Slabší strana v nesezdaném soužití? Postavení rodiče primárně pečujícího o dítě

Úvodem

Podoba rodinného života Evropanů prochází v posledních desetiletích změnami, které přinášejí nové právní výzvy. Ať hovoříme o klesajícím počtu uzavíraných sňatků, rostoucí rozvodovosti, nebo nárůstu nesezdaných soužití, sledujeme odklon od tradičního modelu manželství jako celoživotního závazku muže a ženy. Rodinné právo, historicky zaměřené na ochranu manželství,tak usiluje o reflektování probíhajících změn. Jednou z poměr­ně nových právních výzev je postavení a ochrana lidí žijících v nesezdaném soužití. Ten­to článek se zaměřuje na postavení druhů žijících v nesezdaném soužití se společnými dětmi, zejména z hlediska možného vzniku slabší strany v důsledku rozdělení rodinných rolí a převzetí úlohy primárního pečovatele o dítě jedním z nesezdaného páru.[1]

1. Svoboda a rovnost při soužití muže a ženy

Pojem slabší strana je neoddělitelně spjat s úvahami o svobodě a rovnosti jako základních principech právního řádu. Čl. 1 Listiny základních práv a svobodstanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Skutečnost, že Listina zakotvuje vedle svobody i rovnost, je mimo jiné odrazem toho, že bez rovnosti není svobody. To platí zejména pro osoby ve znevýhodněném postavení. Rovnost totiž úzce souvisí s principem autonomie vůle a ochranou slabší strany. Ačkoli se to může na první pohled jevit opačně, autonomie vůle a ochrana slabší strany nejsou protichůdné principy. Ochrana slabší strany v přípa­dě nerovných aktérů, kteří spolu vstupují do právních vztahů, zajišťuje možnost slabšího uplatňovat svoji vůli a zájmy. Předpokladem prosazení zásady autonomie vůle je proto rovnost účastníků soukromoprávních vztahů, a to rovnost nikoliv formální, ale skutečná. Jak připomíná Zdeňka Králíčková, formální rovnost nezohledňuje odlišnosti mezi jednot­livci.Pokud formální rovnost poskytuje rovné podmínky, materiální rovnost se zabývá tím, zda jsou jednotlivci skutečně schopni tyto podmínky využít a dosáhnout stejných výsledků, a to s ohledem na jejich postavení, například sociální či ekonomické.[3][2]

Michal Janoušek ve své disertační prácioznačuje nerovnost za stav, kdy obě strany nemají stejný přístup k jednotlivým složkám autonomie vůle. Podobně i František Zoulík dává ochranu slabší strany do souvislosti s rovností a vyjadřuje, že ochranu slabší strany nelze považovat za porušení zásady rovnosti subjektů, která je typická pro soukromé prá­vo. Jde při ní o rozšíření této rovnosti z rovnosti formální na faktickou.Jan Hurdík a Petr Lavický předkládají, že rovnost a svoboda jsou spjaté, jelikož rovnost podmiňuje svobodu. Pokud aktéři nemají stejnou možnost prosazování vlastních zájmů, nejde ve skutečnosti o svobodu.Tolik k alespoň základnímu nastínění provázanosti svobody s rovností.[6][5][4]

S otázkami, které se týkají rovnosti, autonomie vůle a ochrany slabší strany, se v rodin­ném právu často setkáváme v souvislosti s právem týkajícím se nezletilých, starších osob, osob s duševním onemocněním, ale i manželských či obecně partnerských soužití.Při bližším pohledu na evropský vývoj rovnosti mezi mužem a ženou v partnerských vztazích můžeme pozorovat zejména vyrovnávání jejich ekonomického postavení. Tento vývoj se přirozeně odehrával na poli manželského práva, jelikož historicky bylo manželství oproti dnešku značně více preferovanou i právně uznávanou formou soužití. Jens M. Scherpe v článku týkajícím se rodinného práva v Evropěkrátce shrnuje, jak se v evropském pro­středí vlivem lidskoprávních základů vyrovnávalo postavení mezi manželkou a manže­lem. Dělo se tak právě skrze vyrovnání jejich ekonomického postavení, které bylo nerovné v důsledku rozdělení rolí v rodině. Jens M. Sherpe cituje zajímavá rozhodnutí z Anglie a Walesu, která byla co do rovnoprávnosti manželů jednou z posledních zemí a kde změ­nu přinesla přirozeně judikatura. Ve věci White v. White[9]došel soud k závěru, že rozdělení rolí mezi manželi nesmí zakládat nerovnost a zvýhodňovat jednu stranu. V pozdějších rozhodnutích ve věci Miller v. Miller a McFarlane v. McFarlane[10]judikoval, že sdílení majetku je jedním z výrazů rovnosti mezi manžely, a když je manželství u konce, rozdělení majetku by mělo být rovnoměrné, pokud nejsou dobré důvody k opaku. Scherpe princip rovnosti manželů, včetně rovnosti při dělení majetku, považuje za jeden ze základních prvků evropského rodinného práva ve smyslu společných základních principů.[8][7]

V minulosti se vlivu ekonomického faktoru na rovnost muže a ženy věnovalo také ně­kolik dokumentů vzniklých v rámci OSN,zejména Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979.Výbor OSNse v této souvislosti zabýval i nesezdaným soužitím, když ve svém doporučení uvádí, že rovnost postavení žen žijících v nesezda­ných soužitích by měla být právem chráněna zejména v oblasti sdílení příjmů a majetku.Výbor identifikuje ekonomická rizika, která pro ženy představuje zánik nesezdaného sou­žití smrtí či jeho ukončením, a apeluje na zajištění jejich ekonomické ochrany ve jmeno­vaných situacích.[15][14][13][12][11]

Pokud se podíváme na vývoj rovnosti muže a ženy v partnerském soužití u nás, toho času tedy téměř výlučně v manželství, historická nerovnost se přirozeně odrážela i v práv­ní úpravě. Obecný zákoník občanský z roku 1811 označoval muže za hlavu rodiny, která vede domácnost a manželce poskytuje podle svého jmění slušnou výživu (§ 91). Dle tohoto zákona platil zákonný princip odděleného majetku manželů. Například byla pro případ pochybností o vlastnictví uzákoněna vyvratitelná domněnka, že vlastnické právo bylo na­byto do vlastnictví muže (§ 1237). Dále platilo, že manžel má postavení zákonného zástup­ce manželky ohledně správy jejího výlučného majetku, pokud tomu manželka neodporo­vala.Změnu přinesl až zákon o právu rodinném z roku 1949, který mezi manželi zavedl zákonné společenství majetkové.Důvodová zpráva k tomuto zákonu zmiňuje potřebu zrovnoprávnění muže a ženy v manželství a slibuje změnu stavu, podle kterého žena nebyla považována za způsobilou ke správě vlastního jmění. Jak poukazuje Martin Šešina, zákon o právu rodinném vycházel z předpokladu, že na nabytí majetku mají zásluhy oba manželé, ať už výdělečnou činností obou, či jen jednoho, jehož výdělečná činnost se mohla uskutečnit a rozvíjet jen za podpory druhého manžela, který pečuje o děti a domácnost.Společenství jmění manželů, nebo jeho obdoby, postupně zakotvila celá řada evropských států.Martin Šešina považuje za společný jmenovatel těchto úprav potřebu zrovno­právnit muže a ženu spojené manželstvím. A to i v oblasti majetku tak, aby jeden z páru (zpravidla manželka) nebyl hospodářsky závislý na druhém (a tím i – slovy autora – jemu podřízený).[20][19][18][17][16]

Pro možnost uplatnění autonomie vůle strany v soukromoprávních vztazích je tedy podstatné, do jaké míry je mezi účastníky nastolena rovnost, zda je alespoň v takové míře, která umožňuje oběma stranám reálně prosazovat své zájmy. Historický i mezinárodní náhled ukazují, že rovnosti mezi mužem a ženou v rámci jejich soužití bylo v určitých ob­dobích a kontextech dosahováno i prostřednictvím různých forem majetkového spole­čenství a sdílení. Tyto úpravy mohly přispívat k vyvažování rolí, které jednotliví partneři v rodinném životě zaujímají, zejména v případech, kdy jeden z nich přebírá převážnou část péče o děti a domácnost.

2. Slabost v kontextu pojmu slabší strany

Než se mohu zabývat otázkou případné existence slabší strany v nesezdaném soužití, je nutné nejprve vymezit samotný pojem slabší strany. Splněním jakých charakteristik můžeme někoho označit za slabší stranu? Právní normy na ochranu slabší strany nalez­neme v našem soukromém právu na několika místech. Typicky lze zmínit spotřebitele, zaměstnance, nájemce bytu, dlužníka nebo klienta v bankovních či pojišťovacích služ­bách. V českém soukromoprávním kodexu je ochrana slabší strany jmenována jako jedna ze základních zásad. Nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu.Ani důvodová zpráva k občanskému zákoníku však příliš neosvětluje, podle jakých charakteristik rozpoznat slabší stranu: „Kdo je slabší stranou, vyplývá z povahy věci všude tam, kde mezi stranami existuje faktická nerovnováha co do skutečné možnosti uplatnit a obhajovat soukromé zájmy.“[22]Přestože tedy je pojem slab­ší strany, případně slabší smluvní strany, v právních textech hojně užíván, je obtížné jej vymezit, a ani právní teorie nedává univerzální jednoznačnou definici.[23][21]

Jak tedy chápeme onu slabost? Michal Janoušek charakterizuje slabost jako stav nega­tivní rovnosti. Tedy jde o stav, kdy obě strany nemají stejný přístup k jednotlivým slož­kám autonomie vůle.Tento autor výstižně konstatuje, že pokud se zabýváme otázkou slabší smluvní strany, je nutné se zabývat rozsahem smluvní svobody. Normy chránící slabší stranu totiž sledují cíl vyrovnat přístup ke smluvní svobodě obou stran.Není te­dy úkolem státu direktivně určovat obsah smluvního jednání, ale zajistit, aby měly obě strany rovný přístup k určování jeho obsahu.Podobně i výše citovaní autoři, Jan Hurdík a Petr Lavickýči František Zoulík, poukazují na souvislost ochrany slabší strany s rov­ností.Shodně i výše citovaná důvodová zpráva definuje slabost jako „faktickou nerovnováhu co do skutečné možnosti uplatnit a obhajovat soukromé zájmy“. Zjednodušeně řečeno, za slabost lze označit nemožnost jedné ze stran v rámci vyjednávání o obsahu společného právního jednání prosadit svoji vůli a své zájmy, a do stejné míry tento obsah určovat.[28][27][26][25][24]

Jak shrnuje Michal Janoušek, příčiny slabosti vedoucí k nerovnému přístupu k auto­nomii vůle, respektive nemožnost její realizace ve stejném rozsahu, spočívají zejména v překážkách intelektuálních, ekonomických nebo informačních. Mohou mít ale původ i v jiných okolnostech, jako jsou například příbuzenství, náklonnost, vděčnost či neobrat­nost při vyjednávání.V komentáři k občanskému zákoníku Michal Janoušek poukazuje na to, že zákonodárce zvláště chrání sociální status v podobě věku, rozumu a závislosti postavení. To jsou slabosti, které mohou vést k legitimaci zásahu zákonodárce do soukro­moprávních vztahů.Abychom mohli nějakou skupinu osob označit za slabší stranu pro dané interakce a vztahy, je nutné zkoumat, do jaké míry se daná slabost podílela na tom, že neměla rovnovážný přístup uplatnit své zájmy.[31][30][29]

Zdeňka Králíčková ve vazbě na ochranu slabší strany v rodinném právu vyslovuje hy­potézu, že „jakýkoli člověk, muž či žena, je slabší stranou, ať už má jeho ‚nevýhoda‘ původ v sociální pozici, hospodářské situaci či (ná)tlaku nebo záměrné neinformovanosti anebo dokonce lži či podvodu“. Za slabší stranu příkladem považuje sociálně či hospodářsky zne­výhodněného druha při uzavírání předmanželské smlouvy nebo biologického otce domá­hajícího se proti vůli matky určení otcovství.Za přiléhavý považuji příklad rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu,který autorka v citovaném článku uvádí. Jed­nalo se o těhotnou snoubenku, která se smluvně vzdala svého zákonného práva na výživné. Spolkový ústavní soud otázku hodnotil ze dvou hledisek. Jaká byla vyjednávací pozice snoubenců a jaký faktický stav v důsledku smlouvy v manželství nastal.Spolkový soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že vůle stran vyjádřená ve smlouvě obvykle reflektuje spravedlivé vyvážení jejich zájmů. Pokud však práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy představují břemeno pouze pro jednu ze stran a pokud byly strany ve výrazně nerovném vyjednávacím postavení, potom právo musí zabránit tomu, aby jedna strana byla zcela zbavena možnosti rozhodovat o svých záležitostech a dohoda byla výsledkem jednostranné dominance některého z manželů. Spolkový soudní dvůr na základě citovaného rozhod­ nutí změnil svoji dosavadní rozhodovací praxi. Opakovaně judikoval, že pokud manželé uzavřou smlouvu zjevně jednostrannou, znevýhodňující jednu stranu, aniž by to ospra­vedlňovaly individuální okolnosti, potom by autonomie vůle stran měla být omezena.[35][34][33][32]

U nás lze zmínit podobné rozhodnutí soudůo předmanželské smlouvě, kterou soudy hodnotily jako uzavřenou snoubenkou v tísni vyplývající z těhotenství, ekonomické zá­vislosti, sociální situace a časového tlaku.[36]

Slabost slabší strany tedy spočívá zejména v nerovné možnosti prosadit svou vůli a zájmy vůči straně druhé. Nerovnost může plynout z příčin intelektuálních, ekonomických nebo informačních, ale i z dalších jako je příbuzenství, náklonnost, vděčnost či neobratnost při vyjednávání. Na otázku které „slabosti“ by právo mělo kompenzovat? Michal Janoušek odpovídá, že pouze ty, které vyústily v omezení přístupu jedné ze stran ke smluvní svobodě.[37]

3. Postavení rodiče primárně pečujícího o společné dítě v nesezdaném soužití

Jelikož se v tomto příspěvku zaměřuji na nesezdaná soužití s dětmi, vyvstává otázka, zda se v našem společenském a právním prostředí může rodič po narození dítěte do nesezda­ného soužití dostávat do pozice slabší strany vůči druhému rodiči v důsledku péče o dítě. Nutno předestřít, že nevycházím z toho, že by snad v každém nesezdaném soužití vzni­kala slabší strana. Z mého pohledu lze říci, že převážná část nesezdaných soužití je tvo­řena druhy, kteří se nacházejí ve vzájemně rovnocenném postavení, kdy případné nerov­nosti nejsou natolik podstatné či komplexní, aby byly právně významné. Je vhodné také zdůraznit, že nerovnost, byť vyústila v existenci slabší strany, nebude zpravidla trvalá.

Vzájemné postavení druhů se v průběhu vztahu přirozeně vyvíjí a mění, proto je nutné případné hodnocení činit k určitému období.

Je nutné vzít v úvahu i značnou variabilitu partnerských soužití, která mohou mít zcela odlišnou dynamiku soužití, jinak rozdělené role, na straně druhů mohou existovat rozdíl­né životní okolnosti, jako je zdravotní stav, rodinné zázemí, majetkové poměry či závazky plynoucí z předchozích vztahů, včetně péče o děti. Úvahy o vzniku slabší strany v rámci nesezdaného soužití in concreto by mohly být namístě nejen v případě soužití s dětmi, ale i soužití, ve kterém je jediným vlastníkem společně obývané nemovitosti pouze jeden z druhů, dále v situaci, kdy jeden z druhů celodenně pečuje o vážně nemocného příbuz­ného nebo sám trpí vážným onemocněním, případně pokud do vztahu vstupuje výrazně ekonomicky slabší druh či druh se sníženou pracovní schopností, a mnoho dalších život­ních situací. Ilustračně uvedu příklad mladého nesezdaného páru, se kterým jsem se pra­covně nedávno setkala. V něm byl muž částečně invalidní po prodělaném onkologickém onemocnění, žena byla na rodičovské dovolené s jejich společným ročním synem a oba měli probíhající insolvenční řízení. V rámci takového soužití by hledání odpovědi na otáz­ku, zda je někdo ve slabším postavení vůči druhému, a případně kdo, nebylo vůbec jednoznačné a snadné.

V tomto příspěvku se zaměřuji na poměrně úzce vymezenou skupinu nesezdaných sou­žití, ve kterých jeden z druhů převzal roli primárního pečovatele o společné dítě nebo děti, tedy ta soužití, ve kterých došlo ke konzervativnímu rozdělení rodinných rolí. Cílem je ověřit, zda lze některé statisticky významné rysy nesezdaných soužití s dětmi zobecnit natolik, aby bylo možné uvažovat o existenci slabší strany in abstracto, případně o jiných právně významných nerovnostech, které by mohly odůvodnit úvahy o zásazích do tako­vých soužití ze strany práva. Za tímto účelem budu pečovatelství o dítě hodnotit pomocí následujících kritérií.

Článek byl publikován v časopise Právník č. 8/2025. Pokračování je dostupné zde.

---

GOOSSENS, E. One Trend, a Patchwork of Laws. An Exploration of Why Cohabitation Law is so Different throughout the Western World. International Journal of Law, Policy and The Family. 2021, Vol. 35, No. 1, s. 1.[1] 

Listina základních práv a svobod vyhlášená usnesením Předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky.[2] 

KRÁLÍČKOVÁ, Z. Ochrana slabší smluvní strany v rodinném právu. Právník. 2011, roč. 150, č. 4, s. 366. Shodně i JANOU- ŠEK, M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 10.[3] 

JANOUŠEK, M. Ochrana slabší smluvní strany v novém občanském zákoníku. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2017, s. 21.[4] 

ZOULÍK, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy. 2002, č. 3, s. 109–116.[5] 

HURDÍK, J. – LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 89.[6] 

KRÁLÍČKOVÁ, Z. Ochrana slabší smluvní strany v rodinném právu, s. 366.[7] 

SCHERPE, J. M. Is There a “European Family Law”? Victoria University of Wellington Law Review. 2023, č. 54(1), s. 317–332.[8] 

Rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci White v. White ze dne 26. 10. 2000, [2001] 1 AC 596(HL).[9] 

Rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci Miller v Miller; McFarlane v McFarlane ze dne 24. 5. 2006, [2006] UKHL 24, [2006] 2 AC 618.[10] 

Organizace spojených národů je mezinárodní organizace založená v roce 1945. Je mimo jiné platformou pro diskusi svých 193 členských států o společných záležitostech a platformou pro nalézání společných řešení. Více dostupné z: https://www.un.org/en/ [cit. 2024-03-12].[11] 

Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen [online]. [cit. 2024-03-12]. Dostupné z: https://vlada.gov.cz/cz/ pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/umluva-o-odstraneni-vsech-forem-diskriminace-zen-19711/.[12] 

Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen je tvořen nezávislými odborníky, kteří monitorují implementaci úmluvy členskými státy. Více viz https://www.ohchr.org/en/treaty-bodies/cedaw/introduction-committee [cit. 2024-03-12].[13] 

Generální doporučení č. 21 Výboru OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1994 [online]. Organi- zace spojených národů, odst. 18. a 30. [cit. 2024-03-12]. Dostupné z: https://www.un.org/womenwatch/daw/cedaw/ recommendations/recomm.htm.[14] 

Generální doporučení č. 29 odst. 30. a 31. Výboru OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen z roku 2013 [online]. Organizace spojených národů. [cit. 2024-03-12]. Dostupné z: https://tbinternet.ohchr.org/_layouts/15/TreatyBodyExternal/ Download.aspx?symbolno=CEDAW%2FC%2FGC%2F29&Lang=en.[15]

PSUTKA, J. 4. Exkurz do vývoje úpravy manželského majetkového společenství. In: PSUTKA, J. Společné jmění manželů. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 9, marg. č. 9.[16] 

Ustanovení § 22 an. zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném.[17] 

ŠEŠINA, M. Společné jmění manželů, a co s ním? Ad Notam. 2017, č. 5, s. 15–17.[18] 

Pro přehled právních úprav je možné navštívit web https://www.coupleseurope.eu/.[19] 

ŠEŠINA, M. Společné jmění manželů, a co s ním?, s. 15–17.[20]

Ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.[21] 

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) [online]. Nový občanský zákoník. Ministerstvo spravedlnosti České republiky, s. 152. [cit. 2024-10-03]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ[22] 

-konsolidovana-verze.pdf.

K tomu např. ZOULÍK, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany, s. 109–116. Shodně JANOUŠEK, M. Ochrana slabší smluvní strany v novém občanském zákoníku, s. 21. Shodně BEJČEK, J. Některé důsledky zákonného a soudcovského ohledu na „slabou“ a „slabší“ vyjednávací pozici obchodního partnera. Obchodněprávní revue. 2011, roč. 3, č. 1, s. 10 an. Nebo i BEJČEK, J. Princip rovnosti a ochrana slabšího. Právní fórum. 2004, č. 4, s. 130.[23]

JANOUŠEK, M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 6–7. Michal Janoušek se v knize zaměřuje na závazkové smluvní vztahy. Zmiňované zákonitosti jsou ovšem uplatnitelné i při jednání druha a družky o jejich budoucím majetkovém hospodaření a uspořádání.[24] 

Ibidem, s. 13.[25] 

Ibidem, s. 34, 101.[26] 

HURDÍK, J. – LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva, s. 89.[27] 

ZOULÍK, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany, s. 109–116.[28] 

JANOUŠEK, M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku, s. 7–8.[29] 

JANOUŠEK, M. Komentář k § 3. In: PETROV, J. – VÝTISK, M. – BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 27.[30] 

JANOUŠEK, M. Ochrana slabší smluvní strany v novém občanském zákoníku, s. 127.[31]

KRÁLÍČKOVÁ, Z. Ochrana slabší smluvní strany v rodinném právu, s. 369.[32] 

Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, FamRZ (2001) 343, a dne 29. 3. 2001.[33] 

DETHLOFF, N. – KROLL, K. The Constitutional Court as Driver of Reforms in German Family Law. In: BAINHAM, A. (ed.). The International Survey of Family Law. 2006 Edition. Jordan Publishing Limited, 2006, s. 229 an.[34] 

Rozhodnutí Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 11. 2. 2004, FamRZ (2004) 601 et seq. Rozhodnutí Spolkového soudního dvora (BGH), 25. 5. 2005, FamRZ (2005) 1444 and 1449.[35]

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 579/2010.[36] 

JANOUŠEK, M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku, s. 111.[37]