Ačkoliv se občas někteří účastníci řízení před finančním arbitrem domnívají, že rozhodnutí finančního arbitra s definitivní platností určuje jejich práva a povinnosti, není tomu tak. Finanční arbitr je správní orgán s pravomocí rozhodovat spotřebitelské spory z vybraných sektorů finančního trhu, případně ukládat sankce a pokuty, a proto se i na něj vztahuje mj. čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí…“.

Autoři již v minulých dílech upozornili, že řízení před finančním arbitrem má oproti řízení před obecnými soudy, popř. sporným řízením před jinými správními orgány, řadu specifik.

Řízení před finančním arbitrem se zahajuje na návrh navrhovatele, kterým může být od 1. 2. 2016 už pouze spotřebitel. Jeho právní úpravu obsahuje především zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZFA“), v souladu s § 24 ZFA se však subsidiárně použije i zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“), kromě základních zásad činnosti správních orgánů ve smyslu jeho § 2 až § 8 pak zejména ustanovení o doručování, počítání času, přerušování či zastavování řízení, postup v námitkovém či přezkumném řízení apod.

Finanční arbitr je státním orgánem, který je povolán k řešení zákonem o finančním arbitrovi vymezených sporů mezi subjekty na finančním trhu, mezi subjekty finanční služby nabízející (finanční instituce) a poptávající (spotřebitelé). Ve vztahu k soudům, jako orgánům moci soudní, je finanční arbitr alternativní cestou k nalézání práva, lze hovořit o jeho alternativní příslušnosti, která soudní pravomoci nekonkuruje, ale obecnou pravomoc soudů doplňuje. Vzájemný vztah jejich pravomocí je tedy dán právním řádem nekonfliktně, souběžně.

Finanční arbitr byl zřízen zákonem č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“ nebo „ZFA“) k 1. 1. 2003 pro řešení sporů v úzce vymezeném rozsahu v oblasti platebního styku – od počátku existence finančního arbitra zákonodárce předpokládal, že v případě osvědčení zvoleného schématu mimosoudního řešení sporů bude možné jeho využití rozšířit.