Předchozí část článku naleznete zde.
Mělo by se tak stát na základě pravomocného autoritativního rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného například v rámci exekučního řízení[1] či řízení trestního[2], případně ve správním řízení vedeném na základě zvláštního zákona. V případě posledně zmiňovaném, na který se blíže zaměřím v předkládaném článku, mám na mysli vyvlastňovací řízení dle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o vyvlastnění“).
Vyvlastnění za účelem zřízení přístupu k nemovité věci
Oproti případům uvedeným shora se lze setkat ještě s poměrně komplikovanější situací, a to pokud o vyvlastnění (například sousedního pozemku) žádá vyvlastňovací úřad vlastník nemovité věci z důvodu, že k jemu vlastněné nemovité věci nemá právně zajištěn adekvátní přístup.
Analogicky jako v předchozím případě i vyvlastnění za účelem zřízení přístupu k nepřístupné nemovité věci má oporu v lex specialis, a to konkrétně v ustanovení § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Předně se nabízí logická otázka, zda vůbec je možné uvažovat o tom, že by takovéto vyvlastnění (například věcného břemene cesty) mohlo být ve veřejném zájmu, pokud o něj žádá pouze jediná fyzická osoba (případně skupina těchto osob), která bude mít na případné kladné rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu o vyvlastnění nepochybně enormní soukromý zájem. I přesto, že Nejvyšší soud již v odůvodnění jednoho ze svých rozhodnutí uvedl, že ve veřejném zájmu může být například zřízení nezbytného přístupu ke stavbě zbudované na základě stavebního povolení,[3] vyvlastňovací úřad bude mít v takovémto případě velice nelehký úkol objektivně posoudit tvrzenou existenci veřejného zájmu.
Dále je ve vztahu k vyvlastnění za účelem zajištění přístupu k nemovité věci třeba zmínit zákonný požadavek nezbytnosti takového řešení; přičemž tato nezbytnost je projevem subsidiární povahy vyvlastnění. Pokud vyvlastňovací úřad zjistí, že je právně možné zamýšleného záměru uvedeného v žádosti o vyvlastnění dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem[4], nemůže o této žádosti vydat kladné správní rozhodnutí, aniž by tím neporušil zákon. Nejvyšší správní soud v nedávném rozhodnutí dokonce judikoval, že z čl. 4 odst. 4 Listiny lze dovodit též subsidiaritu vyvlastnění v ústavněprávní rovině;[5] tím spíše by měl správní orgán věnovat zmiňované podmínce vyvlastnění důkladnou pozornost.
Nepochybně lze za tento „jiný způsob“ považovat (v případě vyvlastnění za účelem zřízení přístupu k nemovité věci) i možnost domáhat se zřízení nezbytné cesty ve smyslu ustanovení § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Podle mého názoru by se tak správní orgán v takovýchto případech, pokud lze o zřízení nezbytné cesty alespoň uvažovat, měl ze zákona zabývat tím, zda jsou pro povolení nezbytné cesty dle právě citovaného právního předpisu splněny zákonné podmínky; byť je třeba si uvědomit, že tato soukromoprávní cesta k zajištění nezbytného přístupu k nemovité věci nebude v praxi použitelná ve všech případech, ve kterých by bylo možné aplikovat zákon o vyvlastnění.[6]
Opět tak bude na správním orgánu, aby objektivně vyhodnotil, zda si účastník vyvlastňovacího řízení na straně žadatele o vyvlastnění pouze „neusnadňuje“ svoji situaci tím, že se obrátil na správní orgán, a to v případě, kdy by bylo možné práva k pozemku získat jiným způsobem – a to prostřednictvím podání žaloby k civilnímu soudu, v jejímž petitu by byl obsažen požadavek na zřízení nezbytné cesty.
Závěr
Vlastnické právo není absolutně nedotknutelné; právní úprava vyvlastnění reprezentuje jeden z možných zásahů do ústavně garantovaného základní práva; z tohoto důvodu je logické (a současně žádoucí), že ústavodárce zmiňovanou ingerenci do vlastnického práva ohraničuje třemi základními podmínkami, které jsou pak rozvíjeny i předpoklady zákonnými. Pro kladné rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu o žádosti o vyvlastnění musí být veškeré zákonné i ústavní podmínky splněny kumulativně. Byť má veřejnost vyvlastnění spojeno zejména se státem, který bývá většinou i tím, kdo stojí na straně vyvlastnitele (respektive jeho příslušná organizační složka), je nepochybné, že vyvlastnění lze provést i na návrh a v zájmu soukromé osoby, lhostejno, zda se jedná o osobu fyzickou či právnickou.
Veřejný zájem na vyvlastnění je třeba posuzovat vždy v konkrétním vyvlastňovacím řízení. Úloha správního orgánu ve vztahu ke zjištění, zda je splněna tato podmínka zakotvená v Listině, je o to důležitější, pokud je expropriantem osoba soukromého práva, která bude mít na vyvlastnění současně i soukromý zájem, který vždy nemusí být i zájmem veřejným.
Zákonodárce v některých případech explicitně předpokládá zahajování vyvlastňovacích řízení; z tohoto důvodu jsou ve vybraných zvláštních zákonech zakotveny právní normy, které blíže konkretizují účel vyvlastnění nemovité věci. S ohledem na požadavek subsidiarity vyvlastnění je však nutné v konkrétním případě posuzovat, zda požadovaného účelu není možné dosáhnout jinými, méně invazivními právními prostředky než vydáním autoritativního rozhodnutí o odnětí (či omezení) vlastnického práva.
Osobně jsem přesvědčen, že správní orgány by měly k samotné otázce vyvlastnění (ať již v zájmu osoby veřejného práva či osoby soukromé) přistupovat maximálně zdrženlivě, a to s vědomím, že svým rozhodnutím mohou zasáhnout do jednoho ze základních práv zakotvených v Listině.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2021.
[1] Na základě usnesení o udělení příklepu dle ustanovení § 338x zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 66.
[3] Usnesení nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011.
[4] Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů. § 3 odst. 1.
[5] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66.
[6] FRUMAROVÁ, K., GRYGAR, T. Aplikační problémy zákonných podmínek vyvlastnění. Právní rozhledy, 2020, č. 15–16, s. 515–522.
Diskuze k článku ()