Modelový příklad a rozbor argumentů
Představme si případ, kdy se klient svěří advokátovi, který pro něj plní roli obhájce v určitém trestním řízení, se skutečností, že je skutečným pachatelem vraždy, za kterou byl v důsledku justičního omylu odsouzen někdo jiný. Jedná se o poměrně sugestivní situaci, kdy není obtížné představit si újmu, kterou zažívá nevinný odsouzený, a s ní související pochopitelné dilema na straně advokáta: zda a jak pomoci.
Intuitivní reakce právních laiků by zřejmě byla taková, že informaci je třeba urychleně poskytnout patřičným orgánům a pomoci nevinnému – to je nepochybně to, co nám radí i naše svědomí. Věc však není tak jednoduchá, jak se může prvotně jevit – do úvahy zde vstupuje teorie profesní role, která je reprezentována rovněž patřičnými ustanoveními zákona i dalších předpisů upravujících výkon profese. O stavu de lege lata bude pojednáno v druhé polovině článku, nejprve se však zaměřme na ideje, ze kterých dilema i platná úprava vychází.
Zájem společnosti na dosažení spravedlnosti, tedy odsouzení pachatele a nikoli nevinného, stejně jako individuální práva a zájmy oběti justičního omylu, jsou evidentní a v tomto případě ústí v potřebu prolomit advokátní mlčenlivost. Jaká hodnota tedy tvoří jejich dialektickou protiváhu? Jde o právo obviněného na účinnou obhajobu jako esenciální předpoklad fungování našeho systému justice jako celku.
Úkolem advokáta v roli obhájce není prosazovat spravedlnost přímo, alébrž hájit zájmy klienta v mezích zákona a etiky[1],[2]. To plyne z moderního pojetí trestního procesu před soudem jako převážně kontradiktorního hledání pravdy[3],[4]. Obhájce důsledným plněním své role prosazuje klientovo právo na spravedlivý proces[5], čímž zvyšuje naději, že rozhodnutí, které bude konečným produktem celého řízení, bude rovněž spravedlivé.
Mlčenlivost advokáta je pro efektivní obhajobu nezbytná, neboť jedině vztah důvěry mezi advokátem a klientem zajišťuje, že klient sdělí svému zástupci množství informací adekvátní pro účinné hájení svých zájmů. Společnost samozřejmě usiluje o náležité poznání věci a nemá zájem na obhajobě založené na lži. Bez vědomí mlčenlivosti obhájce by však klient nemohl sdělit informace, jejichž právní význam mnohdy sám není schopen posoudit, neboť advokát by mohl být ohledně těchto skutečností v krajním případě předvolán jako svědek či nucen plnit oznamovací povinnost. Spolupráce s advokátem by se tak právně přiblížila výslechu ze strany vyšetřovatele, což by buď přivedlo mlčenlivé advokáty do pozice spolupachatele, nebo vyústilo v nahrazení mlčenlivosti obhájce mlčenlivostí klienta. Tak či onak by byl systém obhajoby výrazně narušen.
Navzdory tomuto hledisku advokátní mlčenlivost není neomezená, neboť se střetává s dalšími zájmy[6]. O konkrétních etických a právních hranicích je vedena složitá diskuze, v níž jsou vyvažovány konkrétní okolnosti případů a systémové argumenty. Tato diskuze je součástí dlouhodobé širší debaty o tom, jak daleko může sahat loajalita advokáta ke klientovi, pakliže (například v podobě mlčenlivosti) ohrožuje náležité zjištění pravdy – faktů o případu – soudem[7],[8],[9].
Vrátíme-li k modelovému příkladu klienta-pachatele a odsouzeného-nevinného, spektrum možných řešení je široké. Možností, která sama o sobě nezahrnuje rozhodování o mlčenlivosti, je snaha přesvědčit klienta, aby pravdu o činu uvedl sám. Řešením neprávním by byl anonymní „whistleblowing” ze strany advokáta k orgánům činným v trestním řízení, který by sice mohl být porušením mlčenlivosti, ale fakticky by v případě nepřičitatelnosti neohrozil onen systémový význam mlčenlivosti. Fakticky by však nepomohl v případě, kdy by pro objasnění případu bylo rozhodujícím důkazem jedině právě svědectví o neveřejném doznání klienta a nikoli jiné anonymně sdělitelné skutečnosti.
Pomineme-li výše zmíněné možnosti, samotné spektrum rozhodnutí advokáta o tom, jak naložit s povinností mlčenlivosti, se rozpíná od okamžitého sdělení informace patřičným orgánům po ponechání informace v trvalé tajnosti (i po smrti klienta). Jednu z variant představuje volba zveřejnit informaci po smrti klienta (skutečného pachatele zločinu). Advokát se může pokusit předem získat za tímto účelem souhlas dotyčného, případně následný souhlas dědiců[10].
Při podobném rozhodování bude advokát nepochybně brát v úvahu kromě vnímání spravedlnosti a profesní role i mnoho dalších faktorů. A to včetně osobních zájmů – porušení mlčenlivosti v rozporu s právem pro něj může znamenat ztrátu možnosti vykonávat své povolání. Do rozhodování se zajisté promítne trest, který je nevinnému uložen. Je možné, že z něj odsouzenému zbývá velmi krátká doba, nebo jde naopak o trest doživotní. Američtí advokáti v podobných případech sdělili, že hranicí, kdy by informaci uvedli bez ohledu na možná rizika, by byl hrozící výkon trestu smrti[11]. Na tom se shoduje i většina teoretiků[12], živá diskuze však panuje ohledně otázky odnětí svobody a nakolik je takový trest fyzickou újmou[13]. Výrazný psychologický vliv na rozhodování advokáta budou mít též profily dotčených osob – je rozdíl mezi vnímáním míry nespravedlnosti a velikosti újmy u zcela mylně obviněné oběti justičního omylu a například u nejasnosti o konkrétním podílu na zločinu u pachatelů, kteří se však na skutku oba prokazatelně vědomě podíleli.
Velmi podstatná je též skutečnost, že informace, kterou by obhájce případně poskytl v rozporu se zákonem chráněnou mlčenlivostí, nemusí být soudem přijata, neboť může představovat nezákonně opatřený důkaz. Ani radikální rozhodnutí ze strany advokáta tak nemusí mít žádoucí výsledek, což představuje další faktor, který musí advokát v podobné situaci vzít do úvahy.
Vybrané případy z USA
Prvním ze dvou vybraných případů je kauza Altona Logana. Ta se začala odvíjet 11. 1. 1982, kdy dva muži přepadli provozovnu restaurace McDonald‘s v Jižním Halstedu v městě Chicago ve státě Illinois. Proti útočníkům zasáhli dva pracovníci ostrahy (pracovali též jako zaměstnanci úřadu šerifa). Útočníci jednoho zastřelili a druhého postřelili brokovnicí, následně z místa činu utekli i se zbraněmi obou strážců. Za necelý měsíc byl po nesouvisející vraždě policistů zadržen Edgar Hope i se zbraní, která patřila členovi ochranky McDonald‘s, a na základě výpovědi svědků byl identifikován jako jeden z útočníků z restaurace. Brzy byl zadržen také Alton Logan, kterého s případem nespojovaly žádné důkazy kromě toho, že byl rovněž identifikován zaměstnanci McDonald‘s. Ve skutečnosti přitom fyzické důkazy ukazovaly na známého Hopeova komplice Andrewa Wilsona. Když byl Wilson prověřován kvůli vraždě policistů, v bytovém domě jeho bydliště byla nalezena brokovnice, která v balistické zkoušce odpovídala zbrani použité v McDonald‘s. Alton Logan byl přesto i po opakování procesu a použití opravných prostředků odsouzen na doživotí bez možnosti předčasného propuštění[14],[15],[16].
Již během procesu se Edgar Hope svěřil svému obhájci, že Altona Logana nikdy neviděl a spolupachatelem byla jeho „pravá ruka” Andrew Wilson. Obhájce následně informaci předal Wilsonovým obhájcům Kunzovi a Coventrymu. V rozhovoru s nimi se jejich klient k vraždě v McDonald‘s „s veselím” doznal. Obhájci však i po četných konzultacích dospěli k závěru, že nemohou informaci od svého klienta zveřejnit. Sepsali a uložili tedy přísežné prohlášení a získali od klienta ústní souhlas se zveřejněním po jeho smrti. K výkonu jeho očekávaného trestu smrti za vraždu policistů však nedošlo – vyšlo najevo, že přiznání bylo získáno policistou po mučení elektrošoky, a trest byl změněn na doživotí. Advokáti tak byli nadále vázáni mlčenlivostí. V případu Altona Logana mezitím vycházely najevo další rozpory – byla zpochybněna identifikace pachatele ze strany svědků a jiní svědci přinesli odlišné výpovědi, nic však původní verdikt nezměnilo. Alton Logan tak strávil ve vězení 26 let. Dalšího obnovení řízení se dočkal až v roce 2008 – 19. 11. 2007 totiž Andrew Wilson zemřel přirozenou smrtí ve vězení. Soud následně advokátům umožnil odhalit přísežné prohlášení. V dubnu 2008 byl Alton Logan propuštěn na kauci a v září bylo zastaveno nové stíhání, k čemuž Logan prohlásil: „Všem jsem říkal posledních 26 let, že jsem to neudělal a teď konečně udělali správné rozhodnutí. Jsem šťastný, že mohu konečně pokračovat ve svém životě, zkusit udělat nějaké věci, které bych chtěl.”[17],[18]
Druhým případem, kde sehrává mlčenlivost spornou úlohu, je kauza Lee Wayna Hunta. Ten byl odsouzen v roce 1986 spolu s Jerrym Cashwellem v samostatných procesech za dvojnásobnou vraždu v Severní Karolíně. Usvědčen byl mimo jiné na základě výpovědi v roce 2006 zesnulého „spolupracujícího obviněného”, který za svoji výpověď získal imunitu, a forenzní analýzy FBI, která spojila projektily na místě činu s náboji, které Huntovi patřily. Když v roce 2002 spoluobviněný Cashwell spáchal ve vězení sebevraždu, přihlásil se Cashwellův obhájce Staples Hughes s informací, kterou mu Cashwell svěřil. 22 let po odsouzení Hunta během procesu oznámil, že mu Cashwell popsal, že byl jediným pachatelem vražd a Hunt na nich neměl podíl. Činu se měl dopustit, neboť si oběti stěžovaly na hlasitý zvuk televize, neměl tak mít souvislost s prodejem drog, jak zněla vyšetřovací verze, které s vraždami spojila dealera marihuany Hunta[19],[20].
V průběhu let byla zpochybněna rovněž forenzní analýza, neboť současné vědecké poznatky ukázaly na nesprávnost konkrétního v případu použitého postupu. Advokát Hughes uvedl, že ho myšlenky na tajemství tížily po celé roky a po smrti svého bývalého klienta se mu zdálo „eticky přijatelné” a „morálně nutné” informaci uvést. Bohužel pro Hunta, soudce se s názorem advokáta neztotožnil, jeho svědectví odmítl posoudit jako důkaz a podal podnět profesní asociaci pro disciplinární prohřešek. V disciplinárním řízení sice Hughes nebyl shledán vinným, samotnou problematiku forenzní analýzy však neshledal soud ani žalobce dostatečně podstatnou, Lee Wayne Hunt tedy zůstává ve vězení. Z případu tak vyplynulo, že obecně advokátní mlčenlivost trvá i po smrti klienta. Známý právní etik a zastánce mlčenlivosti Monroe H. Freedman ovšem uvedl, že „pokud není riziko soukromoprávní žaloby proti klientovu majetku a nejsou pozůstalí, kteří by věřili v klientovu nevinu, není ani povinnosti mlčenlivosti”, čímž naznačil kritéria pro výjimku[21],[22],[23].
Právní úprava v USA
Nevládní profesní organizace American Bar Association vytvořila soubor modelových profesních norem pro advokáty, který následně přijaly doslovně či s úpravami všechny státy USA s výjimkou Kalifornie[24], čímž nabyl v daných státech právní závaznost. Modelová pravidla upravují mlčenlivost o informacích souvisejících se zastupováním tak, že z ní advokáta vyvazuje jen informovaný souhlas klienta, implikovaný souhlas nutný pro zastupování nebo naplnění některé z výjimek, které umožňují důvěrné informace v nutném rozsahu odhalit[25].
Výjimky představují:
- předcházení předvídatelné[26] smrti či podstatné tělesné újmě,
- zamezení budoucímu trestnému činu, který předvídatelně vyústí v podstatnou újmu na majetku či finančních zájmech třetí osoby a zároveň k podpoře tohoto skutku klient využil či využívá služby dotčeného advokáta, stejně jako prevence, zmírnění či odstranění škody z takového skutku, pokud již byl vykonán,
- získávání právní rady ohledně dodržování těchto etických pravidel,
- spory s klientem, vlastní obrana advokáta vůči žalobě či obžalobě plynoucí z konání klienta, reakce na obvinění v řízeních týkajících se zastupování klienta,
- zákonné povinnosti a soudní příkazy,
- vybrané případy střetu zájmů.[27]
Státy Massachusetts a Aljaška přijaly modifikovanou verzi pravidel, která zahrnuje výjimku i pro případy:
- mylné popravy nebo uvěznění třetí osoby.
Formulace je v obou uvedených případech, stejně jako u výjimek v modelové verzi pravidel, založena na „možnosti” mlčenlivost prolomit, nikoli povinnosti, což vylučuje například soukromoprávní žaloby na advokáty ze strany neprávem odsouzených. Rozhodnutí je tak v diskreci advokáta, přičemž minimální standard pro prolomení mlčenlivosti je u uvedených států stanoven jako mylné uvěznění (nepodmíněný trest odnětí svobody), nikoli pouhé odsouzení[28].
V případě států, které podobnou modifikaci nepřijaly, probíhá doktrinální diskuze o interpretaci pojmu „podstatná tělesná újma”, konkrétně nakolik může zahrnout dlouholetý trest odnětí svobody[29].
Právní úprava v ČR
V etické rovině se mlčenlivostí zabývá etický kodex České advokátní komory i kodexy nadnárodních profesních organizací. Zaměříme-li se pouze na zákonnou úpravu, i český zákon advokátům nařizuje mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti se zastupováním klienta. Stejně jako úprava v USA předvídá možnost zproštění mlčenlivosti klientem, které upravuje podrobněji i co do formálních nároků. Souhlas není účinný, pokud byl učiněn v tísni či pod nátlakem. O informovanosti souhlasu se zákon specificky nezmiňuje, ale lze požadavek na ni dovodit z obecných zásad provozování advokacie, zejména povinnosti chránit zájmy klienta. Zákon připouští zproštění mlčenlivosti právními nástupci klienta[30].
Zákon výslovně upravuje trvání mlčenlivosti i po vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Stanovuje výjimku z mlčenlivosti ve vztahu k zaměstnancům advokáta a dalším osobám podílejícím se na poskytování právních služeb, přičemž na ty zároveň rozšiřuje požadavek mlčenlivosti[31]. Výjimka z mlčenlivosti v nezbytném rozsahu je zákonem stanovena pro případy sporů s klientem, řízení v rámci profesní samosprávy a řízení na ně navazujících[32]. Dovolávat se mlčenlivosti je explicitně vyloučeno v kárném řízení a za souvisejících přesně vymezených okolností vůči představitelům profesní samosprávy a zaměstnancům České advokátní komory (pro tyto osoby je též speciálně upravena mlčenlivost)[33], potažmo (v určitém vybočení z koncepce mlčenlivosti) též při plnění povinností podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu[34]. Velmi omezenou technickou výjimku zákon definuje pro plnění povinností advokáta jako daňového subjektu[35].
Zásadní je zdůraznění, že mlčenlivostí není dotčena zákonná povinnost překazit spáchání trestného činu[36]. Tato povinnost pokrývá velkou část situací, které jsou v USA řešeny v rámci „prevenčních ustanovení”. Lze tedy konstatovat, že obecně (aniž by to bylo překvapením) česká úprava pamatuje kromě určitých lokálních specifik a víceméně technických ustanovení na podobnou množinu situací. Podobnou, zajisté však nikoli stejnou.
Z podstatných odlišností spatřuje autor první v restriktivnější formulaci prevenční povinnosti, která se v české úpravě omezuje na překažení trestného činu. V USA se přitom úprava v modelovém kodexu minimálně u rizika smrti či podstatné tělesné újmy zaměřuje právě na újmu jako výsledek – ta nemusí být důsledkem trestné činnosti ani jednání klienta. Lze si představit situaci, kdy jednou z důvěrných informací bude například informace o plánované sebevraždě nebo kupříkladu zdravotní informace o třetí osobě, která je klíčová pro její přežití. Zájem na odtajnění informace je zjevný, za určitých okolností by její neposkytnutí patřičných orgánům mohlo patrně naplnit i skutkovou podstatu omisivního trestného činu, česká úprava mlčenlivosti na to však nepamatuje.
Druhou situací může být moment, kdy je zproštění mlčenlivosti nutné pro účinné zastupování klienta, klient však aktuálně není schopen souhlas udělit. Česká úprava totiž postrádá zmínku o „implicitním souhlasu”, rozsah oprávnění advokáta je tak nejasný. Třetím problémem, se kterým se, jak bylo uvedeno, zatím převážně nevypořádala ani právní úprava v USA, jsou právě případy justičních omylů.
Jaké by mohlo být východisko ze tří výše uvedených situací v českém prostředí? V druhém případě by patrně bylo možné situaci upravit předem smluvně, překlenout ji interpretací a za určitých okolností zvážit řešení za pomoci institutu opatrovníka. V prvním a třetím by patrně advokát korektní řešení dle platného práva nenalezl[37]. Lze však tušit, že v případě tak pádných důvodů pro prolomení mlčenlivosti, jaké byly v předcházejícím textu demonstrovány, by vůči advokátovi nebyly uplatněny citelné sankce ať již ze strany profesní samosprávy, nebo soudů – argumenty by bylo možno najít jak v povaze případu, tak v rovině ústavněprávní a lidskoprávní.
Závěr
Článek se zabýval mlčenlivostí advokáta, její právní úpravou a zejména specifickým postavením trestního obhájce, který se od klienta dozvěděl o neprávem odsouzené osobě, které by mohl pomoci informací, kterou však od klienta obdržel jako důvěrnou a není ji oprávněn šířit. Na modelovém příkladu byla rozebrána etická, právní a morální východiska situace a naznačena dlouhodobě probíhající doktrinální debata o problému, která spočívá zejména ve střetu zájmu na nápravě justičního omylu a systémových argumentů zdůrazňujících význam mlčenlivosti pro fungování institutu obhajoby. Popsány byly dvě skutečné relevantní kauzy z prostředí USA, v nichž došlo k prolomení mlčenlivosti až po velmi dlouhé době a z jejichž průběhu je patrná praktická složitost podobných případů. Článek porovnal právní úpravy mlčenlivosti advokáta v USA a v České republice, z čehož vyplynulo, že ačkoli obecně systém mlčenlivosti vychází ze stejných principů, v konečném výsledku existují jisté odlišnosti. Česká úprava je v některých ohledech detailnější, avšak neřeší výjimečné situace zahrnující justiční omyl či ohrožení zdraví plynoucí z jiné příčiny než trestného činu. To lze přičíst jinému a zejména menšímu právnímu prostředí, tudíž velmi nízkému reálnému výskytu podobných situací. V těchto mezních případech by byl tedy advokát patrně nucen vyvažovat mezi porušením svých povinností a vlastním svědomím. Lze však předvídat, že v takto závažných hraničních situacích by v případném kárném řízení či řízení před soudem nebyl za porušení mlčenlivosti citelně sankcionován, neboť by bylo odůvodněno vyššími morálními, stejně jako ústavněprávními a lidskoprávními, principy.
[1] K tomu § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů [cit. 17. 4. 2016] a specifičtěji § 41 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů [cit. 17. 4. 2016].
[2] Srovnejme § 79 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů [cit. 17. 4. 2016], § 24 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů [cit 17. 4. 2016] a specifičtěji § 2 odst. 2 trestního řádu, op. cit.
[3] K tomu: FREEDMAN, Monroe H. Professional responsibility of the criminal defense lawyer: the three hardest questions. Michigan Law Review, vol. 64, no. 8, 1966, s. 1470.
[4] Účel „náležitého zjištění” je zakotven též v §1 odst. 1 trestního řádu, op. cit.
[5] K tomu SOKOL, Tomáš: „Oba dva, vinný i nevinný, mají právo na zákonný a spravedlivý proces. Tedy proces, v němž budou, mimo jiné, vzaty v úvahu všechny významné okolnosti a důkazy. Mojí povinností, kterou ale pořád vnímám spíš jako životní poslání, je k přispět k tomu, aby proces mého klienta byl přesně takový.” v KRAMER, Jaroslav: „Uznávat chyby u nás není moc v módě.“ Czech and Slovak Leader [cit. 18. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.czechleaders.com/rozhovory/tomas-sokol-2
[6] Typickou výjimkou umožňující prolomení mlčenlivosti obhájcem bývá situace, kdy jsou důvěrné informace nezbytné k zabránění významné budoucí újmě. To reflektuje i právní úprava, jak bude popsáno dále.
[7] Silným zastáncem mlčenlivosti byl významný americký právní etik M. Freedman: FREEDMAN, op. cit, s. 1469-1484.
[8] Srovnejme s dobovou polemikou odmítající „absolutní” pojetí mlčenlivosti: NOONAN, John T. Jr. The purposes of advocacy and the limits of confidentiality. Michigan Law Review, vol. 64, no. 8, 1966, s. 1485-1492.
[9] Tamtéž, s. 1488: „Nestranné, informované a moudré rozhodnutí předpokládá, že osoba rozhodující o případu byla seznámena s pravdou.” (...) S. 1489: „Loajalita v podobě mlčenlivosti musí být omezena, pokud vede k postupu poškozujícímu pravdu nebo znamená křivou přísahu vůči osobě zjišťující skutečnosti.” (překlady autora článku)
[10] Ten však nemusí být vždy dostačující. V českém prostředí souhlas upravuje § 21 odst. 2 zákona o advokacii, op. cit.
[11] MINER, Michael. The Greater of Two Evils: When it is OK to Let an Innocent Man Rot in Jail? Chicago Reader, 31. 1. 2008 [cit. 18. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.chicagoreader.com/chicago/the-greater-of-two-evils/Content?oid=1212988
[12] „Jako hranici preferuji situaci život-smrt.” (...) „Ta situace je dostatečně vzácná na to, že nepředstavuje systémovou hrozbu. Pokud by byla rozšířena (výjimka z mlčenlivosti - pozn. aut.) na případy uvěznění obecně, skončilo by to pocit bezpečí, který klienti mají, když hovoří otevřeně se svými právníky.” (překlad autora článku) – citace FREEDMAN, Monroe H. v LIPTAK, Adam. When Law Prevents Righting a Wrong. New York Times, 4. 5. 2008 [cit. 18. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2008/05/04/weekinreview/04liptak.html?_r=0
[13] MOLITERNO, James E. Rectifying Wrongful Convictions: May a Lawyer Reveal Her Client's Confidences to Rectify the Wrongful Conviction of Another? Hastings Constitutional Law Quarterly, vol. 38, no. 4. S. 823-828.
[14] WINSTON, Harold J. Learning from Alton Logan. DePaul Journal for Social Justice, vol. 2, issue 2, 2009. S. 173-190.
[15] A killer’s 26-year-old secret may set inmate free. Associated Press, 3. 12. 2008 [cit. 18. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.nbcnews.com/id/24083675/ns/us_news-crime_and_courts/t/killers--year-old-secret-may-set-inmate-free/#.VxSeGZN97fA
[16] MOLITERNO, op. cit., s. 816-820.
[17] Tamtéž, s. 819-820.
[18] WAHLBERG, Matthew. South Side man finally free after 26 years. Chicago Tribune, 5. 9. 2008 [cit. 18. 4. 2016]. Dostupné z: http://articles.chicagotribune.com/2008-09-05/news/0809041528_1_mr-logan-finally-chicago-mayor-richard-daley
[19] MOLITERNO, op. cit., s. 820-821.
[20] SOLOMON, John. The End of a Failed Technique – but Not of a Prison Sentence. Washington Post, 18. 11. 2007 [cit. 18. 4. 2016]. Dostupné z:
http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2007/11/17/AR2007111701641.html
[21] MOLITERNO, op. cit. s. 821.
[22] CHOU, Renee. State Supreme Court Won’t Hear Murder Appeal on Bullet Evidence. Capitol Broadcasting Company, 2. 2. 2008 [cit. 18. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.wral.com/news/local/story/2388477/
[23] LIPTAK, Adam. When Law Prevents Righting a Wrong. New York Times, 4. 5. 2008 [cit. 18. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2008/05/04/weekinreview/04liptak.html
[24] Model Rules of Professional Conduct. American Bar Association [cit. 19. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.americanbar.org/groups/professional_responsibility/publications/model_rules_of_professional_conduct.html
[25] Model Rules of Professional Conduct. American Bar Association [cit. 19. 4. 2016]. Bod a). Dostupné z: http://www.americanbar.org/groups/professional_responsibility/publications/model_rules_of_professional_conduct/rule_1_6_confidentiality_of_information.html
[26] V originále „reasonably certain”.
[27] Model Rules of Professional Conduct, op. cit., bod b).
[28] MOLITERNO, op. cit., s. 823.
[29] Tamtéž, s. 823-825.
[30] § 21 odst. 1 a 2 zákona o advokacii, op. cit.
[31] Tamtéž, § 21 odst. 3 a odst. 9 písm. a) a § 39.
[32] Tamtéž, § 21 odst. 4.
[33] Tamtéž, § 21 odst. 6, 9 písm. b) a 10.
[34] Tamtéž, § 21 odst. 6 věta druhá.
[35] Tamtéž, § 21 odst. 5.
[36] Tamtéž, § 21 odst. 7.
[37] V prvním případě by za situace hrozícího omisivního trestného činu patrně bylo možné překonat problém interpretací díky argumentaci “a minori ad maius” – pakliže zákon vyžaduje překažení trestného činu, tím spíše nepřipouští jeho spáchání.
Diskuze k článku ()