Aplikace zásady presumpce neviny v médiích Zdroj: Vladimíra Přikrylová, SayACTION

Aplikace zásady presumpce neviny v médiích

Dovolte mi, abych Vás dnes seznámil se svou úvahou na téma reflexe presumpce neviny v činnosti médií. Na média je kladena největší tíha v souvislosti s referováním o trestních kauzách. Naše zákonodárství a praxe nám pro toto referování bohužel nabízí pouze málo vodítek. Jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva však několikrát konstatovaly, že při zpravodajské činnosti má být presumpce neviny důsledně respektována.

doc. JUDr. Aleš Rozehnal Ph.D.

doc. JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D.

advokát

doc. JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D.

advokát

Pro média je respekt k zásadě presumpce neviny ale mnohem obtížnější než pro justiční systém, mají totiž daleko širší rejstřík výrazových prostředků než soudy, které toliko konstatují vinu nebo nevinu. Oproti tomu média pracují s obrazem, emocemi a mohou tedy vyvolat představu viny či neviny i za použití relativně korektních verbálních prostředků. Obvinění z trestného činu znamená pro každého velký zásah do osobní integrity, profesního, rodinného a společenského života, často však i do zdravotního stavu.

Reputační trest

Zásadu presumpce neviny vykládáme tak, že na každého má býti nahlíženo jako na nevinného, dokud není pravomocně odsouzen za trestný čin. U médií by to měl být výklad zásady poněkud posunut, a to tím způsobem, že na každého by mělo být pohlíženo tak, že bude obvinění zproštěn. A to nejen z hlediska trestněprávního, ale i morálního, společenského a obecně reputačního. Jedinou újmu, kterou dotyčný musí strpět, je ta, která mu byla uložena po spáchání trestného činu.

Je-li určitá trestní věc předmětem zájmu médií, bývá často dotčená osoba v očích veřejnosti odsouzena ještě před tím, než vůbec dojde ke konstatování, že k trestnému činu došlo. Dochází k faktické degradaci dotyčné osoby bez ohledu na to, zda trestný čin spáchala, či nikoli. Nabízí se otázka, zda patří k civilizované společnosti, že zbavíme člověka jeho pozice, zaměstnání, možnosti vykonávat funkce, ztížíme jeho uplatnění ve společnosti nebo ohrozíme jeho rodinný život již ve chvíli, kdy je proti němu vzneseno obvinění. Domnívám se, že nikoli. Ostrakizace, která je s tím spojena, je trestem v rovině morální, ale i právní, ačkoli doposud žádný trest podle práva uložen nebyl. Pro obžalované je mnohem těžší nalézt zaměstnání, uplatnit se ve společnosti, navázat mezilidské vztahy.

Principy fungování právního státu by neměly být uplatňovány pouze v soudním řízení, ale měly by prostupovat celou společností, všemi společenskými vztahy, tedy i činností médií. Hodnoty jako správnost, důvěryhodnost, respekt lidské osobnosti, ale právě i presumpce neviny by neměly být uzavřeny v soudní síni. V tomto ohledu však naše média selhávají.

Existují názory, že by mělo být médiím zakázáno referovat o trestních kauzách v předprocesním stádiu. Trestní kauzy jsou ale povětšinou otázkou oprávněného veřejného zájmu společnosti. Je tak třeba nalézt jakýsi modus operandi, jak chránit práva dotčených osob.

Čtvrtá moc ve státě – moc mediální

Jsme svědky toho, jak roste apetit represivních složek státu po moci. Není to nic překvapivého, jedná se o jejich přirozenou vlastnost. Režimy zemí Latinské Ameriky jsou toho naprosto transparentním příkladem. Vždy, když mají represivní složky možnost uchvátit více moci, učiní tak. To je také důvod existence dělby moci, systému brzd a vyvážení, kontroly moci.

Měla by rovněž existovat kontrola nad mocí mediální. Mimochodem, je zvláštní, že se společenské síly, které represivní složky vyzdvihují, nepoučí z latinskoamerického příkladu, podle nějž jsou právě oni nakonec jejich první obětí. Média ale v České republice jakoby snad zcela ztratila své demokratické instinkty a stávají se v podstatě prodlouženou rukou represivních složek. Situace v mnohém připomíná období mccarthismu v 50. letech ve Spojených státech, kdy v USA zcela jistě existovali sovětští špioni a některá média byla vedena dobrou snahou upozornit na jejich práci. Výsledek dané činnosti byl však ostudný a země se následně dostala na pokraj studeného společenského konfliktu.

Existuje celá řada neverbálních mediálních prvků, které jsou v rozporu se zásadou presumpce neviny, ale které jsou našimi médii hojně využívány. A to i přesto, že se média povětšinou sama k zásadě presumpce neviny hlásí, a některá, zejména ta veřejnoprávní, ji dokonce mají ve svých etických kodexech. V praxi však tímto principem pohrdají. Zde se domnívám, že selhává-li samoregulace, je namístě, aby nastoupila regulace. S presumpcí neviny je například neslučitelné pořizovat záběry zadržených osob s pouty na rukou, neboť taková prezentace osob má stejný cíl jako před staletími – ukázat člověka zotročeného, degradovaného, zlomeného, poraženého. Taková praxe ale nepatří k civilizované společnosti. Presumpce neviny je porušena i tehdy, je-li v médiích prezentován názor určitého státního orgánu o vině dotyčné osoby, ačkoli jeho vina nebyla doposud zákonným způsobem prokázána. To platí i tehdy, je-li takto prezentován názor policie či státního zastupitelství, bez ohledu na to, zda mají subjektivní přesvědčení jiné.

Informační asymetrie jako problém 

Dalším fenoménem, který narušuje presumpci neviny, je informační asymetrie. Ta je založena na závislosti médií na jediném zdroji, který je ze své podstaty předpojatý. Tímto zdrojem je policie či státní zastupitelství, kteří předkládají svou verzi příběhu. Obžalovaný má na druhou stranu od orgánů činných v trestním řízení často zakázáno o kauze referovat, což ještě více oslabuje možnost byť laického úsudku o tom, co se ve skutečnosti stalo. Všichni si zcela jistě uvědomujeme nebezpečnost spektakulárních mediálních pseudosoudů. V nich vystupuje národ jako porota, před kterou se však obžalovaný nemá možnost bránit či přinést důkazy k tomu, co je mu kladeno za vinu.

Zásada presumpce neviny není snadno kopírovatelná do činnosti médií, neboť by tak v podstatě nemohly existovat žádné investigativní pořady. Tento trestněprávní princip nicméně být uplatňován musí, neboť v opačném případě budou represivní složky státu rozhodovat o tom, kteří lidé jsou de facto plnoprávní, kteří poloprávní; média budou tuto interpretaci multiplikovat, až budou ve výsledku všichni bezprávní.

Stát by měl chránit před „davovou náladou“

Pro naši společnost je také charakteristické, že dochází k jakémusi zbožštění trestního práva, jako by snad všechny problémy společnosti byly trestním právem řešitelné. Když se v potrubí rozvádějícím vodu objeví bakterie, padne trestní oznámení. Nemůže-li se najít jmenovací dekret na nějakém úřadě, řeší věc policie. Pokud se ale společnost neumí vypořádat se svým každodenním fungováním jinak, než za pomoci policie a trestního práva, je to společnost nemocná.

Pokud média podporují extenzi této kriminalizace, vede to ke společenskému napětí, potlačování lidských práv a svobod a ke stigmatizaci širokého okruhu lidí, pro které může být kriminalizace jejich jednání společensky i lidsky likvidační.

Jednou z funkcí státu při zabezpečování spravedlnosti by měla být také ochrana jedince před náladou davu. Dav totiž často nemá zájem na tom, aby byla vykonávána spravedlnost, ale na tom, aby byly uspokojeny jeho bazální pudy, které jsou však velmi daleko od principu spravedlnosti.

Pokud divák vidí v televizi nebo čte v novinách o obžalované či obviněné osobě, která nemá možnost se tomu bránit, odsoudí tuto obžalovanou či obviněnou osobu bez ohledu na to, jak daný případ nakonec skutečně dopadne. Dotyčný je společensky odsouzen, ať se proti právu provinil, či nikoli. Celý koncept presumpce neviny je nahrazen konceptem inkvizičních nástrojů. Média hrají klíčovou roli ve formování postojů, názorů, přesvědčení a hodnot ve společnosti. Pokud se ale veřejnost nenaučí chápat pravou podstatu presumpce neviny, pak samotné trestní soudnictví nemůže plnit svůj účel a nemůže chránit společnost před skutečnými pachateli trestných činů.

Zprošťující rozsudek neznamená selhání justičního systému

Je celkem přirozené, že nálada společnosti, čili i médií, je vždy zaměřena proti obviněnému a že veřejnost i média mají větší tendenci věřit policii a státnímu zastupitelství než obviněnému. Velmi nebezpečné je, pakliže média tyto tendence ještě rozdmýchávají a zprošťující rozsudek berou jako selhání justičního systému. Je to opět otázka informační asymetrie. Jsme vždy masírováni jednou stranou příběhu, jedním zdrojem informací (orgány činnými v trestním řízení), obžalovaný či obviněný má povětšinou zákaz informace poskytovat či kauzu komentovat.

Dojde-li ke zprošťujícímu rozsudku, je zde obrovský rozdíl mezi tím, o čem byla společnost informována na začátku, a tím, jak samotná kauza dopadla. To ve společnosti vyvolává frustraci a zároveň pocit, že justice je na nejzávažnější případy trestné činnosti slabá.

Pokud společnost nabude přesvědčení, že se mezi námi pohybují zločinci, které sice policie chytí, ale justice je nepotrestá, protože to neumí, je zkorumpovaná, popřípadě podlehne zločinným advokátům, kteří natahují trestní řízení, pak ztratí víru v samotný trestní systém.

Média přitom hrají velmi důležitou roli při udržování společenské soudržnosti. Ta ale nemůže existovat bez fungujícího justičního systému a jeho pozitivního vnímání. Justiční systém musí mít důvěru společnosti, jinak nemůže řádně fungovat a stává se do určité míry nelegitimním. Všechny nedemokratické režimy, státy a vlády vždy využívaly trestní právo jako nástroj vynucování své vůle, i když byla zachována zákonnost. K těmto krokům sahají i demokratické státy, chtějí-li postihovat své, byť domnělé, nepřátele.

Proto musí být zajištěny dostatečné záruky a způsoby ochrany jednotlivce v rámci trestního řízení. Právní záruky jsou však pouhým nezbytným minimem. Nadstavbou je kontrola veřejnosti prostřednictvím médií nad tím, jak jsou zásady a principy trestního práva realizovány. Kontrola veřejností je vůbec předpokladem spravedlivé justice, přičemž je činěna právě prostřednictvím médií. Aby tedy média mohla skutečně kontrolovat, musí si tyto zásady osvojit.

Kde selhala samoregulace, je třeba regulovat

Jak jsem již uvedl výše, domnívám se, že zde selhala samoregulace. Na pořadu dne je tedy regulace. Vzpomeňme si, jak velkou nevoli v novinářské obci vyvolala novela dvou zákonů, tzv. náhubkový zákon, který byl reakcí na kuřimskou kauzu. I když samotný náhubkový zákon nebyl formulován příliš šťastně, přesto přispěl ke kultivaci mediálního prostředí. Mám tedy za to, ač je to velmi nepopulární, že i vynucení respektu k zásadě presumpce neviny v médiích by mělo být otázkou právní regulace.


Kongres Právní prostor 2016

Ve dnech 19. a 20. dubna 2016 se v Seči u Chrudimi konal již 6. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, ministryně pro místní rozvoj, náměstek ministra vnitra pro řízení sekce legislativy a archivnictví a předseda Ústavního soudu.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

média kongres Mediální kauzy regulace médií Právní prostor 2016

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články