Předkládaná monografie se zabývá účastenstvím v civilním soudním procesu v širším pojetí a komplexním rozborem otázek s ním spojeným. Nechybí ani problematika podmínek řízení ve vztahu k účastenství či instituty civilního procesu, jako je hlavní a vedlejší intervence, procesní nástupnictví, společenství účastníků a jejich záměna. Autoři se neopomněli zabývat ani procesním postavením zvláštních procesních subjektů, kterými jsou mj. státní zastupitelství, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových či rozhodci a mediátoři.
Předkládaná publikace akcentuje změny přinesené novelou občanského soudního řádu a novým zákonem o zvláštních řízeních soudních z roku 2014 a nabízí čtenářům úvahy de lege ferenda, které jsou v době, kdy se připravuje komplexnější rekodifikace českého civilního procesu, podnětným návodem ke změně stávajícího právního stavu. Jak sami autoři v úvodu uvádí, komplexní pojednání o účastenství v civilním řízení soudním vzniká v době jakéhosi provizoria civilního procesu. Za zvláště přínosné považuji komparaci české právní úpravy s právními úpravami jiných států, a to i států mimo Evropskou unii, zejména pak Ruska, jehož právní úprava civilního práva procesního nebývá často posuzována. Oceňuji též práci s prameny, a to zejména odkazy na německou literaturu a na díla významných českých procesualistů Václava Hory, Františka Štajgra a Zdeňka Češky.
Svůj výklad autoři rozdělili do několika kapitol a oddílů, což jistě přispělo k přehlednosti monografie a ke zvýšení míry její srozumitelnosti.
První kapitola pojednává v obecně rovině o procesních subjektech a nalezneme v ní definice základních termínů, se kterými autoři nadále pracují. Doporučovala bych však v této kapitole upřesnit užití Hegelova trojúhelníku, a to především s ohledem na nemožnost aplikace této teorie v nesporném řízení. Druhá kapitola je uvedena historickoprávním vývojem civilního procesu v českých zemích, přičemž v tomto oddíle nechybí kritický pohled autorů na nedostatky předchozích znění stále účinného občanského soudního řádu z roku 1963. Lze ocenit především snahu autorů vymezit historické přístupy k nespornému řízení jako druhu nalézacího řízení a vývoj právní úpravy nesporného řízení ať již v samostatném právním předpise, nebo jako součást obecného právního předpisu upravujícího civilní řízení.
Na historický exkurz navazuje oddíl druhý, který se věnuje legální definici účastníků nalézacího soudního řízení, a to zvlášť účastníkům řízení sporného a zvlášť účastníkům řízení nesporného. Lze zcela souhlasit s kritickým pohledem autorů na absenci pojmů nesporné a sporné řízení v současné právní úpravě, stejně jako nepřesnému užívání termínu účastník civilního soudního řízení v souvislosti s řízením sporným. Autoři na několika místech monografie odkazují na v české literatuře vžitou tzv. první, druhou a třetí definici účastníků řízení. V některých kapitolách již toto vžité vymezení okruhu účastníku nazývají jako označení historické, avšak následně se k této vžité terminologii s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu nadále vrací. Lze připustit, že se jedná o velmi vžité označování vymezení okruhu účastníků řízení, avšak domnívám se, že není nutné nadále toto označování užívat, neboť vzniklo pouze a jenom na základě systematického zařazení v občanském soudním řádu před novelou z roku 2000 a toto rozlišování není za současného stavu právní úpravy důvodné. (K tomuto Lavický, Petr a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. 1012 s. ISBN 978-80-7478-869-7. S. 29). Autoři v druhém oddíle druhé kapitoly předkládané monografie uvádí, že nesporné soudnictví bylo vtěleno z občanského soudního řádu do zákona o zvláštních řízeních soudních, což může být pro čtenáře zavádějící. Na tomto místě by tak bylo vhodné dle mého názoru doplnit, že za současného stavu právní úpravy nelze hovořit o úplném rozdělení právní úpravy sporných a nesporných řízení, a uvést konkrétní příklady. Režimu občanského soudního řádu nadále podléhá kupříkladu řízení o zřízení nezbytné cesty, určení hranic pozemků či o sporech mezi spoluvlastníky, které řadil mezi nesporná řízení už F. Zoulík a E. Ott (ZOULÍK, František. Řízení sporné a nesporné jako druhy civilního procesu. Praha: Academia, 1969, 168 s. S. 67–70; OTT, Emil. O vývoji a předmětu řízení nesporného. Praha: Nákladem vlastním, 1904, 46 s. S. 36–39).
V navazujících dílech druhého oddílu druhé kapitoly se autoři věnují též vymezení okruhu účastníků v jednotlivých řízeních upravených zákonem o zvláštních řízeních soudních a jejich označování, což považuji za velmi přínosné. Svůj výklad autoři obohatili též o vybranou zahraniční právní úpravu účastenství v nalézacím soudním řízení, a to zvlášť pro řízení sporné a zvlášť pro řízení nesporné. Oceňuji především na závěr uvedená shrnutí obsahující porovnání vybraných zahraničních právních úprav, neboť čtenář získá ucelené závěry aplikovatelné na současnou českou právní úpravu. V závěrečné části této kapitoly nechybí ani vymezení a označování okruhu účastníků v opravných řízeních a dále pak v dalších druzích civilního procesu. Druhá kapitola je ukončena pojednáním o významu pojmu účastník řízení pro teorii civilního procesu, přičemž se lze zcela ztotožnit s názorem autorů, že pojem účastník nelze za současné právní úpravy jednotně vymezit.
Třetí kapitola je věnována tzv. předpokladům účastenství, tedy procesní subjektivitě a procesní způsobilosti účastníků řízení. Výklad je rozdělen zvlášť pro fyzické a právnické osoby a samostatně se věnuje též zahraničním osobám, což působí velmi přehledně a systematicky. Autoři neopomněli ani srovnání vybraných zahraničních úprav s českou právní úpravou a představili čtenáři též své závěry z provedené komparace. Za zvlášť zajímavou považuji část věnující se nedostatkům současné koncepce procesní způsobilosti nezletilých, a to zejména v kontextu praktického přístupu, kdy u nezletilých, jak autoři sami uvádí, je automaticky vyžadováno jejich zastoupení. Oceňuji též úvahy de lege ferenda v souvislosti s procesní způsobilostí nezletilých vycházejících ze srovnávaných zahraničních úprav.
V pořadí čtvrtá kapitola se zabývá problematikou procesního společenství účastníků ve sporném řízení. V tomto smyslu je též autory zdůrazňováno jedno ze základních diferenciačních kritérií sporného a nesporné řízení, kterým je právě kontradiktornost, tj. existence dvou stran s protichůdnými zájmy a tvrzeními. Autoři se věnují zvlášť samostatnému a nerozlučnému procesnímu společenství, přičemž uvádějí konkrétní příklady, které umožňují čtenáři lépe uchopit nastíněnou otázku. Ani v této kapitole nechybí pojednání o zahraničních právních úpravách, které dodává čtenáři ucelenější a širší pohled na danou problematiku. Opět oceňuji zejména úvahy de lege ferenda s odkazem na zahraniční právní úpravy, které jsou v dané oblasti propracovanější, a lze v nich nalézt inspiraci pro českou právní úpravu.
Pátá kapitola je věnována institutům sloužícím k napravení nedostatku věcné legitimace, jimiž jsou přistoupení a záměna účastníků řízení. Jak autoři sami uvádí, uvedené dva instituty se aplikují výlučně v řízení sporném, neboť s ohledem na materiální způsob vymezení účastníků v nesporných řízeních jsou účastníci na základě zákonného vymezení v podstatě vždy věcně legitimováni. Výklad je v souvislosti s některými problematickými otázkami doplněn o judikaturu vrchních soudů a Nejvyššího soudu, přičemž autoři monografie výstižně poukazují na její nejednotnost. Čtenáři se tak nabízí rozličné názory a argumentace soudů, ale i samotných autorů. Kapitolu uzavírá opět srovnání vybraných zahraničních právních úprav obou institutů.
Navazující šestá kapitola se zabývá dalšími instituty, jež nacházejí své uplatnění výlučně v řízení sporném, a to jsou hlavní a vedlejší intervence. K lepšímu pochopení autoři uvádí též praktické příklady, které dokreslují výklad obou procesních institutů. V části pojednávající o vedlejší intervenci nechybí ani stručný historický exkurz, věnující se vývoji institutu vedlejší intervence z pohledu rakouského práva, ze kterého čeští autoři odborné literatury i s ohledem na českou právní historii po dlouho dobu vycházeli. V závěru kapitoly nechybí srovnání vybraných zahraničních právních úprav ani úvahy de lege ferenda.
Další, v pořadí sedmá kapitola, obsahuje výklad o problematice procesního nástupnictví, někdy označovaném též jako změny účastníků řízení. Pokládám za velmi užitečné, že hned v úvodu autoři monografie vymezují institut změny účastníků od institutu záměny účastníků, neboť z důvodu blízkosti obou termínů, je jejich užívání v praxi často problematické. Ve svých poznámkách de lege ferenda a částečně i v oddíle věnujícímu se srovnání vybraných zahraničních úprav se autoři monografie zamýšlejí především nad systematikou občanského soudního řádu a navrhují terminologické a systematické změny, které by dle mého názoru jistě přispěly k větší přehlednosti české právní úpravy.
Poslední, osmá kapitola, se zabývá zvláštními procesními subjekty, kterými jsou státní zastupitelství, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, rozhodci, ale i subjekty insolvenčního řízení, správci závodu a nemovitých věcí a v neposlední řadě též mediátoři. Výklad věnovaný postavení státního zastupitelství je doplněn o historickoprávní exkurz týkající se vývoje právní úpravy na našem území. Další oddíly představují stručnější pojednání o postavení zvláštních procesních subjektů. Oceňuji však snahu autorů o jistou míru všeobecnosti a nezahlcování čtenáře přílišnými detaily, neboť v množství zvláštních procesních subjektů nelze každému z nich věnovat podrobnější výklad.
Lze shrnout, že monografie disponuje velmi přehlednou a logickou strukturou a přináší čtenářům podnětné a zajímavé postřehy. Dle mého názoru se jedná o velice zdařilou publikaci, která je skutečně komplexním pojednáním o účastenství v civilním soudním řízení. Předkládanou monografii lze tak doporučit široké odborné veřejnosti, neboť se jedná o přehledně a čtivě psaný text doplněný o judikaturu, příklady umožňující čtenáři lepší pochopení dané problematiky i zajímavé úvahy de lege ferenda vycházející především z komparace české a zahraniční právní úpravy.
ŠÍNOVÁ, Renáta a Marek JURÁŠ. Účastenství v civilním soudním řízení. Praha: Leges, 2015. 256 s. ISBN 978-80-87576-78-6.
Diskuze k článku ()