Majitel obchodu argumentoval tím, že subjekt, který zcela vědomě odcizil elektrokolo, musel vědět, že jedná v rozporu se zákonem, neboť převzal do své dispozice předmět, který mu nenáležel. Vědomě tedy porušoval zákon, a to za situace, kdy na prodejně bylo veřejně deklarováno, že prostor je monitorován. Byl tedy srozuměn s tím, že jeho jednání je kamerou zachyceno. Také dodal, že zveřejnění fotografie na sociální síti vedlo k odhalení pachatele.
Oproti tomu Úřad pro ochranu osobních údajů stál pevně za názorem, že vyhledávání pachatelů trestných činů a shromažďování důkazů o jejich vině je v demokratickém právním státě rolí orgánů činných v trestním řízení. Proto každý správce osobních údajů z kamerového systému v souladu s účelem ochrany majetku je oprávněn pouze k předání záznamu orgánům činným v trestním řízení, ale již v žádném případě nesmí sám tyto záznamy zveřejnit.
Tomuto pozdějšímu názoru přitakal Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že zákon sám stanoví, kudy vede hranice mezi právem na ochranu majetku na straně jedné a právem na ochranu osobních údajů na straně druhé. Právo na ochranu majetku je dle soudu dostatečně saturováno právem žalobce na instalaci a používání kamerového systému za zákonem stanovených podmínek a na případné další použití údajů získaných snímáním sledovaného prostoru státními orgány k tomu určenými. Jakékoliv další nakládání s osobními údaji takto shromážděnými bez souhlasu dotčených subjektů nelze ničím odůvodnit.
Celý text tohoto kontroverzního judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()