Jeden ze základních prvků, na nichž je postavena exekuce prováděná soudními exekutory, představuje institut generálního inhibitoria vymezeného v § 44a odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“ či „exekuční řád“). Jeho smyslem a účelem je zamezit zmenšování rozsahu majetku povinného, jakmile se dozví o exekuci vedené proti jeho osobě, tedy po doručení vyrozumění o zahájení exekuce.

Třetí část vícedílné série pojednání o vztahu exekučního a insolvenčního řízení se týká problematiky nákladů exekuce a jejich uplatňování v rámci insolvenčního řízení za situace, kdy v dosavadním průběhu exekuce soudní exekutor nevymohl žádné plnění.

Dovolte mi pokračovat v započaté minisérii článků týkajících se vztahu exekučního a insolvenčního řízení, kterou jsem otevřel v minulém vydání Komorních listů. Jedním z cílů novelizace zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“ či „insolvenční zákon“), provedené zák. č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „koncepční novela“), bylo dle důvodové zprávy ke koncepční novele postavit najisto vztah exekučního a insolvenčního řízení, respektive jednoznačně vymezit postavení obou řízení zejména v případě jejich souběhu (či střetu).[1]