Trestní právo

Poskytování pomoci obětem a svědkům trestných činů je tématem, které je v České republice komplexně řešeno především zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále jen "zákon o obětech trestných činů") a zákonem č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením (dále jen "zákon o zvláštní ochraně svědka").

Takzvaná migrační krize významně zasahuje do podoby současné Evropy. Snahy dosáhnout produktivního řešení na úrovni politických zástupců se míjí účinkem, což má také za následek neustálé zvyšování pnutí v evropské společnosti, zejména pak dochází k posilování extremismu. Může mít tato situace vliv na novou trestněprávní úpravu?

Dne 1. 12. 2016 nabyde účinnosti novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Největší změnou, kterou novela přináší, je nové pojetí trestní odpovědnosti právnických osob.

Můj dnešní příspěvek je zčásti provokativní. V době, kdy jsem si jej připravovala, jsem ještě nevěděla, že zákon o státním zastupitelství projde vládou, a to díky zvláštnímu ustanovení, které dost dobře nechápu. Tím se rozumí zvláštní typ dohledu, který byl do nové úpravy vsunut jako jistý kompromis, který umožnil návrhu vládou projít. Poměrně dlouho jsem se snažila přijít na to, co si autor této změny pod jistým dohledem představoval. Doteď jsem na to nepřišla.

Dovolte mi, abych Vás dnes seznámil se svou úvahou na téma reflexe presumpce neviny v činnosti médií. Na média je kladena největší tíha v souvislosti s referováním o trestních kauzách. Naše zákonodárství a praxe nám pro toto referování bohužel nabízí pouze málo vodítek. Jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva však několikrát konstatovaly, že při zpravodajské činnosti má být presumpce neviny důsledně respektována.

Následující komentář a navazující drobná úvaha se vrací k nálezu Ústavního soudu, jímž, zjednodušeně řečeno, určil, že od data vyhlášení nálezu dne 2. května 2016 není možno vykládat § 26 odst. 1 trestního řádu izolovaně a bez návaznosti na § 18 odst. 1 trestního řádu. Tedy tak, že si dozorující krajské nebo vrchní státní zastupitelství může vybrat k podání návrhu v přípravném řízení jakýkoliv z okresních soudů, který je v obvodu jeho působnosti, ale právě a jen ten, který je příslušný podle § 18 odst. 1 tr. řádu, tedy nejčastěji soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán.

Vrchní soud v Praze odsoudil Marka Dalíka za to, že spáchal trestný čin podvodu ve stádiu pokusu. Jeho skutek spočíval v tom, že požadoval třikrát šest milionů EUR při setkání se zástupci rakouské zbrojovky Steyr v pražské restauraci U Malířů v listopadu 2007. Žádost o tuto částku byla napsána na ubrousek.

Virtuální měny, neboli také kryptoměny, se v současné době stávají stále oblíbenějším prostředkem směny či uchovatelem hodnoty. Díky svojí anonymitě jsou velmi populární také mezi pachateli trestných činů, neboť transakce v těchto virtuálních měnách, např. bitcoin, jsou anonymní a nevyžadují při vydávání účast žádné oficiální instituce. Následující text se zamýšlí nad charakterem virtuálních měn ve vztahu k českému trestnímu právu a možnému přístupu orgánů činných v trestním řízení[1] k tomuto „novému“ celosvětovému fenoménu.

Do tajuplného Bermudského trojúhelníku trestního práva procesního se letos razantně ponořil první senát Ústavního soudu v případu, který mě zaujal. Zaujal mě jako člověka, který ve zkráceném a zjednodušeném trestním řízení rozhodl jistě více jak dvě stě případů podezřelých, kteří od zadržení policií po činu až do výslechu před soudcem byli omezeni na osobní svobodě.

Každý advokát se při své práci dennodenně potýká s otázkou, do jaké míry může být jeho zastupování zájmů klienta konfrontační, útočné nebo dokonce agresivní. V poslední době se totiž setkáváme zejména u státních zástupců s názorem, že advokáti se při zastupování dopouští řady excesů.

Při uvažování nad letošním tématem jsem zabrousil do médií a zjistil, že nejvíce sdílený či komentovaný trestněprávní problém za poslední dobu byl návrh zejména pana poslance Tejce na snížení věkové hranice trestní odpovědnosti z 15 let dolů. Nyní se k tomuto návrhu připojují další poslanci a patrně se jedná o téma velmi populární. Sledujeme-li mediální debatu o problému samotném, mám dojem, že jsme uvízli v situaci, kdy je vše jen černé nebo bílé. Nad návrhem zaznívá odborný odsudek, a to nejen z pohledu právníků, ale i psychologů, psychiatrů či sociálních pracovníků. Ti se na semináři konaném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR shodli na tom, že jakékoli úvahy o snížení dolní věkové hranice trestní odpovědnosti jsou k ničemu.

Ostravský krajský soud policii vydal k prostudování deset mobilních telefonů, flashdisky, dokumenty a také počítač zabavený policií při domovních prohlídkách v bytě advokáta Ivana Langera. Soud musel rozhodovat proto, že Česká advokátní komora odmítla dát s vydáním věcí souhlas, protože tyto dokumenty a paměťová média mohou obsahovat advokátní tajemství. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že „nelze akceptovat, aby odhalování trestné činnosti bylo znemožněno jen ochranou advokátního tajemství“.

Návrh nového zákona o státním zastupitelství s sebou přináší řadu pozměněných, ale i zcela nových institutů, které mají za úkol zlepšit a zefektivnit funkčnost této soustavy. Jak se k návrhu zákona staví vrchní státní zástupkyně a v čem shledává jeho klady a zápory? Jakou cenu má garance bezpečnosti ze strany státu? Jak je to s vlivem médií na probíhající trestní řízení? O svůj názor nejen na tuto problematiku se s námi podělila JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D., vrchní státní zástupkyně v Praze.

Na konci dubna 2016 byl Poslanecké sněmovně předložen návrh zákona o ochraně oznamovatelů trestných činů před neoprávněným postihem ze strany zaměstnavatele. Dostojí zákon svému názvu?

Ochrana menšin všeho druhu jako právní fenomén je v současné době poznamenaná opakovanými teroristickými útoky a nově zkušeností významné části Evropy s masovou imigrací. Podle některých je vystavena těžké zkoušce, podle dalších je v krizi, či dokonce překonána. Přitom idea ochrany kolektivních práv ovlivňuje razantním způsobem více jak půl století politické elity „západního“ světa. A za tu dobu pochopitelně našla svůj odraz i v právu, a to včetně toho trestního.

Čeští řidiči neumí bezpečně odbočovat vlevo. Chybné manévry na křižovatkách zaujímají přední příčky vážných dopravních nehod, kterými se musí zabývat soudy. Hned po alkoholu je u případů, končících odnětím svobody a zákazem řízení, nejčastěji uvedeno: „řidič nepozorně či riskantně odbočoval vlevo“. Soud tak například odsoudil, a to na čtyři měsíce s roční podmínkou a zákazem řízení, řidičku, která při odbočování vlevo smetla motocyklistu. „Lidé nevědí, že musí při odbočování předpokládat i chybu dalšího řidiče. Neznají zásadu takzvané omezené důvěry, kterou ale vyznává právo,“ uvádí Petra Gříbková ze společnosti Atlas Consulting, která se zabývá právními informačními systémy.

Je správné pomoci člověku, který je odsouzen na doživotí za zločiny, které nespáchal? Měl by advokát respektovat pravidla profesní etiky a být mlčenlivý o informacích, které získal v rámci obhajoby klienta? Když se tato dvě zadání střetnou, vyvstávají některá z nejnáročnějších etických a morálních dilemat advokáta. Tělo článku sestává ze čtyř částí, z nichž první uvádí modelový příklad a rozbor jednotlivých hledisek a argumentů, druhá příklady známých zahraničních kauz a zbývající dvě srovnávají relevantní právní úpravu mlčenlivosti v prostředí USA a ČR.

Postoj Unie obhájců ČR k návrhu nového zákona o státním zastupitelství, nebo spíš zákonu o státním zastupitelství ve všech nových verzích, je ze strany medií a veřejnosti požadován již od jejího vzniku. Dlouho dobu Unie obhájců odolávala tlaku se nějak vyjádřit, neboť k větší části uvedené normy jí nepřísluší se nijak vyjadřovat – obhajoby se nedotýká, jaká bude hierarchie státního zastupitelství, jeho řízení a služební závislost či nezávislost.

Že svět není dneska zrovna jednoduchý, to každý ví. Svět práva pak byl vždy pro laiky synonymem komplikovanosti a nepochopitelnosti, nicméně teď začíná být složitý i pro právníky. Exploze stále speciálnějších zákonů, podrobnějších norem, titěrných vyhlášek, stále jemnější předivo právně vymahatelných předpisů vytváří prostor, ve kterém často pro detail přehlédneme to podstatné. Nebo se v něm zamotáme. A právě takovou situaci budou dokumentovat dva právní názory, kterým budeme věnovat pozornost.

Kdo to sám nezažil, alespoň o tom četl. Nebo to viděl v televizi, ve filmu. Totiž, že požíváním alkoholu se člověk může dostat do stavu, ve kterém udělá věci, které by jej jinak ani nenapadly. Třeba i takové, které naplňují znaky skutkové podstaty některého z trestných činů. A když se takový piják probere, ani o svém řádění často pořádně neví.

„Úroveň žurnalistiky věnující se právním tématům v českých médiích je velmi nízká,“ říká JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D., který se mediálnímu právu dlouhá léta věnuje. Mají média spíše pozitivní anebo více negativní vliv na právní povědomí v české společnosti? A jak ovlivňují soudní proces?

Policie České republiky uložila pořádkovou pokutu provozovateli webové stránky, na níž bylo zveřejněno sdělení obvinění proti Petrovi Sisákovi a dalším osobám. Obdobným způsobem reagovala policie na zveřejnění výslechů svědků a obviněných v tzv. kauze letounů CASA, obviněný hejtman Rozbořil má zákaz hovořit o své kauze s médii a v poskytování rozhovorů obviněnými v kauze údajného zneužití vojenského zpravodajství dokonce údajně státní zástupce spatřoval vazební důvod.

Nejednou slýchávám od kolegů „civilistů“ povzdechy o přemíře rozhodovací činnosti vztahující se k nákladům řízení, o množství judikatury k této problematice a vůbec nutnosti soustředit svou pozornost v míře větší, než by bylo žádoucí, na otázky nesouvisející s meritem věci. Podobné nářky však nejsou ojedinělé ani od kolegů z řad soudců trestních, tedy především z odvolacích senátů.

Hned několik médii ostře sledovaných kauz za posledních pár měsíců[1] skončilo tím nejméně příznivým závěrem pro pachatele – uložením výjimečného trestu. Účelem následujícího článku je stručně nastínit, v čem spočívá výjimečnost tohoto trestu, jak moc výjimečně je ukládán a jaké důsledky může jeho uložení pro pachatele mít.

Vzhledem k vysoké latenci úplatkářství, kde uplácející i podplácený jsou oba pachatelé, zřejmá oběť absentuje, a stejně tak i motivace k oznámení trestné činnosti, činí odhalování a dokazování úplatkářství v praxi velké problémy. Proto považuji za nutné uchylovat se i k netradičním procesněprávním nástrojům, do nichž patří právě tyto dva.