Předsmluvní odpovědnost v českém soukromém právu

Významnou úlohu v soukromém právu zastává zásada autonomie vůle. Jelikož se jedná o obecnou zásadu, lze ji dále dělit na čtyři základní podtypy, konkrétně na autonomii vlastnickou, smluvní, testovací a autonomii rozvíjet osobnost fyzické osoby. Smluvní autonomie bývá často označována i jako zásada smluvní volnosti, která umožňuje osobám soukromého práva svobodně zvolit, s kým budou vést jednání o smlouvě a s kým nakonec smlouvu uzavřou. Jakožto každá zásada, má i zásada smluvní volnosti své limity. Omezení lze spatřit například u smluvního přímusu uzavřít pojištění u advokátů, povinnosti nevstupovat do závazkových vztahů s osobami uvedenými na sankčních listech či u institutu předsmluvní odpovědnosti.[1]

Právě u předsmluvní odpovědnosti dochází ke střetu zásady smluvní volnosti s jinými vůdčími zásadami obsaženými v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Dotyčnými zásadami jsou zásady poctivosti a dobré víry. Po přijetí OZ se česká právní úprava dočkala důkladnějšího zpracování předsmluvní odpovědnosti. Byť určitá úprava tohoto institutu před přijetím OZ v českém soukromém právu existovala, její pojetí nebylo úplné. Aktuální úpravu předsmluvní odpovědnosti lze nalézt v ust. §§ 1728-1730 OZ. V těchto ustanoveních jsou obsaženy jednotlivé skutkové podstaty předsmluvní odpovědnosti, přičemž tyto vycházejí ze dvou jejích základních druhů. Těmí jsou odpovědnost za přerušení jednání a odpovědnost za zneužití informací získaných během kontraktačního procesu. Zákonodárce tak určuje, kdy během předsmluvních jednání zájem na ochraně dobré víry a poctivosti právních styků převáží nad zásadou smluvní volnosti.  [3][2]

Obecně vzato, předsmluvní odpovědnost lze definovat jako odpovědnost za škodu způsobenou porušením předsmluvní povinnosti. Ač samotná definice nepůsobí zvlášť problematicky, s institutem předsmluvní odpovědnosti se pojí několik palčivých otázek. Potíže můžou způsobit již otázky jejího třídění, vzniku, dispozitivnosti úpravy, vztahu předsmluvní odpovědnosti a smlouvy o smlouvě budoucí či nároků, které mohou plynout z jejího porušení. V eseji se věnuji právě těmto otázkám.

Výše jsem uvedl, že OZ zakotvuje skutkové podstaty předsmluvní odpovědnosti. Celkově se jedná o čtyři skutkové podstaty. První z nich je obsažena v ust. § 1728 odst. 1 OZ. Tato skutková podstata postihuje osoby, které zahájí jednání o smlouvě či v jednání dále pokračují, aniž by měly úmysl smlouvu uzavřít. Tuto skutkovou podstatu naplní např. soutěžitel, který předstírá zájem o uzavření kupní smlouvy na určitý produkt, jeho jediným záměrem je ovšem získat cenové údaje od konkurenta. Za nutné dále považuji uvést, že tato skutková podstata nepostihuje osoby, které do kontraktačního procesu vstoupily se zájmem smlouvu uzavřít, ale po seznámení se s podmínkami jejich vůle uzavřít smlouvu opadla. Jelikož se ke vzniku odpovědnosti vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, bude dle odborné literatury v praxi obtížné prokázat existenci takového jednání. Ke vzniku odpovědnosti je dále třeba dobrá víra jednoho z potenciálních kontrahentů.[5][4]

Ustanovení § 1728 odst. 2 OZ obsahuje druhou skutkovou podstatu. Je zde uložena povinnost všech smluvních stran vzájemně si při jednání o uzavření smlouvy sdělit všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít. K porušení informační povinnosti může dojít komisivně i omisivně. Subjektu tak vznikne odpovědnost, vedle splnění ostatních podmínek, záměrným uvedením nepravdivých údajů i zamlčením některých podstatných informací. U různých typů smluv bude mít informační povinnost jiný rozsah. Tak například u smluv uzavíraných se spotřebitelem bude kladen vyšší důraz na ochranu spotřebitele a s ní spojenou přísnější informační povinnost.

Třetí skutková podstata chrání osoby, se kterými bylo ukončeno vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu. I u této skutkové podstaty se vyžaduje dobrá víra jedné z kontrahujících stran. Prvně ust. OZ předpokládá, že strany během jednání o smlouvě dospějí již do takového bodu, kdy se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné. Takováto formulace nesporně může působit interpretační potíže. Bříza s Pavelkou k uvedenému uvádí, že strany dospějí do požadovaného stadia např. v okamžiku, „kdy je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již jen jeho stvrzení v dohodnuté či předepsané formě nebo se s uzavřením smlouvy již jen čeká, až nastane nějaká skutečnost.“ [6]V citaci tak jsou přiblíženy dvě možnosti, jak požadovaného stadia dosáhnout. Obě možnosti jsem porovnal s recentní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (dále též „NSČR“). Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že pouhý nedostatek stvrzení celého obsahu smlouvy v dohodnuté či předepsané formě skutečně je jednou z možností, jak dosáhnout stadia „vysoké pravděpodobnosti uzavření smlouvy“. Toto výslovně vyplývá z několika rozsudků NSČR, ve kterých je uvedeno: „Nejvyšší soud […] zastává názor, podle kterého je při jednání o uzavření smlouvy jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potenciální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena […] tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté formě.“ [8]I druhá z možností nastíněná Břízou a Pavelkou obstojí ve světle recentní judikatury NSČR. V případě žalobkyně SYSTEMATICA s. r. o. vs statutární město Hradec Králové souhlasilo žalované statutární město s uzavřením kupní smlouvy pod podmínkou, že žalobkyně doloží takový právní vztah k pozemkům, který umožňuje stavbu cyklověže na daných pozemcích. V dané věci byla sice žaloba z několika důvodů zamítnuta, v určitém momentě během kontraktačního procesu ovšem strany zašly tak daleko, že se čekalo pouze na dané potvrzení. V této fázi kontraktačního procesu tak strany zašly tak daleko, že se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné.  [9][7]§ 1729 odst. 1

Ve stručnosti přiblížím druhý sporný pojem skutkové podstaty uvedené v ust. OZ, a to sice spravedlivý důvod. Spravedlivým důvodem pro ukončení smluvního jednání můžou být objektivně nepředvídatelné okolnosti, ale i důvody, které by činily plnění sjednávané smlouvy obtížnějším, a tím spíš důvody, které by zakládaly podstatnou změnu okolností dleust. § 1765 OZ. Nutno uvést, že komentářová literatura se v tom, co může být spravedlivým důvodem, různí. Bříza s Pavelkou uvádí, že spravedlivým důvodem může být i změna tržní situace, naproti tomu Hulmák s tímto závěrem nesouhlasí. Osobně se přikláním k závěrům Břízy a Pavelky. Má-li soukromé právo sloužit jako instrument pro subjekty zajišťující si své osobní poměry a záležitosti, pak nepochybně nelze nikoho nutit vstupovat do závazkových vztahů, které jsou pro daný subjekt nevýhodné, a to i vlivem nepříznivé tržní situace.  Ostatně v OZ existuje institut neúměrného zkrácení, který zvlášť nevýhodné smlouvy koriguje. Proč by tedy měla být strana v kontraktačním procesu před uzavřením smlouvy odpovědná za neuzavření smlouvy v situaci, kdy za daný produkt přeplatí i 20 %? Jsem názoru, že nutit v dané situaci stranu do uzavření smlouvy pod výhružkou vzniku předsmluvní odpovědnosti a s tím spjaté náhrady škody by pouze učinilo proces sjednávání smluv méně odpovídající ekonomické realitě a vedlo by k nežádoucímu právnímu formalismu. Konečně i NSČR uvádí, že pojem spravedlivý důvod pro ukončení kontraktačního procesu nelze obecně vymezit, musí se hledět k jednotlivým případům. Navíc se i NSČR vyslovil, že vznik odpovědnosti za újmu má býti spíše výjimkou.[12][11][10]§ 1729 odst. 1

Poslední skutková podstata předsmluvní odpovědnosti je obsažena v ust. § 1730 odst. 2 OZ. Jejím smyslem je ochránit důvěrné údaje, které si během kontraktačního procesu strany sdělí. Co je důvěrným údajem, OZ nestanoví. Musí se jednat o údaje neveřejné. Příkladem může být např. obchodní tajemství dle ust. § 504 OZ. Strany mohou označit, co považují za důvěrný údaj sjednáním doložky důvěrnosti. Je-li určitá informace důvěrným údajem, platí zákaz jejího prozrazení či zneužití. Porušením tohoto zákazu vzniká subjektu předsmluvní odpovědnost.  

Za zmínku ještě stojí, že někteří autoři rozlišují ještě pátý případ předsmluvní odpovědnosti, a to sice způsobení neplatnosti smlouvy. Tato forma předsmluvní odpovědnosti se uplatní v případě, kdy jedna strana byla obeznámena s důvodem neplatnosti smlouvy, zatímco druhá nikoliv. Dle Martina Pelikána je třeba rozlišovat tři situace, a to sice, když: „[a)] strana A uvede stranu B v omyl o rozhodující skutečnosti; [b)] strana A uvede stranu B v omyl o vedlejší okolnosti jinak než lstí a [c)] strana A uvede stranu B v omyl o vedlejší okolnosti lstí.“ [14]V případě b) ovšem smlouva bude platná. Z tohoto důvodu usuzuji, že užití pojmu „způsobení neplatnosti smlouvy“ není terminologicky správné pro všechny případy této skutkové podstaty. Nehledě na tuto skutečnost je nutno uvést, že strana, která o skutečnosti zakládající neplatnost věděla, je povinna nahradit škodu. Ad b) má poškozená strana právo na přiměřenou odměnu.[15][13]

Posouzení některých dalších otázek se neobejde bez uvedení, o porušení jaké povinnosti se v případě porušení jednotlivých skutkových podstat jedná. Obecně připadají v úvahu dva režimy, porušení zákonné povinnosti dle ust. § 2910 OZ a porušení smluvní povinnosti dle ust. § 2913 odst. 1 OZ. Bez dalšího ale nelze uvést univerzální odpověď, která by přesvědčivě kryla všechny modality předsmluvních jednání a subsumovala všechna jednání pod jeden druh odpovědnosti.  

Prvně je třeba uvést, že se kloním k názoru Břízy a Pavelky, který poukazuje na kvazikogentnost předsmluvní odpovědnosti. Strany si mohou pomocí nepojmenované smlouvy označované jako dopis o záměru potvrdit existenci smluvních jednání či zachytit dosažené smluvní výsledky. Pomocí dohody o mlčenlivosti pak mohou strany vymezit důvěrné údaje či dohodnout povinnost nevyzrazovat údaje získané již během jednání o smlouvě. Jelikož zákon tyto možnosti výslovně nezakazuje, lze určitým způsobem předsmluvní odpovědnost specifikovat či modifikovat, o tom viz níže. Porušením ujednání obsažených ve zmíněných inominátních smlouvách pak jednoznačně musí vzniknout odpovědnost za porušení smluvní povinnosti dle ust. § 2913 odst. 1 OZ.[18][17][16]

 Za složitější považuji otázku, jakou povahu má porušení uvedených skutkových podstat bez předchozího smluvního ujednání. Většinový názor, ke kterému se kloní jak Hulmák, tak i Pelikánová a Pelikán, označuje předsmluvní odpovědnost jako odpovědnost deliktní. Právo na náhradu škody pak vyplývá z ust. § 2910 OZ. Tato konstrukce vychází z přesvědčení, že pokud by přeci jen šlo o odpovědnost kontraktní, tak by tato musela být založena na jakémsi fiktivním předběžném smluvním závazku, což by dle Pelikánové a Pelikána bylo méně přilnavé.  [21][20][19]

Odlišný názor od uvedených autorů zastává Melzer. Podle jeho úvahy má předsmluvní odpovědnost spíše smluvní charakter. Jelikož strany vstupují do smluvních jednání dobrovolně, vybírají si, s kým chtějí jednat, má charakter předsmluvní odpovědnosti podobný vztah jako vztah smluvní. Znak dobrovolnosti vstupu do právního vztahu je toliko klíčový, že lze přisoudit právě smluvní odpovědnost. Tento režim se občas uplatňuje i v zahraničí.[22]

Recentní rozhodovací praxe se kloní spíše k prvnímu uvedenému názorovému proudu. V nedávném sbírkovém rozhodnutí NSČR konstatoval následující: „Nejvyšší soud již […] konstatoval, že porušení předsmluvní informační povinnosti, ať k ní došlo neposkytnutím žádných informací, nebo poskytnutím informací obsahově nesprávných či mylných, představuje porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. […] [J]de o porušení zákonné povinnosti podle § 2910 o. z.“ NSČR tak vnímá předsmluvní odpovědnost v českém právu také spíše jako porušení zákonné povinnosti. I vzhledem k tomuto rozsudku se také kloním ke koncepci předsmluvní odpovědnosti jakožto deliktní odpovědnosti.[23]

Poznatky o charakteru a podřazení předsmluvní odpovědnosti nyní mohou vést k poznání, o jaký druh norem se jedná. Již jsem uvedl, že úprava obsažená v §§ 1728-1730 OZ má kvazikogentní charakter. Souhlasím s názorem Hulmáka, že předsmluvní odpovědnost vyloučit nelze. Pokud by tak bylo učiněno, strany by mohly vyloučit jednu ze základních povinností soukromého práva, a to sice povinnost jednat poctivě. Pokud by existovala možnost smluvně předsmluvní odpovědnost zcela vyloučit, mohla by být významně ohrožena zásada, dle které nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání.  [25][24]

Podpůrně pro argumentaci, že se skutečně nejedná o dispozitivní ustanovení, která jsou v soukromém právu pravidlem, nemusíme chodit do OZ daleko. Hned v ust. § 1 odst. 2 nalezneme tzv. test kogentnosti. Obsahuje pravidlo, dle kterého se lze od zákona odchýlit. Jsou zakázána ujednání, která mj. porušují dobré mravy. Kogentní jsou tak ustanovení, která se dovolávají nejen dobrých mravů, ale jak lze dovodit z komentářové literatury, i pojmů příbuzných. Za příbuzný pojem se označuje i pojem poctivost, kterého se dovolávají ustanovení o předsmluvní odpovědnosti. Třetím argumentem pro kogentnost ustanovení o předsmluvní odpovědnosti je ust. § 2898 OZ. Uvedené ustanovení zakazuje pod sankcí zdánlivosti vyloučit nebo omezit povinnost k náhradě újmy způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti. Dle mého názoru, jakož u některých ustanovení i dle názoru výše citovaných autorů, lze všechny skutkové podstaty porušit pouze úmyslně či z hrubé nedbalosti. Jakékoliv vyloučení či omezení povinnosti k náhradě újmy by tak způsobilo zdánlivost.  Dispozitivnost je tak v daném případě vyloučena.  [26]

Proč se tedy jedná o úpravu kvazikogentní a nikoliv kogentní? Odpověď na tuto otázku již byla částečně načrtnuta výše. Skutečnost, že strany nemohou zcela předsmluvní odpovědnost vyloučit, neznamená, že ji nemohou do jisté míry korigovat. Pokud se však strany budou stále pohybovat v přípustných mantinelech, tj. zejména nevyloučí svou povinnost jednat poctivě, není důvod, aby se nemohly určitým způsobem během smluvních jednání pojistit. Například strany mohou sjednat harmonogram jednání, jež určí data, v rámci kterých se mají učinit určité skutečnosti v rámci kontraktačního procesu. Nebude-li druhá strana konat v daných datech, vznikne jí již smluvní odpovědnost, nikoliv deliktní na základě ustanovení o předsmluvní odpovědnosti. Lze si také vymezit, co je důvěrnými údaji, aby s nimi bylo následně patřičně nakládáno v souladu s ust. § 1730 odst. 1 OZ. V neposlední řadě zmiňuji i možnost sepsání výše zmíněného dopisu o záměru.

 Případná limitace náhrady škody ovšem většinově nepřichází v úvahu. Přirozeným limitem náhrady škody u ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu je dle ust. OZ nanejvýš škoda v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. Žádná jiná skutková podstata takto formulovanou limitaci nemá. Hulmák uvádí, že analogicky lze uplatnit tuto limitaci i na obě skutkové podstaty obsažené v ust. § 1728 OZ. S tím nesouhlasí jak Bříza s Pavelkou, tak Pelikán a Pelikánová. Nutno uvést, že Hulmák své závěry k analogickému použití této limitace příliš nezdůvodňuje. Naopak Bříza a Pavelka předkládají tři dobře odůvodněné argumenty, proč tomu tak podle nich u jednání „na oko“ není. Prvně argumentují systematickým výkladem OZ, když ust. § 1728 OZ žádnou takovou limitaci neuvádí. Za druhé dle nich ani taková limitace nedává smysl, neboť úmyslné uvádění druhé strany v omyl jednáním na oko bude zpravidla závažnějším deliktem než náhlé ukončení jednání o smlouvě. A konečně vzhledem k již uvedenému ust. § 2898 OZ nevidí autoři k restriktivnímu výkladu důvod. U druhé skutkové podstaty, tedy u skutkové podstaty postihující porušení informačních povinností, by taková limitace zjevně nedávala smysl.  Vyzrazení důvěrných informací je sankcionováno vydáním bezdůvodného obohacení a zároveň povede k náhradě škody dle obecných ustanovení o náhradě škody. [27]§ 1729 odst. 2

Za zajímavou považuji otázku vztahu předsmluvní odpovědnosti a smlouvy o smlouvě budoucí. Smlouva o smlouvě budoucí není samostatným smluvním typem. Jedná se spíše o speciální postup v rámci kontraktačního procesu, ve kterém se alespoň jedna strana zaváže uzavřít po výzvě budoucí smlouvu.  Straně tak vzniká odpovědnost za to, že v budoucnu uzavře smlouvu. Co když ale tato strana v budoucnu smlouvu neuzavře? Jak mají strany dále postupovat? O porušení jaké povinnosti se bude jednat?

K daným otázkám se loni ve svém rozsudku vymezil NSČR. Žalobce s žalovanými uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, na základě které zamýšlel koupi pozemků od žalovaných. Prvně ovšem bylo třeba „vyvázat“ současné nájemce. V kupní smlouvě bylo navíc ujednáno, že nedojde-li do určitého data k uzavření kupní smlouvy, smluvní strany od smlouvy ex nunc odstupují. K uzavření skutečně nedošlo, nicméně žalobci vznikla škoda, proto se rozhodl podat žalobu. Po skutkových zjištěních dospěl soud prvního stupně k závěru, že byť byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, žalovaní nepostupovali nepoctivě, ba dokonce se uzavření smlouvy nejevilo jako vysoce pravděpodobné, tudíž nelze aplikovat ustanovení o předsmluvní odpovědnosti. K nároku ze smlouvy o smlouvě budoucí se vyjádřil tak, že z ní nevyplývají pro žalobce žádná práva, proto se smlouvou dále nezabýval. To potvrdil i odvolací soud.[28]

 Závěry soudů nižších stupňů ovšem zrušil NSČR. Jednak s odkazem na svou ustálenou judikaturu uvedl, že nárok na náhradu škody plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí nemusí jako takový zaniknout zánikem samotné smlouvy o smlouvě budoucí. Ke vztahu smlouvy o smlouvě budoucí a předsmluvní odpovědnosti se vymezil takto: „V projednávané věci bylo zjištěno, že jednáni mezi účastníky o prodeji pozemků žalovaných vyústilo v uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, byla tu tedy již specifická, byť nikoliv finálně zamýšlená smlouva. Z hlediska právní kvalifikace jednání mezi účastníky proto nešlo pouze o počínání v rámci předsmluvního jednání, nýbrž již o postup v rozporu se smluvně založenou povinností […] podle § 2913 ObčZ, který ovšem protiprávní jednání zakládající povinnost k náhradě škody nespojuje s nepoctivostí při dojednávání smlouvy, ale přímo s porušením povinnosti založené smluvním ujednáním. […] Konstatoval-li tedy odvolací soud absenci protiprávního jednání na straně žalovaných, aniž by se blíže zabýval uvedenými zjištěními a jejich významem z pohledu § 2913 ObčZ a danou situaci posuzoval jen z pohledu tzv. předsmluvní odpovědnosti ve smyslu  ObčZ, není právní posouzení věci správné.“ § 1729[29]

 Z uvedeného tedy vyplývá, že byla-li uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, na jejímž základě nakonec nebyla budoucí smlouva uzavřena, nelze použít pouze ustanovení o předsmluvní odpovědnosti, dle kterých by mnohokrát poškozené straně nebyla přiznána náhrada škody. Náhrada škody vzniklá porušením smlouvy o smlouvě budoucí tak nevzniká z titulu předsmluvní odpovědnosti a s tím spjatým ust. § 2910 OZ, nýbrž z titulu porušení smluvní povinnosti dle ust. § 2913 OZ. Rozdílně od režimu ust. § 2910 OZ je porušení smluvní povinnosti vždy objektivní, byť v některých případech s možností liberace, jedná se tak o přísnější režim.

 Lze podotknout, že většina rozebíraných otázek měla spíše teoretický význam. Pro běžnou osobu vystupující v soukromoprávních vztazích bude spíše podstatné, jaké nároky může z porušení předsmluvní odpovědnosti druhou stranou požadovat. K otázce nároku nelze začít jinak než obecným pravidlem. V případě vzniku újmy vzniká škůdci povinnost újmu nahradit za splnění čtyř kumulativních podmínek. Těmito podmínkami jsou (i) porušení zákonné nebo smluvní povinnosti nebo dobrých mravů, (ii) vznik újmy, (iii) příčinná souvislost mezi porušením povinnosti nebo dobrých mravů a vznikem újmy a (iv) zaviněním.[31][30]

Uplatnění tohoto pravidla lze ilustrovat na následujícím případu. Podnikatel A si založil novou e-mailovou schránku, na které se vydával za fiktivní fyzickou osobu, která měla zájem uzavřít smlouvu s podnikatelem B. Ve skutečnosti ale bylo zájmem podnikatele A pouze získat obchodní podmínky a informace o cenách, které podnikatel B nezveřejňuje. Skutečný záměr uzavřít smlouvu podnikatel A nikdy neměl. Podnikatel B ve vidině obchodní příležitosti domnělé fyzické osobě informace nabídl. Podnikatel A následně těchto informací zneužil, obchodní podmínky okopíroval a ceny uzpůsobil tak, aby byl o něco levnější než podnikatel B. V jednání navíc podnikatel A dále pokračoval, když přislíbil, že si daný produkt od podnikatele B zakoupí za 4 měsíce. Jelikož se jedná o produkt složitý na výrobu a dodání, podnikatel B nemohl v danou dobu uspokojit poptávku na stejný produkt, který navíc po něm ostatní zákazníci požadovali. V daném případě došlo k porušení zákonné povinnosti, konkrétně podnikatel A jednal „na oko“ dle ust. § 1728 odst. 1 OZ, navíc došlo i ke zneužití poskytnutých informací. Podnikateli vznikla újma, jelikož v dobré víře očekával, že svůj produkt nakonec prodá, přičemž nemohl prodat produkt dalším zákazníkům, vznikl tak ušlý zisk. Příčinná souvislost mezi vznikem újmy a protiprávním jednáním je prokazatelná. Jelikož podnikatel A jednal úmyslně, byly naplněny všechny podmínky.

 Nyní se již dostanu k jednotlivým nárokům, které může poškozená strana požadovat za porušení předsmluvní odpovědnosti. Zaprvé poškozená strana může požadovat náhradu škody, jsou-li splněny všechny výše uvedené podmínky. Škůdci vzniká povinnost nahradit škodu dle ust. § 2894 OZ. Zásadní pravidlo pro náhradu škody je uvedené v ust. § 2951 odst. 1, dle kterého se škoda nahrazuje uvedením v předešlý stav, nebo není-li to možné, na žádost poškozené strany v penězích. První možností je nahradit škodu tak, aby se poškozený ocitl v postavení, v jakém by byl, pokud by bylo řádně plněno. V podstatě tak poškozenému bude nahrazen ušlý zisk, který plyne z neuzavření smlouvy. Druhým způsobem odškodnění je nahradit újmu tak, aby bylo dosaženo takového stavu, který by byl, kdyby poškozená strana nespoléhala na to, že smlouva bude uzavřena. V takovém případě škůdce nahradí náklady vynaložené při vyjednávání, ale i promarněný zisk. Za sporné lze označit, co je v případě náhrady škody za porušení předsmluvní odpovědnosti vhodnější. Bříza a Pavelka se s odkazem na zahraniční literaturu, jakožto i rozhodovací praxi Tribunálu EU, kloní k názoru, že by měla být uhrazena negativní interese, tj. druhá z uvedených možností zahrnující náklady vynaložené při vyjednávání a promarněný zisk z ostatních příležitostí. Osobně nemůžu konstatovat, že bych jakoukoliv z možností vnímal jako univerzálně správnou. Spíše inklinuji k názoru Břízy a Pavelky, nicméně bych ponechal na dispozici poškozené strany a na uvážení soudu, jakým způsobem bude chtít poškozený škodu uhradit. Lze se setkat s argumentem, že žádat po škůdci nahrazení pozitivní interese je nespravedlivé. Dle tohoto argumentu „nelze po škůdci spravedlivě požadovat, aby poškozenému nahradil škodu v rozsahu, která by odpovídala řádnému splnění závazku.“ S tímto argumentem zásadně nesouhlasím. Ad absurdum si lze představit situaci, kdy je pro např. menšího podnikatele uzavření smlouvy otázkou přežití, tj. bez uzavření dané smlouvy by společnost vstoupila do likvidace. Podnikatel může být v určité situaci závislý na uzavření právě jedné smlouvy, přičemž za daných okolností nemá podnikatel příliš jiných zákazníků a vynaložil skoro nulové náklady během vyjednávání. Jednání mezi podnikatelem a škůdcem dospěje do takové fáze, že se jeví uzavření smlouvy prakticky jisté, přičemž škůdce celou dobou jedná pouze „na oko“. Pokud by se nahrazovala vždy pouze negativní interese, pro podnikatele by neměla skoro žádný faktický dopad, a tak jako tak by musel vstoupit do likvidace, byť nedávno byl v dobré víře, že uzavírá lukrativní smlouvu, která jeho společnost zachrání.   [35][34][33][32]

Nelze tak dle mého názoru stroze aplikovat pouze náhradu negativní interese, byť by měla být většinovým pravidlem. U smluv s vysokými transakčními náklady bude pro poškozenou stranu zpravidla výhodnější požadovat náklady za vyjednávání a promarněný zisk, přičemž často bude tato náhrada proporcionálnější i ve vztahu ke škůdci. Dle mého názoru je však nutné vždy zkoumat okolnosti daného případu zejména s ohledem na majetkové postavení poškozeného a jaký má pro něj nahrazení daných druhů škody vliv.

K uhrazení nákladů vynaložených při předsmluvním jednání lze ještě podotknout, že je třeba odlišovat náklady obvyklé a neobvyklé. Z rozhodovací praxe přitom vyplývá, že se lze domáhat nákladů, které obvyklé nejsou.[37][36]

Dalším nárokem, který lze v určitých situacích za porušení předsmluvní odpovědnosti požadovat, je vydání toho, oč se škůdce obohatil. Martin Pelikán nadto uvádí, že dojde-li k porušení dobrých mravů soutěže ve smyslu ust. § 2976 OZ, lze vznášet i soutěžněprávní nároky.

Lze uzavřít, že předsmluvní odpovědnost od rekodifikace prošla značným vývojem. Zatímco před rekodifikací byla její úprava jakož i rozhodovací praxe poměrně strohá, její aktuální úprava je již obsáhlejší a rozhodovací praxe obzvlášť v posledních třech letech bohatší. Někteří autoři podotýkají, že úprava předsmluvní odpovědnosti v OZ není příliš systematická. Její jednotlivé skutkové podstaty se do jisté míry překrývají, navíc dle uvedených autorů mohou působit až stroze. Osobně mi přijde úprava předsmluvní odpovědnosti již dostatečně přehledná. Byť některé otázky mohly být řešeny již zákonodárcem, judikatura se role vyplňování mezer v zákonech v poslední době zhostila obstojně. V posledních třech letech byl vyřešen vztah smluv o smlouvách budoucí a předsmluvní odpovědnosti či byl částečně vyřešen názorový rozkol mezi ust. § 2910 OZ a § 2913 OZ ve vztahu k předsmluvní odpovědnosti. I tak si ale dovolím předejmout, že institut předsmluvní odpovědnosti si v následujících letech projde řadou změn a vyjasnění, a to zejména díky většímu počtu případů, které soudy ohledně předsmluvní odpovědnosti řeší.[38]

 

---

Srov. ŠVESTKA, Jiří a DVOŘÁK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 1, 2. aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, str. 47.[1]

Srov. PELIKÁNOVÁ, Irena a PELIKÁN, Robert. In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014 [online] § 1728.[2]