Není ale vždy zřejmé, jaký je skutečný obsah těchto požadavků, v čem se od sebe profesně etické a zákonné požadavky liší a jaké následky se s konkrétními projevy pojí. Soudci tak mnohdy čelí nesnadnému úkolu nepřekročit meze své svobody projevu, aniž vědí, podle čeho se mají ve sporných situacích orientovat. Tento článek proto rozebírá tři soudní rozhodnutí (Evropského soudu pro lidská práva a kárného senátu Nejvyššího správního soudu), v nichž soudy řešily případy, kdy se soudci provinili svými projevy proti zákonným či etickým normám. V jednom případě soudce svým projevem narušil zdání své nestrannosti, ve druhém se stal terčem oprávněné kritiky ze strany veřejnosti a ve třetím spáchal kárné provinění. Soudy v těchto třech rozhodnutích odůvodnily pochybení soudců různými morálními argumenty (deontologickými a konsekvencialistickými). Odhalením těchto morálních argumentů v jednotlivých rozhodnutích článek poukazuje na to, jak soudy uvažují o požadavcích na výkon soudcovské funkce a podle čeho se tedy mohou soudci samotní orientovat, když přemýšlejí, zda se svým projevem neprovinili proti nějaké normě.
Úvod
Respekt ke svobodě projevu a její ochrana se neodmyslitelně pojí s demokratickým uspořádáním státu.[1] Pokud by ve veřejném prostoru neexistovala názorová pluralita, pokud by nezaznívaly k různým tématům rozdílné názory a pokud by tyto názory nemohly být následně terčem kritiky, jen stěží bychom mohli hovořit o demokratické společnosti. Za jeden z velmi silných argumentů ve prospěch svobody projevu se proto považuje argument demokracie,[2] podle něhož je pro demokratické fungování společnosti zapotřebí, aby se lidé mohli co nejvíce vyjadřovat k veřejným záležitostem. S tímto argumentem souzní i judikatura Ústavního soudu, podle níž "je pro demokracii životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných, či kritických, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu".[3] Dávalo by proto dobrý smysl, aby se do celospolečenské debaty zapojovalo co nejvíce lidí, kteří mají zájem o věci veřejné, případně ti, kteří mají vliv na společenské poměry. Nemalý přínos tak nepochybně mohou vnést do veřejné diskuse také soudci.
Již dlouho neplatí, že by se soudce neměl vyjadřovat k ničemu mimo svou rozhodovací činnost nebo že by měl hovořit nanejvýš k otázkám spjatým s organizací justice.[4] Početnou skupinu zastánců však nenajde ani názor, který by bylo možné shrnout takto: "Proč by soudci měli mlčet, když si všichni ostatní mohou říkat, co chtějí?"[5] Odpověď je nasnadě: Právě proto, že soudci nejsou všichni ostatní... Na všechny dopadají zákonná omezení, která se týkají obsahu projevu,[6] soudci se však nadto musejí vypořádat s omezeními, která vyplývají z výkonu soudcovské funkce.
Tato omezení spočívají zejména v tom, že soudce nesmí činit projevy, jimiž by narušil důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování justice.[7] Aby soudce mohl dostát nemalým očekáváním, která s jeho funkcí spojujeme, musí mít dostatečné pravomoci a možnost je uplatnit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To mu zajišťuje mj. právě institut soudcovské nezávislosti a nestrannosti.[8] Ani ústavní pojistky a procedurální pravidla však samy o sobě nemusejí stačit k tomu, aby soudci řádně vykonávali svou funkci. Soudci musejí sami o svou nezávislost a nestrannost pečovat[9] svým každodenním chováním a přesvědčivým způsobem svého rozhodování. Proto je někdy potřeba v zájmu zachování autority soudní moci[10] a odpovědnosti za její nestranný výkon svobodu projevu soudců omezit (respektive požadovat sebeomezení ze strany soudců).[11]
Jedna věc tedy je uvědomit si, proč je v určitých situacích zapotřebí omezit svobodu soudců z hlediska fungování systému justice. Druhá věc však je říct si, proč by nás mělo zajímat, zda a jak soudci vykonávají svou svobodu projevu v souladu s omezeními, která přináší výkon soudcovské funkce. Důvod je opět poměrně prostý. Nelze totiž zapomínat na to, že soudci jsou představiteli jedné ze tří mocí ve státě a významně tak mohou ovlivňovat společenské poměry i životy jednotlivých osob. Proto je třeba, aby lidé kontrolovali[12] soudce tím, že zaměří svou pozornost na jejich chování.
Kontrola se může projevovat tak, že se chování soudců stane předmětem veřejných či odborných diskusí, případně i kritiky.[13] Specifický druh kontroly pak spočívá v tom, že osoby, které jsou k tomu oprávněny, vyvodí z chování soudců následky, které předvídá zákon. Jde především o vyloučení soudce z řízení kvůli úspěšně namítané podjatosti a kárný postih za nežádoucí projevy soudce, které již dosahují určité intenzity,[14] a není možné přijmout mírnější opatření. To je také důvod, proč by samotné soudce měla zajímat diskuse o tom, co je a co již není přípustný projev soudců a proč. Může totiž přispět k objasnění toho, jaký je skutečný obsah obecných požadavků na výkon soudcovské funkce a jaké (nikoliv pouze zákonné) důsledky se pojí s různými typy projevů soudce. Díky tomu se pak soudci mohou snáze vyvarovat toho, aby jejich projevy budily pochybnosti o jejich nestrannosti a nezávislosti, narušovaly důvěru veřejnosti v justici či lapidárně řečeno "zkrátka nepůsobily dobře".
Tento článek se tedy zabývá omezeními, kterým svoboda projevu soudců podléhá. Aby bylo jasné, v jakém smyslu o omezeních svobody projevu soudců článek pojednává, je následující kapitola věnována objasnění stěžejních pojmů, které se v textu vyskytují. Protože jsou pro tento text zásadní úvahy o limitech plynoucích z právních a profesně etických norem, je níže nastíněno, jak článek pojímá jejich vztah. Další část se zaměřuje na vysvětlení toho, jaký význam mají pro výklad omezení dopadajících na svobodu projevu soudců morální argumenty v judikatuře. Z judikatury byla vybrána tři poměrně známá rozhodnutí, která svou rozmanitostí ilustrují pestrost situací, v nichž se mohou různá omezení této soudcovy svobody projevit. Na příkladu těchto rozhodnutí je blíže ukázáno to, s jakými právními instituty (respektive s jakými právními a mimoprávními sankcemi) se pojí porušení norem, z nichž omezení plynou, i to, jak se v jednotlivých případech může lišit morální argumentace soudů. Dále je proto zásadní část článku věnována rozboru tří soudních rozhodnutí: Buscemi proti Itálii,[15] Kobenter proti Rakousku[16] a kárného rozhodnutí ve věci soudce Zbránka.[17] Při podrobném rozboru kárného rozhodnutí ve věci Zbránek je poukázáno mj. na to, že soud může při své argumentaci brát v potaz také to, zda posuzuje porušení právních norem, či norem profesní etiky. V závěru jsou pak shrnuty podstatné myšlenky tohoto článku.
Vztah právních a profesně etických norem
Pro lepší srozumitelnost článku je nejdříve namístě objasnit význam některých užitých pojmů. V tomto textu se hovoří o omezeních vyplývajících ze zákona (z právních norem) a z norem profesní etiky soudců. Požadavky na výkon funkce soudce totiž nevyplývají pouze ze zákona, ale spočívají také v respektu k souboru psaných či nepsaných etických principů a pravidel, která dopadají na soudcovský stav.[18]
Vztah těchto norem je v tomto textu chápán tak, že právní omezení se částečně překrývají profesně etickými normami. Normy profesní etiky soudců se tím ale zcela nevyčerpávají, mohou se pojit i se situacemi mimoprávními. Překryv množin obou typů norem však bude zřejmě značný[19] a mnohdy bude záležet pouze na intenzitě, která určí, zda mělo soudcovo jednání dopady pouze v etické rovině, či také v právní. Navíc i když je hranice mezi tím, co je právní a mimoprávní, velmi tenká, v nějaké podobě se zpravidla právní přesahy objeví.[20]
V tomto případě však normy profesní etiky slouží také jako zásadní apel, který skýtá další motivaci (kromě právních sankcí) k dodržování právních norem a k ochraně důležitých veřejných zájmů (například právě autority justice apod.). Jinými slovy, soudce jedná v souladu s profesně etickými normami, snaží-li se dodržovat normy právní (nezavdat důvod k tomu, aby na něj byla podána kárná žaloba, aby byl vyloučen kvůli nedostatku nepodjatosti). Je v podstatě morální povinností soudce snažit se dostát zákonným požadavkům na soudcovskou funkci a tuto morální povinnost lze chápat jako součást profesní etiky soudců. Takto široce jsou normy profesní etiky v tomto textu pojaty (nikoliv pouze jako jakési stavovské konvence či kodex výslovně přijatých stavovských pravidel, ale ani pouze jako soubor norem upravujících kárnou odpovědnost soudců[21]).
Důkladnější pojednání o vztahu právních a etických norem rozsah tohoto článku neumožňuje. To by však nemělo bránit porozumění stěžejním myšlenkám tohoto článku, ve kterém jde především o to, poskytnout nový pohled na argumentaci ve prospěch omezení svobody projevu soudců. Tento nový pohled spočívá v užití morálních argumentů k odůvodnění těchto limitů. Tato argumentace má smysl zejména tehdy, přiznáme-li povinnostem soudce respektovat zákonná omezení také morální charakter. Ostatně posuzujeme- li správnost určitého chování či jednání, je uvažování v morálních soudech přirozené a v podstatě nevyhnutelné. Navíc nelze pominout, že právo je mnohdy nejasné a je na soudech, aby ho objasnily. Když takto soudce právo v podstatě dotváří,[22] často k tomu v nějaké formě užije morální argumenty. Ryze právní argumenty se mu totiž v některých případech nemusejí vůbec nabízet.
Morální argumenty mohou rovněž posloužit jako vhodný podklad pro rozlišení, zda soudce svým projevem porušil "pouze" profesně etické normy, či také právní, a jaké z toho plynou důsledky. Například zda se soudce stane terčem oprávněné veřejné kritiky, zda bude vyloučen z projednání věci kvůli námitce podjatosti nebo zda se svým jednáním kárně provinil. Tyto argumenty mohou sloužit také k ospravedlnění projevů,[23] které nijak závadné nejsou.
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 8, 2021. Pokračování článku dostupné zde.
[1] Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976, ve věci Handyside proti Spojenému království, stížnost č. 5493/72, je svoboda projevu dokonce "jedním ze základů a jednou ze základních podmínek rozvoje demokratické společnosti". Srov. Rozsudek ESLP ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72, ve věci Handyside proti Spojenému království.
[2] BARTOŇ, Michal. Svoboda projevu: principy, geneze, garance. Praha: Leges, 2010, s. 23.
[3] K argumentu demokracie v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03.
[4] Úvaha quebeckých soudců. Viz RUSSELL, Peter H. Judicial Free Speech: Justifiable Limits. University of New Brunswick Law Journal. 1996, No. 45, s. 160.
[5] Slova anglického soudce lorda Mackaye jsou zachycena v článku: RUBIN, Gerry R. Judicial Free Speech versus Judicial Neutrality in Mid-Twentieth Century England: The Last Hurrah for the Ancien Regime. Law and History Review. 2009, Vol. 27, No. 2, s. 377.
[6] Například zákaz nenávistných projevů apod.
[7] Srov. § 80 odst. 5 a 6 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
[8] URBAN, Michal. Jak se píše o soudech a soudcích a profesní etice. In: KYSELA, Jan - ONDŘEJKOVÁ, Jana a kol. Jak se píše o soudech a soudcích: soudní moc v mezioborové perspektivě. Praha: Leges, 2012, s. 239.
[9] ŠIMÍČEK, Vojtěch. Ústavní základy soudní a soudcovské nezávislosti aneb aby nikdo nemusel útočit do kopce. In: ŠIMÍČEK, Vojtěch a kol. Nezávislost soudní moci. Praha: Leges, 2020, s. 42.
[10] Pro účely tohoto článku považuji legitimitu omezení svobody projevu soudců za fakt, z něhož vycházím. Nepopírám však, že ústavní východiska tohoto omezení jsou poněkud problematická, zejména pokud jde o odlišné formulace omezení svobody projevu v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Řešení tohoto problému však výrazně přesahuje limity tohoto článku. Srov. KOSAŘ, David. Když Úmluva omezuje víc než Listina: čl. 10 odst. 2 EÚLP versus čl. 17 odst. 4 LZPS. In: Jiné právo [online]. 26. 10. 2010 [cit. 2021-02-05].
[11] KMEC, Jiří. Nezávislost soudní moci ve světle Evropské úmluvy o lidských právech. In: ŠIMÍČEK, Vojtěch a kol. Nezávislost soudní moci. Praha: Leges, 2020, s. 72.
[12] K pojmu kontroly blíže: KOKEŠOVÁ, Jana. Dvě složky vládnutí. Právník. 2020, roč. 159, č. 6, s. 473-525.
[13] Podle Davida Kosaře dnes prakticky neexistují obstojné argumenty proti přípustnosti kritiky justice. Viz KOSAŘ, David. Kritika soudců: mýty a polopravdy. Jurisprudence. 2010, roč. 19, č. 5, s. 3-10.
[14] Kritérium intenzity nežádoucích dopadů na chráněné zájmy (jakkoliv se může jevit neurčitě) je hodně užíváno v české kárné judikatuře.
[15] Rozsudek ESLP ze dne 16. 9. 1999, Buscemi proti Itálii, stížnost č. 29569/95.
[16] Rozsudek ESLP ze dne 2. 2. 2007, Kobenter a Standard Verlags Gmbh. proti Rakousku, stížnost č. 60899/00.
[17] Rozhodnutí kárného senátu NSS ze dne 6. 6. 2016, č. j. 11 Kss 6/2015-53.
[18] Normy profesní etiky soudců jsou v tomto textu chápány ve shodě s názorem Martina Haply jako součást pozitivní morálky, tj. institucionalizovaných morálních norem uplatňovaných v rámci určité skupiny společnosti. Viz HAPLA, Martin. (Ne)morální advokáti: problém ospravedlnění norem profesní etiky. Časopis pro právní vědu a praxi. 2019, roč. 27, č. 4, s. 460.
[19] Podle Martina Haply zejména v našem právním prostředí právní normy pohlcují většinu etických požadavků, jejichž původ bychom patrně hledali v morálních systémech (tzn. etických norem, které nespadají pod právní normy regulující chování soudců, nebude příliš mnoho). Viz HAPLA, Martin. (Ne)morální advokáti: problém ospravedlnění norem profesní etiky, s. 460.
[20] Například to, že vůči soudci (ať už vůči jeho osobě, jeho chování či rozhodovací činnosti) směřuje veřejná kritika, samo o sobě není skutečnost, která by byla automaticky spjata s nějakým právně relevantním jednáním soudce. Může jít o čistě mimoprávní způsob veřejné kontroly veřejně činné osoby, jejíž jednání mohlo zapůsobit na veřejnost kontroverzně a vyvolat debatu o etické správnosti takového jednání. Také však může vyjít najevo, že kritizované jednání soudce bylo v rozporu s normami právními. Pak i zde shledáme právní přesah. Jde tedy zpravidla o kontext, ale i intenzitu určitého soudcova jednání, respektive pochybení.
[21] Právě na to, že normy profesní etiky bývají často chápány takto, poukazuje Martin Hapla (HAPLA, Martin. (Ne)morální advokáti: problém ospravedlnění norem profesní etiky, s. 459). Kriticky na toto pojetí v kontextu soudních exekutorů pak nazírá Jan Kober (srov. KOBER, Jan. Etika soudních exekutorů. In: SOBEK, Tomáš a kol. Právní etika. Praha: Leges, 2019, s. 272).
[22] Předpokládejme, že soudce může svou rozhodovací činností právo fakticky dotvářet. Diskusi o tom, zda soudce právo toliko vykládá, či jej i tvoří, ponechme nyní stranou.
[23] Morální ospravedlňování projevů soudce lze chápat jako tzv. kritickou morálku (HAPLA, Martin. (Ne)morální advokáti: problém ospravedlnění norem profesní etiky, s. 460-461).
Diskuze k článku ()