Nejvyšší správní soud přezkoumával rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, č. j. 8 Ad 14/2024-54, kterým bylo zrušeno rozhodnutí nejvyššího státního tajemníka (nynějšího žalovaného) ve věci skončení služebního poměru ředitelky Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) doktorky Kateřiny Podrazilové (žalobkyně).
Žalobkyně byla ředitelkou SÚKL od září 2023, kdy jí byla stanovena zkušební doba v délce šesti měsíců. Dne 20. 12. 2023 jí bylo osobně doručeno oznámení státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví o zrušení jejího služebního poměru ve zkušební době bez udání důvodu. Dne 21. 12. 2023 podala pověřenému zaměstnanci Ministerstva spravedlnosti oznámení podle zákona o ochraně oznamovatelů. Následně podala žádost o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu, jíž požadovala vydat rozhodnutí, kterým bude určeno, že její služební poměr trvá, nebo že skutečně došlo ke skončení jejího služebního poměru. Státní tajemník v Ministerstvu zdravotnictví určil, že její služební poměr byl skutečně zrušen. Jeho závěr potvrdil k odvolání žalobkyně i nejvyšší státní tajemník. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2025 zrušil rozhodnutí nejvyššího státního tajemníka. Shledal totiž, že skončení jejího služebního poměru mohlo být odvetným opatřením ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů, přestože oznámení podle tohoto zákona podala až po skončení služebního poměru. Podle městského soudu však zákon chrání i osoby, které se na oznámení teprve připravují. Rozsudkem z dnešního dne Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil.
Jádrem nynějšího řízení byla otázka, zda zrušení služebního poměru žalobkyně nebylo v rozporu se zákonem o ochraně oznamovatelů. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že žalobkyně mohla využít ochrany zákona o ochraně oznamovatelů i přesto, že její služební poměr byl sjednán se zkušební dobou, během níž jí mohl být služební poměr skončen bez udání důvodu.
Nejvyšší správní soud však nepřitakal městskému soudu v jeho názoru, že na žalobkyni mohla dopadat ochrana zákona o ochraně oznamovatelů i za situace, kdy podala oznámení podle tohoto zákona až den poté, co byl její služební poměr zrušen. Žalobkyně sice zdůrazňovala, že skončení jejího služebního poměru mohlo být reakcí na to, že již dne 18. 12. 2023 referovala na poradě vedení SÚKL o výsledcích auditu, který zadala. Toto referování na poradě však dle Nejvyššího správního soudu nemohlo nahradit oznámení učiněné podle zákona o ochraně oznamovatelů.
Nejvyšší správní soud k tomu v bodě 46 rozsudku uvedl: „Ochrana zákona o ochraně oznamovatelů ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice a jej implementujícího § 7 zákona se tedy aktivuje až v okamžiku, kdy je oznámení učiněno, a to jedním ze tří tam uvedených způsobů (interně, externě či zveřejněním). Zákon o ochraně oznamovatelů tedy funguje jako pomyslná neprůstřelná vesta proti odvetným opatřením, ovšem až od okamžiku, kdy si ji potenciální oznamovatel ‚nasadí‘, tedy učiní oznámení podle § 7 uvedeného zákona. Teprve tím okamžikem se mu aktivuje ochrana proti možným odvetným opatřením. Pokud člověk učiní oznámení až poté, co na něj již dopadla opatření, která by mohla mít povahu odvetných opatření ve smyslu § 4 uvedeného zákona, nemůže ho tento zákon ochránit, stejně jako by jej nemohla ochránit ona neprůstřelná vesta nasazená až po výstřelu jeho směrem. Přesně takovou souslednost však ke své škodě zvolila žalobkyně, která oznámení dle zákona o ochraně oznamovatelů učinila až po opatřeních, která by bylo možno pokládat za odvetná opatření. (…) V bodě 53 rozsudku Nejvyšší správní soud poté uzavřel: Bylo přitom volbou samotné žalobkyně, že zjištěné problémy neoznámila nejprve postupem podle zákona o ochraně oznamovatelů, který by ji od okamžiku přijetí ochránil před případnými odvetnými opatřeními. Namísto toho zvolila formu sdělení na poradě SÚKL, která ji před případnou nelibostí nadřízených ochránit nemohla, přestože si musela být vědoma své nejisté pozice státní zaměstnankyně ve zkušební době.“
Soud k tomu dodal, že smyslem unijní i vnitrostátní úpravy ochrany oznamovatelů zjevně bylo motivovat oznamovatele k tomu, aby s oznámením neotáleli v důsledku obavy z odvetných opatření, ale naopak, aby jej postupem podle zákona učinili co nejdříve, aby mohl příjemce oznámení co nejrychleji a nejefektivněji přistoupit k řešení nezákonností oznamovaných oznamovatelem. Proto je oznamovatel chráněn před odvetnými opatřeními již od okamžiku podání oznámení, avšak nikoli dříve.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že zrušení služebního poměru žalobkyně, které jí bylo oznámeno již dne 20. 12. 2023, nelze pokládat za odvetné opatření ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů, neboť k němu došlo dříve, než žalobkyně učinila oznámení podle téhož zákona.
Převzato z tiskové zprávy Nejvyššího správního soudu
Rozsudek ve věci sp. zn. 8 Ads 100/2025
Diskuze k článku ()