První část článku si můžete přečíst zde.
Definiční znaky věci v právním smyslu podle zákona č. 89/2012
S ohledem na znění legálních definic občanského zákoníku lze uzavřít, že definičními znaky věci jsou:
- 1) odlišnost od osoby,
- 2) užitečnost,
- 3) ovladatelnost hmotných věcí.
K definičnímu znaku uvedenému pod bodem ad 1) není třeba příliš dodávat. Lze snad jen připomenout první větu definice uvedené v § 498 občanského zákoníku, že věcí je vše, co je rozdílné od osoby. Zde má zákon přirozeně na mysli osobu fyzickou i právnickou. Tento znak je dále akcentován v ustanoveních zákona týkajících se osobnostních práv.
Aby mohlo určité jsoucno mít charakter věci v právním smyslu, musí být užitečné, tj. sloužit k užívání lidí. V rámci předchozí kapitoly této práce bylo naznačeno chápání znaku užitečnosti. Na tomto pojetí se v novém občanském zákoníku ničeho nezměnilo. Jak uváděla již prvorepubliková literatura, lze užívání hodnotit několika způsoby, a to z pohledu hospodářského, estetického, technického atd. Rozhodujícím kritériem však bylo vždy užívání z pohledu hospodářského.[1] Z důvodové zprávy vyplývá, že vlastnost věcí přinášet hospodářský užitek nevylučuje užitek estetický či jiný. Užitečnost by měla být vykládána zejména z pohledu objektivního. S ohledem na tyto závěry je nutné souhlasit s názorem, že věc je prostředkem pro dosahování cílů (účelů) subjektů práva.[2] Pokud tedy věc není způsobilá k uspokojování potřeb člověka, nemůže být věcí v právním smyslu.
J. Krčmář v této souvislosti zmiňuje například zrnko písku či hrst popela.[3] Část komentářové literatury k občanskému zákoníku se nadále staví k problematice užitečnosti ve vazbě na zákon o odpadech z pohledu využitelnosti odpadového hospodářství (například P. Koukal), čímž se evidentně snaží podřadit hypotézu veřejného práva, že odpad je věcí, pod obecnou definici věci práva soukromého. Naznačenou argumentaci nelze považovat za příliš přesvědčivou, neboť jak již bylo vyloženo, ne každý odpad je za současného technologického stavu využitelný.
Mnohem šťastnější a přesvědčivější se zdá být argumentace připouštějící, že generickým znakem odpadu je sice jeho neužitečnost, ale stavějící obhajobu definice věci v občanském zákoníku na poměru norem obecných a zvláštních. občanský zákoník je obecnou subsidiární normou, podle které se řídí práva a povinnosti v takovém rozsahu, v jakém nejsou upraveny zvláštními předpisy.[4] Pokud bychom připustili názor, že každý odpad je užitečný, potom je namístě dovodit dle M. Kindla, že naprosto každý objekt může být užitečný nejméně jako těžítko. Tento závěr však není zcela jistě namístě, neboť kritérium užitečnosti by za takového výkladu naprosto ztrácelo význam.
Kritérium ovladatelnosti bylo až do 31. 12. 2013 definičním znakem věci v právním smyslu. Od 1. 1. 2014 zůstalo znakem pouze u věcí hmotných, neboť u věcí nehmotných by postrádalo logický smysl. Ochrannou známku či pohledávku fyzicky ovládat nebudeme, byť k tomu, abychom právo mohli realizovat, měli bychom jej mít pod jakousi pomyslnou nadvládou (například k úspěšnému uplatnění práva je zapotřebí doložení patřičných listin či jiných důkazů). Definice hmotných věcí uvedená v § 498 se totiž v podstatě shoduje s definicí věcí uvedené v již zrušeném zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Na kritérium ovladatelnosti je třeba hledět z objektivního hlediska a současně je namístě připomenout judikatorní závěry, že věc nemusí být ovladatelná po celou dobu, ale měla by být ovladatelná převážně. V této souvislosti lze zmínit například psa na útěku, auto ve smyku anebo padající letadlo z oblohy. Ve všech případech se nepochybně jedná o věci, které jsou v zásadě ovladatelné, ale v danou chvíli nikoli. Obdobně posuzoval ovladatelnost věci též V. Knapp, který uvedl, že: "Ovladatelnost je třeba posuzovat objektivně. Nezáleží tedy na tom, zda určitá věc je ovladatelná v daném okamžiku nebo určitou osobou, ale na tom, zda je v dosahu lidských možností ji ovládat (např. automobil, jenž se stal neovladatelným pro svého řidiče v důsledku poruchy řízení, nepřestal být věcí v právním smyslu; věcí podle práva je i divoká zvěř a ptactvo, pokud jsou ovladatelné lovem."[5] Ovladatelnost i užitečnost věci je nezbytné posuzovat z hlediska stupně vědeckého vývoje, neboť ne všechny síly lze ovládnout za aktuálního stupně vědeckého poznání. To však neznamená, že v budoucnu i tyto síly nebudou způsobilé být věcí v právním smyslu. Výkladem kritéria ovladatelnosti lze dále dospět k závěru, že za věci nelze považovat planety či nebeská tělesa.
Za další kritéria či definiční znaky, které nejsou explicitně vyjádřeny v definici, ale jsou dovoditelné ze samotné podstaty věci, lze považovat její samostatnou existenci či majetkovou hodnotu. Tento znak byl ze strany prvorepublikových právníků dovozován jako jeden ze tří základních znaků věci v právním smyslu (viz kapitola I. tohoto článku).
Negativní vymezení věci
V předchozí kapitole bylo vyloženo, že věcí je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Prvním definičním znakem věci je odlišnost věci od osoby. Toto vymezení je dále doplněno § 493 a § 494 občanského zákoníku a spolu s dalšími ustanoveními dotváří relativně širokou obecnou definici věci uvedenou v § 489 občanského zákoníku. Analýzou definičních zákonných ustanovení občanského zákoníku lze dojít k závěru, že věcí je vše, co je rozdílné od osoby a živého zvířete a slouží potřebě lidí. A contrario lze říci, že živé zvíře ani člověk není věcí v právním smyslu. Uvedenou dvojí korekci či doplnění obecné definice věci v právním smyslu lze považovat za negativní vymezení věci.
Ohledně osoby byl již učiněn výklad v předchozí kapitole. V této kapitole proto bude věnována pozornost lidskému tělu. Podle § 493 občanského zákoníku není věcí lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od něj odděleny. Vzhledem k této definici nemůže být lidské tělo či jeho části předmětem majetkoprávních dispozic a nelze s ním za úplatu nakládat. Obdobné závěry platí i pro lidské tělo po smrti člověka. Na první pohled se zdá, že s jakýmikoli částmi lidského těla po jejich oddělení nelze nakládat jako s věcí. Při podrobné analýze je nutné dospět k závěru, že toto platí pouze pro přirozené části lidského těla. Po oddělení tedy lze nakládat s umělou protézou nebo zlatým zubem. Ostatně nakládání s umělými částmi těla po jejich oddělení jako s věcí bylo aprobováno již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Shora uvedený výklad však neznamená, že by s přirozenými částmi lidského těla nebylo možné nakládat vůbec. Lze například darovat ledvinu či provádět transplantaci srdce. Všechny tyto úkony jsou však prováděny bez jakékoli úplaty dárci a jsou podřízeny režimu veřejného práva, a to zejména zákonu č. 285/2002 Sb., transplantační zákon, či zákonu č. 296/2008 Sb., o lidských tkáních a buňkách.
Výklad o lidském těle ve světle negativního vymezení věci v právním smyslu je dlužno doplnit o výjimky pro části lidského těla uvedené v § 112 občanského zákoníku, které se přirozenou cestou obnovují, a lze je bezbolestně oddělit bez znecitlivění. Mezi takové části lidského těla lze zařadit například nehty či vlasy. Zejména vlasy potom velice často bývají předmětem smlouvy kupní mezi subjekty práv. K závěru, že lidské tělo či jeho části nemohou být předmětem občanskoprávních vztahů ani po smrti člověka se přihlásil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2773/2004, ve kterém přímo citoval části komentáře k československému zákoníku občanskému vydanému Právnickým knihkupectvím a nakladatelstvím V. Linhart Praha 1935, že "lidské tělo ani jako mrtvola není věcí, pokud v něm sluší spatřovati tělo určité zemřelé osoby (potud je dáno i dědicům osobnostní právo). Jakmile tomu tak není, jest i mrtvola věcí (např. mrtvoly z dávných dob jako mumie nebo preshistorické nálezy)".
Jako zásadní posun v definici věci lze vnímat § 494 občanského zákoníku, podle kterého živé zvíře není věcí. V tomto směru se jedná o zásadní odklon od dosavadní koncepce zvířete jakožto věci podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého bylo zvíře považováno za věc s určitými odchylkami. Zvíře bylo vnímáno jako živý tvor, který je hoden určitého stupně ochrany poskytované veřejným právem. Zvíře nebylo možné trýznit či působit mu zbytečnou bolest. Základem veřejnoprávní úpravy byl zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, který v § 3 definoval zvíře jako každého živého obratlovce, kromě člověka, nikoliv však plod či embryo. Podle stávající právní úpravy zvíře není věcí, ale ustanovení zákona o věcech se na něho použije v přiměřeném rozsahu. Tímto dovětkem zákonodárce udržel možnost učinit zvíře objektem občanskoprávních vztahů za současného respektování zvířete jako živého tvora, který v základu nemůže být považován za věc. Pokud by nebylo možné na zvíře užít ustanovení o věcech, nebylo by jej možné učinit předmětem úplatných dispozic dle občanského zákoníku. Pro případný prodej zvířete by následně musela vzniknout nová legislativa či zcela nový typ právního jednání.
Deklarací, že zvíře není věcí, došlo k dereifikaci zvířat. Důvody dereifikace jsou podle důvodové zprávy právně-etické. Pro státy západní Evropy je obdobná definice v jejich právních řádech naprostým standardem a je evidentní, že potřeba této definice vychází spíše z novodobého kulturního humanitního prostředí, ve kterém je zvíře čím dál více posouváno na roveň lidské bytosti. Zákonodárce přiznal zvířatům speciální právní status, který vychází ze skutečnosti, že zvíře je smysly nadaným živým tvorem. Na druhé straně však zvíře není člověkem a není ani subjektem práv.
občanský zákoník nepřináší přesnou legální definici zvířete, ale omezuje se toliko na deklaraci, že zvíře není věcí a má hodnotu jako smysly nadaný tvor. Z pohledu soukromého práva tak lze dovodit, že zvířetem nebudou pouze obratlovci, ale všechna zvířata smysly nadaná. Za zvíře tak bude podle občanského zákoníku považován mimo jiné též hmyz. Praktickým příkladem, že dereifikace zvířat není pouhým formálním vyjádřením hodnoty zvířete, je případ, kde německý soud v rámci řízení o rozvodu manželství a majetkového vypořádání manželů rozhodl, že podobně jako u nezletilých dětí je třeba sledovat zájmy zvířete, podle kterých upravil právo na styk.[6]
Ze shora uvedeného se podává, že zvíře není věcí. Na druhé straně však zvíře není ani osobou a nemůže být subjektem práv. Zcela určitě zvíře může i nadále být objektem práv, a tedy předmětem občanskoprávních vztahů, to ovšem s omezením, že konkrétní právní jednání nesmí být v rozporu s povahou věci. Zvíře tak nebude moci být například dáno do zástavy. Zřízení zástavního práva k hospodářskému zvířeti by však v rozporu s povahou věci být nemuselo. Lze tedy shrnout, že zvíře je předmětem občanskoprávních vztahů a jedná se o objekt sui generis, který stojí na pomezí věci a subjektu práva.
Dělení věcí ve vztahu k výkonu rozhodnutí
Nové pojetí věcí v právním smyslu mělo dopad též do oblasti výkonu rozhodnutí. V návaznosti na předchozí kapitolu lze poukázat na otázku vedení výkonu rozhodnutí proti zvířeti. Vzhledem k tomu, že od 1. 1. 2014 přestalo být zvíře movitou věcí, vyvstávala v této souvislosti otázka, zda jej lze postihnout. Podle § 949 občanského zákoníku platí, že živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. V této souvislosti je namístě rovněž zmínit, že s účinností od 1. 1. 2013 došlo novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 396/2012 Sb. k vyloučení některých zvířat z výkonu rozhodnutí. Jedná se o zvířata, která slouží člověku jako společník. Typicky se tak bude jednat o psa, kočku, papouška a jiná zvířata, která člověk obvyklé chová jako domácího mazlíčka. Novela občanského soudního řádu tak v podstatě již s předstihem reagovala na nové pojetí zvířete jakožto živého tvora a současně tak reflektovala na nové společenské trendy, kdy zvíře v podobě domácího mazlíčka nebylo v očích veřejnosti vnímáno rozhodně jako věc. Vzhledem k tomu, že podle definice zakotvené v § 949 občanského zákoníku lze nadále přiměřeně aplikovat na zvířata ustanovení o věcech, lze tak připustit též vedení výkonu rozhodnutí proti zvířatům, která neslouží člověku jako společník. Typicky se může jednat o zvířata hospodářská.[7]
Nejasnosti, které vyvolává zejména dělení movitých věcí na věci hmotné a nehmotné v oblasti občanského práva hmotného, se přirozeně dotýkají též procesních pravidel. Občanský soudní řád v části šesté věnované výkonu rozhodnutí upravoval do 31. 12. 2013 samostatně výkon rozhodnutí prodejem věcí movitých a nemovitých a dále pak upravoval způsoby výkonu rozhodnutí odpovídající zvláštní povaze postihovaných majetkových práv či pohledávek. Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2014 lze za movité věci považovat též věci nehmotné, tj. práva a jiné majetkové hodnoty, došlo k novelizaci § 323 občanského soudní řádu tak, že výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí mohou být postiženy movité věci s výjimkou věcí postihovaných podle hlavy druhé až čtvrté.[8] Vzhledem ke zvláštní povaze práv a majetkových hodnot postihovaných podle uvedených ustanovení hlav druhé až čtvrté si totiž velmi obtížně lze představit jejich postihnutí stejným způsobem jakožto věcí hmotných movitých. Je tedy možné vysledovat, že ani v procesním právu nelze nečinit rozdíly mezi věcí hmotnou a nehmotnou a bez ohledu na novou definici věci v právním smyslu bude při volbě konkrétního způsobu vedení exekuce rozhodující skutečná povaha věci, tedy zda se jedná o věc movitou hmotnou, anebo o právo či jinou majetkovou hodnotu. V rovině práva procesního tak nepřineslo nové pojetí definice věci v právním smyslu žádný posun, neboť z podstaty věci je nutné nadále rozdělovat výkon rozhodnutí prodejem věcí movitých hmotných a výkon rozhodnutí postihnutím jiných práv či majetkových hodnot (přikázání pohledávky).
Ve vztahu k výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí může činit výkladové nejasnosti postup při prodeji práva stavby. Právo stavby je totiž podle § 1242 občanského zákoníku věcí nemovitou. Stavba vyhovující právu stavby je potom součástí práva stavby a podléhá ustanovením o nemovitých věcech. Jakkoliv je právo stavby definované zákonem jako věc nemovitá, je svým obsahem koncipováno jako věcné právo stavebníka mít stavbu na pozemku ve vlastnictví třetí osoby. Podle svojí povahy se tak nebude jednat o typickou nemovitou věc, na kterou si lze sáhnout a smysly ji vnímat v reálném světě a v prostoru. V této souvislosti tak může vyvstat logicky otázka, zda by se v případě exekuce práva stavby mělo postupovat podle hlavy druhé až čtvrté části šesté občanského soudního řádu, anebo postupem podle ustanovení upravujících výkon rozhodnutí věcí nemovitých, konkrétně podle § 335 a násl. občanského soudního řádu. Na první pohled se může zdát, že by právo stavby mělo být postihováno podle svojí skutečné nehmotné povahy, obdobně jako v případě jiných práv, které občanský zákoník označuje za věci movité. Problém však tkví v tom, že v případě výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí zákon explicitně neumožňuje postup podle hlavy druhé až čtvrté. S ohledem na absenci výslovné možnosti aplikace jiných ustanovení v případě prodeje věcí nemovitých lze dojít k závěru, že výkon rozhodnutí prodejem práva stavby bude v plném rozsahu podléhat ustanovením obsaženým v hlavě páté upravujících prodej věcí nemovitých.
Zásadní dopad do oblasti výkonu rozhodnutí má rovněž zásada superficio solo cedit zakotvená v § 506 občanského zákoníku, na základě které se až na zákonné výjimky stala stavba součástí pozemku. S účinností od 1. 1. 2014 není nadále možné postihnout výkonem rozhodnutí stavbu, která se stala součástí pozemku, a to dokonce ani v případě, kdy vykonávaný dluh (povinnost) dospěl před účinností občanského zákoníku.[9]
Závěr
Obecně je třeba konstatovat, že stávající definice věci v právním smyslu reflektuje její tzv. širší pojetí, pro které je příznačné dělení věcí na hmotné a nehmotné. Analýzou historického vývoje definice věci v právním smyslu lze dojít k závěru, že aktuálně platná a účinná právní úprava silně čerpá z právní úpravy obsažené v ABGB a taktéž z právní úpravy obsažené ve vládním návrhu zákona z roku 1937, kterým měl být přijat občanský zákoník. Dokonce je možné hovořit o téměř úplné totožnosti těchto úprav, pouze s výhradou doplnění negativního vymezení.
S moderní dobou a moderními technologiemi nabývají na síle a významu nehmotné statky, jako jsou práva a jiné majetkové hodnoty, a to zejména práva průmyslová či ochranné známky. Na jedné straně lze považovat za přínosné, že těmto majetkovým statkům má být přiznána větší míra ochrany, než tomu bylo doposud. Na druhé straně je však třeba poukázat též na skutečnost, že řada práv či majetkových hodnot má svůj zvláštní režim a samostatnou zvláštní úpravu, která těmto právům poskytuje ochranu, což se dělo též za účinnosti předchozí právní úpravy. Zásadní problém však lze spatřovat v tom, že jakkoliv zákon sjednocuje pod pojem věci v právním smyslu věci hmotné, práva a majetkové hodnoty, z textu a smyslu některých ustanovení je patrné, že nadále činí rozdíly mezi věcí a právem, což v mnohých případech může činit aplikační problémy, které budou muset být řešeny právní teorií či judikaturou.
Sjednocení pojmu věci v právním smyslu nepřineslo žádné výhody ani v rovině práva procesního. Jak bylo vyloženo v poslední kapitole tohoto článku, konkrétní způsob výkonu rozhodnutí musí reflektovat na skutečnou povahu věci, to znamená, že je nutné nadále činit zásadní rozdíly v případě postihování věcí hmotných a nehmotných. Z tohoto důvodu muselo dokonce dojít k novelizaci § 323 občanského soudní řádu, když bez této novelizace by bylo zřejmě nutné postupovat v případě postihu práv či jiných majetkových hodnot podle ustanovení o prodeji věcí movitých, což by činilo velké aplikační potíže.
K samotné legální definici věci v právním smyslu lze říci, že je dosti široká a vágní a sama o sobě v podstatě nepřináší její přesné vymezení, tedy fakticky nedefinuje, co přesně věcí je. Tuto skutečnost je třeba hodnotit jako dosti problematickou, neboť má-li definice věci v právním smyslu obstát, měla by být jasná a výstižná.[10] S ohledem na množství rozporů, výjimek a doktrinálních nejasností lze však o těchto jejích vlastnostech silně pochybovat. Nabízí se tedy otázka, zda nebylo lepší ponechat definici věci ladem a zachovat vymezení věci jako objektu občanskoprávních vztahů. Rozhodně je však třeba konstatovat, že definice věci je definicí nominální, která neodráží chápání tohoto pojmu v reálném světě. Její obsah však bude zcela určitě v budoucnu měněn a přizpůsobován dle potřeb společnosti a stupně technologického vývoje.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2023.
[1] Srov. SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Praha: Wolters Kulwer ČR, 2012.
[2] KOUKAL, P. § 489. In: BÍLKOVÁ, J., ČERNÝ, M. a kol. občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1727.
[3] KRČMÁŘ, J. Právo občanské. Praha: Wolters Kluwer, 2014, xlii, 253 s. Klasická právnická díla (Wolters Kluwer ČR), s. 174.
[4] ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 1158.
[5] KNAPP, V. In: KNAPP, V., KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Praha: CODEX, 1995, s. 143.
[6] PROUZA, I. Zvíře na rozhraní mezi osobou a věcí. Právní rozhledy, 2017, č. 1, s. 13-17.
[6] Srov. VALENTOVÁ, R. Věci nepodléhající mobiliární exekuci. Komorní listy, 2014, č. 3, s. 21-25.
[7] Viz SMOLÍK, P. § 323 [Návrh]. In: SVOBODA, K., SMOLÍK, P. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1472.
[8] Viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4827/2017 ze dne 1. 12. 2017.
[10] Jako nešťastný příklad nejen nejasné, ale přímo zavádějící definice je možné zmínit definici akcie, na základě které lze dokonce dojít k závěru, že tato nemůže být cenným papírem (více viz PAULY, J. Několik poznámek k pojmu akcie. In: Právo, obchod, ekonomika V. Košice: Univerzita P. J. Šafárika v Košiciach, 2015, s. 314 a násl.)
Diskuze k článku ()