Proč došlo ke zrušení EET zrovna u bezhotovostních plateb?
Ústavní soud se ve svém Nálezu vyjádřil celkem jasně a zrušení příslušné části zákona o evidenci tržeb zdůvodnil především jednoduchou zpětnou dohledatelností bezhotovostních a elektronických plateb, v důsledku čehož zpochybnil nezbytnost vedení evidence tržeb u těchto plateb. Dle názoru Ústavního soudu je nutné si „položit otázku, zda zákonodárce postupoval přiměřeně – poměřováno právem na ochranu soukromí a na informační sebeurčení – když definoval evidované tržby tak, jak je uvádí § 5 zákona o evidenci tržeb. Několikrát již bylo zmíněno, že účelem citovaného zákona je – technicky pojato – lepší dohledatelnost hotovostních i jim obdobných plateb. To se jistě může týkat zejména těch jejich forem, kdy nad tím, zda a jak byla tržba zaevidována, má kontrolu jediný subjekt a kdy platba nemá (respektive nemusí mít) žádnou stopu v elektronické podobě. Uvedené ovšem obecně neplatí pro platby uskutečněné bezhotovostním převodem.“
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že systém elektronické evidence tržeb je v případě bezhotovostních plateb spíše na obtíž nežli přínosem a měl by být nastaven tak, aby povinné subjekty měly možnost evidenci nepodléhat a byla tak v co největší možné míře zachována jejich svoboda a autonomie. Podle Ústavního soudu by totiž „systém evidence tržeb měl být nastaven a fungovat tak, aby daňové subjekty měly (...) zachovánu možnost – zvláště, neodporuje-li to smyslu a účelu posuzovaného zákona – této evidenci nepodléhat, a to nikoliv proto, aby získaly jakoukoliv výhodu z pohledu daňových povinností, ale proto, aby bylo v maximální možné míře sníženo riziko zranitelnosti jejich autonomní sféry. Smyslem evidence tržeb totiž podle Ústavního soudu není (a nemá být), aby správce daně měl co možná nejširší přehled o uskutečněných platbách (...) ale jen to, aby dohlédl na ty platby, jež jsou pro něj fakticky (a ze své podstaty) nedohledatelné.“
Ústavní soud v Nálezu současně dovodil, že není dán dostatečně legitimní zájem státu na evidování tržeb u bezhotovostních plateb, přesto, že „sama evidence bezhotovostních převodů specifikovaných podmínkami v § 5 pod písm. b) zákona o evidenci tržeb jistě přispívá k naplnění cílů zákona o evidenci tržeb. Zahrnutí tohoto typu plateb do systému jednotné evidence lze považovat za efektivní – správce daně specifikované platby nemusí individuálně ověřovat u daňového subjektu atp. Nicméně jednotná evidence plateb prováděných bezhotovostním převodem peněžních prostředků, k němuž dává příkaz plátce prostřednictvím příjemce, kterým je poplatník tržbu evidující, neobstojí podle Ústavního soudu ve třetím kroku testu proporcionality, neboť negativní důsledky evidence v tomto dílčím aspektu převáží pozitiva, která jinak má evidování plateb.“ V důsledku vydaného Nálezu povinnost vedení elektronické evidence zanikla především u internetových podnikatelů, u kterých se platí výlučně kartou nebo prostřednictvím platební brány (tj. bezhotovostně). Od administrativní zátěže se tak uleví hlavně e-shopům, poskytovatelům online služeb, internetovým „startupům“ nebo některým technologickým firmám.
Třetí a čtvrtá vlna EET a povinnost uvádět DIČ na účtenkách
Třetí a čtvrtá vlna elektronické evidence tržeb, týkající se svobodných povolání (vč. advokátů, účetních nebo lékařů), dopravy, zemědělství, vybraných řemesel nebo výroby, a k jejichž spuštění mělo dojít postupně v březnu a červnu letošního, roku se také odkládá. Tyto dvě nadcházející vlny se sice nedočkaly úplného zrušení, Ústavní soud však v Nálezu bezpodmínečně deklaroval, že před jejím eventuálním náběhem bude nutné stávající zákonnou úpravu ještě patřičně upravit.
Ústavní soud také zrušil u podnikatelů – fyzických osob povinnost uvádět na vydaných účtenkách své daňové identifikační číslo (DIČ), které obsahuje rodné číslo podnikatele. V Nálezu totiž soud zdůrazňuje, že „zákon o evidenci tržeb sám (ani například shora citovaná důvodová zpráva k němu) nevysvětluje, proč je nutné, aby na každé účtence vydané poplatníkem – fyzickou osobou – bylo, až na výjimky, uvedeno její daňové identifikační číslo, tedy ve svém důsledku rodné číslo. (...) Je ovšem třeba zkoumat, zda takto stanovená povinnost identifikace je při pluralitě možných (stejně efektivních) řešení nejšetrnější k dotčeným základním právům – tedy k právu na ochranu soukromí. (...) Z napadené právní úpravy nevyplývá, proč by mělo být přiměřené vystavovat poplatníka jen těžko ohraničitelnému riziku, že jeho rodné číslo je vytištěno na každé účtence (!) a nebude zneužito.“
Závěrem
Ústavní soud se k problematice elektronické evidence tržeb postavil velmi věcně a své stanovisko týkající se zrušení vybraných částí zákona podložil solidními argumenty. Především v tom ohledu, že podstatou elektronické evidence tržeb není získání kompletní kontroly nad co možná nejširším spektrem plateb uskutečňovaných při výkonu podnikatelské činnosti, ale jen nad těmi, které nejsou ze své podstaty dohledatelné – tedy především nad platbami v hotovosti. Tohoto principu je zajisté nezbytné se držet, aby podnikatelům nevznikala zbytečná administrativní zátěž a mohli se věnovat primárně své práci. Některým podnikatelům se tak samozřejmě uleví, a to zcela oprávněně.
Diskuze k článku ()