Onou knihovnou je knihovna Právnické fakulty v Brně. V uplynulých měsících prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Podstatně zvětšila své prostory, umožňuje přímý přístup k velkému množství publikací, má dostatek místa k nerušenému studiu i k pohodlnému spočinutí, dostala nejmodernější osvětlení, nabízí dostatek kopírek i místnost pro konání seminářů …
To všechno a mnoho jiného mohli posoudit návštěvníci slavnostního otevření, které se uskutečnilo za účasti rektora Masarykovy univerzity a dalších hostí 25. března tohoto roku. Otevření bylo důstojné a k zúčastněným štědré. Zatleskali slavnostním, děkovným i vzpomínkovým projevům. Viděli stříhání pásky. Obdivovali vybavení nové knihovny. Pochutnali si na dobrém jídle a lahodném pití. Srdce mnohých rozechvěla skvělá mladá kapela, jejíž hudba a zpěv program v knihovně a pak ve vestibulu fakulty provázely. I na tanečky došlo. (Přesto nemohu neříct, že mi u projevů a stříhání pásky chyběly dvě dámy, vedoucí knihovny a tajemnice fakulty, které si v zastoupení svých spolupracovnic a spolupracovníků zasloužily nejen ústní ocenění, ale i místo „na tribuně“. Mezi oceněnými mi zase scházel kolega a uznávaný brněnský malíř dr. Stanislav Sedláček, který knihovně věnoval svůj obraz.)
Ale k tomu srdci.
Trocha historie nikoho nezabije
Doufám, že by mi pan Jiří Suchý tento titulek schválil. I když Gabriel Laub tvrdil, že na každé stránce dějepisu by mělo být napsáno „Vstup na vlastní nebezpečí!“¨, v historii nejsou jen války, konflikty a podrazy, občas z ní zazní i ta trocha poezie.
Než totiž odpovím na otázku, proč mnou samým vychválené knihovně připisuji kamenné srdce, musím krátce zalistovat v dějinách brněnské právnické fakulty, resp. v historii její současné budovy a knihovny. Ne vše v ní bylo růžové, přesto budování zázemí fakulty či univerzity nesporně patří k těm méně nebezpečným stránkám historie a nepostrádá na půvabu. Zvlášť, když se protne se současností.
a) Z historie budovy
Devátého června roku 1928 se s velkou slávou kladl základní kámen první z budov plánované brněnské Akademické čtvrti, budovy právnické fakulty. Pozvání přijali prezident republiky Tomáš G. Masaryk, místopředseda Poslanecké sněmovny Národního shromáždění Jan Dostálek, místopředseda Senátu Václav Donát a ministři Jan Černý a Karel Engliš (ten jako profesor právnické fakulty rozhodně chybět nemohl). Vedle prezidenta řečnili i náměstek předsedy vlády Jan Šrámek, rektor Jaroslav Kallab a děkan fakulty František Weyr. Průběh slavnosti zdokumentovali filmaři a velmi autenticky i František Weyr.[1]
Do základů budovy vložili základní kámen a do něj ve speciálním pouzdře slavnostní listinu, podepsanou prezidentem Masarykem, Janem Šrámkem, rektorem, děkanem a dalšími zúčastněnými funkcionáři, a prohlášení zástupců měst a míst, z nichž pocházely jednotlivé menší základní kameny. V základech budovy právnické fakulty totiž ještě leží kameny „z Kroměříže, města Milíčova, z Tovačova, sídla slovutného právníka Ctibora Tovačovského, z Přerova, rodiště vůdce jednoty bratrské, Blahoslava, z Nivnice, města učitele národů, Jana Amosa Komenského, z Ivančic, města Českých bratří, z Kralic, města pánů ze Žerotína, z Hodslavic, rodiště dějepisce národa, Františka Palackého, z Rusínova, města Sušilova, z Třebíče, rodiště badatele národohospodářského, Albína Bráfa, z Opavy, rodiště barda lidu slezského, Petra Bezruče, z Hodonína, rodiště prvního prezidenta naší republiky, T. G. Masaryka“; (z listiny uložené v základním kameni).
Pompéznost kladení základního kamene budovy právnické fakulty zřejmě souvisela s ne zcela zdařeným zahájením činnosti univerzity a její právnické fakulty 11. listopadu 1919. Univerzita měla do života vstoupit velkolepou slavností za účasti prezidenta republiky. Pro slavnostní shromáždění byly připraveny prostory honosné budovy bývalého zemského sněmu (dnes sídla Ústavního soudu). Prezident republiky na něm měl odevzdat rektorovi umělecky vyvedenou zakládací listinu. Ta ovšem nakonec skončila nepodepsaná na ministerstvu školství a národní osvěty, protože připravený scénář zhatila prezidentova nemoc. Přednáškový provoz na nové univerzitě proto skromně a nenápadně otevřelo imatrikulační shromáždění. Prozatímním sídlem fakulty se stal biskupský alumnát v Seminární ulici (dříve Haberlerova ulice, pak Bedřicha Smetany).
Velkou slávu udělala z kladení základního kamene i strastiplná cesta, která k zahájení výstavby vedla.
Zákon o zřízení univerzity (č. 50/1919 Sb.) stanovil, že brněnská univerzita má do roku 1930 dostat nové definitivní prostory. V listopadu roku 1919 proto rektorát požádal zemskou politickou správu v Brně, aby svolala jednání o výstavbě Masarykovy univerzity. Jednání skutečně v lednu 1920 proběhlo a po něm i řada dalších.[2] S rozvahou (čti „velmi pomalu“) se tak začalo rozjíždět úřední soukolí. Na reálný efekt se stále muselo čekat.
Až v roce 1922 přípravné práce dospěly k povolení soutěže na ideové řešení Akademické čtvrti, vypracování soutěžních podmínek a ustavení poroty.[3] Veřejnou soutěž na skici plánů budovy pak komise uzavřela v roce 1925. Z devíti projektů navrhla k provedení projekt architekta Aloise Dryáka. Realizovat se začal na zamýšleném Akademickém náměstí mezi ulicí Veveří a Kounicovou, kde univerzita zakoupila tzv. Deycksovy pozemky. Zdrželo se i zmíněné slavnostní kladení základního kamene, protože započetí prací oddálily spory s městským stavebním úřadem.[4]
Hospodářská krize pak způsobila, že se z celého komplexu podařilo – se zpožděním – dokončit jen budovu právnické fakulty. Do ještě nedokončené stavby se fakulta stěhovala o Vánocích 1931, i když dokončovací stavební práce trvaly za provozu až do roku 1934.
b) Z historie knihovny
Nová fakulta začala budovat nejen své nové sídlo, ale také – „základ zdárného rozvoje právnické fakulty“[5] – knihovnu. V době první republiky se označovala „seminární“, ale byla společná pro celou fakultu. Vnitřně se dělila na tři oddělení podle rozvržení státních zkoušek a rigoróz: historickoprávní, judiciální a státovědecké.
Přes finanční problémy čítal na konci akademického roku 1924/1925 knihovní fond úctyhodných 19 441 svazků. Zasloužily se o to především velké dary, které zůstaly zachovány jako celek: odkaz celé knihovny národohospodáře Albína Bráfa (proto onen základní kámen z Třebíče), dar londýnského redaktora Lidových novin Františka Janči (Bráfova a Jančova knihovna) a pak i rozsáhlá pozůstalost pražského předválečného profesora rakouského trestního řízení Františka Storcha († 1924).[6] V následujících dvou letech do fondu přibylo i přes nedostačující dotace dalších 4646 svazků.[7] Tyto knihy tvoří základ tzv. starého fondu, který po válce pro fakultu zachránil František Čáda a i dnes je oázou, do níž se za poznáním uchylují nejen právní historici.
Proč tedy knihovna s kamenným srdcem?
Když jste můj dosud poněkud nesourodý text dočetli až sem, odměním vás rychlým rozuzlením. Ke vzpomínce na kladení základního kamene současné budovy brněnské právnické fakulty v roce 1928 a na počátky fakultní knihovny jsem měl v návaznosti na slavnost, konanou při příležitosti otevření renovované knihovny, pádný důvod: základní kámen a fakultní knihovna se totiž v současnosti zajímavě propojili.
Pracovníci stavební firmy při rekonstrukčních pracích v loňském roce překvapivě narazili na „hlavní“ základní kámen. Byl to nápad k nezaplacení, že po řádném očištění a opravě zůstal blízko místu, kde byl v roce 1928 položen: ve speciální skleněné vitríně na čestném místě přímo v centru renovované fakultní knihovny.
Stal se tak jejím symbolickým srdcem – vlastně i srdcem celé fakulty.
[1] WEYR, František, Z dějin právnické fakulty Masarykovy univerzity. Slavnost kladení základního kamene k budově fakultní. In: Vědecká ročenka právnické fakulty Masarykovy univerzity (dále jen VR) VII/1928, s. 329 – 333. Autor se opíral o rozsáhlé citace z přednesených projevů a dokumentů vložených do základního kamene.
[2] Zpráva odstupujícího rektora Bohumila KUŽMY. In: Ročenka Masarykovy univerzity v Brně. III. Brno: Nákladem AS MU, 1922, s. 98.
[3] Zpráva odstupujícího rektora Karla ENGLIŠE. In: Ročenka Masarykovy univerzity v Brně. I. Brno: Nákladem AS MU, 1921, s. 14.
[4] O postupu prací referovali odstupující děkani ve Vědecké ročence Právnické fakulty MU (VR MU roč. II/1923, s. 205; IV/1925, s. 129; VI/1927, s. 276 a VII/1928, s. 329 – 333).
[5] Jaromír SEDLÁČEK ve své zprávě za akademické roky 1925/1926 a 1926/1927 (VR VI/1927; s. 276).
[6] VR IV/1925, s. 130 – 131.
[7] VR VI/1927; s. 276.
Diskuze k článku ()