Jejich výhodou je nepochybně fakt, že významným způsobem usnadňují rozkrývání a následné získávání důkazů proti pachatelům v rámci velkých korupčních kauz. Tím, že poskytneme takové osobě za spolupráci s OČTŘ výhody v podobě například zmírnění trestu, rozhodně jejich motivaci zvýšíme.
Institut jak korunního svědka, tak i spolupracujícího obviněného je založen na střetu protichůdných zájmů – jednak zájmu na získání výpovědi osoby, která sice sama spáchala trestný čin, ale disponuje klíčovými informacemi o závažné trestné činnosti a je ochotna tyto informace za určitých podmínek poskytnout orgánům činným v trestním řízení. A na druhé straně stojí zájem státu a společnosti na spravedlivém potrestání tohoto pachatele. Důsledkem tohoto střetu může být omezení některých základních zásad trestního řízení, což je samozřejmě vnímáno jako záporná stránka těchto institutů, zejména korunního svědka.
1.1 Spolupracující obviněný
Institut spolupracujícího obviněného je upraven v trestním řádu, důsledky hmotněprávní poté lze nalézt v trestním zákoníku. V § 178a TŘ se nachází několik podmínek, jež musí být kumulativně splněny, aby mohl obviněný získat status spolupracujícího obviněného:
-
Řízení o zločinu. Zločinem jsou dle § 14 odst. 3 věta před středníkem TZ „všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny. Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let.“ V oblasti úplatkářství se toto týká jen kvalifikované skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku dle § 331 odst. 3 TZ a poplacení dle § 332 odst. 2 TZ.
-
Oznámení skutečností, které jsou způsobilé významným způsobem přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny.
-
Závazek podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o takových skutečnostech.
-
Doznání k činu, pro nějž je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě.
-
Prohlášení o souhlasu s označením za spolupracujícího obviněného.
Obviněného může za spolupracujícího označit v podané obžalobě výlučně státní zástupce. Ani v případě splnění všech výše uvedených předpokladů však neexistuje garance označení obviněného za spolupracujícího, daný status se nezískává automaticky a není na něj právní nárok. Státní zástupce zvažuje podle výše zmíněného ustanovení při přistoupení k takovému označení potřebnost vzhledem k „povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a jaké následky svým jednáním způsobil.“
Benefitem statutu spolupracujícího obviněného je nepochybně možnost dosažení mírnějšího trestu v rámci zákonné sazby, tedy přiznání polehčující okolnosti dle § 41 písm. m) TZ, dle přísnějších požadavků může dojít k uložení trestu pod zákonnou sazbu bez omezení (§ 58 odst. 4 TZ), nebo za splnění nejpřísnějších požadavků lze dokonce docílit upuštění od potrestání (§ 46 odst. 2 TZ), a to ať již podmíněného či nepodmíněného.
Nelze pochybovat o tom, že se jedná o institut, který významným způsobem napomáhá při rozkrývání a následném získávání potřebných důkazů proti pachatelům v rámci organizovaného zločinu nebo velkých korupčních kauz. Přestože jeho důležitost nelze zpochybnit, jsem toho názoru, že naše současná právní úprava skýtá několik vad a nedostatků, jejichž odstranění a napravení by se mělo stát předmětem odborných diskuzí.
Jako příklad lze uvést skutečnost, že navzdory přísným podmínkám, jejichž splnění je pro úplné upuštění od potrestání spolupracujícího obviněného požadováno, se s danou variantou úplného vyváznutí bez trestu ne zcela ztotožňuji. Jsem si vědoma faktu, že ona vidina možného upuštění od potrestání může motivovat obviněné nejvíce k případné spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, i přesto ale pokládám vyváznutí bez trestu za nepřiměřeně velký benefit, který je v rozporu se zásadami trestního řízení.
Další nedostatek dané právní úpravy je spatřován v absenci zásady „jednou a dost.“ V českých trestněprávních předpisech totiž není upravena situace, kdy by byl obviněný označen za spolupracujícího opakovaně. Tento nedostatek by nepochybně měl být napraven, a ustanovení o spolupracujícím obviněném „recidivistovi“ do právní úpravy doplněno. Pokládám za nepřípustné, aby jedna osoba vystupovala jako spolupracující obviněný v několika případech.
Za léta 2010 – 2014 byl přiznán status spolupracujícího obviněného celkem 48 osobám ve 43 kauzách. Nutno podotknout, že u úplatkářských trestných činů je tento institut využíván sporadicky, v analýze soudních rozhodnutí vydaných v letech 2010 až 2012 ve věcech úplatkářských trestných činů nebyl zaznamenán ani jeden případ,[1] ale další roky ukázaly, že využití v aplikační praxi v kauzách úplatkářství sice je vzácné, ovšem nikoliv nulové. Pro ilustraci uvedu označení spolupracující obviněné v jedné z nejsledovanějších korupčních kauz posledních let, a to ve věci obviněného hejtmana Středočeského kraje a dalších spolupachatelů, obviněných mimo jiné rovněž z přijetí úplatku (§ 331 TZ) a podplacení (§ 332 TZ).
Kromě již citovaného ustanovení o spolupracujícím obviněném byly rovněž opakovaně vypracovávány návrhy právního institutu korunního svědka, které ale dosud nebyly přijaty. Nutno upozornit, že dané dva pojmy nelze považovat na synonyma, ačkoliv tak laická veřejnost mnohdy činí.
1.2 Korunní svědek
Korunním svědkem se rozumí v obecné rovině spolupachatel trestného činu nebo účastník na trestném činu, jenž s orgány činnými v trestním řízení uzavře dohodu o tom, že bude pravdivě vypovídat, a přispěje tak k odhalení nebo usvědčení jiného spolupachatele či účastníka. Za to je posléze „odměněn“ tím, že je mu poskytnuto privilegium nestíhatelnosti, beztrestnosti nebo zmírnění trestu či eventuálně též zvláštní ochrana před pomstou.
Na rozdíl od předcházejícího institutu se jedná o institut přípravného řízení trestního, tedy rozhodovat by o něm měl státní zástupce do okamžiku podání obžaloby, a to v podobě podmíněného přerušení trestního stíhání u takových osob, jimž by měla být za jejich důkazy a informace poskytnuta imunita před obžalobou, jelikož po přerušení trestního stíhání má obviněný postavení svědka. Dle mého názoru je tak podstatně omezena zejména zásady legality a oficiality trestního řízení, ale také může docházet k zásahu do principu rovnosti před zákonem. Ačkoliv je nutné zvážit, zda pokud je dána všem obviněným stejná možnost spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a získat tento status, bude zásada rovnosti opravdu porušena.
Návrh úpravy tohoto institutu tedy vychází z myšlenky, že zájem společnosti na rozbití zločineckých struktur, do kterých je velmi komplikované proniknout, převažuje nad zájmem státu na postihu jedince, jenž se přímo nebo nepřímo na trestné činnosti podílel a jenž umožnil odhalení a usvědčení spolupachatelů či organizátorů těchto trestných činů.
Využití institutu korunního svědka se však může stát velmi rizikovým, a to zejména v momentě dokazování, jelikož nejvýznamnějším důvodem pro užití korunního svědka bývá důkazní nouze obžaloby. Zmíněné nebezpečí by potom spočívalo ve vysoce obtížné přezkoumatelnosti jeho výpovědi jakožto důkazního prostředku, resp. v nemožnosti ověření její pravdivosti jinými důkazními prostředky. Naopak v případech, kdy bude trestná činnost dostatečně prokazatelná jinými způsoby, nebude nutné využít služeb korunního svědka, a potenciální korunní svědek tak bude klasicky stíhán a potrestán v souladu se zásadou legality.
Vzhledem ke skutečnosti, že naše právní úprava již obsahuje institut spolupracujícího obviněného, jenž se svou povahou blíží korunnímu svědkovi, považuji zavedení institutu korunního svědka za nadbytečné. Přikláním se tak spíše k prohloubení a zdokonalení již existující úpravy spolupracujícího obviněného.
1.3 Závěrem
V souvislosti s úplatkářstvím zmíním jedno rčení, které praví: „Každý je úplatný, záleží jen na výši nabízené částky a na okolnostech, za kterých je daná částka nabízena.“ Bylo by samozřejmě nanejvýš idealistické zastávat názor, že danou skutečnost lze změnit. Jsem ovšem toho názoru, že vhodně zvolenými výše nastíněnými prostředky lze úplatkářství do jisté míry eliminovat.
Popsaná opatření mají jednoznačně za cíl zefektivnit a zlepšit ne zcela utěšený a ne zcela optimální stav v oblasti boje proti korupci, a to, jak je shora naznačeno, nejen z pohledu represe, ale zejména i z pohledu prevence, což jsou dvě neoddělitelné, spojené nádoby. Na úplný závěr je však nezbytné konstatovat, že každé, byť sebelepší, protikorupční opatření a veškerá komplexní legislativa, by byly absolutně neúčinné, kdyby se této oblasti v rámci orgánů činných v trestním řízení nevěnovaly plně kvalifikované, odborně zdatné a morálně celistvé osoby schopné odolávat jakýmkoliv případným vnějším i vnitřním vlivům a tlakům.
[1] PAVLIŠOVÁ. R., NOVÁK. M. Analýza soudních rozhodnutí vydaných v letech 2010 až 2012 ve věcech úplatkářských trestných činů [online]. Transparency International: Praha, 2013. Dostupné z: http://www.transparency.cz/analyza-soudnich-rozhodnuti-vydanych-letech-2010-2012-vecech/
Diskuze k článku ()