Uvnitř šustily papíry, skřípala pera a na stěně visel tlustý svazek s pozlaceným nápisem „Vánoční řád“. V něm bylo stanoveno, kolik má být na stromku světýlek, kolik koled se smí zazpívat po večeři i jak velký může být rozdíl mezi největším a nejmenším dárkem, aby se nikdo necítil ošizený.
V tomhle úřadě pracoval mladý písař Matěj. Měl brýle věčně umazané od inkoustu a v kapsách schovával papírky s básničkami. Vánoce miloval a svou práci taky, ale čím déle v úřadě byl, tím víc cítil, že z nich něco podstatného mizí.
„Pane vedoucí,“ odvážil se jednou zeptat, „co kdybychom v tomhle paragrafu dovolili o jednu koledu víc? Uškodilo by to něčemu?“
Vedoucí vánočního oddělení, pan Žemlička, se na něj přísně podíval přes brýle.
„Paragraf 24 odstavec 3 jasně říká: ‚Po štědrovečerní večeři se zpívají nejvýše tři koledy.‘ Když to tak stojí v řádu, tak to tak je. Pořádek musí být, Matěji. Pořádek, to je základ Vánoc.“
Matěj v duchu nesouhlasil. Podle něj bylo základem Vánoc něco jiného - klid, radost a to zvláštní teplo, které člověk cítí, když sedí s ostatními u stromečku. Ale nahlas nic neřekl, jen si povzdechl a vrátil se ke své hromádce papírů.
Jednoho prosincového podvečera, když už ostatní odešli a ve staré budově svítila jediná lampa, si Matěj všiml, že z horní police jemně září Vánoční řád. Vylezl na židli a knihu vytáhl z police. Ta se sama otevřela. Z jejích listů se vyhrabal malý rozcuchaný paragraf.
„Konečně!“ soptil. „Tolik let tu na někoho čekám!“
„Ty… ty jsi paragraf?“ vykoktal Matěj.
„Samozřejmě. Jmenuji se § 1 - Základní vánoční princip. Ale už si na mě nikdo nevzpomíná. Všichni pořád řeší ostatní paragrafy, odstavce a písmena, ale mne nikdo nečte.“
„A co v tobě stojí?“
Paragraf si odkašlal a slavnostně pronesl:
„‚Smyslem všech vánočních ustanovení je, aby lidé byli laskaví, sdíleli radost a nezapomínali na ty, na které si obvykle nikdo nevzpomene.‘ A všechna ostatní pravidla mají jen pomáhat, aby tohle fungovalo.“
Matěj zůstal chvíli zticha a pak zamumlal. „Takže všechna ta pravidla mají sloužit tomu, aby se lidé měli rádi… a ne naopak?“
§ 1 spokojeně přikývl. „Jenže lidé si to přestali připomínat. Drží se litery Vánočního řádu, ale zapomněli na jeho ducha.“
Druhý den, když Matěj procházel kolem náměstí, všiml si holčičky na lavičce u stromu. V ruce svírala pomačkaný papír.
„Copak se děje?“ zeptal se.
„Píšu Ježíškovi,“ řekla. „Ale prý už je pozdě. Přání se smí posílat jen do pátého prosince, jinak to úřady nestihnou.“
Matěj zrudl. Ten paragraf znal, sám jej přepisoval.
„A co by sis přála?“
Holčička mu podala lístek, na kterém stálo: „Milý Ježíšku, letos bych si nepřála nic pro sebe. Chtěla bych, aby se maminka tak neunavovala, aby tatínek nemusel o Vánocích do práce a aby naše babička nebyla sama.“
„Víš co,“ usmál se Matěj, „já pracuju na úřadě, který se stará o Vánoce. Zkusíme to zařídit.“
Holčiččiny oči se rozzářily a s důvěrou mu dopis předala.
Večer se Matěj vrátil na úřad a vyhledal ustanovení o termínu vánočních přání. Znal ho nazpaměť, ale tentokrát ho četl jinýma očima.
„Poslyš, § 1,“ oslovil paragraf, který znovu vyskočil z knihy, „podle mě je tenhle článek moc přísný. Co když je pozdě napsané přání důležité a laskavé?“
„My paragrafy nejsme tak neústupné, jak si lidé myslí,“ odpověděl § 1. „Jen potřebujeme někoho, kdo nám připomene, proč jsme vznikly.“
Na okraji stránky se písmena zachvěla, roztekla a sama od sebe přeskupila. „Nejpozději pátého dne měsíce prosince“ se změnilo na „před Štědrým dnem, pokud si to vyžaduje laskavost nebo zvláštní okolnosti“.
„To přece nejde!“ vyděsil se Matěj. „Nemůžeme si jen tak měnit pravidla.“
„Neměníme je,“ namítl klidně § 1. „Vracíme jim smysl. Nikdy jsme neměli bránit dobrým skutkům.“
Matěj se bál, co na to řekne vedoucí, ale cítil, že je to správné. Nové znění pečlivě zapsal a do poznámky přidal: „Výklad v duchu základního vánočního principu.“
Holčiččino přání vložil do zvláštní obálky pro Ježíška s úřední pečetí. Podržel ji ve světle lucerny na okně - světélko zazářilo, zatočily se vločky a obálka zmizela.
V dalších dnech se v úřadě začaly dít podivné věci. Některé paragrafy se v noci samy opravovaly, aby víc odpovídaly § 1.
Paragraf o délce večeře se změnil na „večeře trvá tak dlouho, dokud si lidé mají co hezkého říct“. Pravidla o počtu dárků se přepsala na to, že „dárečky se rozdávají tak, aby se nikdo necítil opomenutý“. Dokonce i paragraf zakazující falešný zpěv povolil zpívat „i těm, kdo neumějí, pokud zpívají od srdce“.
Když to zjistil pan Žemlička, málem upustil hrnek s čajem.
„To je skandál!“ zvolal. „Někdo zasáhl do Vánočního řádu! To může narušit letitou praxi!“
Matěj polkl. „Pane vedoucí, možná bychom si měli přečíst ten úplně první paragraf. Ten o smyslu Vánoc.“
Žemlička si nasadil brýle a četl nahlas o laskavosti, radosti a těch, na které se zapomíná. Jeho hlas se postupně utišil.
„To je tam opravdu napsané?“ zašeptal.
„Ano. Jen jsme to dlouho přehlíželi,“ odpověděl Matěj.
Vedoucí se rozhlédl po kanceláři plné šanonů, sundal ze zdi tabulku „Přísný dohled nad vánočním pořádkem“ a položil ji na stůl.
„Možná jsme to s tou přísností přehnali. Sledujme, co změny udělají. Když Vánoce utrpí, vrátíme vše zpátky. Ale pokud budou lidé šťastnější… Dejme tomu šanci.“
Nastal Štědrý den. Na náměstí se zpívaly koledy déle než obvykle, protože se k nim přidali i ti, kteří si dřív netroufli. Nikdo jim nevyčítal falešné tóny, lidé se smáli a povzbuzovali se navzájem.
V domcích na okraji města se sešly rodiny, které dříve trávily svátky zvlášť - obávaly se totiž přesných pravidel o počtu návštěvníků. Letos se dveře otevíraly častěji a na stolech se objevovalo pár talířů navíc.
U holčičky, která psala Ježíškovi pozdě, se stal malý zázrak. Tatínek dostal povolení odejít z práce dřív - prý se „našel kdosi nahoře“, kdo připomněl, že se o Vánocích nemá pracovat víc, než je nezbytně nutné. Sousedka přinesla mamince perníčky a nabídla pomoc s příštím úklidem. A babičce někdo zazvonil u dveří s lístkem: „Prosíme, sbalte si pár věcí, jedeme pro vás. Vánoce budou letos u nás. Vaše vnučka a jeden malý paragraf.“
Když městečko usnulo do vánoční noci, seděl Matěj sám v kanceláři. Zvenčí doléhalo tlumené zpívání. Pohladil vazbu Vánočního řádu.
„Tak co, § 1? Zdá se mi, že jsou letos Vánoce živější,“ usmál se.
Paragraf vyskočil z knihy a protáhl se. „Když se lidé naučí číst mezi řádky, dějí se divy.“
„Jen se bojím, že příští rok někdo zase zapomene, proč tu ta pravidla jsou,“ přiznal Matěj.
„Od toho jste tu vy,“ odpověděl § 1. „Každý zákon potřebuje někoho, kdo mu připomene srdce. Když se pravidla vykládají s laskavostí, není se jich třeba bát.“
Z náměstí zazněla hlasitá koleda, kdysi považovaná za „příliš hlučnou“.
„Tohle je moje oblíbená!“ zvolal § 1. „Znáte ji?“
„Znám. Ale vy ji přece nezazpíváte, jste jen paragraf,“ usmál se Matěj.
Paragraf se uraženě narovnal, vyskočil na stůl a začal si pobrukovat. Zpočátku falešně, ale s každým tónem se v knize rozsvěcela další písmenka, až vznikl celý vánoční sbor ze slov a odstavců.
V tu chvíli si Matěj uvědomil, že pravidla nejsou jen suchá písmena. Když se čtou s porozuměním, mohou zpívat. Stačí jim dát hlas - a nezapomenout, pro koho tu jsou.
Od té doby se na Úřad pro vánoční pořádek dívali lidé jinak. Formuláře a razítka tam zůstala, ale vedle nich stál malý betlém a v okně svítila lucerna, připomínající opožděné přání, které změnilo celý Vánoční řád.
Vedoucí Žemlička zavedl novou tradici: každý rok před Vánoci společně nahlas četli § 1 a každý k němu směl přidat svůj malý příběh o tom, kdy se mu podařilo být k někomu laskavější, než by „se slušelo podle tabulek“. A Matěj se stal vykladačem vánočního ducha pro všechny, kdo váhali, jak pravidla použít, aby neublížila těm, kterým mají sloužit.
O malém paragrafu § 1 se vyprávělo jako o paragrafu, který se naučil zpívat. A v městečku si zapamatovali něco, co by se hodilo vědět všude: že žádný paragraf není silnější než lidské srdce - ale když se spojí, může z toho vzniknout něco krásného. Třeba i taková vánoční pohádka.
Diskuze k článku ()