Protože se jedná o odpovědnost za ohrožení, patří mezi nepsané znaky této skutkové podstaty, že se ve vzniklé újmě materializuje nebezpečnost zvířete. V předloženém textu se zabývám otázkou, v čem má tato nebezpečnost obecně spočívat, a dospívám k závěru, že nejvhodnějším hlediskem bude podíl energie zvířete, respektive projev jeho živosti ve vzniklé újmě. Na základě takto obecně definovaného kritéria řeším typické situace, které německá právní věda rozdělila do několika skupin. Za správné považuji opuštění hlediska spočívajícího v působení fyziologického nátlaku na zvíře z důvodu neurčitosti tohoto kritéria a zahrnutí přirozeného chování zvířete (páření, vyměšování, šíření nemocí a škůdců) do nexu ohrožení. Vytvoří-li zvíře překážku, musíme se ptát, zda se na místo kolize s dopravním prostředkem nebo člověkem dostalo za pomoci vlastní energie. V případě kladné odpovědi bude podmínka zahrnutí do nexu ohrožení splněna. Zdroji nebezpečí je třeba přičíst i některé újmy, které vznikly jinak než přímým působením zvířete na člověka nebo jeho majetek. Odpovědnost tak může vzniknout i v případě, že zvíře u někoho vyvolá panickou ataku a ten se během útěku zraní.
Úvod
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.") obsahuje kromě základních skutkových podstat odpovědnosti za škodu i skutkové podstaty zvláštní, které nalezneme v § 2920 a násl. o. z. Jedná se například o odpovědnost za škodu z provozní činnosti (§ 2924 o. z.), škodu způsobenou provozem zvláště nebezpečným (§ 2925 o. z.) nebo škodu způsobenou provozem dopravy a dopravního prostředku (§ 2927 a násl. o. z.). Řadíme sem i odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem (§ 2933 a násl. o. z.).
Důvodem pro zakotvení zvláštní skutkové podstaty pro případy škod způsobených zvířaty je zjednodušeně řečeno ta skutečnost, že zvířata pro své okolí představují zdroj nebezpečí. V čem přesně však toto nebezpečí spočívá, není v judikatuře ani literatuře řešeno jednotně, a proto si tento příspěvek klade za cíl tuto otázku zkoumat a zodpovědět. Protože byla česká právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem v občanském zákoníku zřetelně inspirována německou právní úpravou obsaženou v § 833 a § 834 německého občanského zákoníku (BGB), čerpá tento příspěvek převážně z německých pramenů a pouze okrajově ze zdrojů rakouských a švýcarských. Rakouská úprava obsažená v § 1320 ABGB i švýcarská regulace zakotvená v čl. 56 OR sice rovněž jako předpoklad vzniku odpovědnosti vyžadují materializaci nebezpečí pramenícího ze zvířete Tiergefahr), avšak tamní doktrína a judikatura nejsou podle mého názoru ve srovnání s německou tolik rozpracované. Rakouská nauka i judikatura například vychází z konceptu, který se v Německu oprávněně již považuje za překonaný (srov. níže). Společný znak (tertium compartionis) pro všechny právní úpravy tedy představuje nebezpečí pramenící ze zvířete.[7][6][5][4][3][2][1]
V předloženém článku nejprve stručně vymezuji nexus ohrožení a následně popisuji vývoj, kterým prošla německá judikatura. Dále shrnuji dosavadní názory vyjádřené v tuzemské i zahraniční literatuře a judikatuře a nakonec nabízím vlastní stanovisko.
Obecně o nexu nebezpečí (Gefährdungszusammenhang)
Skutkové podstaty odpovědnosti za ohrožení (Gefährdungshaftung) se aplikují pouze v případě, že se materializuje právě to nebezpečí, které zákonodárce vedlo k zavedení příslušné skutkové podstaty. Proto mezi předpoklady vzniku povinnosti nahradit újmu patří tzv. nexus ohrožení (Gefährdungszusammenhang), který lze definovat jako souvislost mezi nebezpečím pramenícím ze zdroje nebezpečí a vznikem škody.[8]
Na principu odpovědnosti za ohrožení se zakládá i skutková podstata upravená v § 2933 o. z., přičemž mezi předpoklady jejího použití patří i způsobení újmy zvířetem ("Způsobí-li škodu zvíře..."). Abychom tedy mohli přistoupit k aplikaci § 2933 o. z., musí se materializovat nebezpečí pramenící ze zvířete, jinak povinnost nahradit újmu nevznikne. Jinými slovy řečeno, povinnost nahradit újmu podle § 2933 o. z. se nevztahuje na všechny újmy způsobené zvířetem, ale pouze na újmy spadající do nexu ohrožení. Jedná se tedy o nepsaný znak skutkové podstaty, který sice nevyplývá přímo z textu zákona, ale z principu přičitatelnosti, na němž se vznik povinnosti nahradit újmu způsobenou zvířetem zakládá. Proto je třeba se zabývat otázkou, v čem přesně nebezpečnost pramenící ze zvířete spočívá.[10][9]
Tiergefahr - vývoj v německé judikatuře
Říšský soud zpočátku k omezení rozsahu odpovědnosti za újmu způsobenou zvířetem používal test contra naturam suam, přestože ho tvůrci BGB považovali za nevhodný a měli v úmyslu se od římskoprávní úpravy představované především actionis de pauperie odchýlit. Vyžadoval, aby vznik újmy spočíval "v nebezpečném vzplanutí živočišné přirozenosti, v rozvoji živočišné organické síly, která není řízena žádnou rozumnou vůlí, v nezávislém rozvoji živočišné energie, která je nevypočitatelná ve svém účinku a směru". Judikatura tedy rozlišovala mezi tím, zda se zvíře zachovalo svévolně, či přirozeně. Za svévolné chování pán zvířete (Tierhalter) odpovídal, za přirozené nikoliv. Újmu způsobenou výměšky zvířat nebo jejich pářením tedy nahrazovat nemusel. Naopak odpovídal, pokud někoho pokousal pes nebo kopnul kůň. Tento přístup však literatura oprávněně kritizovala, neboť jím judikatura zvířata nepřípustně připodobňovala ke člověku, přestože se podle ní mělo jednat o použití tohoto výrazu v přeneseném smyslu. Zvířata totiž nemají vůli, a proto u nich nelze hovořit o svévolném chování.[17][16][15][14][13][12][11]
Přes kritiku vyjádřenou v literatuře používal toto kritérium i BGH, který svou rozhodovací praxi přehodnotil až v roce 1976. Nově začal nebezpečnost zvířete spatřovat "v nevypočitatelnosti jeho chování", což rozvedl tak, že se nebezpečnost zvířete projeví "v nevypočitatelném a samostatném chování zvířete odpovídajícím jeho povaze". V novější judikatuře k tomu doplnil, že "nebezpečnost zvířete se nematerializuje zvláště tehdy, pokud se na dění nepodílí žádná vlastní energie zvířete [...] nebo pokud zvíře následuje pouze vedení a vůli člověka". Význam této změny lze spatřovat v rozšíření odpovědnosti pána zvířete o přirozené chování zvířete. Může se jednat například o výše zmíněnou újmu způsobenou pářením nebo zvířecími výměšky (výkaly, včelí vosk). Na těchto hlediscích staví i současná německá judikatura.[23][22][21][20][19][18]
Článek byl publikován v časopise Právník č. 9/2024. Pokračování je dostupné zde.
Zda škodu způsobilo, či nezpůsobilo zvíře, nebývá sporné. Živější diskuse se vede pouze ohledně otázky, zda pod aplikační rozsah skutkových podstat odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem spadají, či nespadají mikroorganismy. Srov. BÁRTŮ, Josef. Lze nahradit újmu způsobenou mikroorganismy podle § 2933 o. z.? Bulletin advokacie. 2023, č. 10, s. 38 an.[1]
EBERL-BORGES, Christina. § 833 Haftung des Tierhalters. In: BERNAU, Falk - EBERL-BORGES, Christina (eds). J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: Staudinger BGB - Buch 2: Recht der Schuldverhältnisse: §§ 830-838 (Unerlaubte Handlungen 3). Berlin: Sellier / de Gruyter, 2018, s. 288.[2]
MELZER, Filip. § 2933 Škoda způsobená zvířetem. In: MELZER, Filip - TÉGL, Petr (eds). Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX: § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 676. Originální znění citovaných ustanovení obsahuje sousloví derjenige, welcher das Tier hält, příp. obdobné, a proto se za odpovědnou osobu označuje Tierhalter. Tento výraz je však do češtiny pouze velmi obtížně přeložitelný. V textu proto jako ekvivalent používám sousloví pán zvířete, jak navrhuje Melzer. MELZER, Filip. § 2933 Škoda způsobená zvířetem, s. 682. K obsahu pojmu Tierhalter viz za mnohé např. WAGNER, Gerhard. § 833 Haftung des Tierhalters. In: SÄCKER, Franz Jürgen et al. (eds). Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Mnichov: C. H. Beck, 2020, Rn. 32-44.[3]
- První věta § 833 BGB ("Dojde-li k usmrcení člověka nebo k poškození těla či zdraví člověka nebo k poškození věci zvířetem, je pán zvířete povinen nahradit poškozenému vzniklou škodu." "Wird durch ein Tier ein Mensch getötet oder der Körper oder die Gesundheit eines Menschen verletzt oder eine Sache beschädigt, so ist derjenige, welcher das Tier hält, verpflichtet, dem Verletzten den daraus entstehenden Schaden zu ersetzen.") se klasifikuje jako odpovědnost za ohrožení. Viz EBERL-BORGES, Christina. § 833 Haftung des Tierhalters, s. 289.
- Druhá věta § 833 BGB ("Povinnost k náhradě škody nevzniká, pokud ji způsobilo domácí zvíře soužící k výkonu povolání, výdělečné činnosti nebo obživě pána zvířete a pán zvířete při dohledu nad zvířetem dodržel potřebnou pečlivosti nebo by škoda vznikla i při dodržení této pečlivosti." "Die Ersatzpflicht tritt nichtein, wenn der Schaden durch ein Haustier verursacht wird, das dem Beruf, der Erwerbstätigkeit oder dem Unterhalt des Tierhalters zu dienen bestimmt ist, und entweder der Tierhalter bei der Beaufsichtigung des Tieres die im Verkehr erforderliche Sorgfalt beobachtet oder der Schaden auch bei Anwendung dieser Sorgfalt entstanden sein würde.") a § 834 BGB ("Kdo na základě smlouvy převezme dohled nad zvířetem od pána zvířete, odpovídá za škodu způsobenou zvířetem třetí osobě způsobem popsaným v § 833. Povinnost k náhradě škody nevzniká, pokud při dohledu nad zvířetem dodržel potřebnou pečlivosti nebo by škoda vznikla i při dodržení této pečlivosti." "Wer für denjenigen, welcher ein Tier hält, die Führung der Aufsicht über das Tier durch Vertrag übernimmt, ist für den Schaden verantwortlich, den das Tier einem Dritten in der im § 833 bezeichneten Weise zufügt. Die Verantwortlichkeit tritt nicht ein, wenn er bei der Führung der Aufsicht die im Verkehr erforderliche Sorgfalt beobachtet oder wenn der Schaden auch bei Anwendung dieser Sorgfalt entstanden sein würde.") se řadí do kategorie skutkových podstat odpovědnosti za objektivizované zavinění s obráceným důkazním břemenem. Současně se presumuje i příčinná souvislost. Viz EBERL-BORGES, Christina. § 833 Haftung des Tierhalters, s. 289 a 336; EBERL-BORGES, Christina. § 834 Haftung des Tieraufsehers. In: BERNAU, Falk - EBERL-BORGES, Christina (eds). J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: Staudinger BGB - Buch 2: Recht der Schuldverhältnisse: §§ 830-838 (Unerlaubte Handlungen 3). Berlin: Sellier / de Gruyter, 2018, s. 359. Zda se v případě § 833 věty druhé BGB (a tudíž i podle § 834 BGB) vyžaduje materializace nebezpečí pramenícího ze zvířete, není řešeno v německé dogmatice jednotně. Například podle Wagnera nikoliv (WAGNER, Gerhard. § 833 Haftung des Tierhalters, Rn. 45), podle Wilhelmiho ano (WILHELMI, Rüdiger. § 833 Haftung des Tierhalters. In: WESTERMANN, Harm Peter - GRUNEWALD, Barbara - MAIER-REIMER, Georg (eds). Bürgerliches Gesetzbuch. Kolín, 2020, s. 3878).
Pro tento článek považuji z rakouské právní úpravy za podstatnou druhou větu § 1320 odst. 1 rakouského občanského zákoníku (ABGB), která zní: "Pán zvířete odpovídá, pokud neprokáže, že se postaral o potřebné opatrování nebo dohled." "Derjenige, der das Tier hält, ist verantwortlich, wenn er nicht beweist, daß er für die erforderliche Verwahrung oder Beaufsichtigung gesorgt hatte."[4]
Článek 56 odst. 1 švýcarského kodexu (Obligationenrecht) normuje takto: "Za škodu způsobenou zvířetem odpovídá pán zvířete, pokud neprokáže, že vynaložil při opatrování zvířete a dohledu nad ním dle okolností veškerou péči nebo by škoda vznikla i při vynaložení této péče." "Für den von einem Tier angerichteten Schaden haftet, wer dasselbe hält, wenn er nicht nachweist, dass er alle nach den Umständen gebotene Sorgfalt in der Verwahrung und Beaufsichtigung angewendet habe, oder dass der Schaden auch bei Anwendung dieser Sorgfalt eingetreten wäre."[5]
Ve vztahu k rakouské právní úpravě viz např. KOZIOL, Helmut. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band II: Haftung für eigenes und fremdes Fehlverhalten. Wien: Jan Sramek Verlag, 2018, s. 818-819, nebo rozhodnutí OGH ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. 3 Ob 507/96, ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 Ob 206/16x, nebo ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 2 Ob 71/23i. Ze švýcarské literatury viz např. KESSLER, Martin A. Art. 56 D. Haftung für Tiere I. Ersatzpflicht. In: HONSELL, Heinrich - VOGT, Nedim P. - WIEGAND, Wolfgang (eds). Obligationenrecht I. Art. 1-529 OR. Basel: Helbing Lichtenhahn Verlag, 2015, s. 426, nebo OFTINGER, Karl - STARK, Emil W. Schweizerisches Haftpflichtrecht. Zweiter Band, Erster Teilband: Besonderer Teil. Verschuldenshaftung, gewöhnliche Kausalhaftungen, Haftung aus Gewässerverschmutzung. Zürich: Schulthess Polygraphischer Verlag, 1987, s. 387-391.[6]
- Pro úplnost doplňme, že rakouskou (KOZIOL, Helmut. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band II: Haftung für eigenes und fremdes Fehlverhalten, s. 819-820) i švýcarskou právní úpravu lze nejpřesněji klasifikovat s ohledem na téměř totožné znění stejně jako odpovědnost podle § 833 věty druhé BGB jako odpovědnost za objektivizované zavinění s obráceným důkazním břemenem, byť švýcarská literatura používá jinou terminologii, přičemž podle čl. 56 OR se presumuje i příčinná souvislost (viz KESSLER, Martin A. Art. 56 D. Haftung für Tiere I. Ersatzpflicht, s. 425, nebo OFTINGER, Karl - STARK, Emil W. Schweizerisches Haftpflichtrecht. Zweiter Band, Erster Teilband, s. 357).
Srov. SPRAU, Hartwig. § 833 Haftung des Tierhalters. In: GRÜNEBERG, Christian et al. (eds). Bürgerliches Gesetzbuch mit Nebengesetzen. Mnichov: C. H. Beck, 2022, s. 1522; srov. odkazy na judikaturu in EBERL-BORGES, Christina. § 833 Haftung des Tierhalters, s. 307.[7]
MELZER, Filip. § 2895. In: MELZER, Filip - TÉGL, Petr (eds). Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX: § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 49-50.[8]
EBERL-BORGES, Christina. § 833 Haftung des Tierhalters, s. 298.[9]
LARENZ, Karl - CANARIS, Claus-Wilhelm. Lehrbuch des Schuldrechts. Band 2, Besonderer Teil, 2. Halbband. Begründet von Karl Larenz; fortgeführt von Claus-Wilhelm Canaris. Mnichov: C. H. Beck, 1994, s. 604.[10]
K testu contra naturam suam: na základě tohoto kritéria se újma nahrazovala, pouze pokud se zvíře zachovalo v rozporu se svou přirozeností, respektive s přirozeností zvířat svého druhu. Někdy se proto test nazývá contra naturam sui generis. Druhem přitom nebyl míněn druh zvířete, ale přináležitost k domestikovaným zvířatům. Pokud tedy někoho kopnul kůň, nárok na náhradu škody mu vznikl, neboť se zvíře zachovalo v rozporu s přirozeností domácího ochočeného zvířete. Viz ZIMMERMANN, Reinhard. The Law of Obligations: Roman Foundations of the Civilian Tradition. USA: Oxford University Press, s. 1103.[11]
EBERL-BORGES, Christina. § 833 Haftung des Tierhalters, s. 308.[12]
"...in dem gefährlichen Ausbruche der tiereischen Natur, in der von keinem vernünftigen Wollen geleiteten Entfaltung der tiereischen organischen Kraft, in der selbständigen Entwicklung einer nach Wirkung und Richtung unberechenbaren tiereischen Energie." RGZ 80, 237, 238. Cit. dle ibidem, s. 299.[13]
SPINDLER, Gerald. § 833 Haftung des Tierhalters. In: HAU, Wolfgang - POSECK, Roman (eds). BeckOK BGB. München: C. H. Beck, 2021, Rn. 6.[14]
DEUTSCH, Erwin. Die Haftung des Tierhalters. Juristische Schulung. 1987, s. 675-676.[15]
EBERL-BORGES, Christina. § 833 Haftung des Tierhalters, s. 299.[16]
LORENZ, Wolfgang. Die Gefährdungshaftung des Tierhalters nach § 833 Satz 1 BGB: die funktionale Struktur der Gefährdungshaftung als Auslegungshintergrund für die Risikoverteilung im Tierschadensrecht. Duncker & Humblot, 1992, s. 85-86, 128; EBERL-BORGES, Christina. § 833 Haftung des Tierhalters, s. 300. Proto je třeba jako nesprávný označit názor, že mezi předpoklady vzniku odpovědnosti patří "pudové či volní chování zvířete". Viz PAŠEK, Martin. § 2933 [Vlastník a chovatel]. In: PETROV, Jan - VÝTISK, Michal - BERAN, Vladimír. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3067.[17]
Rozhodnutí BGH ze dne 6. 7. 1976, sp. zn. VI ZR 177/75 (NJW 1976, 2130-2131). LORENZ, Wolfgang. Die Gefährdungshaftung des Tierhalters nach § 833 Satz 1 BGB, s. 82.[18]
"In der Unberechenbarkeit des Verhaltens eines Tieres." Rozhodnutí BGH ze dne 6. 7. 1976, sp. zn. VI ZR 177/75 (NJW 1976, 2130-2131). Rešeršní zdroj: WAGNER, Gerhard. § 833 Haftung des Tierhalters, Rn. 15.[19]
"in einem der tierischen Natur entsprechenden unberechenbaren und selbstständigen Verhalten des Tieres". Rozhodnutí BGH ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. VI ZR 225/04 (NJW-RR 2006, 813-814). Rešeršní zdroj: Ibidem, Rn. 15.[20]
"An der Verwirklichung der Tiergefahr fehlt es insbesondere dann, wenn keinerlei eigene Energie des Tieres an dem Geschehen beteiligt ist [...] oder wenn das Tier lediglich der Leitung und dem Willen eines Menschen folgt." Rozhodnutí BGH ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. VI ZR 465/15 (NJW 2016, 2737-2738). Rešeršní zdroj: Ibidem, Rn. 17.[21]
Ibidem, Rn. 15. EBERL-BORGES, Christina. § 833 Haftung des Tierhalters, s. 301.[22]
Srov. například rozhodnutí OLG Celle ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 20 U 35/20 (BeckRS 2023, 4088; NJW-RR 2023, 804-808), nebo rozhodnutí OLG Hamm ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. I-7 U 54/22 (NJW-RR 2023, 730-733).[23]
Diskuze k článku ()