobu, která za ni bude činit úkony v dalším řízení. Orgány činné v trestním řízení přitom musí vycházet z aktuálního stavu, který může úvahy o aplikaci postupu dle § 34 odst. 4 věta druhá zákona o TOPO udělat bezpředmětnými, a to zejména s ohledem na to, že stěžovatelka má nyní i prokuristku. To však již Ústavnímu soudu nepřísluší předvídat ani hodnotit.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3139/19 je dostupný zde.

trestní odpovědnost právnických osob opatrovnictví

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články