Test nepoctivosti v předsmluvní odpovědnosti Zdroj: Fotolia

Test nepoctivosti v předsmluvní odpovědnosti

Výslovné zákonné zakotvení předsmluvní odpovědnosti vyvolalo potřebu zodpovězení mnoha otázek. „Koncentrace“ neurčitých právních pojmů v jediném odstavci značí, že pro použití § 1729 odst. 1 ObčZ bude stěžejní další výklad a budoucí soudní praxe.

Běla Lakomá

Běla Lakomá

Právnická fakulta UP v Olomouci

Běla Lakomá

Právnická fakulta UP v Olomouci

Pro naplnění skutkové podstaty musíme dovodit, že strany při jednání o smlouvě dospěly tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné a zároveň nepoctivost jednání té ze stran, která přes důvodné očekávání druhé strany jednání o smlouvě ukončí bez spravedlivého důvodu.

Jedná se o nutnou interpretaci práva, ať učiníme jakýkoli závěr o dovolenosti stran toto ustanovení smluvně vyloučit, neboť mnohdy tak strany neučiní. Jednající strany v podnikatelském prostředí častokrát na počátku nebo v průběhu kontraktačního procesu vynakládají nezanedbatelné finanční částky a zároveň nevyužijí právních služeb, aby byl právně ošetřen. Pokud v takovém okamžiku druhá strana ukončí jednání o smlouvě, nezbývá než hledat možnosti, aby těchto nákladů byly zbaveny.

Naznačený test se skládá z pěti hlavních otázek. Při nalézání odpovědí na položené otázky testu je jeho oporou objektivní právní princip poctivosti a důvěry, který „zohledňuje čestnost, poctivost, otevřenost, věrnost, např. obchodního či jiného zástupce, předvídatelnost druhým, zřetel na zájem druhého (pozornost, zohlednění, očekávání), spoleh na druhou stranu apod.“[1] a vyjadřuje přiměřenost a rozumnost.[2] Zároveň test skloubí zákonnou dikci § 1729 odst. 1 ObčZ, zásady soukromého práva a související instituty.

Předložený test si klade za cíl nalézt východiska soudního přezkumu, poodhalit úskalí a šanci na úspěch při uplatnění práva na náhradu škody mezi podnikateli.

1. Dospěly strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné?

Rozhodnou fází kontraktačního procesu je okamžik, kdy je vysoce pravděpodobné, že smlouva bude uzavřena. „Čím více se blíží vyjednávání smluvních stran k uzavření smlouvy, tím je možnost přerušení jednání omezenější.“[3] Obsah bývá zpravidla dohodnut před posledním krokem, se kterým spojuje strana svůj souhlas, a tímto krokem může být „dosažení požadované formy, doložení naplnění určitého předpokladu (doložení znaleckého posudku, finanční způsobilosti, kontrola provozu), splnění podmínky (absolvování zkoušky).“[4] Vysoká pravděpodobnost uzavření smlouvy se posuzuje materiálně[5] jako subjektivní náhled druhé strany podle poskytnutých informací protistranou. Z jednání a konkrétních sdělení stran musí být patrné připuštění a zároveň nezabránění omylu o vzniku takového právního jednání.

2. Vzbudila jedna ze stran důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy?

Důvodné očekávání musela vyvolat druhá „nepoctivá“ strana a musí mít původ v jejich projevech.[6] Formalita upozornění, zavedená praxe stran, obchodní zvyklosti a porušení informační povinnosti jsou směrodatnými pro možnost vzniku důvodného očekávání.

a) Byla upozornění čistě formálními?

Typickým případem je situace, kdy se podpis smlouvy druhé straně jeví pouze jako formalita.[7] V takové situaci musí být zkoumány a posouzeny formalita případných upozornění a včasné informování o překážkách bránících uzavření smlouvy, aby bylo zabráněno vzniku přesvědčení druhé strany v uzavření smlouvy.

b) Koresponduje důvodné očekávání se zavedenou praxí mezi stranami a s obchodními zvyklostmi?

Vznik důvodného očekávání může být dovozen poukazem na zavedenou praxi stran nebo na obchodní zvyklosti.

c) Porušila „nepoctivá“ strana svou informační povinnost?

Pokud strana neměla jistotu o své možnosti uzavřít smlouvu, posoudíme dodržení včasnosti informování o překážkách bránící uzavření smlouvy a zabránění vzniku omylu. Strana nesmí připustit, že se druhé straně uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné.

Strana musí včasně informovat druhou stranu o podmínkách, za kterých chce smlouvu uzavřít a o svých záměrech, pokud na ně chce v budoucnu odkazovat.[8] Informační povinnost může splnit výslovně či nepřímo, pokud to vyplývá a dá se dovodit z obsahu sdělení strany. Informační povinnost nevzniká, pokud strana informaci již má nebo musí mít a vědět o ní.[9]

Ke zproštění se povinnosti mít informaci pro druhou smluvní stranu, je kritériem nákladnost. Druhá strana pak nesmí jednat nedbale a informace si zajistit.[10] V situaci, kdy jedna ze stran uvedla, že obchodní společnost prosperuje, aniž by měla vědomost o opaku a následná finanční prověrka provedená druhou stranou ukáže opak pravdivosti informací, nebude jí to k tíži.[11]

3. Ukončila a včasně sdělila ukončení jednání o smlouvě jedna ze stran straně druhé?

Strana musí včasně sdělit ukončení jednání bez výslovného uvedení „spravedlivého“ důvodu.[12] Zákon ukončení jednání nespojuje s požadavkem sdělení bez zbytečného odkladu nebo v přiměřené lhůtě. Strana by měla ukončení sdělit[13] a nebýt nečinnou k naplnění principu poctivosti a v něm obsaženého přiměřeného výkonu svých práv a povinností. Není třeba se tolik zabývat formou sdělení[14] jako jejím obsahem a jasným objektivním dovozením ukončení jednání pro druhou stranu.[15]

4. Je důvod pro ukončení jednání „nepoctivé“ strany spravedlivým?

Spravedlivým důvodem je „(…) důvod, který mohla druhá smluvní strana při náležité obezřetnosti předvídat nebo o němž byla informována.“[16] Je to takový důvod, při jehož naplnění nemohla druhá strana očekávat uzavření smlouvy.[17] Druhá strana většinou nebude mít sama možnost, určit předem míru spravedlnosti důvodu pro budoucí soudní řízení a z toho může pramenit určitá nejistota.

Spravedlivým důvodem jsou i subjektivní důvody. U větších právnických osob jimi mohou být námitky určitých orgánů této osoby, námitky zaměstnanců, odborů apod.“[18] Zároveň závěr o poctivosti jednání z takového důvodu podléhá objektivnímu posouzení s přihlédnutím k uznaným pravidlům slušnosti a čestnosti, jako subjektivního prvku úmyslu posuzovaného.[19] Tato konstrukce jde ruku v ruce s koncepčním příklonem občanského zákoníku k objektivizujícímu vnímání subjektivních stavů a tudíž i předvídatelnosti.[20]

Úsudek, zda je důvod spravedlivý, mohou ovlivnit jak zavedená praxe stran, tak obchodní zvyklosti a je třeba se s nimi vypořádat. Pozornosti dále nesmí uniknout původ důvodu ukončení jednání a porušení informační povinnosti.

a) Koresponduje důvod se zavedenou praxí mezi stranami a obchodními zvyklostmi?

O spravedlivý důvod nepůjde, pokud strana nebude chtít zařadit do smlouvy rozhodčí doložku, přitom z obchodních zvyklostí plyne existence rozhodčích doložek ve smlouvách.[21] Poukázání na zavedenou praxi stran nebo obchodní zvyklosti může být úspěšné pro vyvrácení spravedlivého důvodu.

b) Má důvod původ na druhé straně? A pokud důvod nemá původ na druhé straně, porušila „nepoctivá“ strana v tomto ohledu informační povinnost?

Havel rozděluje ukončení jednání na překvapivé a jednostranné a proti tomu mající původ v jednání druhého smluvního partnera. S překvapivostí a nečekaností spojuje nepoctivost.[22] S ohledem na související institut omylu je třeba zkoumat podíl obou stran na ukončení jednání a přičitatelnost jedné ze stran.

Důvod mající původ v jednání druhé strany, vždy bude spravedlivým. Příkladem je uvedení výrazně zkreslujícího rozhodujícího ukazatele.[23] Stejně tak, pokud důvod pramení z hospodářské situace protistrany.[24] Pokud důvod nemá objektivně původ v jednání druhé strany, pak splněním informační povinnosti může být spravedlivým důvodem i naděje na jinou výhodnější smlouvu.[25]

5. Pokud je důvod ekonomický, je dostatečným?

Strany v podnikatelském prostředí sledují své hospodářské zájmy a dosažení zisku. Ekonomický důvod bude většinou spravedlivým s nutnými výjimkami, jako například pouhá ekonomická nevýhodnost smlouvy. Hulmák k důvodům uvádí, že „(j)ako nedostatečné se většinou považují neekonomické důvody.“[26] Neekonomickým důvodem může být důvod, který bude mít původ v jednání druhé smluvní strany. Příkladem může být zjištění nedostatků kvality zboží, či jiné zjištění zatajení, zkreslení informací nebo podvodu druhou stranou.[27]

Aplikace dosavadní judikatury

Předsmluvní odpovědnost byla dovozena judikaturou bez pozitivního vyjádření v zákoně dvěma předpoklady. Prvním je dobrá víra druhé strany v uzavření smlouvy, druhým je ukončení jednání o uzavření smlouvy bez legitimního důvodu.[28]

V rozhodnutí NS[29] vydaném po nabytí účinnosti ObčZ byl vylíčen zajímavý skutkový stav. Žalovaná nejdříve vyrozuměla žalobkyni o výběru její nejvhodnější nabídky a žalobkyně nakoupila pro účely budoucího plnění veřejné zakázky elektřinu. Následně bylo za necelé tři měsíce zadávací řízení žalovanou stranou zrušeno.

Z takto vylíčeného skutkového stavu je vyvoláno důvodné přesvědčení druhé strany v uzavření smlouvy a uzavření smlouvy se jeví jako vysoce pravděpodobné.

NS[30] vzal v potaz skutečnost, že žalobkyně nepředložila zadavateli nabídku, která odpovídala zadávací dokumentaci, což žalobkyně věděla nebo musela vědět. Uvedením výrazně zkreslujícího rozhodujícího ukazatele strana sama zapříčinila svým jednáním nesplnění kontraktační povinnosti.

Přestože rozhodnutí výslovně ve svém úvodu dovozuje použití dosavadních právních předpisů[31] a dále popisuje vývoj judikatury k dané otázce a nutnost naplnění dvou předpokladů vzniku předsmluvní odpovědnosti, na svém konci již posuzuje spravedlivý důvod. Z čehož dovozuji, že legitimní důvod směšuje se spravedlivým a bez výslovné zmínky nebo vysvětlení ho považuje za spravedlivý.

Z dosavadní judikatury jsou použitelné zejména skutkové okolnosti případů.

Závěr

Častým argumentem pro vznik předsmluvní odpovědnosti je výše vynaložených nákladů jednou ze stran.[32] Přesto pro posouzení vzniku předsmluvní odpovědnosti podle § 1729 odst. 1 ObčZ je dobré se držet výše naznačeného testu, protože předkládá odpověď na otázku, čím se zabývat při aplikaci na konkrétní situaci.

Článek se v rámci Akademie odborného psaní, pořádané mezinárodní advokátní kanceláří White & Case a odborným portálem Právní prostor.cz, umístil na druhém místě.


[1] TELEC, I. Poctivost a důvěra, dobrá víra, dobré mravy, veřejná morálka a veřejný pořádek. Právní rozhledy, 2011, roč. 19, č. 1, s. 2.

[2] TÉGL, P. K úpravě dobré víry v návrhu nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie, 2011, č. 1-2, s. 35.

[3] HULMÁK, M. Předsmluvní odpovědnost. Právní praxe, 2001, č. 1-2, s. 122.

[4] Viz HULMÁK, M. In HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 60.

[5] PELIKÁNOVÁ, I, PELIKÁN, R. In ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 25.

[6] Viz HULMÁK, M. Občanský zákoník V…, s. 61.

[7] PELIKÁNOVÁ, PELIKÁN: Občanský zákoník…, s. 25.

[8] Když v Usnesení NS ČR ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2863/2012, vzal NS v úvahu i počáteční prohlášení a průběh kontraktačního procesu.

[9] HULMÁK, M, VLČEK, K. Obecná informační povinnost při sjednávání smlouvy – 1. část, Právní rozhledy, 2012, č. 17, s. 602.

[10] HULMÁK, M. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 157.

[11] Analogicky aplikuji situaci oboustranného omylu, při kterém lze namítat relativní neplatnost ve fázi uzavřené smlouvy. Není důvod v předsmluvním stádiu pochybovat o spravedlivém důvodu.

[12] HULMÁK: Občanský zákoník V…, s. 61.

[13] S ohledem na domněnku 2 měsíců k uplatnění práva při změně okolností v § 1766 odst. 2 ObčZ.

[14] Snad jen jako důkaznímu prostředku pro případné soudní řízení.

[15] V opačném případě analyzovat vztah jiných institutů, například argument jednáním ve shodě s nabídkou dle § 1744 ObčZ.

[16] PELIKÁNOVÁ, PELIKÁN: Občanský zákoník…, s. 25.

[17] HULMÁK: Občanský zákoník V…, s. 61.

[18] PELIKÁNOVÁ, PELIKÁN: Občanský zákoník…, s. 25.

[19] PELIKÁNOVÁ, PELIKÁN: Občanský zákoník…, s. 22.

[20] MELZER, F., CSACH, K. In MELZER, F., TÉGL, P. et al. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 94.

[21] Stejně jako při přijetí nabídky, která podstatně nemění nabídku druhé strany. Viz HULMÁK, M. Uzavírání smluv podle nového občanského zákoníku, Právní rozhledy, 2012, č. 1, s. 28.

[22] HAVEL: Občanské právo…, s. 94.

[23] Rozsudek NS ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5233/2014 (viz aplikace dosavadní judikatury).

[24] DOBEŠ, P. K odpovědnosti za škodu v předsmluvním stadiu de lege lata, Právní rozhledy, 2009, č. 20, s. 721.

[25] PELIKÁNOVÁ, PELIKÁN: Občanský zákoník…, s. 25.

[26] HULMÁK: Předsmluvní odpovědnost V…, s. 122.

[27] HAVEL, B. In ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 94.

[28] Rozsudek OS v Plzni ze dne 11. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004.

[29] Rozsudek NS ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5233/2014.

[30] Tamtéž.

[31] § 3079 odst. 1 ObčZ.

[32] Zákonná dikce s ní nepočítá. Naopak je tomu u právní úpravy slibu daru. Srov. § 2056 ObčZ.

informační povinnost Akademie odborného psaní předsmluvní odpovědnost

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze