Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům a má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven. Občanský zákoník současně stanoví, že výkon práva rodičů udržovat osobní styk s dítětem nemohou rodiče svěřit jiné osobě. Na první pohled by se zejména laické veřejnosti mohlo zdát, že právo na styk s nezletilým dítětem tak náleží pouze rodičům dítěte.
Občanský zákoník nicméně ve svém ustanovení § 927 stanoví, že „právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.“ Předmětné ustanovení tak zakládá zákonné právo na styk s nezletilým dítětem i osobám odlišným, než jsou biologičtí rodiče nezletilého dítěte. Takto tomu nebylo vždy, neboť ještě za účinnosti zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ustanovení § 27, které upravovalo styk s dítětem, ve svém odstavci čtvrtém stanovilo, že „vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, může soud upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci.“ S účinností nového občanského zákoníku tak došlo k rozšíření okruhu osob, které mají právo na styk s nezletilým.
Problematiku úpravy styku mezi dítětem a jinými osobami než rodiči dítěte upravuje rovněž čl. 5 Úmluvy o styku s dětmi. Tato úmluva stanoví, že „pokud to je v nejlepším zájmu dítěte, lze rozhodnout o styku mezi dítětem a osobami jinými než jeho rodiči, které mají s dítětem rodinná pouta“. Jelikož se jedná o mezinárodní smlouvu, kterou je České republika vázána, má tato Úmluva aplikační přednost před zákonem. Takto tomu bylo i v minulosti ještě za účinnosti zákona o rodině.
Jak vyplývá z důvodové zprávy k ustanovení § 927, za zákonným rozšířením okruhu osob stojí zejména skutečnost, že nedostatek výslovné právní úpravy poměrů v tzv. širší rodině byl dlouhodobě značnou částí obyvatelstva pociťován jako nepříjemné a nepatřičné reziduum minulých časů, kdy rodinu měly tvořit jen osoby nejbližší, rodiče a děti.
Požadavek „citového vztahu“ z předmětného ustanovení občanského zákoníku by měl dle slov důvodové zprávy být vykládán tím nejšíře možným způsobem. Podmínkou ovšem je, že se nejedná o vztah chvilkový, ale o vztah „nikoli jen přechodný“, čímž se míní dlouhodobost, kterou je však třeba posoudit konkrétně, zejména ve vztahu k určité osobě. Obdobně by měly být posuzovány i poměry dítěte k osobě sice nepříbuzné, ale společensky blízké. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pojem „citový vztah“ bude muset soud hodnotit v každém jednotlivém případě zvlášť a zároveň bude muset vzít v potaz konkrétnosti a specifika každého případu. Tak například může nastat situace, kdy si dítě citový vztah s osobou nemohlo ještě vytvořit, a to například z důvodu nízkého věku dítěte. Soudy by v takovém případě opět měly zahrnout do své úvahy veškerá specifika a okolnosti daného případu.
Mezi osoby, které jsou ze zákona oprávněny ke styku s dítětem, patří osoby příbuzné a osoby dítěti společensky blízké. Mezi osoby příbuzné blízce patří prarodiče a sourozenci, naopak mezi osoby vzdáleně blízké patří například teta, strýc, bratranec či sestřenice. Důležité místo u pojmu „osoby dítěti společensky blízké“ bude sehrávat zejména biologický otec dítěte, který však není uveden v rodném listě dítěte, a tak na něj z pohledu zákona není hleděno jako na rodiče. To ve svém důsledku znamená, že mu nebude automaticky ze zákona náležet právo na osobní styk s dítětem, jako součást rodičovské odpovědnosti.
Aby bylo návrhu na styk s nezletilým dítětem vyhověno, je třeba, aby bylo zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Bude opět v kompetenci soudu, jak se s daným kritériem vypořádá. Lze však předpokládat, že soud bude vycházet zejména z přání dítěte, kterému jsou přiznána participační práva nebo ze znaleckého posudku.
Autor článku souhlasí s názorem, který je prezentován v komentáři k občanskému zákoníku II. Rodinné právo (§ 655-975), 2. vydání, 2020 k ustanovení § 927, že „specifické postavení mezi příbuznými osobami mají prarodiče dítěte. Jsou většinou po rodičích nejbližšími osobami dítěti. Jsou to také osoby, které se nejčastěji ujímají dítěte, pokud o ně rodiče nejsou schopni pečovat, bývají ustanovováni poručníky či opatrovníky dítěte. Je tedy v zájmu dítěte, aby jeho vztah k prarodičům byl pozitivně rozvíjen.“ V praxi není ojedinělé, že se právě prarodiče nezletilého dítěte domáhají o určení styku soudem.
O určení rozsahu styku „ostatních“ osob s nezletilým dítětem však nelze rozhodovat podle stejných kritérií, jako v případě určení rozsahu styku s rodičem dítěte. K tomuto se v nedávné době vyjádřil i Ústavní soud, když řešil rozsah styku právě prarodičů s nezletilým dítětem. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. srpna 2021 sp. zn. I. ÚS 1081/20 konstatoval, že při určení rozsahu styku je klíčový nejlepší zájem dítěte. Dále Ústavní soud v bodě 23. nálezu uvádí, že ve shora uvedená komentářová literatura „sice pojednává o konkurenci styku matrikového a biologického rodiče, tam uvedený závěr je ovšem tím spíše třeba aplikovat na konkurenci styku rodiče a prarodiče, neboť prarodič se stejně jako biologický rodič, který není matrikovým rodičem, na rodičovské odpovědnosti nepodílí.“ V komentáři je uvedeno, že pakliže dojde ke konkurenci styků, měl by být jako rozsáhlejší styk stanoven styk s matrikovým rodičem. Dle komentáře je tomu tak proto, že „matrikový otec styk s dítětem vykonává jako část rodičovské odpovědnosti se všemi povinnostmi i právy, zatímco biologický otec se prostřednictvím styku podílí pouze na osobní péči o dítě“. Ústavní soud ve svém nálezu zmiňuje výše zmíněnou Úmluvu o styku s dětmi, v jejíž důvodové zprávě je uvedeno, že právo na styk svědčící dalším příbuzným dítěte není na stejné úrovni jako právo na styk rodičů, a dále že při stanovení styku příbuzných s dítětem by měly být za normálních okolností také brány v úvahu názory rodičů.“
V bodě 24 předmětného nálezu Ústavní soud vyslovil ztotožnění se s výše uvedeným a konstatoval, že „je také logické, že při stanovení rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými je nezbytné v rámci hodnocení nejlepšího zájmu dítěte brát v úvahu také jeho vztahy se všemi dalšími příbuznými, tedy nejen těmi, kteří mohou o soudní stanovení styku v konkrétním případě usilovat, tím spíše pokud jde o další nezletilé sourozence, u nichž je taková procesní možnost značně ztížena. Dále je třeba vzít v úvahu, že rozsah styku dalších příbuzných s dítětem nemůže být rozsáhlejší či postaven na roveň styku rodičů s dítětem, a to zejména pokud si to rodiče nepřejí, neboť jejich stanovisko za normálních okolností je třeba zohlednit. Jsou to totiž právě rodiče, kdo vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, odpovídají za vývoj a výchovu dítěte a právě právo rodiče (nikoli prarodiče či jiného příbuzného, pokud není takové osobě do péče svěřeno) pečovat o dítě a jeho vychovávat je ústavně chráněno (čl. 32 odst. 4 Listiny).“
Byť tento článek pojednává zejména o právu osob spadajících pod ustanovení § 927 na styk s dítětem, toto právo náleží i dítěti samotnému.
Z výše uvedeného vyplývá, že samotní rodiče nejsou jediní, komu zákon přiznává právo na styk s dítětem, avšak jejich rozsah styku s dítětem má být zpravidla rozsáhlejší, než je tomu u rozsahu styku ostatních osob s dítětem. Zároveň soudy u těchto osob nemohou při určování rozsahu styku vycházet ze stejných kritérií, jako by se jednalo o rodiče dítěte.
Diskuze k článku ()