Láska je láska aneb několik slov o mileneckých závětěch

Zatímco v předchozích příspěvcích jsem se zabýval náležitostmi závětí z hlediska formy, dnes se zaměřím na zajímavou náležitost obsahovou. Závěť je totiž právním jednáním a jako taková nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

advokát ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.; spolupracující redaktor
Foto: Fotolia

Vzhledem k blížícímu se dni sv. Valentýna vám představím problematiku tzv. mileneckých závětí. Těmi budu rozumět taková pořízení pro případ smrti, jimiž je za dědice/dědičku povolána osoba, která má se zůstavitelem intimní poměr, a to „na úkor“ zůstavitelových dětí či (též) jeho manželky. Může být taková závěť shledána neplatnou pro rozpor s dobrými mravy?[1]

Tato otázka může znít příliš bizarně na to, aby se dostala až před soud, avšak vězte, že i takové otázky soudy občas řeší. České soudy se sice – pokud je mi známo – touto otázkou dosud zabývat nemusely, avšak soudy v sousedním Německu se jí věnovaly hned několikrát. Tato diskrepance může být způsobena buďto tím, že socialistické soudy nebyly příliš nakloněny generálním klauzulím typu dobrých mravů, a nikomu se tedy nevyplatilo zpochybňovat závěť pro nemravnost, nebo tím, že v našich luzích a hájích nikoho nenapadlo, že by na obmyšlení milenky mělo být cokoli nemravného. Nicméně i v České republice platí, že autonomie zůstavitelovy vůle není bezbřehá a že tato autonomie je limitována i jinak než skrze povinný díl. I povolání určité osoby za dědice může být nemravné, třebaže k takovému závěru dospějeme toliko velmi výjimečně. I milenecká závěť přitom může být neplatná, leč pouze ve zcela mimořádných případech.[2]

Ilustrace problematiky na konkrétním příběhu

Výjimečný charakter závěru o neplatnosti (milenecké) závěti pro nemravnost si můžeme demonstrovat na poměrně nedávném případu, který se odehrál v Severním Porýní. Jeden z tamních obyvatel (dále též „zůstavitel“) se jednoho dne rozhodl využít služeb prostitutky. Slovo dalo slovo a z tohoto rozhodnutí se vyklubal milenecký poměr, který trval 16 let a patrně by trval ještě déle, pokud by tomu nezabránila zůstavitelova smrt. Zůstavitelova závěť zněla ve prospěch jeho zmíněné milenky, což se pochopitelně nelíbilo manželce, která závěť zpochybnila pro rozpor s dobrými mravy. Manželka především vyslovila obavu, že by se v důsledku dědění podle závěti mohla milenka stát podílovou spoluvlastnicí domu, ve kterém žije, a že by v důsledku neshod s milenkou a následné dražby dokonce mohla přijít o střechu nad hlavou.[3]

Soud však závěť jako nemravnou nevyhodnotil, a to zejména s argumentem, že dlouhodobost zůstavitelova poměru s milenkou (dokonce spolu 4 roky společně bydleli v bytě, který koupila milenka) naznačuje, že výlučným motivem zůstavitelova posledního pořízení nebylo odměnit milenku za její sexuální náklonnost. Samotné teoretické nebezpečí, že rozepře obou žen mohou vést až k dražbě předmětné nemovitosti, jako důvod nemravnosti nepostačuje. Koneckonců obdobně by manželka mohla přijít o dům například v případě rozvodu.[4]

Obecná východiska

Zobecníme-li závěry dovozené ve shora přiblíženém případě, lze dospět k těmto východiskům. Za prvé: S jistým zjednodušením lze konstatovat, že se německá judikatura ustálila na stanovisku, že povolání milenky za dědičku nemravné není, ledaže výlučnou pohnutkou tohoto povolání byla pohnutka čistě sexuální. Povolání za dědice tak nesmí být zamýšleno toliko jako odměna (či úplata) za udržování intimního vztahu (švýcarská judikatura takovou odměnu označuje jako praetium stupri). Za druhé: Zkoumáme-li konformitu závěti s dobrými mravy, musíme se zaměřit na nemravnost majetkové závětní dispozice, nikoli na nemravnost samotného mileneckého vztahu. Majetková dispozice je přitom většinou morálně neutrální (indiferentní), jinak tomu bývá pouze zřídka. Za třetí: Čím déle milenecký vztah trval, tím je pravděpodobnější, že zůstavitel měl obmyšleného milence či milenku skutečně rád, a tedy nelze závěť prohlásit za nemravnou. Za čtvrté: Důkazní břemeno ohledně amorálnosti povolání milenky leží na tom, kdo se dovolává neplatnosti závěti.[9][8][7][6][5]

Závěrečné poselství

Na nemravnost závěti nelze usuzovat jen z pouhého faktu, že obmyšlená osoba měla mimomanželský sexuální poměr se zůstavitelem. Musíme komplexně posoudit obsah a účinky dané závěti, přičemž je zejména potřeba vzít v úvahu, zda existují i jiné důvody takového pořízení (nežli udržení sexuálního vztahu).

Avšak prokazovat nevyřčené motivy je obecně velmi obtížné, přičemž v případech, kdy prokazujeme motivy zemřelého, to platí dvojnásob. Proto lze zůstavitelům, kteří hodlají v závětech obmyslet své milenky či milence doporučit, aby neopomněli do závěti výslovně vtělit též motiv, pro který tak činí. Jinými slovy – měli by do závěti napsat např. to, že svou milenku povolávají proto, že se o ně hezky starala, potažmo že jim imponuje, jak jejich milenka vaří či uklízí apod. Tento příspěvek byl spíše jakousi zdravicí pro všechny zamilované nežli komplexní analýzou problematiky možné neplatnosti závěti pro rozpor s dobrými mravy. Celé pojednání lze zakončit citátem, který bývá připisován Oscaru Wildovi a který sice míří vůči ženám, avšak lze jej přiměřeně použít i ve vztahu k mužům, a který zní: „Na rozdíl od žen psi milují jen jediného pána.“[11][10]


V němčině das Geliebtentestament nebo das Mätressentestament.[1]

Přesto nejsem první, kdo se u nás této otázce věnuje. Petr Bezouška psal o mileneckých závětech již v roce 2014 a je to právě jeho článek, který mě inspiroval k sepsání těchto několika odstavců. Srov. Bezouška, P. Civilněprávní otázky testovací svobody. Právník, 2014, roč. 153, č. 10, s. 823-825.[2]

Jde o rozsudek OLG v Düsseldorfu ze dne 22.08.2008, sp. zn. I-3 Wx 100/08.[3]

Tento názor zastávala německá judikatura v zásadě od samého počátku, ovšem přesto lze zaznamenat určitý vývoj, a to zejména z hlediska dělení důkazního břemena. Zpočátku totiž leželo důkazní břemenO ohledně skutečnosti, že existují i jiné motivy než čistě sexuální, na milence, neboť se vycházelo z pochybného stanoviska, že milenci se ve většině případů vzájemně obdarovávají právě proto, že se spolu pohlavně stýkají. Tento názor byl později opuštěn a nyní je na osobách, které zpochybňují platnost závěti, aby prokázali, že pohnutkou pro pořízení závěti bylo odměnit milenku či si uchovat její přízeň. Blíže srov. Např. Haferkampf, H.-P. In: Ruckert, J., Schmoeckel, M., Zimmermann, R. [hrsg.] Historich-kritischer Kommentar zum BGB. Band I. Allgemeiner Teil.  Mohr Siebeck, 2003, s. 743-745.[4]

Potažmo milence za dědice.[5]

Rozhodnutí švýcarského Spolkového soudu ze dne 17.01.1983, sp. zn. BGE 109 II 15.[6]

Srov. rozhodnutí BGH ze dne 31.03.1970, sp. zn. III ZB 23/68.[7]

Bezouška, P. op. cit., sub 2, s. 825.[8]

Srov. rozhodnutí BGH ze dne 31.03.1970, sp. zn. III ZB 23/68.[9]

Jastrow, H. Rezension zu Heinrich Dernburg, Das bürgerliche Recht des Deutschen Reiches und Preußens, Bd. V: Deutsches Erbrecht. Zeitschrift für Deutschen Zivilprozeß, 1905, č. 34, s. 497.[10]

Přiznávám však, že přes veškerou snahu se mi nepodařilo dohledat původní zdroj, takže je otázkou, zda uvedený citát není spíše výstupem lidové slovesnosti.[11]

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články