Zneplatnění celého právního jednání má ovšem mnohdy velké dopady na právní jistotu a rozumná očekávání stran, a tudíž by s tímto konstruktem mělo být zacházeno maximálně opatrně a využíván by měl být ve skutečně krajních případech, kdy použití pouze částečné neplatnosti není z nejrůznějších důvodů namístě. Tento text má tak za cíl jednak objasnit základní principy institutu částečné neplatnosti a tyto porovnat s minulou právní úpravou, stejně tak jako s vybranými zahraničními právními řády, a zároveň na základě těchto teoretických východisek poukázat na problematické uplatnění tohoto postupu na příkladech z praxe. Problémy s tímto fenoménem jsou spojeny zejména s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky, který v dané oblasti není judikatorně souladný. Autor má tímto článkem zejména ambice vysvětlit, proč se český právní řád, stejně jako jiné právní řády a mezinárodní prostředí, čím dál více kloní k upřednostňování částečné neplatnosti.
Úvod
Zatímco v mnoha jiných státech jde o otázku jak doktrinálně, tak z praktického hlediska v zásadě dnes již plně vyřešenou, v České republice se dlouhodobě vede intenzivní diskuse, do jaké míry neplatnost konkrétního smluvního ujednání zakládá neplatnost právního jednání jako celku a do jaké míry lze naopak jednotlivá ujednání od sebe oddělit do té míry, že případná neplatnost některého z nich nezpůsobí automaticky neplatnost právního jednání celého, nýbrž že toto jednání zůstane neplatné jen v oné části bez vlivu na ujednání ostatní. Tento příspěvek se zaměřuje na to, jak je dilema částečné a celkové neplatnosti řešeno v českém právním řádu v současnosti, z historického hlediska, a to s následnou analýzou rozhodovací praxe, jakož i v komparaci s jinými právními řády.[1]
Částečná neplatnost smlouvy z pohledu ústavněprávního
Při posuzování neplatnosti smlouvy se lze setkat v zásadě se dvěma názory. První názor vychází z toho, že v případě neplatnosti určité části právního jednání má být prohlášeno za neplatné právní jednání celé.[2] Opačná doktrína na druhou stranu hovoří o tom, že taková situace by měla být řešena v duchu snahy zachovat to, k čemu se strany mezi sebou chtěly zavázat, a snažit se tedy alespoň o oddělení takového ujednání od zbytku právního jednání, aby v případě, že bude neplatná pouze část, zůstalo meritum sjednaného závazku zachováno.[3]
Praxe českého právního prostředí nemá zcela jasnou hranici mezi těmito dvěma možnými přístupy a zejména z hlediska judikatorního v nedávné minulosti aplikovala přístup neplatnosti jako celku ve vztahu k právním jednáním (úkonům, respektive zejména smlouvám) i v případech, kde by zřejmě bylo vhodné zvolit přístup opačný. Vzhledem k tomu, že ani samotná úprava [nového] občanského zákoníku (o. z.) není v tomto zcela přímočará, je důležité zabývat se tím, jak je český právní řád nastaven a který z těchto dvou přístupů, případně do jaké míry jejich vzájemné prolnutí a kombinace, vlastně stanoví, a to jak z pohledu doktrinálního, tak z pohledu judikované praxe, respektive kde se tyto dvě roviny setkávají a kde naopak může existovat odlišný přístup a z jakých důvodů. Zásadní je přitom pohled na právní jednání z oblasti práva závazkového, které je pro danou problematiku dominantní.
Ústavněprávní východisko
Tuzemský ústavní pořádek se v oblasti vzájemného vztahu jedince a státu hlásí k přirozenoprávní teorii. Již čl. 2 odst. 1 Ústavy proklamuje, že lid je zdrojem veškeré státní moci. Tuto moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.[4] Zásadní je právě to, že je to původně jedinec,[5] kdo se zbavuje části své svobody v míře, ve které by již tato ohrožovala svobodu druhého, za účelem zřízení systému, který by byl schopen v určitých případech používat vůči všem rovným způsobem donucující prostředky k ochraně základních právních hodnot a případnému vynucení nápravy závadného stavu.[6] Tyto kvality státního zřízení jsou výrazně zřetelné samozřejmě ve veřejnoprávních oblastech. Z občanskoprávního hlediska je však více než možnost veřejnoprávní sankce důležité to, že stát má možnost uplatňovat svou moc pouze v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.[7] Tímto je vyjádřen princip právního státu.[8]
Do zákona přitom může být vtěleno pouze to, co je v souladu s Ústavou a ústavním pořádkem obecně.[9] Chce-li tedy stát uplatnit svou moc na ochranu všeobecně závazných normativů prostřednictvím moci soudní, může tomu být pouze v nezbytné míře a při současné vázanosti zákonem.[10] Tímto způsobem je vyjádřen princip nezbytný pro demokratické státní uspořádání, tj. že základním stavebním kamenem je svobodný jedinec s nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými právy a svobodami,[11] který si je s každým jiným roven v důstojnosti a právech[12] a který při společném vytvoření konsensu přenáší část své svobody ve prospěch celku, tedy státu.[13] Účelem zřízení státu je poté v první řadě ochrana tohoto principu, což znamená nutnost zasahovat do jakýchkoli právních vztahů jedince pouze v nezbytně nutné míře a v případě, že tak stanoví zákon. Z toho vyplývá, že pokud si dva jedinci, tj. právní terminologií dvě osoby, vůči sobě něco sjednají, je úkolem státu, aby veškeré své aspekty moci[14] uplatňoval tak, aby bylo takové ujednání mezi osobami v co nejvyšší míře platně zachováno a chráněno. Přitom k případnému zjištění (konstatování) neplatnosti či jinému způsobu rozsouzení může dojít až ve zcela krajním případě, zejména pokud se takové subjekty dovolávají pomoci soudu jako nezúčastněného třetího,[15] aby rozhodl vzniklý spor a určil způsob jeho nápravy. Ani skutečnost, že se subjekty soudní ochrany domáhají, však nic nemění na závěru o nutnosti chránit mezi stranami ujednaný závazek.
Východiska pro určení (ne)platnosti ujednání v rámci závazkových právních poměrů jako celků a jejich dopadu na celkovou platnost je tak zapotřebí hledat především v předpisech ústavního práva. Je zapotřebí si uvědomit, že otázka, na kterou se autor snaží najít vhodnou odpověď, vyvěrá z koncepce zásady legální licence a s tím spojených důsledků. Jedná se o zásadu, která je nutně neoddělitelná od funkčního právního státu a hlavního důrazu nabývá právě na poli práva soukromého. Je proto zakotvena v čl. 2 odst. 4 Ústavy, stejně jako v čl. 2 odst. 3 LZPS, a poskytuje možnost ochrany principům, na kterých je poté vystavěno samotné občanské právo. Mezi takové principy se řadí především zásada autonomie vůle,[16] princip in favorem negotii stejně jako třeba zásada upřednostnění platnosti právního jednání před jeho neplatností (potius valeat actus quam pereat). Zásada legální licence je z důvodu své důležitosti vyjádřena rovněž v § 1 odst. 2 o. z., který stanoví, že si osoby mohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, pokud to zákon výslovně nezakazuje.[17]
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 4, 2021. Pokračování článku dostupné zde.
[1] Problematika částečné neplatnosti stoupá na důležitosti v souvislosti s některými aktuálními soudními rozhodnutími. Předmětem tohoto článku je však snaha zejména o doktrinální přístup k problematice částečné neplatnosti v českém právu. Tento příspěvek proto věnuje pozornost především teoretických východiskům a závěrům, ač je zde rovněž jako příklad demonstrována problematická rozhodovací praxe. Pro analýzu tématu z praktického úhlu pohledu a s ohle[1]dem na některé procesní postupy viz BĚLOHLÁVEK, Alexander. Autonomie vůle v civilním právu, její ústavněprávní základ a upřednostnění částečné neplatnosti právního jednání před neplatností celkovou. Právní rozhledy. 2020, roč. 28, č. 23–24, s. 801–808.
[2] Viz např. usnesení NS ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (zde například pro rozhodčí doložky). Obecně lze ovšem spatřovat tendence NS k celkové neplatnosti i v jiných oblastech – dle autora tak své postavení nepřímo NS naznačil kupříkladu i ve svém rozsudku ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 403/2011.
[3] K částečné neplatnosti viz např. rozsudky NS: 1) ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001, 2) ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, 3) ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, 4) ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 299/2002, 5) ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 403/2011 nebo 6) ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006.
[4] K problematice nejednoznačnosti výrazu „lid“ viz např. KLÍMA, Karel et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 56.
[5] K důležitosti jedince, respektive jednotlivce a jeho práv, jako středobodu celého ústavního pořádku viz např. nález ÚS ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, nález ÚS ze dne 6. 3.2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09–1 nebo nález ÚS ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09. Viz též např. KLÍMA, Karel et al. Komentář k Ústavě a Listině, s. 943–944; BLAHOŽ, Josef – BALAŠ, Vladimír – KLÍMA, Karel. Srovnávací ústavní právo. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 37 nebo PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář, 2. díl – Práva a svobody. 2. vydání. Praha: Linde, 2002.
[6] Toto je v hrubých rysech základ filosofie společenské smlouvy, při které se každý jedinec dobrovolně vzdá části své svobody, aby tak s ostatními stejně jednajícími jedinci uzavřel pomyslnou smlouvu o vzniku institucionálního celku (státu), který bude schopen určité funkce vykonávat efektivněji a starat se tak o chod společnosti. Srov. především ROUSSEAU, Jean-Jacques. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2002. Přitom možnost nápravy závadného stavu donucujícím prostředkem, tj. sankcí, je právu imanentní, neboť ho odlišuje od jiných normativních systémů, např. morálky. Srov. KELSEN, Hans. O podstatě a hodnotě demokracie. Praha: Orbis, 1933; JHERING, Rudolf Šl. Boj o právo. Právní věda všedního dne. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009 nebo GRAMSCI, Antonio. Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu. Praha: Svoboda, 1970.
[7] Viz čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Srov. též lehce odlišnou textaci, avšak stejnou myšlenku v čl. 2 odst. 2 Usnesení č. 2/1993 Sb., Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky (dále jen „LZPS“).
[8] Více viz např. PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář, 2. díl – Práva a svobody. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 47.
[9] Vzájemným souladem veškerých právních norem v daném právním řádu se podrobně zabýval již např. Hans Kelsen, který dovozoval, že každá norma musí být v souladu s jinou normou, tj. normou vyšší právní síly, přičemž tímto postupem se systém dostává až k normě základní (Grundnorma). Viz např. KELSEN, Hans. Allgemeine Theorie der Normen. Ringhofer Kurt – Robert Walter, 1979. Blíže k tomuto autorovi a jeho normativní právní teorii viz např. PINZ, Jan. Úvod do právního myšlení a státovědy. Praha – Nymburk: O. P. S., 2006, s. 211 an. Srov. též ZOUBEK, Vladimír. Právověda a státověda. Úvod do právního a státovědního myšlení. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010.
[10] Viz čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
[11] Viz např. ADAMOVÁ, Karolina – KŘÍŽKOVSKÝ, Ladislav. Dějiny myšlení o státě. Praha: ASPI, 2000; KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha, C. H. Beck, 1995 nebo PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda. Praha: Linde, 1998. Srov. též GREENAWALT, Kent. Conflicts of Law and Morality. Oxford: Oxford University Press, 1989.
[13] K podstatě státu viz KELSEN, Hans. Základy obecné teorie státní. Praha: Nakladatelství Barvič & Novotný, 1926, s. 13.
[14] K pojmu moc viz např. HARVÁNEK, Jaromír et al. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008.
[15] K procesnímu postavení soudu v soukromoprávních řízeních více viz WINTEROVÁ, Alena – MACKOVÁ, Alena et al. Civilní právo procesní. Díl první: řízení nalézací. 9. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2018, s. 92.
[16] Viz např. GOJOVÁ, Jiřina. K principu autonomie smluvních stran a výkladu závazků vyplývajících ze smlouvy. Právní fórum. 2011, č. 10, s. 488 an. Srov. též MAULTZSCH, Felix. Party autonomy in European private international law: uniform principle or context-dependent instrument? Journal of Private International Law. 2016, roč. 12, č. 3, s. 466 an. nebo MONSENEPWO, Justin. Contribution of the Hague Principles on Choice of Law in International Commercial Contracts to the codification of party autonomy under OHADA Law. Journal of Private International Law. 2019, roč. 15, č. 1, s. 162 an.
[17] K zásadě legální licence viz např. nález ÚS ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 1858/18–1 nebo nález ÚS ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10 – 1.
Diskuze k článku ()