Návrh vzbudil vlnu kritiky ze strany odborné veřejnosti, včetně Rady evropských advokátních komor (CCBE). V českém právním prostoru, kde aktivně probíhá příprava národní legislativy týkající se hromadných žalob, je diskuse o to zajímavější. Byť návrh Komise prošel zásadními změnami při prvním čtení v Evropském parlamentu, řada zásadních otázek zůstává dále otevřená.
Účel nové úpravy
Cílem navrhované směrnice je zaručit evropským spotřebitelům rychlou a efektivní ochranu jejich práv, pokud byla porušena v důsledku nekalých obchodních praktik obchodníků. Směrnice přitom obsahuje výčet právních předpisů, jejichž porušení zakládá právo spotřebitele bránit se prostřednictvím reprezentativních žalob. Tento výčet zahrnuje řadu odvětví včetně např. finančních služeb, energetiky, zdravotnictví, životního prostředí, cestování, turismu a telekomunikací.
Uplatnění nároku spotřebitelem
Na rozdíl od amerického modelu, kde jsou hromadné žaloby spjaty převážně s aktivní činností advokátů, nebo českého návrhu zákona o hromadných žalobách, který ve většině případů staví na aktivitě tzv. správců skupiny, je podle navrhované směrnice možné podat žalobu výhradně prostřednictvím tzv. kvalifikované osoby. Kvalifikovaná osoba jako reprezentant skupiny bude pak v řízení zastupovat zájmy všech dotčených spotřebitelů. Návrh předpokládá, že těmito osobami budou neziskové organizace založené podle práva členského státu a zapsané v příslušném veřejném registru. Návrh sice uvádí, že implementací směrnice nebude dotčena možnost členského státu přijmout či zachovat si na národní úrovni jiné prostředky ochrany kolektivních zájmů spotřebitelů, s možností jiných než neziskových subjektů zastupovat spotřebitele v postavení tzv. kvalifikované osoby však prozatím nepočítá.
Kvalifikované osoby budou moci u soudu či správního orgánu uplatnit žalobou všechny nároky, které by mohl uplatnit jednotlivý spotřebitel. Mohou se tedy domáhat zejm. náhrady škody, poskytnutí slevy, vrácení bezdůvodného obohacení, požadovat zdržení se určité činnosti nebo její zákaz, nebo naopak příkaz, že podnikatel je v určité činnosti povinen pokračovat. Za tímto účelem bude možné žádat i vydání předběžného opatření. Podáním žaloby se staví promlčecí doba pro uplatnění jakýchkoliv nároků na odškodnění, pokud takové nároky promlčení podléhají.[2]
Kvalifikované osoby ponesou veškeré náklady řízení, a to včetně případných nákladů spojených s neúspěchem. V počáteční fázi řízení proto budou muset doložit, že disponují dostatečnými finančními prostředky na vedení sporu a také jakým způsobem tyto prostředky získaly. Konkrétní způsob financování kvalifikovaných osob návrh směrnice neřeší. S ohledem na jejich neziskový charakter lze však očekávat, že budou muset být financovány především ze státních příspěvků.
Kvalifikovaná osoba bude rovněž povinna o probíhajícím sporu vhodným způsobem poskytovat informace tak, aby měli další dotčení spotřebitelé možnost svá práva v tomto řízení uplatnit. Návrh směrnice zatím neřeší, zda spotřebitelé budou muset do zahájeného řízení aktivně vstoupit (tzv. opt-in varianta) či budou do řízení zahrnuti automaticky a budou z něho muset naopak vystoupit, pokud budou chtít svá práva uplatňovat individuálně (tzv. opt-out varianta). Z některých ustanovení návrhu směrnice však vyplývá, že směřuje spíše k variantě opt-out.
Ochrana obchodníků před šikanózními žalobami
Komise zdůrazňuje, že reprezentativní žaloby nemají být nástrojem šikany vůči obchodníkům, kterým řízení může způsobit značné škody i v případě, že bude rozhodnuto v jejich prospěch (negativní medializace, povinnost vydat citlivé dokumenty či poskytnout informace na výzvu soudu atd.). Aby bylo zajištěno, že nedojde ke zneužití tohoto institutu, počítá se s tzv. certifikační fází řízení. V této fázi příslušný orgán (tedy zejm. soud) předběžně posoudí, zda je reprezentativní žaloba opodstatněná a zda je možné ji projednat. Až po této certifikační fázi bude následovat zveřejnění informace o podání žaloby ve sdělovacích prostředcích. Podle návrhu směrnice lze navíc žalobou vymáhat pouze částku ekvivalentní skutečné újmě. Návrh tedy nepočítá s institutem tzv. punitive damages (tedy přiznání finanční částky přesahující vzniklou újmu za účelem plnění represivní funkce), jejichž náhrady se mohou spotřebitelé domáhat např. v americkém modelu.
Rozhodnutí
Návrh směrnice akcentuje, že dosažení smíru je optimální variantou ukončení sporu. Každý mimosoudní smír však musí být schválen soudem tak, aby nedošlo ke zneužití řízení na úkor spotřebitelů.
Pokud bude soudem vydáno konečné rozhodnutí, bude toto představovat překážku věci rozhodnuté pro stejné porušení právních předpisů u téhož obchodníka. Ve výjimečných případech pak může být vydáno pouze deklaratorní rozhodnutí, že obchodník povinnost stanovenou v právních předpisech porušil. Samotné vymáhání kompenzace pak bude jednotlivými spotřebiteli řešeno individuálně. Takové rozhodnutí lze očekávat v případech vyšších škod, které nelze jednoduše paušálně určit.
Proti rozhodnutí prvoinstančního soudu bude přípustné odvolání a bude též dána možnost v odůvodněných případech žádat vydání rozhodnutí, které zúčastněné straně v souladu s vnitrostátním právem poskytne odklad výkonu rozhodnutí. Konečné rozhodnutí bude obchodník povinen zveřejnit tak, aby se o tomto rozhodnutí dozvěděli (měli šanci dozvědět) všichni dotčení spotřebitelé.
Zvláštností návrhu směrnice je pak povinnost státu stanovit systém penalizací pro případ, že obchodník nebude pravomocné rozhodnutí respektovat. Tím do řízení vstupuje i veřejnoprávní prvek kontroly výkonu rozhodnutí. Vhodné je rovněž zmínit, že pokud se výše náhrady škody bude pohybovat v intencích tzv. bagatelního sporu, nebude tato náhrada vyplacena spotřebitelům, ale bude rozdělena mezi organizace na ochranu spotřebitele. Hranice bagatelní výše náhrady škody však není v návrhu směrnice stanovena.
Přeshraniční reprezentativní žaloby
Podávání přeshraničních reprezentativních žalob se na úrovni EU potýká s celou řadou překážek. Cílem směrnice je tyto překážky odstranit. Podle analýzy předložené Evropskou komisí bylo za účinnosti stávající směrnice 2009/22/ES vedeno přeshraniční reprezentativní řízení v necelých třech desítkách případů.
Členské státy jsou proto podle návrhu směrnice povinny zajistit možnost podání reprezentativní žaloby u soudu členského státu jednou či více kvalifikovanými osobami z různých členských států jednajícími společně v zájmu ochrany spotřebitelů. Zároveň mají členské státy odstranit překážky, které by přeshraniční reprezentativní řízení neúměrně zatěžovaly.
Vztah k českému právnímu řádu
Přes některá ustanovení zákona o ochraně spotřebitele, ve kterém lze s návrhem směrnice najít jisté průsečíky, není aktuální ani připravovaná česká legislativa s návrhem v souladu. Bude-li návrh směrnice v předloženém či obdobném znění přijat, bude vyžadovat podstatný zásah do zákona o ochraně spotřebitele a také do zákona o hromadných žalobách (ve znění odeslaném do připomínkového řízení). Důvodová zpráva návrhu zákona o hromadných žalobách vyjadřuje přesvědčení, že návrh směrnice čekají ještě značné změny a „je tudíž možné se domnívat, že bude-li Návrh směrnice nakonec přijat, bude s ním česká národní úprava v případě přijetí návrhu zákona o hromadných žalobách již v souladu.“ Vyčkání na výsledek jednání o směrnici tak, aby se změny mohly promítnout do návrhu zákona přímo, není pro autory důvodové zprávy z časového hlediska akceptovatelné. Další alternativou je samozřejmě přijetí samostatného zákona stanovícího pravidla pro spotřebitelské spory za současné – drobnější – revize výše zmíněných předpisů. [3]
Závěr
Předložený návrh směrnice si klade za cíl chránit spotřebitele před jednáním obchodníků, kteří mohou v některých případech sázet na to, že jednotlivec, který utrpí jen malou újmu, nebude její náhradu vymáhat. Aby tato ochrana fungovala, je třeba respektovat práva všech účastníků řízení a navrhnout efektivní systém procesního řešení. V tomto směru je s aktuální podobou směrnice spojena řada otazníků.
Největší kritika se snáší na model financování celého procesu ze strany státu a na vyloučení jiných než neziskových organizací z možnosti zastupovat spotřebitele. Diskuze se vede také o tom, jakým způsobem se budou spotřebitelé soudního řízení účastnit, jaká bude role soudů, kdo bude řízení reálně financovat či jaký bude vztah řízení o reprezentativní žalobě a případného insolvenčního řízení.
Rovněž aktuální pozice české pracovní skupiny pro ochranu spotřebitele k návrhu směrnice je značně kritická. Podle únorového stanoviska pracovní skupiny zastoupené rovněž autory návrhu zákona o hromadných žalobách není prohlubování harmonizace v této oblasti vhodné z důvodu odlišného přístupu států k otázce kolektivních žalob. Jako neakceptovatelnou hodnotí pracovní skupina především otázku financování řízení neziskovým sektorem, aspekt veřejnoprávních sankcí při nesplnění v rozhodnutí uložené povinnosti a nerozdělování bagatelních částek mezi spotřebitele. Uvedené body jsou zároveň hlavními nekompatibilními složkami obou návrhů.
Oficiální český překlad pracuje s pojmem „zástupné žaloby“ jako překladem anglického „representative actions“. Vhodnější by však bylo zachovat termín „reprezentativní žaloba“ (v tomto hromadném řízení je účastník reprezentovánjiným subjektem), který je již odbornou veřejností užíván a který je pro tento účel výstižnější. [1]
Návrh směrnice ponechává státům volnost v určení konkrétního postupu a příslušného orgánu.[2]
Např. podle § 25 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele může sdružení nebo profesní organizace, jež mají oprávněný zájem na ochraně spotřebitele, nebo subjekt uvedený v seznamu osob oprávněných k podání žalob na zdržení se protiprávního jednání v oblasti ochrany práv spotřebitelů, podat u soudu návrh, v němž bude požadovat zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv spotřebitelů.[3]
Diskuze k článku ()