Úvodem
Klíčovými nároky, jež má autor (nositel práv, respektive případně další osoby oprávněné k vymáhání práv)k dispozici, dojde-li k porušení (šířeji: k zásahu do) jeho absolutních práv, jsou též obecné občanskoprávní nároky – nárok na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení [§ 40 odst. 4 autorského zákona(dále „aut. z.“)].Tyto nároky existují vedle dalších zvláštních autorskoprávních nároků zakotvených § 40 odst. 1 až 3 aut. z. a řídí se převážně obecnou občanskoprávní úpravou obsaženou v občanském zákoníku, na nějž autorský zákon odkazuje.Autorský zákon zároveň výslovně zmiňuje i nárok na přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu [§ 40 odst. 1 písm. e) aut. z.].[5][4][3][2][1]
Ohledně dvou nároků v § 40 odst. 4 aut. z. však autorský zákon stanoví oproti obecné úpravě dílčí modifikaci spočívající ve zvláštním způsobu stanovení rozsahu (výše) náhrady škody ve formě ušlého zisku, který má škůdce povinnost nahradit, respektive bezdůvodného obohacení, k jehož vydání je obohacený povinen – namísto domáhání se těchto nároků ve skutečné výši může nositel práv (osoba oprávněná k vymáhání práv) požadovat uhrazení paušalizované částky ve výši jednonásobku (pro ušlý zisk) či dvojnásobku (pro bezdůvodné obohacení) obvyklé (smluvní) licenční odměny.
Ustanovení § 40 odst. 4 aut. z. bude zkoumáno v kontextu unijní úpravy [zejména směr- nice 2004/48/ES(dále též „směrnice“)] a obecné české občanskoprávní úpravy (zejména viz § 3004 o. z.). Prostor bude při zkoumání funkce takto nastaveného rozsahu paušalizované náhrady v případě práva na vydání bezdůvodného obohacení a následně eventuálních možností výkladu daného ustanovení věnován postupnému legislativnímu vývoji jak přímo zde zkoumaného ustanovení, tak na poli obecného občanského práva (především s ohledem na následnou rekodifikaci občanského práva), zohledněna bude podpůrně též úprava obdobné problematiky v zákoně o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství(dále „z. v. p. p. v.“).[7][6]
Text se pokusí zodpovědět otázku původu aktuální právní úpravy paušalizovaného rozsahu plnění pro případ práva na vydání bezdůvodného obohacení jakožto dvojnásobku obvyklé (smluvní licenční) odměny (s ohledem na vliv unijní úpravy na tuto problematiku a jejich souladnosti). Dále bude v článku k analyzované problematice při- stupováno z pohledu funkce, již má paušalizovaná náhrada ve výši dvojnásobku plnit. Článek se bude snažit předně obhájit tezi, že současnou právní úpravu pravidla pro bezdůvodné obohacení (již) nelze odůvodnit tím, že se jedná o jistou formu sankce (či „soukromé pokuty“). V návaznosti na to se článek pokusí přinést možný alternativní přístup k výkladu § 40 odst. 4 věty druhé aut. z., jenž zohlední právě v předcházejícím textu učiněné závěry ohledně jeho funkce a nastíněné teleologické pozadí zkoumané právní úpravy.
1 Východiska plynoucí z unijní úpravy
Do § 40 odst. 4 aut. z.i § 5 z. v. p. p. v.se promítá směrnicová úprava. Předně se jedná o již zmiňovanou směrnici 2004/48/ES.První otázkou proto je, jaké povinnosti směr- nice členským státům ukládá a jaká pravidla sama o sobě upravuje. Je-li totiž vnitrostátní právo (alespoň dílem) promítnutím unijní úpravy, je třeba posoudit, zda je s unijním právem v souladu, respektive upřednostnit výklad respektující povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem.Následně bude nezbytné vymezit, jaká část pravidel národního práva je průmětem unijní úpravy a jaká již jde nad její rámec. V druhém případě bude třeba se zabývat otázkou, nakolik a případně jak ovlivňují závěry plynoucí z výkladu unijního práva i tuto část.[11][10][9][8]
1.1 Krátký pohled na historii vzniku směrnice 2004/48/ES
1.1.1 Zelená kniha
Počátky příprav směrnice se datují do roku 1998, kdy Evropská komise předložila Zelenou knihu o boji proti padělání a pirátství na vnitřním trhu[12](na niž navázal akční plán z roku 2000),v níž nastínila jako další z cílů pro oblast práva duševního vlastnictví posun unijní úpravy vymáhání práv, zejména jejího zefektivnění.[14][13]
Jádrem Zelené knihy bylo zhodnotit stávající legislativu a možné kroky pro boj proti padělání výrobků a pirátství v právu duševního vlastnictví a jejich možným negativním dopadům na rozvoj vnitřního trhu, spotřebitele či společnost jako celek. Zelená kniha uvádí, že objem pirátství a padělání vzrostl v 80. a 90. letech zejména s rozvojem mezinárodního obchodu, internacionalizace, nových technologií a prostředků komunikace natolik, že se z něj stal jev s celosvětovým dopadem (a je tedy hrozbou).[16][15]
Komise pro účely Zelené knihy vyložila též pojmy „padělání“ a „pirátství“, vymezila je však poměrně široce.Závěrem navrhla mj. přijetí úpravy v oblasti vymáhání práv duševního vlastnictví, a to i v soukromoprávní oblasti (trestněprávní postih v této době již členské státy vesměs upravovaly).Vzhledem k široké definici pirátství, ale i obecné po- vaze soukromoprávních nástrojů (jak s nimi Zelená kniha pracovala), však úprava mířila i na jiná (tedy i na nedbalostní) porušení práv.[19][18][17]
1.1.2 Návrh směrnice
Návrh směrnicenavazoval na dosavadní vývoj a diskusi,konstatoval existenci významných rozdílů v oblasti vymáhání práv, jež je třeba překonat,a zdůrazňoval potřebu efektivních opatření z důvodu negativních dopadů v první řadě pirátství a padělání výrobků,ale nově i „porušení práv duševního vlastnictví obecně“.[24][23][22][21][20]
Náhradu škody upravoval čl. 17 odst. 1 návrhu a oproti výslednému znění směrnice se lišil mj. stanovením paušální náhrady škody pro vědomá porušení práv ve výši dvojnásob ku obvyklého licenčního poplatku [písm. a)]. Domáhal-li se poškozený náhrady škody v reálné výši [písm. b)], obsahoval čl. 17 odst. 2 návrhu volitelné pravidlo, dle něhož měly členské státy možnost stanovit, že poškozený mohl nad rámec náhrady škody po porušiteli požadovat též vydání veškerého jím v souvislosti s předmětným porušením práv nabytého prospěchu (přičitatelného porušení), nezohledněného při výpočtu náhrady škody.[25]
I zde měla paušalizovaná náhrada směřovat k dosažení cíle plné kompenzace vzniklé škody, často obtížně vyčíslitelné (včetně např. nákladů na odhalení porušení práv).[26]
V důsledku se však vztahovala i na nedbalostní porušení práv,nikoli pouze na porušení úmyslná, pro něž bylo zakotvení dvojnásobku shledáváno eventuálně přípustným,proto v ní někteří kritici spatřovali sankční funkci. Pravidlo také nekorespondovalo s již existující úpravou mnoha členských států a z nastíněného pohledu ani s jejím hodnotovým nastavením.Pravidlu byl vytýkán i nedostatek flexibility (nemožnost reagovat na konkrétní okolnosti případu, např. stupně zavinění).[31] [30][29] [28][27]
S ohledem na koncepci zaštítěnou bojem proti pirátství a padělání výrobků, a tedy hrozbám pro vnitřní trh a dotčené subjekty,obsahoval návrh v čl. 20 též obecnou povinnost zavedení trestněprávního postihu pro všechna „závažná“ porušení práv. Vzhledem k prosazení výsledného pojetí směrnice jako obecného nástroje harmonizace bylo toto ustanovení vypuštěno a směrnice upravuje výslovně pouze pravidla občanskoprávní a správní povahy.[35][34] [33][32]
1.2 K vybraným aspektům směrnice 2004/48/ES
1.2.1 Článek 13 – náhrada škody
Ve výsledném znění čl. 13 směrnice 2004/48/ES ukládá v případě vědomých porušení právv odst. 1 členským státům povinnost zajistit, aby porušovatel nahradil škodu odpovídající „skutečné újmě, kterou [poškozený] skutečně utrpěl v důsledku porušení práva“. Rozlišuje dvě možnosti jejího vyčíslení soudem – nahrazení reálně vzniklé škody s přihlédnutím ke „všem vhodným aspektům“ [písm. a)], nebo alternativně „ve vhodných případech“ náhradu paušální částkou ve výši alespoň jednonásobku obvyklého licenčního poplatku [písm. b)]. Odst. 2 obsahuje možnost upravit řešení pro nevědomá porušení,podle něhož může soud „nařídit náhradu zisků nebo škod, které mohou být předem stanoveny“.[37][36]
Směrnice pracuje s pojmy „škoda“ a „náhrada škody“, ale nedefinuje je. Náhrada škody je jediným samostatně stojícím majetkovým nárokem v ní – morální (nemajetková) újma je zde zmíněna jen jako jedno z hledisek pro vyčíslení náhrady škody (viz část 1.2.2). Je tedy patrné, že unijní terminologie se od českého soukromého práva liší. Pojmy unijního práva a celkově systematiku směrnice je však třeba vykládat autonomně (klíčovou roli hraje právně-srovnávací perspektiva a unijní právo náhrady škody tvořené i dalšími předpisy a judikaturou Soudního dvora k nim), čímž lze odstranit i případné nejasnosti a vnitřní rozpory objevující se právě z pohledu vnitrostátního práva.[41][40][39][38]
Náhrada škody představuje majetkový nárok typicky užívaný v právu duševního vlastnictví mnoha členských států EU.[42] V unijním právu je tradičním nárokem.[43] Z jednotlivých aktů unijního práva a judikatury Soudního dvora je vykládající plyne následující: hlavním cílem sledovaným unijní úpravou nároku je plná kompenzace škody (respektive újmy) způsobené poškozenému, nikoli požadavek prevence či zavedení sankční anebo mnohonásobné náhrady škody.[44] Uplatní se zásada efektivity – poškozený má mít možnost právo reálně (bez větších překážek) uplatnit.Soudní dvůr zastává široké pojetí náhrady škody – rozumí jí jak újmu majetkovou, tak nemajetkovou.Nahrazují se skutečná škoda i ušlý zisk (zvýšené o úroky).Limit nároku na plnou náhradu (kompenzaci) škody v judikatuře Soudního dvora představuje zákaz obohacování se (poškozeného).[48] [47] [46] [45]
Proto čl. 13 odst. 1 směrnice v první variantě uvádí tak široký demonstrativní výčet kritérií (nejen hospodářské povahy) k zohlednění. Výčet funguje jako vodítko pro národní soudy, jaké aspekty (relevantní dle okolností konkrétního případu) vzít při vyčíslování výše náhrad v potaz, aby se dosáhlo plné kompenzace vzniklé újmy. Jednotlivá kritéria opět vycházejí z pojmů užívaných unijním právem.[49]
Druhá varianta, možnost paušalizované náhrady škody, oproti návrhu směrnice pouze ve výši jednonásobku obvyklé licenční odměny, je nástrojem, který byl vlastní jednotlivým národním právním řádům již před přijetím směrnice. Z jim společných rysů proto směr- nice při formulaci pravidla vychází. Čl. 13 směrnice uvádí tuto variantu jako „alternativu“ k první. Dle bodu 26 preambule směrnice se jí má užít namísto náhrady skutečné škody jen ve „vhodných případech“,zejména bude-li obtížné prokázat skutečnou výši vzniklé škody, nicméně tato situace bude v právu duševního vlastnictví vznikat často. I systematickému uspořádání čl. 13 odst. 1 odpovídá lépe přístup, že obě pravidla představují alternativy, mezi nimiž si lze zvolit. Již na tomto místě je třeba podotknout, že ačkoli úprava přijatá českým zákonodárcem v § 40 odst. 4 aut. z. co do nároku na náhradu škody koresponduje požadavku plynoucímu ze směrnice, jako celek řešení § 40 odst. 4 aut. z. z komparativního pohledu vybočuje; specifické je v tomto smyslu i řešení zakotvené v § 5 odst. 2 a 3 z. v. p. p. v.[52][51][50]
1.2.2 Článek 13 – náhrada nemajetkové újmy
Ačkoli je čl. 13 směrnice nadepsán „náhrada škody“ a (český překlad) směrnice pracuje pouze s tímto výrazem, z výše nastíněného výkladu je patrné široké chápání tohoto pojmu (v duchu zásady plné náhrady utrpěné škody) zahrnující v sobě též náhradu nemajetkové újmy tam, kde je to s ohledem na okolnosti případu namístě. Z pohledu terminologie a systematiky českého deliktního práva tak směrnice pracuje přinejmenším s těmito dvěma – z české perspektivy relativně oddělenými – nároky.[54][53]
Z výkladu čl. 13 odst. 1 směrnice přijatého Soudním dvorem se v tomto směru podává, že při nahrazování skutečné újmy utrpěné poškozeným [písm. a)] je třeba zohlednit všech- na relevantní kritéria včetně vzniklé morální (nemajetkové) újmy. Z požadavků na dosažení vysoké úrovně ochrany práv a plné náhrady utrpěné újmy pak lze dovodit nezbytnost umožnit poškozenému, je-li to relevantní s ohledem na okolnosti případu, požadovat odškodnění vzniklé morální (nemajetkové) újmy i při využití alternativního pravidla v čl. 13 odst. 1 písm. b) směrnice.[57][56][55]
1.2.3 Článek 13 – nárok na vydání bezdůvodného obohacení
Na rozdíl od náhrady nemajetkové újmy, jež je zahrnována pod rozsah pojmu „náhrada škody“ v čl. 13 směrnice, v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení takto jednoznačný závěr bez dalšího učinit nelze. Institut bezdůvodného obohacení (oproti náhradě škody) zároveň není v unijním právu příliš rozvinutý, možná i dílem širokého pojetí náhrady škody v unijním právu. Sekundární prameny unijního práva výslovně tento nárok hmotněprávně neupravují.Soudní dvůr ve své judikatuře a jednotlivé nástroje nicméně do jisté míry alespoň s principy práva bezdůvodného obohacení pracují.[59] [58]
Co se týče pohledu české doktríny, část uvádí, že se čl. 13 směrnice vztahuje na všechny nároky („na skutečnou škodu, ušlý zisk, nemajetkovou újmu i bezdůvodné obohacení“).Obdobně činí s odkazem na anglický překlad pojmu (damages) a na následně vymezená kritéria výpočtu náhrad v čl. 13 i důvodová zpráva k návrhu zákona č. 216/2006 Sb.Shodně se k tomu, jak chápat aplikační dosah čl. 13 směrnice v kontextu českého práva, vyjádřil i Nejvyšší soud.[62][61] [60]
Zahraniční literaturou bývá podřazení odlišného nároku (než nároku na náhradu škody) dovozováno např. – obdobně, jako je tomu u náhrady nemajetkové újmy – na základě další z demonstrativně vypočtených okolností v čl. 13 odst. 1 písm. a) směrnice zohledňovaných při určování výše náhrady škody. Jedná se o „neoprávněné zisky porušovatele“. Argumentem je, že kritérium existuje vedle ostatních – je jim tedy postaveno na roveň – a vedle nemajetkové újmy je třeba ho odlišit i od „ztráty zisku, kterou poškozený utrpěl“, zřetelně mířící na ušlý zisk.
Některými autory je kritérium chápáno jako výraz (bezdůvodného) obohacení porušitele získaného na úkor poškozeného (ochuzeného).Jedná se ale spíše o průmět národněprávní perspektivy do roviny výkladu textu unijního práva, neboť např. dle náhledu některých autorů v rámci německé nauky má tento požadavek korespondovat naopak s jedním ze tří způsobů náhrady škody rozlišovaných německým právem duševního vlastnictví [§ 97 odst. 2 věta druhá německého autorského zákona (dále „dUrhG“)], vydáním porušitelem získaného prospěchu, respektive zisku.Myšlenka zakotvení svébytného nároku v rámci čl. 13 odst. 1 směrnice ale s ohledem na nezbytnost autonomního výkladu nepřesvědčí – směrnice nenormuje skrze tato hlediska samostatné nároky (ve smyslu národního práva), pouze vyjmenovává kritéria, jež mají být dle okolností případu zohledněna při vyčíslení náhrady reálně vzniklé škody.To koresponduje s výše uvedeným k ne- majetkové újmě. Nadto je z popsaného patrné, že mezi jurisdikcemi se liší interpretace, jaký nárok by uvedené kritérium mělo představovat, a odpověď na tuto otázku je podmíněna právě vnitrostátními úpravami jednotlivých států – i proto je třeba říci, že touto cestou zakotvení nároku na vydání bezdůvodného obohacení v čl. 13 odst. 1 směrnice dovozovat nelze.[65] [64] [63]
Další autoři dovozují otevření cesty směrnicí k využití institutu bezdůvodného obohacení skrze čl. 13 odst. 2 směrnice zakotvující eventuální „náhradu zisků nebo škod, které mohou být předem stanoveny“,jenž pracuje s nevědomým porušením práv, a tedy na rozdíl od odst. 1 nepředpokládá zavinění.Z této perspektivy je „náhradou zisků“ rozuměna povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, nikoli k náhradě zisku v právně-technickém smyslu.[68][67][66]
Zde však lze stran nároku na vydání bezdůvodného obohacení podotknout, že byť se od náhrady škody liší právě absencí požadavku zavinění porušitele, může (ne)vědomost porušitele – alespoň v některých jurisdikcích – hrát roli i v otázce uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Proto spíše nelze paušálně uzavřít, že je aplikovatelný pouze u nevědomého porušení práv. Rovněž v tomto případě je relevantní pohled národních právních úprav a jednotlivých autorů, jaký nárok v „náhradě zisků“ budou spatřovat. Další variantou je celková reinterpretace čl. 13 směrnice v duchu práva bezdůvodného obohacení. Tento názor reflektuje, že ačkoli je nárok označen jako náhrada škody, na pozadí se jedná z povahy věci o nároky na zaplacení oprávněnému, co by mu za normálního běhu věcí po právu náleželo, respektive na vydání toho, co porušitel svým jednáním nabyl, spíše než na kompenzaci konkrétní majetkové ztráty utrpěné oprávněným, což odpoví- dá spíše logice práva bezdůvodného obohacení. Ačkoli lze zčásti přisvědčit, že v tomto smyslu skutečně lze na pozadí čl. 13 směrnice principy práva bezdůvodného obohacení spatřovat, unijní zákonodárce explicitně zvolil (v návaznosti na dosavadní vývoj unijního práva i na tradiční přístup spočívající v zakotvení nároku na náhradu škody v právu duševního vlastnictví, společný mnoha členským státům EU a plynoucí již z dohody TRIPS) cestu nároku na náhradu škody.[69]
Přiklonit se lze nejspíše k závěru, že, ačkoli lze v některých ohledech spatřovat blízkost mezi terminologií užitou směrnicí, kategorizací případů v ní obsažených a určitými aspekty vlastními institutu bezdůvodného obohacení (přinejmenším tak, jak je individuálně upraven ve vnitrostátních právních řádech některých členských států EU), směr- nice samotná institut bezdůvodného obohacení (v čl. 13 ani jinde) přímo neupravuje, ani s ním nepracuje. Zároveň však zakotvuje jen minimální standard ochrany. Členské státy mohou jít nad rámec této úpravy a přijmout opatření poskytující vyšší úroveň ochrany,respektive směrnice patrně nevylučuje, aby bylo jí sledovaných cílů dosaženo i jinými prostředky, než které výslovně předvídá (srovnej čl. 16 směrnice), nicméně vždy při do- držení mantinelů jí stanovených (zejména čl. 3 odst. 2, viz dále). Uvedené tak neznamená, přijmeme-li náhled, že směrnice institut bezdůvodného obohacení přímo neupravuje a vydává se cestou náhrady škody (v širokém slova smyslu), že by členské státy nemohly (za podmínky respektování základních principů, na nichž je vystavěna směrnice) využít právě institutu bezdůvodného obohacení jako jednoho z nástrojů pro poškozeného a zvláštní úpravu paušalizovaného vyčíslení náhrady vztáhnout (i) na něj.[70]
Uvedený náhled zastávají též Telec s Tůmou, již vztahují čl. 13 směrnice obdobně pouze k náhradě škody (stanovení paušální výše náhrady za ušlý zisk). Nicméně při úvaze o nezbytnosti novelizace této části § 40 odst. 4 aut. z. z unijního práva – dle kontextu jde o čl. 13 směrnice – dovozují, že „nevyžaduje pro účely náhrady obvyklé autorské odměny ušlé neoprávněným užitím díla nutně pouze uplatnění institutu náhrady škody“, ale lze využít institut bezdůvodného obohacení, jak je chápán v rámci českého soukromého práva, nevyvozují tak z jejího textu nezbytnost promítnout jí stanovené požadavky nutně do úpravy náhrady škody.[71]
1.2.4 Mantinely plynoucí členským státům ze směrnice
Směrnice je nástrojem tzv. minimální harmonizace. Ačkoli upravuje paušalizovanou náhradu ve výši alespoň jednonásobku obvyklé odměny, není vyloučeno, aby národní zákonodárce stanovil částku vyšší. Musí však mít na zřeteli cíle směrnicí sledované.[72]
Klíčové pro výklad čl. 13 směrnice jsou zejména body 17, 25 a 26 jejího odůvodnění. Z nich se podává, že by se měla uplatnit v prvé řadě zásada plné náhrady utrpěné škody (objektivizovaná náhrada zohledňující všechny okolnosti případu)a že cílem směrnice není zavést tzv. sankční náhradu škody.Paušalizovaná náhrada škody by se měla uplatnit alternativně, ve „vhodných případech“, typicky bude-li pro poškozeného obtížné prokázat skutečnou výši vzniklé škody. Zohlednit je třeba i specifickou povahu ochranných práv a mimo jiné i zavinění, respektive vědomost na straně porušitele.[76][75][74][73]
Čl. 3 odst. 2 směrnice zakotvuje obecný požadavek, že všechna národním právem upravená opatření musí být zejména „účinná, přiměřená a odrazující a musí být používána způsobem, který zabraňuje vzniku překážek právně dovoleného obchodu a poskytuje záruky proti jejich zneužití“. Mezi těmito dílčími požadavky je třeba vyvažovat.[77]
Zakotvení paušalizované náhrady ve výši dvoj- či vícenásobku obvyklé odměny se při- tom na první pohled jeví jako vhodná cesta pro naplnění požadavků směrnice, aby byla opatření odrazující a účinná[78](lze říci, že při náhradě ve výši jednonásobku pro porušitele nebude rozdíl, zda užije dílo v souladu s právem, či protiprávně,[79] což tak dokonce může být někdy i výhodnější). Dle Soudního dvora směrnice a priori nevylučuje ani zavedení náhrady škody „jako trestu“ v rámci vnitrostátního práva,nicméně nesmí vést k možnosti podávat návrhy, jež budou představovat zneužití práva (v rozporu s čl. 3 odst. 2). Zároveň ale nelze přehlédnout další požadavek čl. 3 odst. 2, že opatření by měla být rovněž přiměřená, čemuž by stanovení výše náhrady nemající nezbytný vztah k rozsahu poškozeným reálně utrpěné újmy naopak neodpovídalo.[82][81][80]
Soudní dvůr rovněž podotýká, že samotné zakotvení paušalizované náhrady ve výši dvojnásobku obvyklé odměny neznamená, že pravidlo nese sankční funkci, jelikož taková platba zásadně nebude způsobilá zaručit náhradu veškeré skutečně utrpěné újmy (včetně nákladů či náhrady nemajetkové újmy).[83]
Pozornost je krátce třeba věnovat rozlišování směrnice mezi vědomým („věděl, nebo rozumně vědět měl“) a nevědomým („nevěděl ani rozumně nemohl vědět“) porušením práv, respektive mezi zaviněným porušením a jednáním nezaviněným („v dobré víře“),od čehož se odvíjí režim a možnosti náhrady. Opět jde o pojmy unijního práva, lze však říci, že obecně panuje shoda na tom, že vědomost odpovídá přítomnosti zavinění, zatímco u nevědomého porušení tento znak absentuje – nevědomost by naopak bylo možné ztotožnit s kategorií dobré víry. Její protipól, porušení práv ve zlé víře, by ovšem bylo třeba přiřadit rovněž ke kritériu vědomosti. Nastíněné dělení lze přitom chápat jako vodítko pro nastavení uplatnění majetkových nároků upravených ve vnitrostátním právu.[88][87][86][85][84]
Článek byl publikován v časopise Právník č. 4/2025. Pokračování je dostupné zde.
Neboť osobou oprávněnou k vymáhání autorských práv (a práv s autorským právem souvisejících) není ve všech případech jen autor (výkonný umělec atd.), ale též další osoby, jako je nabyvatel výhradní licence či dědic zesnulého nositele práv. Blíže např. TELEC, I. – TŮMA, P. § 40. In: TELEC, I. – TŮMA, P. Autorský zákon. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 509, marg. č. 12; viz též LEŠKA, R. Ochrana a vymáhání práva autorského a práv souvisejících prostředky práva občan- ského. In: SRSTKA, J. et al. Autorské právo a práva související: vysokoškolská učebnice. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Leges, 2024, s. 303–304.[1]
Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů; bude-li text pojednávat o úpravě obsažené v určitém časovém znění tohoto zákona, bude to výslovně uvedeno.[2]
TELEC, I. – TŮMA, P. § 40. In: TELEC, I. – TŮMA, P. Autorský zákon, s. 512–513; též např. LEŠKA, R. Ochrana a vymáhání práva autorského a práv souvisejících prostředky práva občanského. In: SRSTKA, J. et al. Autorské právo a práva související: vysokoškolská učebnice, s. 307–308.[3]
Byť lehce nepřesně hovoří o „zvláštním zákonu“.[4]
V souladu s § 2894 odst. 2 o. z. Byť je nárok systematicky zařazen mezi zvláštní nároky z porušení autorského práva (a práv s autorským právem souvisejících) v § 40 odst. 1 aut. z., i v tomto případě se dle současné úpravy budou podmín- ky jeho uplatnění posuzovat dle pravidel občanského zákoníku. Obecně viz např. PAŠEK, M. § 2894. In: PETROV, J. – VÝTISK, M. – BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 10; viz též BEZOUŠKA, P. § 2894. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1498, marg. č. 12.[5]
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví.[6]
Zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství.[7]
Viz důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona č. 216/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autor- ském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a některé další zákony (sněmovní tisk 1111/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 4. vo- lební období, 2002–2006, s. 53).[8]
Zákon jako celek byl přijat právě v reakci na směrnici 2004/48/ES; viz důvodovou zprávu k vládnímu návrhu z. v. p. p. v. (sněmovní tisk 1110/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 4. volební období, 2002–2006, s. 8–9).[9]
Na ni navázala směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/943 ze dne 8. 6. 2016, o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístup- něním, promítnutá do § 5a z. v. p. p. v.[10]
MELZER, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 175–179.[11]
Zelená kniha o boji proti padělání a pirátství na vnitřním trhu předložená Evropskou komisí dne 15. 10. 1998 (Green Paper on Combating Counterfeiting and Piracy in the Single Market), COM (98) 569 final. In: EUR-Lex [online]. 15. 10. 1998 [cit. 2024-07-08]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A51998DC0569&qid= 1721138247800.[12]
Sdělení Komise týkající se boje proti padělání a pirátství na vnitřním trhu předložené Evropskou komisí dne 30. 11. 2000 (Communication from the Commission to the Council, the European Parliament and the Economic and Social Commit- tee – Follow-up to the Green Paper on combating counterfeiting and piracy in the single market), COM (2000) 789 final. In: EUR-Lex [online]. 30. 11. 2000 [cit. 2024-07-08]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri= COM%3A2000%3A0789%3AFIN.[13]
Doposud se soustředila vesměs na jednotlivé hmotněprávní aspekty. RAUE, B. Die dreifache Schadensberechnung. Eine Untersuchung zum deutschen und europäischen Immaterialgüter-, Lauterkeits- und Bürgerlichen Recht. Baden- Baden: Nomos, 2017, s. 88; KUNKEL, F. Die Schadensersatzberechnung im Immaterialgüterrecht: Materiellrechtliche und prozessuale Aspekte vor dem Hintergrund der Enforcement-Richtlinie. Baden-Baden: Nomos, 2018, s. 37–39; METZ- GER, A. – WURMNEST, W. Auf dem Weg zu einem Europäischen Sanktionenrecht des geistigen Eigentums? Zeitschrift für Urheber- und Medienrecht. 2003, Jhrg. 47, Nr. 12, s. 922.[14]
Zelená kniha, s. 4–5; RAUE, B. Die dreifache Schadensberechnung, s. 88–89.[15]
Zelená kniha, s. 4.[16]
Ibidem, s. 7–9.[17]
Ibidem, s. 18–21.[18]
Což byl hlavní bod kritiky takové úpravy. RAUE, B. Die dreifache Schadensberechnung, s. 89–90. Další aspekty (hod- nocení, definice či volba prostředků, limitace kreativity) viz např. DREXL, J. – HILTY, R. M. – KUR, A. Vorschlag für eine Richtlinie über die Maßnahmen und Verfahren zum Schutz der Rechte am geistigen Eigentum – eine erste Würdigung. GRUR Int. 2003, Jhrg. 52, Nr. 7, s. 606; KUNKEL, F. Die Schadensersatzberechnung im Immaterialgüterrecht, s. 44; DREXL, J. – HILTY, R. M. – KUR, A. Vorschlag für eine Richtlinie über die Maßnahmen und Verfahren zum Schutz der Rechte am geistigen Eigentum – eine erste Würdigung, s. 606.[19]
Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o opatřeních a postupech k zajištění dodržování práv duševního vlast- nictví předložený Evropskou komisí dne 30. 1. 2003, KOM (2003) 46 ve výsledném znění.[20]
Návrh směrnice, s. 3–4, 12–13.[21]
Ibidem, s. 3.[22]
DREIER, T. Ausgleich, Abschreckung und andere Rechtsfolgen von Urheberrechtsverletzungen – Erste Gedanken zur EU-Richtlinie über die Maßnahmen und Verfahren zum Schutz der Rechte an geistigem Eigentum. GRUR Int. 2004, Jhrg. 53, Nr. 9, s. 706–707.[23]
Návrh směrnice, s. 3. Drexl, Hilty a Kur argumentovali, že při takto širokém vymezení působnosti pravidel již nešlo je- jich aplikaci omezit na pirátství a padělání výrobků. Proto ale nemohl být boj proti pirátství a padělání výrobků dále označován za hlavní cíl regulace. Zkoumat bylo třeba dopady aplikace pravidel na „běžná“ porušení práv. DREXL, J. – HILTY, R. M. – KUR, A. Vorschlag für eine Richtlinie über die Maßnahmen und Verfahren zum Schutz der Rechte am geistigen Eigentum – eine erste Würdigung, s. 605–607.[24]
Návrh směrnice, s. 23–24. Nárok měl být využitelný v odůvodněných případech (např. úmyslná porušení práv v obchod- ním měřítku). Měl být projevem odrazující funkce vyžadované směrnicí. RAUE, B. Die dreifache Schadensberechnung,[25]
s. 91–92.
Návrh směrnice, s. 23.[26]
METZGER, A. – WURMNEST, W. Auf dem Weg zu einem Europäischen Sanktionenrecht des geistigen Eigentums?, s. 931, 932; DREIER, T. Ausgleich, Abschreckung und andere Rechtsfolgen von Urheberrechtsverletzungen – Erste Ge- danken zur EU-Richtlinie über die Maßnahmen und Verfahren zum Schutz der Rechte an geistigem Eigentum, s. 707.[27]
Zároveň je třeba mít na zřeteli, že dle čl. 2 odst. 1 návrhu měla být pokryta pouze na porušení práv spáchaná pro ob- chodní účely, či způsobivší závažnou újmu poškozenému. KUNKEL, F. Die Schadensersatzberechnung im Immaterial- güterrecht, s. 43–44.[28]
V konsolidované verzi návrhu ze dne 19. 12. 2003 [2003/0024/(COD), s. 213] zdůrazňoval upravený čl. 17 přímo u paušalizované náhrady, že nemá být sankční povahy (zde již byl i nárok pro nevědomá porušení).[29]
Metzger a Wurmnest podotýkají, že sankční prvky lze v právu náhrady škody nalézt jak v jednotlivých právních řádech členských států, tak v unijním právu. V německém právu odkazovali např. na přiznávání náhrad za zásah do všeobec- ných osobnostních práv ke komerčním účelům médii. Co se však jevilo nepřiměřeným, bylo vztažení paušalizované náhrady na všechna porušení práv bez rozdílu, nikoli pouze na ta nejzávažnější (v této podobě se sankční prvky obje- vovaly, byť v omezené míře, v německém právu). METZGER, A. – WURMNEST, W. Auf dem Weg zu einem Europäischen Sanktionenrecht des geistigen Eigentums?, s. 931–932; k posledně uvedenému i DREXL, J. – HILTY, R. M. – KUR, A. Vorschlag für eine Richtlinie über die Maßnahmen und Verfahren zum Schutz der Rechte am geistigen Eigentum – eine erste Würdigung, s. 607.[30]
Např. pozměňovací návrh (připomínka) Velké Británie a Severního Irska ke konsolidovanému znění návrhu [ze dne 26. 1. 2004, 2003/0024/(COD), s. 230] vedle opětovného zdůraznění, že náhrada škody nemá být sankční povahy, vyjadřoval požadavek, aby určení výše náhrady škody bylo namísto konkrétního předem stanoveného limitu svěřeno do rukou soudů.[31]
Návrh směrnice, s. 26–27.[32]
Dle odůvodnění pro úmyslná porušení či porušení pro obchodní účely. Návrh směrnice, s. 26–27.[33]
DREIER, T. Ausgleich, Abschreckung und andere Rechtsfolgen von Urheberrechtsverletzungen – Erste Gedanken zur EU-Richtlinie über die Maßnahmen und Verfahren zum Schutz der Rechte an geistigem Eigentum, s. 707.[34]
Úprava trestních sankcí byla vyčleněna k samostatnému zpracování, jež nikdy nedoznalo výsledné podoby. Poukaz na nezbytnost souběžné možnosti trestního postihu vybraných porušení je však i ve směrnici 2004/48/ES (bod 28 preambule).[35]
Porušitel „věděl nebo rozumně vědět měl, že porušuje práva“ poškozeného.[36]
Porušitel „nevěděl ani rozumně nemohl vědět, že dochází k porušení práv“.[37]
Takto český překlad, srov. též další jazyková znění směrnice.[38]
Čl. 13 směrnice navazuje na čl. 45 dohody TRIPS upravující též jen tento nárok. RAUE, B. Die dreifache Schadensbe- rechnung, s. 92–93; STAMATOUDI, I. – VRINS, O. 12: The Enforcement Directive. In: STAMATOUDI, I. – TORREMANS, P. (eds). EU Copyright Law: A Commentary. 2. vydání. Cheltenham, UK: Edward Elgar Publishing Limited, 2021, s. 459.[39]
ROZEHNALOVÁ, N. – VALDHANS, J. – DRLIČKOVÁ, K. – KYSELOVSKÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie.[40]
vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 58.
RAUE, B. Die dreifache Schadensberechnung, s. 85–86.[41]
Srov. RAUE, B. Die dreifache Schadensberechnung, s. 130–200.[42]
Byť je unijní úprava stále spíše fragmentární; RAUE, B. Die dreifache Schadensberechnung, s. 57.[43]
Např. čl. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. 11. 2014, o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži, obsahující podrobnou úpravu nároku, reflektující dosavadní vývoj unijního práva náhrady škody, viz bod 12 její preambule.[44]
Čl. 4 a bod 11 preambule směrnice 2014/104/EU.[45]
V těch oblastech, kde je i náhrada nemajetkové újmy relevantní. Takto např. i rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 17. 3. 2016, ve věci C-99/15 (Christian Liffers proti Producciones Mandarina SL a Mediaset España Comunicación SA, dříve Gestevisión Telecinco SA), bod 17.[46]
Bod 12 preambule směrnice 2014/104/EU – bez ohledu na vymezení zmíněných kategorií vnitrostátním právem.[47]
RAUE, B. Die dreifache Schadensberechnung, s. 60, odkazuje na čl. 3 odst. 3 směrnice 2014/104/EU.[48]
Např. RAUE, B. Die dreifache Schadensberechnung, s. 130–224, analyzující národní právní úpravy vybraných evropských jurisdikcí i přístup zastávaný v USA.[49]
Ve směrnici demonstrativní výčet případů. STAMATOUDI, I. – VRINS, O. 12: The Enforcement Directive. In: STAMA- TOUDI, I. – TORREMANS, P. (eds). EU Copyright Law: A Commentary, s. 459, 461.[50]
Viz též rozsudek ve věci C-99/15 (Liffers), bod 20. Obdobně stanovisko generální advokátky Eleanor Sharpston ze dne 24. 11. 2016 k věci C-367/15 (Stowarzyszenie „Oławska Telewizja Kablowa“ w Oławie proti Stowarzyszenie Filmowców Polskich w Warszawie), body 36–38.[51]
RAUE, B. Die dreifache Schadensberechnung, s. 119–120.[52]
Takto vyznívá i rozsudek ve věci C-99/15, zejména body 17 a 22.[53]
K náhradě nemajetkové újmy blíže viz TELEC, I. – TŮMA, P. § 40. In: TELEC, I. – TŮMA, P. Autorský zákon, s. 499–500, marg. č. 6.[54]
Což plyne již z textace čl. 13 odst. 1 písm. a). Rozsudek Soudního dvora ve věci C-99/15 (Liffers), body 17, 25; obdobně též stanovisko generálního advokáta Melchiora Watheleta ze dne 19. 11. 2015 k věci C-99/15 (Liffers), bod 28.[55]
Rozsudek ve věci C-99/15 (Liffers), bod 24; STAMATOUDI, I. – VRINS, O. 12: The Enforcement Directive. In: STAMA- TOUDI, I. – TORREMANS, P. (eds). EU Copyright Law: A Commentary, s. 461.[56]
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-99/15, body 26–27.[57]
Zmiňuje jej čl. 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, ze dne 11. července 2007 o právu rozhod- ném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), v rámci kolizní normy – dá se tudíž říci, že unijní právo s existencí nároku počítá, neupravuje však např. podmínky jeho uplatnění či jej nezakotvuje jako nárok z porušení v unijním právu zakotvených práv atp.[58]
PORTONERA, G. Unjust Enrichment and European Law: Present State and Future Directions. Zeitschrift für das Privat- recht der Europäischen Union. 2023, Jhrg. 20, Nr. 4, s. 158, 162–163. Zmínit lze zásadu zákazu obohacování se na úkor jiného (Bereicherungsverbot); viz RAUE, B. Die dreifache Schadensberechnung, s. 60.[59]
HOLCOVÁ, I. – KŘESŤANOVÁ, V. § 40. In: HOLCOVÁ, I. a kol. Autorský zákon a předpisy související (včetně mezinárodních smluv a evropských předpisů). Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019.[60]
Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 216/2006 Sb., s. 53. Podobně i důvodová zpráva k návrhu z. v. p. p. v., s. 13; přístup v ní popsaný a zaujatý § 5 z. v. p. p. v. zcela nekoresponduje se zněním směrnice a zasluhuje tak vlastní rozbor, nicméně z důvodu rozsahu článku mu pozornost blíže věnována nebude.[61]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 171/2014, uveřejněné pod číslem 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.[62]
SIRENA, P. Towards a European Law of Unjustified Enrichment. Bocconi Legal Studies Research Paper No. 3399731 in Osservatorio del diritto civile e commerciale. 2012, No. 1, s. 125–127 [cit. 2024-07-08]. Dostupné z: https://ssrn.com/ abstract=3399731. Obdobně též COOK, T. 17. Making Sense of Article 13 of the Enforcement Directive – Monetary Compensation for the Infringement of Intellectual Property Rights. In: TORREMANS, P. (ed.). Research Handbook on Cross-border Enforcement of Intellectual Property. Cheltenham, UK – Northampton, Massachusetts, USA: Edward Elgar Publishing, 2014, s. 688–689.[63]
DREIER, T. Ausgleich, Abschreckung und andere Rechtsfolgen von Urheberrechtsverletzungen – Erste Gedanken zur EU-Richtlinie über die Maßnahmen und Verfahren zum Schutz der Rechte an geistigem Eigentum, s. 710; KUNKEL, F. Die Schadensersatzberechnung im Immaterialgüterrecht, s. 58–60.[64]
Z německého pohledu k nároku na vydání zisku porušitele např. RAUE, B. Die dreifache Schadensberechnung, s. 107–110.[65]
Takto např. STAMATOUDI, I. – VRINS, O. 12: The Enforcement Directive. In: STAMATOUDI, I. – TORREMANS, P. (eds). EU Copyright Law: A Commentary, s. 460–461; THURNER, A. § 86. In: DILLENZ, W. – GUTMAN, D. – THIELE, C. – BURG-[66]
STALLER, P. (eds). UrhG: Urheberrechtsgesetz mit Entwurf zur Urheberrechtsnovelle 2021: Praxiskommentar. 3. Auf- lage. Wien: Verlag Österreich, 2021, s. 1448, marg. č. 1.
Konvenující spíše náhradě škody. KUNKEL, F. Die Schadensersatzberechnung im Immaterialgüterrecht, s. 67.[67]
ZURTH, P. Bereicherungsrechtliche Implikationen im Immaterialgüterrecht. GRUR. 2019, Jhrg. 121, Nr. 2, s. 144.[68]
PORTONERA, G. Unjust Enrichment and European Law: Present State and Future Directions, s. 162–163.[69]
Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 25. 1. 2017, věc C-367/15 (Stowarzyszenie “Oławska Telewizja Kablowa” w Oławie proti Stowarzyszenie Filmowców Polskich w Warszawie), bod 23; či rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 9. 6. 2016, věc C-481/14 (Jørn Hansson proti Jungpflanzen Grünewald GmbH), body 36 a 40. Zdůrazňuje též KUNKEL, F. Die Schadensersatzberechnung im Immaterialgüterrecht, s. 62.[70]
K tomu blíže viz dále v textu. TELEC, I. – TŮMA, P. § 40. In: TELEC, I. – TŮMA, P. Autorský zákon, s. 514, marg. č. 26.[71]
KUNKEL, F. Die Schadensersatzberechnung im Immaterialgüterrecht, s. 64.[72]
Rozsudek Soudního dvora, věc C-367/15, body 28–29.[73]
SHARPSTON, E. Stanovisko ze dne 24. 11. 2016 k věci C-367/15, bod 42.[74]
STAMATOUDI, I. – VRINS, O. 12: The Enforcement Directive. In: STAMATOUDI, I. – TORREMANS, P. (eds). EU Copyright Law: A Commentary, s. 461.[75]
Body 17, 25 preambule směrnice.[76]
KUNKEL, F. Die Schadensersatzberechnung im Immaterialgüterrecht, s. 69.[77]
Srov. DREIER, T. Ausgleich, Abschreckung und andere Rechtsfolgen von Urheberrechtsverletzungen – Erste Gedanken zur EU-Richtlinie über die Maßnahmen und Verfahren zum Schutz der Rechte an geistigem Eigentum, s. 708.[78]
STAMATOUDI, I. – VRINS, O. 12: The Enforcement Directive. In: STAMATOUDI, I. – TORREMANS, P. (eds). EU Copyright Law: A Commentary, s. 461.[79]
Rozsudek Soudního dvora, věc C-367/15, body 27 a 28.[80]
Rozsudek Soudního dvora, věc C-367/15, bod 31. To ovšem platí o aplikaci paušalizované náhrady obecně. Srov. kriticky SCHWEIZER, M. Double licence fees are not punitive damages. JIPLP. 2017, Vol. 12, No. 7, s. 548 [2024-07-08]. Dostup- né z: https://academic.oup.com/jiplp/article-abstract/12/7/546/3858395? login=false.[81]
SHARPSTON, E. Stanovisko ze dne 24. 11. 2016 k věci C-367/15, body 43–44, 47–48.[82]
Rozsudek Soudního dvora, věc C-367/15, body 29–30.[83]
Vychází-li se z českého překladu směrnice. Viz čl. 13 a body 17, 25 preambule směrnice. STAMATOUDI, I. – VRINS, O. 12: The Enforcement Directive. In: STAMATOUDI, I. – TORREMANS, P. (eds). EU Copyright Law: A Commentary, s. 459. Srov. též rozsudek Soudního dvora (sedmého senátu) ze dne 22. 6. 2016, věc C-280/15 (Irina Nikolajeva proti Multi Protect OÜ), bod 51.[84]
STAMATOUDI, I. – VRINS, O. 12: The Enforcement Directive. In: STAMATOUDI, I. – TORREMANS, P. (eds). EU Copyright Law: A Commentary, s. 459.[85]
Viz body 17, 25 preambule směrnice. Zjednodušeně by „věděl“ mělo odpovídat úmyslu a „měl vědět“ nedbalosti. Takto např. v německé nauce DREIER, T. Ausgleich, Abschreckung und andere Rechtsfolgen von Urheberrechtsverletzun- gen – Erste Gedanken zur EU-Richtlinie über die Maßnahmen und Verfahren zum Schutz der Rechte an geistigem Eigentum, s. 707. Sporné je, zda směrnice pokrývá jen případ hrubé nedbalosti, či nedbalost obecně ve všech stupních [srov. STAMATOUDI, I. – VRINS, O. 12: The Enforcement Directive. In: STAMATOUDI, I. – TORREMANS, P. (eds). EU Copy- right Law: A Commentary, s. 460]. Z pohledu českého práva je proto třeba zmínit např. kategorii vědomé nedbalosti odlišující se od úmyslu jen volní, nikoli intelektuální složkou, jinými slovy, hledisko „věděl“ je zde přítomno stejnou měrou (MELZER, F. Úvodní výklad před § 2909 an. In: MELZER, F. – TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX, § 2894–3081. Praha: Leges, 2018, s. 246). I z toho je patrná zmiňovaná nesouladnost národních dělení s terminologií unijní úpravy.[86]
STAMATOUDI, I. – VRINS, O. 12: The Enforcement Directive. In: STAMATOUDI, I. – TORREMANS, P. (eds). EU Copyright Law: A Commentary, s. 459.[87]
Přístup koresponduje i s preambulí navazující směrnice o ochraně obchodního tajemství pracující v bodě 29 pro případ nevědomého porušení přímo s kategorií „osoby, jež získala obchodní tajemství v dobré víře“.[88]
Diskuze k článku ()