Typickou situací je případ, kdy jeden z dědiců po smrti zůstavitele usiluje o vyloučení jiného dědice s odkazem na jeho chování vůči zůstaviteli a argumentuje tím, že by byly naplněny zákonné důvody vydědění. Taková argumentace však naráží na základní koncepční limity dědického práva, protože právní řád neumožňuje nahrazovat vůli zůstavitele ex post ani soudem, ani iniciativou jiného dědice. Současně však právní úprava připouští zásah do dědického práva tam, kde by přiznání dědického práva bylo v rozporu se základními hodnotami právního řádu. Rozlišení těchto situací je klíčové nejen hmotněprávně, ale i procesně, zejména v režimu pozůstalostního řízení podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
Základní pojmové vymezení vychází z rozlišení dvou institutů, které jsou v praxi často zaměňovány. Vydědění je upraveno v § 1646 až § 1649, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a jeho funkcí je umožnit zůstaviteli, aby za zákonem stanovených podmínek omezil nepominutelného dědice na povinný díl, případně jej o povinný díl připravil. Systematické zařazení vydědění mezi pořízení pro případ smrti vyjadřuje, že jde o osobní, jednostranné a nezastupitelné právní jednání zůstavitele. Zákonné důvody vydědění mají normativní povahu a samy o sobě žádný právní následek nevyvolávají, pokud zůstavitel vydědění skutečně neučiní.
Dědická nezpůsobilost (dědická nehodnost) je naproti tomu upravena v § 1481 až § 1483 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a sleduje odlišný cíl. Ochranu základních hodnot právního řádu, zejména ochranu života, zdraví a svobodného projevu poslední vůle. Jde o kogentní zákonnou překážku dědění, která může působit bez ohledu na jakékoli pořízení pro případ smrti a která není nástrojem „morálního“ hodnocení rodinných vztahů, nýbrž reakcí na zákonem kvalifikované jednání.
Typová konfliktní situace se v praxi nejčastěji objeví v rámci zákonné dědické posloupnosti, kdy zůstavitel zemře bez závěti i bez prohlášení o vydědění a dědici jsou například dvě děti. Jedno z nich tvrdí, že druhý potomek se o zůstavitele dlouhodobě nezajímal, neposkytoval mu pomoc nebo se dopustil jednání, které je v rodinném kontextu považováno za zavrženíhodné. Následně v dědickém řízení namítá, že druhý potomek „nemá dědit“, protože by byly splněny důvody vydědění. Právě zde je třeba zcela důsledně vymezit, že důvody vydědění nejsou po smrti zůstavitele právně relevantní, pokud nebyly uplatněny jeho vlastním právním jednáním. Z toho plyne, že jeden dědic nemůže po smrti zůstavitele „nahradit“ vydědění a domoci se vyloučení jiného dědice pouze argumentem, že zůstavitel by k tomu měl důvod.
Judikatura Nejvyššího soudu po rekodifikaci rozpracovává instituty vydědění a ochrany nepominutelných dědiců způsobem, který je pro aplikační praxi konkrétní a využitelný. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, ze dne 27. 9. 2019, Nejvyšší soud vyšel ze závěru, že vydědění je institutem založeným na projevu vůle zůstavitele, jenž se realizuje prostřednictvím pořízení pro případ smrti, a nemůže být bez tohoto pořízení nahrazován nebo konstruován soudem. Současně však Nejvyšší soud zdůraznil, že v navazujícím sporném řízení, typicky v řízení o určení dědického práva nebo o povinný díl, mohou být posuzovány i další zákonné důvody vydědění vymezené v § 1646 a § 1647, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pokud jsou účastníky řádně tvrzeny a prokázány, a to i tehdy, nebyly-li výslovně uvedeny v prohlášení o vydědění. Významný posun pro praxi představuje judikatura k procesnímu rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene ve sporech o povinný díl. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2633/2024, ze dne 29. 11. 2024, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, výslovně stanoví, že v řízení o žalobě nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu vedeném proti zůstavitelovu dědici leží břemeno tvrzení a na ně navazující důkazní břemeno o existenci a odůvodněnosti důvodů vydědění na žalovaném zůstavitelově dědici, a to nejen ve vztahu k důvodu uvedenému v prohlášení o vydědění, ale i ve vztahu k dalším zákonným důvodům způsobilým mít za následek vydědění. Nejvyšší soud současně vymezil limity poučovací povinnosti soudu, když zdůraznil, že soud není povinen ani oprávněn aktivně navádět účastníky k uplatnění dalších důvodů vydědění. Další aktuální judikatura Nejvyššího soudu pak zpřesňuje výklad jednotlivých zákonných důvodů vydědění. V rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 924/2024, ze dne 12. 6. 2024, Nejvyšší soud zdůraznil, že posouzení důvodu „neprojevování opravdového zájmu“ nelze provádět mechanicky ani abstraktně, ale vždy s ohledem na konkrétní okolnosti vztahu mezi zůstavitelem a potomkem, včetně příčin jeho narušení a míry očekávatelnosti vzájemného kontaktu. Tento přístup podtrhuje, že vydědění zůstává výjimečným institutem, jehož aplikace vyžaduje individuální a pečlivé skutkové posouzení.
Naproti tomu dědická nezpůsobilost (dědická nehodnost) představuje zákonem stanovenou překážku dědického práva, která může vést k vyloučení dědice z dědění i proti vůli zůstavitele. Její smysl a účel spočívá nikoli v realizaci autonomie vůle zůstavitele, ale v ochraně základních hodnot právního řádu, zejména ochrany života, zdraví a svobodného projevu poslední vůle. Institut dědické nezpůsobilosti je upraven v § 1481 až § 1483, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a uplatní se pouze ve výjimečných případech, kdy se dědic dopustil zákonem kvalifikovaného jednání dosahujícího intenzity, jež odůvodňuje jeho vyloučení z dědického práva. Za takové jednáním je právně upravena situace, kdy se dědic dopustil činu povahy úmyslného trestného činu, proti zůstaviteli, jeho předku, potomku, nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil, nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstavitele překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil. Rozhodující pro toto jednání není formální existence pravomocného odsouzení za trestný čin, nýbrž povaha jednání dědice. Občanský zákoník zde však záměrně pracuje s pojmem „čin povahy úmyslného trestného činu“, čímž dává najevo, že dědická nezpůsobilost může být založena i tehdy, nebylo-li trestní řízení zahájeno, případně skončilo jinak než odsouzením, pokud jednání svým charakterem, úmyslností a závažností odpovídá trestnému činu směřujícímu proti zůstaviteli, jeho potomkovi nebo manželovi. Vedle toho zákon výslovně pamatuje i na jednání směřující proti poslední vůli zůstavitele, jako je její zničení, zatajení, pozměnění, případně manipulace se zůstavitelem při pořizování pořízení pro případ smrti. Ne každé takové jednání musí současně naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, přesto však může založit dědickou nezpůsobilost, dosahuje-li zákonem předpokládané intenzity.
Dědická nezpůsobilost se neuplatňuje automaticky, nýbrž zásadně na základě námitky některého z účastníků dědického řízení, typicky jiného dědice, který tvrdí, že jsou splněny podmínky § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nejde zde o nahrazení vůle zůstavitele, ale o aplikaci kogentní právní normy, k níž je soud povinen přihlédnout, je-li řádně uplatněna a prokázána. Uplatnění námitky dědické nezpůsobilosti má přímé procesní důsledky v pozůstalostním řízení, neboť při sporných skutkových okolnostech vede k odkazu účastníků na sporné řízení podle § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních. Judikatura Nejvyššího soudu přitom důsledně vyžaduje restriktivní výklad tohoto institutu. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud výslovně zdůraznil, že k závěru o dědické nezpůsobilosti nepostačuje pouhá existence pravomocného odsuzujícího trestního rozsudku. Civilní soud je povinen v rámci pozůstalostního řízení autonomně posoudit, zda konkrétní jednání dědice svou povahou, úmyslností, intenzitou a vztahem ke zůstaviteli naplňuje smysl a účel § 1481 občanského zákoníku. Tento judikaturní přístup současně vylučuje automatické přejímání závěrů trestního řízení a podtrhuje výjimečný charakter dědické nezpůsobilosti jako zásahu do dědického práva. Současně však platí, že dědická nezpůsobilost není nástrojem k hodnocení kvality rodinných vztahů. Dlouhodobý nezájem o zůstavitele, absence péče, konfliktní či chladné vztahy nebo obecně morálně problematické chování bez zákonem kvalifikované intenzity dědickou nezpůsobilost nezakládají. Taková jednání mohou mít význam pouze v rovině vydědění, pokud by je zůstavitel za svého života výslovně uplatnil, nikoli však jako důvod vyloučení dědice z dědického práva na základě § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Procesní rovina musí vycházet z toho, že pozůstalostní řízení je řízením nesporným, jehož cílem je uspořádat dědické poměry, nikoli autoritativně rozhodnout sporné skutkové otázky mezi účastníky. Vydědění se v pozůstalostním řízení reálně projeví pouze tehdy, existuje-li pořízení pro případ smrti obsahující vydědění; v opačném případě soudní komisař nemá co „aplikovat“ a argumentace jiného dědice pouhou existencí důvodů vydědění nemůže vést k vyloučení dědice. Dědickou nezpůsobilost (dědická nehodnost) může jiný dědic namítnout v rámci pozůstalostního řízení, avšak rozhodující je, zda je třeba pro vyřešení sporu o dědické právo prokazovat skutečnosti mezi dědici sporné. Je-li tomu tak, uplatní se mechanismus § 170, zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, a určí k tomu lhůtu, která nesmí být kratší než dva měsíce. Tato konstrukce má v praxi zcela konkrétní význam: pozůstalostní řízení se v části sporné otázky „nehodnotí“ v plnohodnotné sporné dokazování, ale otevře prostor pro samostatné sporné řízení podle občanského soudního řádu, v němž bude otázka dědického práva (včetně nezpůsobilosti) rozhodnuta se všemi důsledky koncentrace řízení, důkazního břemene a dispoziční zásady. K uvedenému postupu a užití právní úpravy je nutné pro určitost věci dodat, že konflikt mezi dědici v dědickém řízení je vždy materiální (věcný), nikoli fakticky procesní. Záměrem zákonodárce bylo koncipovat dědické řízení jako jednotné řízení, v jehož rámci mají být zásadně uspořádány dědické poměry bez nutnosti vést samostatné spory podle občanského soudního řádu. Teprve tehdy, není-li sporné otázky možné v rámci tohoto řízení vyřešit, zákon počítá s jejich projednáním ve sporném řízení podle ustanoveních občanského soudního řádu. V takovém případě soud v řízení o pozůstalosti vydá usnesení vydá usnesení o odkazu na podání žaloby (§ 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), v němž současně určí lhůtu k jejímu podání, která nesmí být kratší než dva měsíce. Sporná otázka je tak následně projednána ve sporném řízení. Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o pozůstalosti podle § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních musí obsahovat vymezení žaloby, která má odkázaný účastník podat, a z jeho obsahu musí být zřejmé, jakého práva se má tento účastník s ohledem na povahu sporu o dědické právo žalobou domáhat. Okruh žalovaných soud ve sporném řízení zjišťuje nezávisle na údajích uvedených v rozhodnutí vydaném podle § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v řízení o dědictví.
Příkladem typického konfliktního scénáře z praxe může být situace, kdy dědic ze závěti tvrdí dědickou nezpůsobilost i vůči neopomenutelnému dědici, kterého zůstavitel za svého života nevydědil a ani o to sám neusiloval. Neopomenutelný dědic naopak brojí proti platnosti samotné závěti, v niž zůstavitel povolal za universálního dědice osobu stojící mimo okruh neopomenutelných dědiců. Na jedné straně je to dědic ze závěti, který chce fakticky nahradit vůli zůstavitele a zcela vyloučit neopomenutelné dědice, na druhé straně jsou to neopomenutelní dědicové (příp. dědic), kteří vůli zůstavitele popírají zcela.
Z hlediska samotného základu popisované problematiky lze konstatovat, že z advokátní perspektivy se v praxi opakují tři chyby, které shora popsaný rámec vysvětluje. První chybou je snaha „nahrazovat“ vydědění poukazem na § 1646 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník bez existence pořízení. Druhou chybou je podcenění důkazní a procesní náročnosti dědické nezpůsobilosti, zejména mylný automatismus založený na trestním odsouzení. Třetí chybou je očekávání, že soud v pozůstalostním řízení bude hodnotit kvalitu rodinných vztahů jako takovou a na tomto základě „spravedlivě“ korigovat zákonnou dědickou posloupnost. Zde však judikatura Nejvyššího soudu ukazuje, že oba instituty mají úzké právní vymezení a musejí být aplikovány restriktivně a procesně korektně.
Závěrem lze říci, že zkoumaná problematika ukazuje, že hranice mezi autonomií vůle zůstavitele a zákonnými korektivy dědického práva není nahodilá, nýbrž je výsledkem vědomé koncepce zákonodárce, která má zabránit jak svévolnému nahrazování vůle zůstavitele, tak i tomu, aby se dědické právo stalo nástrojem dodatečného „morálního soudu“ nad chováním dědiců. Institut vydědění je výhradně výrazem osobního hodnotového rozhodnutí zůstavitele a jeho absence nemůže být po smrti zůstavitele kompenzována iniciativou jiných osob. Naproti tomu dědická nezpůsobilost představuje výjimečný, kogentní zásah do dědického práva, jehož účelem není realizace spravedlnosti v rodinném smyslu, ale ochrana základních hodnot právního řádu a integrity poslední vůle.
Pro aplikační praxi z toho plyne zásadní důsledek: snaha „nahrazovat“ vydědění prostřednictvím rozšiřující interpretace dědické nezpůsobilosti je nejen právně neudržitelná, ale zároveň procesně kontraproduktivní. Pozůstalostní řízení není fórem pro komplexní dokazování sporných skutkových okolností, a tam, kde jsou tyto okolnosti mezi účastníky zásadně rozporovány, zákon vědomě přesouvá těžiště rozhodování do sporného řízení. Úspěch tvrzení o dědické nezpůsobilosti je proto podmíněn nikoli intenzitou subjektivního přesvědčení o „nespravedlnosti“ dědické posloupnosti, ale schopností unést zákonem stanovené důkazní břemeno v přesně vymezeném procesním rámci.
Rozlišení mezi vyděděním a dědickou nezpůsobilostí tak není pouze otázkou terminologie, nýbrž klíčovým interpretačním pravidlem, které chrání před nahodilými zásahy do dědického práva a současně vymezuje prostor, v němž se může soud legitimně odchýlit od projevené či neprojevené vůle zůstavitele. Právě respekt k této hranici je předpokladem právní jistoty v dědických vztazích a odpovědného výkonu soudní i advokátní praxe.
Použité prameny a judikatura:
- Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
- zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
- rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019,
- rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2024, sp. zn. ,24 Cdo 2633/2024
- rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 924/2024,
- rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021.
Diskuze k článku ()