Přestože se uplatňuje princip jednoty právního řádu, pojetí v jiných právních odvětvích bude s ohledem na účel regulace často jiné. V soukromém právu je rozhodující naplnění kritérii podnikání podle § 420 odst. 1 a odst. 2 o. z. Zásadním může v hraničních případech být požadavek živnostenského nebo obdobného způsobu výdělečné činnosti. Autor se snaží tento požadavek interpretovat v souladu s historickými vzory i obdobnými úpravami v Rakousku a Německu jako požadavek určitého způsobu organizace práce, plánovanosti a rozsahu činnosti, trvalosti a časové náročnosti takové organizace. Tato kritéria musí být aplikována i na případy pronájmu majetku, účasti v obchodních společnostech nebo zemědělské činnosti. Pronájem bytu, investice do cenných papírů, účast v obchodní společnosti nebo hospodaření na vlastním pozemku nejsou bez dalšího podnikáním jenom z důvodu, že dochází k opakování této činnosti se záměrem dosažení zisku. Zvýšení právní jistoty v soukromém právu by mohlo přinést stanovení přesné hranice pro některé činnosti, pak spíše v podobě vyvratitelné právní domněnky. Jiným řešením je ale i zachování jednoty soukromého práva, povinná identifikace stran, ochrana očekávání druhé strany a za určitých okolností i samostatná odpovědnost například zprostředkovatelů za plnění zprostředkovávané smlouvy.
Úvod
Právo vlastnit majetek je jedním ze základních lidských práv.[1] Jeho nezbytnou součástí je právo spravovat vlastní majetek, vlastnické právo se vykonává při správě věci. Už na ústavní úrovni je přitom nutné si všimnout odlišných předpokladů stanovených pro podnikání. I právo podnikat je garantováno Listinou základních práv a svobod. Zákon však může stanovit podmínky podnikání. Práva na podnikání se lze dovolávat pouze v rozsahu provádějících zákonů,[2] navíc pro některé osoby může být právo podnikat omezeno.[3]
Listina základních práv a svobod naznačuje, že při řešení řady otázek bude nezbytné nalezení hranice mezi správou vlastního majetku a podnikáním.[4] Výkon řady funkcí je spojen s omezením hospodářské činnosti s výjimkou správy vlastního majetku.[5] V nava zující judikatuře se pak řeší ústavnost takových omezení[6] a kárná odpovědnost.[7] Samozřejmě to neznamená, že by vlastnické právo nemohlo být omezeno, s ohledem na sociální funkci vlastnického práva pak dokonce bezúplatně.[8] Zatímco však omezení vlastnického práva podléhá přísnému testu přiměřenosti, v případě práv hospodářských, tedy i práva podnikat, jde o test pouhé rozumnosti.[9]
V soukromém právu se lze ptát, zda cílem činnosti právnické osoby může být správa vlastního majetku,[10] respektive zda zde jsou důvody pro zrušení právnické osoby po zá[1]niku podnikatelského oprávnění.[11] Podobně, v kterých případech dochází k porušení zákazu podnikání některých právnických osob.[12] V souvislosti s rozvojem sdílené ekonomiky vyvstávají otázky rozlišení podnikání a pouhé správy vlastního majetku stále častěji i v oblasti závazkového práva.[13] Typickým případem je přenechání věci k užití jinému, zejména do nájmu, může se ale jednat i o založení obchodní společnosti, umožnění přepravy či výkonu jiné činnosti. V zahraničí bylo řešeno postavení dodavatelů elektrické energie ze solární elektrárny na nemovitosti.[14] Spotřebitel (uživatel služeb a zboží) – consumer se stává prosumer (poskytovatel zboží, ubytování, úklidových služeb atd.).[15] Taková činnost může znamenat, že poskytovatel služby již není spotřebitel, ale podnikatel.[16] Subjekt může porušit zákaz podnikání, typicky pro určitý druh právnické osoby. Postavení stran se může promítnout i při určení smluvního typu.[17] Charakter závazku se projevuje v pravidlech mezinárodního práva soukromého a procesního.[18] Má dopad do insolvenčního řízení. Z hlediska veřejného práva vyvstává otázka potřebnosti povolení pro takovou činnost, způsobu zdanění příjmů, placení místních poplatků či eventuálního postihu pro neoprávněné podnikání.[19]
Cílem tohoto článku je v první řadě pokus o vymezení základních kritérií odlišujících z pohledu soukromoprávního podnikání od pouhé správy vlastního majetku. Právní řád založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích.[20] Princip jednoty právního řádu neznamená však, že úprava je skutečně ve všech odvětvích práva shodná. Smysl a účel zákonné regulace nutně nevyžaduje, aby hranice mezi pouhou správou vlastního majetku a podnikáním byla pro všechny případy stejná. Zájem na nestranném a nezávislém rozhodování, spravedlivý daňový systém, požadavek odbornosti výkonu činnosti nebo ochrana slabší strany v soukromoprávních vztazích se mohou projevit v různé míře regulace a v různě nastavené hranici mezi podnikáním a pouhou správou vlastního majetku.[21] Na druhou stranu, také není pochyb, že by zde měla být snaha o jednotné pojetí, pokud zde nejsou zvláštní zřetelné a rozumné důvody pro odlišení.[22]
Po vymezení správy vlastního majetku (část 1.) se článek zaměří na hledání kritérií odlišujících podnikání od pouhé správy vlastního majetku (část 2.). V další části je obsažena analýza tradičních oblastí, kde ke kolizi dochází, nájem, účast v obchodní společnosti a zemědělská činnost (část 3.). Protože rozlišení není vždy jednoduché, obsahem článku je i krátké zamyšlení, jak se uvedenému problému do určité míry vyhnout (část 4.).
Úprava správy vlastního majetku v soukromém právu
Občanský zákoník nikde správu vlastního majetku nevymezuje, dokonce s ní ani výslovně nepočítá. Jestliže je ale předmětem úpravy správa cizího majetku (§ 1400 a násl. o. z.), je zřejmé, že zde musí být i správa vlastního majetku.[23]
Podobně obtížně se hledá vymezení správy vlastního majetku v judikatuře. Často se v této souvislosti cituje usnesení NS ČR ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 152/2007, podle něhož „správa vlastního majetku není podnikáním a nemůže proto být ani předmětem podnikání obchodní společnosti. Jde o činnost, jež je vlastní každé obchodní společnosti, neboť je nezbytná k jejímu řádnému fungování. Ke správě vlastního majetku není třeba žádného úředního povolení.“ Je tedy zřejmé, že správa vlastního majetku nevyžaduje úřední povolení, vykonává ji každý, když je třeba pro řádné fungování. Konkrétní kritéria pro rozlišení správy vlastního majetku a podnikání však nestanoví. Hlavně se však zdá z uvedeného rozhodnutí, že správa vlastního majetku nemůže podnikáním ani být.
Východiskem úvahy bude proto sémantický rozbor výrazu správa vlastního majetku. Majetek občanský zákoník vymezuje v § 495 o. z. jako soubor všeho, co osobě patří. Čelíme zde proto úplně stejnému problému, se kterým se potýkáme při výkladu § 1400 a násl. o. z., tj. úpravy správy cizího majetku. Majetek se v rámci této úpravy chápe šířeji tak, že zahrnuje i dluhy. Ve své podstatě jde tedy o správu jmění.[24] S ohledem na ustálenost spojení je proto dále v tomto širším významu pojem majetek užíván.
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 3, 2021. Pokračování článku dostupné zde.
[1] Srov. čl. 11 odst. 1 a 3 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „LZPS“).
[2] Srov. čl. 26 odst. 1, 2 a čl. 41 LZPS.
[4] Necháváme zde stranou skutečnost, že čl. 26 odst. 1 LZPS upravuje na témže místě i jinou hospodářskou činnost, kam někteří autoři řadí i správu a rozmnožování vlastního majetku (WINTR, J. In: WAGNEROVÁ, E. – ŠIMÍČEK, V. – LANGÁ[1]ŠEK, T. – POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, čl. 26).
[5] Srov. § 24 odst. 6 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, § 47 zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, § 85 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a statní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákono soudech a soudcích), § 16 odst. 4 a 5 zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, § 81 odst. 2 zák. č. 234/2014 Sb., o státní službě, § 4 zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů.
[6] Srov. nález ÚS ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/17.
[7] Srov. rozhodnutí NSS ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 15 Kse 4/2018.
[8] S odkazem na čl. 11 odst. 3 LZPS Ústavní soud připouští i omezení bez náhrady (nález ÚS ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 21/20, nález ÚS ze dne 21. 12. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 27/16). Limity podle čl. 11 odst. 4 LZPS se mají uplatnit pouze v případě, že jde o omezení, které vylučuje realizaci vlastnického práva buď zcela, nebo v rozsahu, který podstatnou měrou znemožňuje výkon vlastnického práva v některé z jeho složek.
[9] Zda se právní úprava nedotýká samotné existence hospodářského nebo sociálního práva nebo skutečné realizace jeho esenciálního obsahu (nález ÚS ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 21/20, odst. 61 an.).
[10] Např. nadace – srov. usnesení NS ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 413/2002 a RONOVSKÁ, K. Nadace (a trusty) v kontinentální Evropě – pohled funkcionální. Obchodněprávní revue. 2012, č. 7–8, s. 203. Naopak ve vztahu ke společnostem s ručením omezeným NS ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 152/2007.
[11] Ustanovení § 93 písm. a) zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) – dále jen „ZOK“ – explicitně stanoví, že ztráta podnikatelského oprávnění není důvodem pro zrušení obchodní korporace v případě, že předmětem její činnosti je i správa vlastního majetku nebo jiná nepodnikatelská činnost. Dovozuje se, že předmětem činnosti obchodní korporace může být i správa vlastního majetku (srov. usnesení VS v Praze ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 7 Cmo 125/2016).
[12] Např. spolku (§ 217 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), nadace (§ 307 o. z.), politické strany a hnutí podle § 17 odst. 2 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích.
[13] Podobný problém vzniká v souvislosti s rozvojem platforem při rozlišení podnikání a výkonu závislé práce (podrobněji in: DEVOLDER, B. (ed.). The Platform Economy. Unravelling the Legal Status of Online Intermediaries. Cambridge – Antwerp – Chicago: Intersentia, 2019, s. 187).
[14] BGH ze dne 5. 7. 2017, sp. zn. VIII ZR 147/16.
[15] BUSCH, A. The Rise of the Platform Economy: A New Challenge for EU Consumer Law? eu. 2016, č. 3, s. 4.
[16] To má význam pro možnost použití úpravy nepřiměřených ujednání. Možnost odstoupit od smlouvy uzavírané pomocí prostředků komunikace na dálku nebude přicházet v úvahu s ohledem na Airbnb zavazuje hostitele k výběru ze tří možností storna ze strany uživatele (od benevolentní po přísné).
[17] Např. obchodní zastoupení – obchodní zástupce musí být podnikatel (§ 2483 o. z.), zájezd – o zájezd se nejedná, jestli[1]že soubor služeb cestovního ruchu je poskytnutý podnikateli za účelem jeho dalšího podnikání, nebo jestliže nabídka a poskytnutí souboru služeb cestovního ruchu není podnikáním (§ 2548 o. z.).
[18] Podle čl. 6 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) a čl. 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
[19] Např. možnost oddlužení [§ 389 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – dále jen „ins. z.“].
[20] Srov. např. nález ÚS ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05, nález ÚS ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 741/06, nález ÚS ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17, odst. 49.
[21] Srov. rozhodnutí NSS ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 13 Kss 2/2020 – 146. Nešlo o hranici mezi pouhou správou vlastního majetku a podnikáním. Soud pojal správu vlastního majetku široce, včetně podnikání, a poměřoval ji s nepřípustnou jinou výdělečnou činností. Tu nedovodil, přestože soudce sám zřejmě podnikal podle § 420 odst. 1 o. z., byl držitel několika podnikatelských oprávnění i plátce DPH (nepřesně je citován § 420 odst. 2 o. z.).
[22] Nejde o problém jenom v ČR, podobně třeba v Německu. V daňovém právu byla hranice shledána v okamžiku, kdy podle celkového obrazu činnosti a s přihlédnutím k veřejnému mínění převažuje využívání aktiv formou jejich přerozdělování nad jejich užíváním ve smyslu získávání užitků z hodnot, které mají být zachovány (BFH ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. IV R 50/14, BFH ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. GrS 1/98). Podrobněji k daňovému rozlišení RITTER, F. Die Abgrenzung der privaten Vermögensverwaltung von der Gewerblichkeit bei Private Equity-Fonds. Wiesbaden: Springer Gebler, 2019.
[23] TICHÝ, L. In: ŠVESTKA, J. – DVOŘÁK, J. – FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1084.
[24] Stejně ve vztahu ke správě cizího majetku PIHERA, V. In: SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1153.
Diskuze k článku ()