Zákon o odpovědnosti za škodu rozlišuje pro účely odpovědnosti státu, resp. územních samosprávných celků, odpovědnost za škodu vzniklou následkem nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu a dále specificky upravuje odpovědnost za škodu vzniklou rozhodnutím o vazbě v případě, kdy byla vazba vykonána, nicméně následně bylo trestní stíhání proti dotčené osobě zastaveno, došlo ke zproštění obžaloby nebo byla věc postoupena jinému orgánu.
Ohledně rozlišování jednotlivých nároků vyplývajících ze zákona o odpovědnosti za škodu vychází soudní praxe z dlouhodobě zastávaného výkladu, dle kterého odpovědnost státu za škodu z titulu nesprávného úředního postupu nepřipadá v úvahu, jestliže bylo ve věci vydáno rozhodnutí, v jehož obsahu se bezprostředně odrazila tvrzená pochybení. V takovém případě může vzniknout jedině odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je pak dle zákona o odpovědnosti za škodu podmíněno tím, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Budeme-li v kontextu výše uvedeného uvažovat situaci, jež bude běžná při uplatňování nároků na náhradu škody vzniklé následkem zajištění věci v trestním řízení, tedy (zjednodušeně řečeno) zajištění věci dotčené osoby, prověřování podezření, případné zahájení trestního stíhání a podání obžaloby a následné zastavení trestního stíhání, zproštění obžaloby či odložení věci, aniž by vůbec došlo k zahájení trestního stíhání, nabízí se již na první pohled problematičnost podřazení nároku osoby dotčené zajištěním v trestním řízení, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, pod některý z odpovědnostních titulů založených zákonem o odpovědnosti za škodu. Je tomu tak z toho důvodu, že v praxi (zpravidla) nebude docházet ke zrušení samotného usnesení o zajištění věci na základě stížnosti osoby dotčené zajištěním nýbrž ke zrušení zajištění pro odpadnutí jeho důvodu, což v zásadě znemožňuje podřadit případně vzniklou škodu pod odpovědnostní titul nezákonného rozhodnutí. Zdá se přitom, že zde naznačené pojetí zastává v současné době též soudní praxe. Odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu by pak v praxi přicházel do úvahy v zásadě pouze v případě svévolného, excesivního či značně nepřiměřeného, byť formálně zákonného, postupu orgánů činných v trestním řízení vztahujícího se k samotnému zajištění či v případě porušení povinnosti vydat rozhodnutí (o zrušení zajištění) v přiměřené lhůtě.
Autor tohoto článku však s výše naznačeným pojetím, jež v zásadě vylučuje uplatnění práva na náhradu škody v případě zajištění věci v trestním řízení, nemůže souhlasit, neboť má za to, že toto není v souladu s cílem právní úpravy odpovědnosti státu obsažené v zákoně o odpovědnosti za škodu, tedy aby újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi, byla odčiněna. Za určující přitom autor považuje premisy formulované Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 590/08, v rámci kterého Ústavní soud mimo jiné uvedl následující:
Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce.
Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. (…) Pokud se v kterékoliv fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, (tj. případně včetně prostředku vedoucího k omezení osobní svobody, jímž je vazba).
Výše citovaný právní názor Ústavní soud potvrdil též např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 215/12, kde dále uvedl, že musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben.
Ačkoliv byly výše citované právní názory formulovány ve věci, v rámci které došlo k zásahu do základních práv a svobod poškozeného jeho vzetím do vazby, nemohou existovat pochybnosti o jejich analogické použitelnosti též na případ zajištění věci v trestním řízení na základě podezření, které bylo následně rozptýleno, resp. bylo shledáno lichým. Pokud pro takový případ považuje Ústavní soud veškeré zásahy do základních práv jednotlivce za hodné odčinění, není rozhodné, zda zásah spočíval v omezení osobní svobody vazbou či omezení práva vlastnit majetek jeho zajištěním. Stejně jako v případě vazby totiž dochází i při zajištění věci k zásahu, resp. omezení základních práv a svobod dotčené osoby, byť v případě vazby jde o osobní svobodu a v případě zajištění věci jde o právo vlastnit majetek. Skutečnost, že zajištění věci představuje zásah, resp. omezení základních práv a svobod dotčené osoby je potvrzena dlouhodobou rozhodovací praxí Ústavního soudu, byť samozřejmě takové omezení v době jeho trvání, stejně jako v případě vazby, je uskutečněno na základě a v mezích zákona a jako takové je v daném okamžiku přípustné, což však neznamená, že by dotčená osoba měla být povinna takové omezení snést bez práva na náhradu v případě, pokud v rámci trestního řízení nebude podezření, na jehož podkladě došlo k takovému omezení, prokázáno.
Aplikovatelnost právních závěrů Ústavního soudu, jež otevírají možnost uplatnění nároku na náhradu škody v případě všech zásahů do základních práv a svobod dotčené osoby, k nimž došlo v trestním řízení, v rámci kterého nebylo potvrzeno původní podezření ze spáchání trestného činu, však v zásadě odmítl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ve věci sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, kde Nejvyšší soud uvedl, že zevšeobecňující převzetí důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08 na všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly, by ve svých důsledcích znamenalo, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, např. byly nezákonné veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinností svědka či znalce by nebylo možno spojovat vůbec žádné důsledky apod. Je nepochybné, že takové důsledky, které by mohly vést až k zmaření účelu trestního řízení tím, že by odrazovaly osoby působící v orgánech činných v trestním řízení od stíhání pachatelů trestných činů … citovaný nález Ústavního soudu nesledoval“. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání.
Ačkoliv Nejvyšší soud v předmětném rozsudku připustil odčinění škody vzniklé zajištěním věci v režimu nesprávného úředního postupu, svým citovaným názorem v zásadě zcela vyloučil právo na náhradu škody za zajištění věci toliko z toho důvodu, že trestní stíhání obviněného bylo nedůvodné. Pokud tedy dojde v trestním řízení k zajištění věci, nemá dle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu osoba dotčená zajištěním právo na náhradu škody vzniklé následkem takového zajištění, ačkoliv nedošlo k odsouzení pachatele, ledaže by zároveň v zajištění bylo možno shledat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu (takové situace však budou spíše výjimečné).
Argumenty Nejvyššího soudu, na základě kterých dospěl k názoru ohledně neaplikovatelnosti právních závěrů Ústavního soudu na problematiku zajištění věci, však nelze považovat za přesvědčivé. Nejvyšší soud zejména, s odkazem na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 11/10, poukázal na specifické okolnosti věci posuzované Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 590/08. Tento argument však není přiléhavý, neboť jakkoliv byly skutkové okolnosti posuzované Ústavním soudem v předmětné věci specifické, jsou jeho závěry ohledně odpovědnosti státu v případě trestního řízení, které neskončí odsuzujícím rozsudkem a zejména pak ohledně toho, že jednotlivci se v demokratickém právním státu musí dostávat garance odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben, pokud se prokáže, že trestnou činnost, pro kterou byl stíhán, nespáchal, jsou natolik obecné, že je nelze odmítnout toliko s poukazem na specifičnost skutkových okolností.
Odkaz na obavu o nezákonnost úkonů jako uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení uvedené v předmětném rozsudku Nejvyššího soudu je pak rovněž nutno hodnotit jako zcela nepřiléhavý. Realizace předmětných úkonů, resp. donucení, je založena porušením povinností konkrétní osoby vyplývající ze zákonné úpravy trestního řízení, které je bez dalšího nutno dodržovat bez ohledu na to, zda bylo trestní stíhání důvodné či nikoliv, resp. bez ohledu na jeho výsledek. Naproti tomu předpokladem a důvodem zajištění věci (podle § 79a trestního řádu) je to, že byl spáchán trestný čin a že určitá věc je výnosem z něj či nástrojem trestné činnosti a jako takovou je třeba ji zajistit, stejně jako v případě vazby je dána nutnost (ze zákonných důvodů) omezit osobní svobodu obviněného, který se měl dopustit trestné činnosti. Pokud se však ukáže, že ve skutečnosti k žádné trestné činnosti nedošlo, pozbývají takové zásahy legitimního podkladu, resp. je postaveno na jistotu, že takový podklad (důvodnost) nikdy neměly, a to právě proto, že podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché. V tomto směru bez dalšího nelze porovnávat situaci, kdy je osoba omezena na osobní svobodě nebo na právu vlastnit majetek, na základě podezření, že došlo ke spáchání trestného činu, které se nepotvrdilo, se situací, kdy byla osobě uložena pořádková pokuta pro porušení povinnosti vyplývající z trestního řádu. Zejména však úkony, které ve svém rozhodnutí zmiňuje Nejvyšší soud, nepředstavují zpravidla žádný, či jen zanedbatelný zásah do základních práv a svobod osoby, naproti čemuž se zajištěním věci, podobně jako s vazbou, je zásah do základních práv a svobod jednotlivce spojen imanentně, a argumentace těmito úkony je tedy dle názoru autora lichá.
Je však nutno říci, že výše citovaný právní názor Nejvyššího soudu dosud nebyl překonán, a to ani judikaturou Ústavního soudu, který k tomu již několikrát měl příležitost, nicméně předmětným právním názorem se nijak detailně nezabýval. Zdá se tedy, že v současné době skutečně platí, že nárok na náhradu škody za zajištění věci v trestním řízení, byť toto neskončilo pravomocným odsouzením, je možno uplatňovat toliko v případě, pokud lze v zajištění věci shledávat nesprávný úřední postup, tedy (příkladmo) postup svévolný, excesivní či značně nepřiměřený, resp. v případě, kdy nebylo rozhodnuto (o zrušení zajištění) v přiměřené lhůtě. Je zřejmé, že úspěšné uplatnění takového nároku bude pro poškozeného (zejména důkazně) velmi složité.
Výše naznačené úvahy, jejichž adekvátní rozvedení by daleko přesáhlo rozsah článku, o vhodnosti odčiňování škody vzniklé zajištěním věci v trestním řízení toliko na základě toho, že trestní řízení neskončilo odsuzujícím rozsudkem, jsou tedy v této chvíli úvahami spíše v rovině de lege ferenda (zejména s ohledem na to, zda problematiku zajištění věci není na místě speciálně upravit, jako je tomu v případě vazby) neboť rozhodovací praxe soudů je jednotná, byť, dle názoru autora článku, nikoliv zcela přesvědčivá. V tomto ohledu, a na závěr, si autor nemůže odpustit, byť velmi volnou, analogii zajištění věci dle trestního řádu s předběžným opatřením dle občanského soudního řádu, který (samozřejmě na podkladě obecné úpravy odpovědnosti za škodu) osobě dotčené předběžným opatřením garantuje právo na náhradu škody způsobené jí předběžným opatřením v případě, pokud nebude návrhu žalobce ve věci samé vyhověno, což je rozhodovací praxí soudů zcela akceptováno. Nabízí se tedy otázka, proč by mělo být akceptováno, aby jedinec, který tvrdí, že má vůči někomu soukromoprávní nárok, jenž je předmětem nalézacího řízení a k „zajištění“ vykonatelnosti eventuálního rozsudku o něm dosáhl vydání předběžného opatření (typicky ukládající žalovanému zdržet se nakládání s určitou věcí), měl být v případě neúspěchu v řízení (tj. neprokáže-li existenci svého nároku) povinován k náhradě škody způsobené takovým předběžným opatřením, když zároveň na druhé straně stát, který prostřednictvím svých orgánů zasáhne do vlastnictví jedince zajištěním věci v trestním řízení, v rámci kterého nebude prokázáno, že došlo ke spáchání trestného činu, takovou povinnost nemá?
Autor článku je toho názoru, že současná praxe týkající se odčiňování škody vzniklé zajištěním věci v trestním řízení, v rámci kterého nebyl vynesen odsuzující rozsudek, je neudržitelná, a stávající právní úprava nevhodná, neboť má-li být Česká republika skutečně považována za právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, pak je nezbytné, aby jednotlivci, do jehož základních práv a svobod bylo zasaženo zajištěním věci pro podezření, že tato věc je výnosem z trestné činnosti nebo je jejím nástrojem, bylo garantováno právo na náhradu škody, která mu zajištěním vznikne, ukáže-li se, že k žádné trestné činnosti nedošlo, resp. že zajištěná věc není výnosem z ní či nástrojem jejího spáchání, přičemž nepřiznání takového nároku by mělo být výjimkou, nikoliv pravidlem.
Diskuze k článku ()