Jeden zaměstnanec při pracovní cestě služebním autem překročil povolenou rychlost o více než 51 km/h na mokré vozovce. Vezl další tři kolegy a už dříve byl na porušování dopravních předpisů upozorněn. Zaměstnavatel proto vyhodnotil jednání jako závažné porušení povinností. Na čí stranu se postavily soudy, si můžete přečíst níže:
Text judikátu měsíce
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2024, č. j. 13 Co 406/2023-235, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka („zda je zcela ojedinělé překročení nejvyšší povolené rychlosti zaměstnance při pracovní cestě služebním vozidlem možné podřadit pod výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce, část před středníkem“, kterou žalobce vystihuje otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) byla posouzena jinak.
3. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy § 52 písm. g) zákoníku práce z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., nebo již ve vztahu k § 52 písm. g) současného zákoníku práce například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1479/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 424/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 21 Cdo 578/2023].
4. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
5. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [§ 52 písm. g) zákoníku práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 833/2022, uveřejněného pod č. 32/2023 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li § 52 písm. g) zák. práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dosahuje intenzity závažného porušení této povinnosti, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.).
6. V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro posouzení intenzity vytčeného porušení pracovní povinnosti žalobcem náležitě přihlédl. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (srov. bod 12) – přihlédl k tomu, že došlo „k překročení maximální povolené rychlosti na dálnici o více než 51 km/hod.“ a „v rozhodný okamžik jízdy dne 18. 6. 2020 byla vozovka mokrá“, že „žalobce jel ve vozidle s dalšími třemi zaměstnanci žalované, přičemž v případě dopravní nehody hrozil na straně žalované nejenom vznik škody na majetku ve formě poškození předmětného vozidla, ale především odpovědnost žalované jakožto zaměstnavatele za pracovní úraz všech zaměstnanců nacházejících se ve vozidle“, že žalobce se „nechal ke značnému zrychlení vyprovokovat přesto, že si byl vědom skutečnosti, že žalovaná pravidelně sleduje a vyhodnocuje záznamy z GPS vozidla, včetně dodržování maximální povolené rychlosti, a přesto, že žalovaná již jednou řešila se žalobcem porušení dopravních předpisů (absolvování kurzu defenzivní jízdy žalobcem)“, že ač „zrychlení vozidla trvalo pouze jednu minutu, nelze přehlédnout, že za tuto dobu bylo ujeto s vozidlem několik kilometrů, kdy v důsledku výrazného překročení maximální povolené rychlosti za mokré vozovky, nepochybně existovalo zvýšené riziko dopravní nehody“, a že „žalovaná, s ohledem na předmět její činnosti, spočívající, mimo jiné, v opravách, revizích a zkouškách plynových zařízení, tedy práci vyžadující nezbytně nutné dodržování obecně závazných předpisů týkajících se podmínek výkonu těchto prací, včetně dodržování norem v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, kladla důraz na vnitřní disciplínu zaměstnanců…, schopnosti sebeovládání a loajalitu zaměstnanců, přičemž shora uvedené porušení dopravních předpisů žalobcem, vedlo k tomu, že žalovaná dospěla k závěru, že žalobce tato kritéria přestal splňovat“. Za těchto okolností potom úvaha odvolacího soudu při vymezení relativně neurčité hypotézy § 52 písm. g) zákoníku práce [ztotožnil-li se s tím, že žalovaná posuzované porušení pracovní povinnosti „vyhodnotila jako závažné porušení povinností ve smyslu ust. § 52 písm. g) zákoníku práce“] není zjevně nepřiměřená, neboť odpovídá významu a závažnosti zvažovaných hledisek vystihujících porušení právní povinnosti žalobcem.
7. Z obsahu dovolání vyplývá, že jím žalobce „napadá oba výroky“ napadeného rozsudku; v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2025, č. j. 21 Cdo 2024/2024-270.
Diskuze k článku ()