K předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o styku dítěte se sociální matkou

Skutkové okolnosti případu

Stěžovatelka – biologická matka nezletilého – žila s vedlejší účastnicí v partnerském vztahu. V průběhu vztahu se stěžovatelce narodil syn. Po rozpadu vztahu vedlejší účastnice vyjadřovala snahu udržet kontakt s nezletilým. První soudní úprava styku vycházela z předběžného opatření a byla velmi omezená. Ve věci samé pak Obvodní soudu pro Prahu 10 jako soud prvního stupně stanovil rozsáhlejší kontakt a rozhodl, že rozsudek bude předběžně vykonatelný, tj. vykonatelný dříve, než rozsudek nabude právní moci. Městský soud v Praze jako soud odvolací následně potvrdil předběžnou vykonatelnost.[1]

Proti tomu stěžovatelka podala ústavní stížnost, v níž namítala zejména nedostatečné zjištění skutkového stavu a porušení jejích ústavně zaručených práv rodiče a práva dítěte na rodinný život.

Posouzení Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že v posuzovaném rozsudku došlo k porušení základních práv stěžovatelky zaručených v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedené články se vztahují k právu na osobní svobodu a bezpečí a k právu na spravedlivý proces.

Soud se zaměřil především na to, že rozhodnutí o předběžné vykonatelnosti bylo učiněno s nedostatečným zjištěním všech relevantních okolností, zejména ohledně povahy vztahu nezletilého k vedlejší účastnici a jeho skutečného nejlepšího zájmu. Ústavní soud poukázal na to, že institut předběžné vykonatelnosti představuje výjimku z běžných pravidel civilního procesu a musí být odůvodněn výjimečnými okolnostmi.

V důsledku toho Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí nižších soudů o předběžné vykonatelnosti nebylo dostatečně odůvodněno ve světle ústavně chráněných hodnot a práv, a proto tyto výroky zrušil.

Dopady rozhodnutí do praxe

Význam nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3700/25 přesahuje individuální okolnosti projednávané věci. Přestože se rozhodnutí týká konkrétní situace styku nezletilého se sociální matkou, jeho závěry jsou obecně aplikovatelné na široké spektrum rodinných uspořádání, v nichž se na výchově nezletilého fakticky podílí osoba, která není jeho biologickým rodičem.

V současné společenské realitě se stále častěji setkáváme s případy, kdy nezletilý dlouhodobě vyrůstá v domácnosti s partnerem svého rodiče, jenž na sebe přebírá významnou část rodičovských funkcí, aniž by byl nositelem rodičovské odpovědnosti. Rozpad takového vztahu pak nevyhnutelně vyvolává otázku další existence vazby mezi nezletilým a touto osobou. Právě v těchto situacích má rozhodnutí Ústavního soudu zásadní význam, neboť zdůrazňuje nutnost mimořádné obezřetnosti při nařizování předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o styku, která může mít bezprostřední a těžko vratné dopady do rodinného života nezletilého i biologického rodiče.

Ústavní soud v tomto nálezu jasně připomněl, že institut předběžné vykonatelnosti nesmí sloužit jako prostředek urychlení nového faktického stavu tam, kde nebyl dostatečně zjištěn skutečný vztah nezletilého k pečující osobě a kde chybí přesvědčivé odůvodnění, proč je okamžitý výkon rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilého. Tyto závěry lze plně vztáhnout i na jiné typy vztahů, zejména na styk dítěte s nevlastním rodičem, partnerem rodiče či jinou blízkou osobou, která se podílela na jeho výchově.

Z pohledu advokátní praxe je nález významným vodítkem nejen pro vedení řízení o úpravě styku, ale i pro formulaci opravných prostředků a ústavních stížností. Ústavní soud připomněl, že nelze rezignovat na individuální posouzení konkrétní situace dítěte a že procesní zkratky, byť vedené snahou o stabilizaci poměrů, mohou vést k porušení ústavně zaručených práv.

Současně je však třeba dodat, že v případech, kdy je existence hlubokého, stabilního a pro dítě významného vztahu k nebiologickému pečujícímu řádně prokázána, je zachování tohoto vztahu z pohledu nejlepšího zájmu nezletilého žádoucí a využití předběžné vykonatelnosti by v takovém případě bylo jistě na místě. Jako advokátka považuji za důležité akcentovat, že nezletilý zpravidla nemá žádnou možnost ovlivnit rozpad partnerského vztahu svého rodiče, a neměl by proto nést jeho důsledky v podobě náhlé a úplné ztráty kontaktu s osobou, která pro něj po určitou dobu představovala blízkou pečující osobu.

Právě proto je nezbytné, aby soudy při rozhodování o styku, a tím spíše při úvahách o jeho předběžné vykonatelnosti, pečlivě vážily všechny okolnosti konkrétního případu a rozlišovaly mezi situacemi, kdy je okamžitý výkon rozhodnutí skutečně v zájmu nezletilého, a případy, kdy by mohl vést k nevratnému zásahu do rodinného života bez dostatečného skutkového podkladu.