Pojmem „home office“ obvykle označujeme situaci, kdy zaměstnanec nepracuje na pracovišti zaměstnavatele. V zákoníku práce je takový stav upraven pouze v jeho § 317, což je pro praxi vzhledem k velmi stručné až strohé úpravě tohoto institutu bezesporu málo. Ani po zkušenostech s jarní první vlnou epidemie COVID19 však bohužel nedošlo k jakékoli upřesňující či doplňující úpravě v zákoníku práce.

V současnosti se nám může při studiu judikatury v pracovněprávních věcech občas zdát, že soudní spory mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem velmi často vyhrává zaměstnanec jako „slabší“ strana pracovněprávních vztahů. Ačkoli tomu tak bezesporu nezřídka je, v následujícím textu si dovolíme ukázat, že ne vždy je úspěch zaměstnanců v soudních sporech se zaměstnavatelem zaručen. Zaměřili jsme se na několik judikátů Nejvyššího soudu, které ukazují, že i zaměstnavatel má v takových sporech šanci na úspěch.

Konkurenční doložka je závazkem směřujícím k omezení výkonu konkurenční činnosti jedné ze smluvních stran ve prospěch druhé ze stran. Toto ujednání se pravidelně vyskytuje v pracovněprávních vztazích, ve vztazích korporace a bývalého člena jejího orgánu, dále pak ve smlouvách o obchodním zastoupení, event. i v dalších smluvních typech. V tomto článku se budeme zabývat institutem konkurenční doložky v pracovně právních vztazích, a to ve světle nejnovější judikatury ústavního a nejvyššího soudu.