Příslušná novelizace ZOK byla provedena zákonem č. 33/2020 Sb. a bude účinná od 1. 1. 2021. Konkrétně pojednáme v souvislostech o novém znění ustanovení § 66 ZOK.
Obecně
Podle důvodové zprávy k zákonu č. 33/2020 Sb. má nová úprava v § 66 ZOK za cíl mj. odstranit rozdíly mezi jednotlivými skutkovými podstatami tzv. úpadkových deliktů, výkladové nejasnosti a duplicity, což má přispět k předcházení výkladovým problémům a ke zjednodušení aplikace dané právní úpravy. Navrhované změny právní úpravy též oficiálně sledují současné evropské legislativní trendy, které směřují k mírnějšímu postihu osob, které selhaly v souvislosti s podnikatelskou činností. [1] Nové znění § 66 ZOK nahrazuje původní úpravu obsaženou ve stávajícím znění § 62 a § 68 ZOK, tedy povinnost členů orgánů obchodní korporace (s výjimkou členů nejvyšších orgánů kapitálových společností a družstev) vydat na výzvu insolvenčního správce plnění ze smluv o výkonu funkce za období dvou let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku a zákonné ručení členů statutárních orgánů za dluhy obchodní korporace v úpadku, obojí v případě naplnění poměrně různorodě nadefinovaných skutkových podstat porušení jejich povinností souvisejících s (následným) úpadkem dané obchodní korporace.
Jednotné řízení o úpadkových deliktech členů orgánů
Smyslem nového ustanovení § 66 ZOK je sjednocení hmotněprávních předpokladů i procesních režimů stanovení povinnosti členů statutárních orgánů obchodní korporace vydat plnění ze smlouvy o výkonu funkce a o jejich ručení za dluhy obchodní korporace v úpadku, resp. nově povinnosti vydat do majetkové podstaty obchodní korporace plnění až do výše rozdílu mezi jejím majetkem a souhrnem jejích dluhů, a to podle míry přispění členů statutárních orgánů k jejímu úpadku. Tyto dvě záležitosti bude nově možné řešit v rámci jediného společného řízení u insolvenčního soudu, které bude incidenčním sporem podle § 159 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Otázka, zda členové statutárního orgánu přispěli porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace, bude řešena přímo v jeho rámci.
Řízení je koncipováno jako návrhové, přičemž aktivně legitimován k podání návrhu (žaloby) bude výlučně insolvenční správce obchodní korporace v úpadku, a to buď podle svého uvážení, nebo povinně dle závazného rozhodnutí věřitelského výboru. Na co je však třeba v této souvislosti pamatovat, je fakt, že o povinnosti vydat plnění ze smlouvy o výkonu funkce bude moci soud rozhodnout jedině tehdy, pokud insolvenční návrh nepodal sám dlužník-budoucí úpadce.
Otázka nákladů řízení je upravena po vzoru ustanovení § 239 odst. 2 insolvenčního zákona, tj. platí, že budou hrazeny z majetkové podstaty a není-li tam dostatek majetku, pak ze zálohy poskytnuté věřiteli, kdy v případě procesního úspěchu se nárok věřitelů na vrácení zálohy stane pohledávkou za majetkovou podstatou.
Zmínit je dále třeba výslovné propojení řízení s novou právní úpravou vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce. Insolvenční soud bude mít povinnost oznámit své rozhodnutí o diskutované žalobě soudu, který je oprávněn rozhodovat o vyloučení žalovaného člena statutárního orgánu z výkonu funkce člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní korporace dle nově definovaných pravidel v ustanoveních § 63 až § 65 ZOK.
Právní předpoklady pro vznik povinností člena statutárního orgánu
Jak bylo výše naznačeno, nová právní úprava sjednocuje režim různých skutkových podstat tzv. úpadkových deliktů, tj. zjednodušeně aktivního přivození úpadku a jeho neodvracení neopodstatněnou pasivitou, kdy člen statutárního orgánu neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné za účelem odvrácení úpadku, vykonával funkci způsobem, který vedl k úpadku a/nebo jeho dosavadní jednání zřejmě přispělo k úpadku.
Porušením povinností člena statutárního orgánu je dle důvodové zprávy k zákonu č. 33/2020 Sb. třeba rozumět především porušení povinnosti spravovat záležitosti obchodní korporace, případně povinnosti k obchodnímu vedení závodu [2] a nevyhovění standardu výkonu funkce kladeného na členy volených orgánu s péčí řádného hospodáře. [3] V této souvislosti nelze nezmínit ustanovení § 52 odst. 2 ZOK o obrácení důkazního břemene v neprospěch dotčeného člena statutárního orgánu.
Podle současné úpravy v § 62 ZOK je povinnost člena statutárního orgánu vydat prospěch ze smlouvy o výkonu funkce fakticky automatická a případné soudní rozhodnutí o této povinnosti je tak pouze deklaratorní. Totéž platí o zákonném ručení za dluhy obchodní korporace dle stávajícího znění § 68 odst. 1 ZOK. To se však s účinností diskutovaného novelizovaného znění § 66 ZOK změní a vznik obou případných povinností člena statutárního orgánu úpadce (vydat prospěch ze smlouvy o výkonu funkce, resp. vydat do majetkové podstaty plnění představující rozdíl mezi majetkem a dluhy úpadce) bude navázán až na pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu.
Mění se dále okamžik, od jakého se bude počítat období dvou let, za které jsou členové statutárního orgánu povinni vydat prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce (popř. i jiný prospěch obdržený od obchodní korporace). Dosud se toto období počítá od právní moci rozhodnutí o úpadku, což ale dává možnost členům statutárního orgánu obstruovat pravomocné rozhodnutí o úpadku právě pouze z toho důvodu, aby nebyli povinni vydat platby za období před úpadkem obchodní korporace. Počátek uvedené lhůty tedy bude nově navázán už na okamžik zahájení insolvenčního řízení.
Velký posun oproti stávající právní úpravě představuje změna poměrně problematického zákonného ručení člena statutárního orgánu za dluhy obchodní korporace na povinnost „dorovnat“ rozdíl mezi majetkem a dluhy obchodní korporace formou výplaty odpovídajícího plnění do majetkové podstaty. Je na místě připomenout, že za současné právní úpravy případnou neochotu člena statutárního orgánu z titulu zákonného ručení za dluhy obchodní korporace tyto dluhy uhradit je třeba řešit klasickým soudním řízením, které však není incidenčním sporem a nebrání tedy skončení insolvenčního řízení. To ovšem v případě řešení úpadku obchodní korporace konkursem znamená, že konkurs skončí a obchodní korporace následně zanikne dříve, než bude skončeno řízení o žalobě na plnění proti ručiteli, což má za následek zánik dluhu samotného a s ním i jeho zajištění vč. ručení. Věřiteli, který investoval do sporu se zákonným ručitelem, tak reálně hrozí, že se nedomůže ničeho, i když splní všechny předpoklady pro procesní úspěch v řízení o žalobě na plnění proti ručiteli.
Princip poměrného uspokojení věřitelů členem statutárního orgánu dlužníka
Zákonodárci se stávající právní úprava zákonného ručení člena statutárního orgánu za dluhy obchodní korporace v úpadku, obsažená v § 68 ZOK, jeví v rozporu s účelem insolvenčního řízení, a dokonce též jako příliš tvrdá vůči členům statutárních orgánů, což má nová právní úprava údajně vyřešit.
Zatímco s prvním jmenovaným názorem a řešením zákonodárce lze principiálně souhlasit, druhý názor o zmírnění tvrdosti právní úpravy vůči členům statutárních orgánů je přinejmenším sporný, jak bude dále rozvedeno.
Současná právní úprava v § 68 ZOK bezesporu nerespektuje princip poměrného uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení (par conditio creditorum, známý též jako princip pari passu), neboť výše zmíněné zákonné ručení člena statutárního orgánu za dluhy obchodní korporace v úpadku je sice upraveno neadresně a platí tedy vůči všem věřitelům obchodní korporace stejně, avšak je na každém jednotlivém věřiteli, aby svůj nárok vůči členovi statutárního orgánu uplatnil individuálně a uspokojení pohledávek věřitelů ručitelem tak není jakkoli časově ani množstevně regulováno. Navíc, předpokladem pro uspokojení pohledávky ručitelem dokonce není ani její přihlášení věřitelem do insolvenčního řízení.
Doba i míra uspokojení jednotlivých věřitelů členem statutárního orgánu jako ručitelem se tak mohou výrazně lišit, a to nejen podle aktuálního stavu majetku člena statutárního orgánu, nýbrž i podle jeho osobních preferencí. Jinými slovy, záleží na členovi statutárního orgánu, kterým věřitelům z titulu zákonného ručení dluh dobrovolně splní a kterým nikoliv, navíc v případě nedobrovolného splnění bude čas a míra uspokojení záležet na dalších více či méně ovlivnitelných faktorech typu rychlosti soudního řízení, solventnosti člena statutárního orgánu či efektivitě vymáhání soudního rozhodnutí.
Řešením má být nové znění ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) ZOK, které představuje (neskrývané) převzetí institutu tzv. žaloby na doplnění pasiv z francouzského obchodního práva.
Podstatou tohoto institutu je, že členům statutárního orgánu může být na základě žaloby soudem stanovena povinnost doplnit majetkovou podstatu úpadce vlastními prostředky, neplní-li řádně své povinnosti vyplývající jim z jejich postavení. Tímto bude skutečně zaveden princip pari passu i ve vztahu k nynějšímu zákonnému ručiteli za dluhy obchodní korporace v úpadku a lze tedy potvrdit, že zákonodárce svého deklarovaného dílčího cíle dosáhne.
Naopak, k avizovanému odstranění přílišné tvrdosti stávající právní úpravy ve vztahu k odpovědnosti členů statutárních orgánů za dluhy obchodní korporace v úpadku nová právní úprava § 66 ZOK podle našeho názoru patrně spíše nepovede.
Je sice pravdou, že oproti stávající právní úpravě nebude člen statutárního orgánu (za splnění zákonných předpokladů) ručit za celé dluhy úpadce, nýbrž bude povinen v nejhorším případě „jen“ dorovnat rozdíl mezi aktivy a pasivy úpadce, rozhodne-li tak insolvenční soud.
V praxi však podle našeho názoru bude nová právní úprava pro členy statutárních orgánů obchodních korporací v úpadku obecně daleko nepříjemnější než ta stávající, a to z jednoduchého důvodu – zákonná možnost postupu proti členům statutárních orgánů by mohla být daleko více využívána, neboť:
- zákonné předpoklady pro stanovení povinnosti členovi statutárního orgánu poskytnout do majetkové podstaty úpadce plnění budou výrazně širší než pro zákonné ručení člena statutárního orgánu za dluhy úpadce;
- bude se jednat o incidenční spor a z jeho podstaty je jasné, že insolvenční řízení nebude moci být ukončeno před jeho vyřízením;
- insolvenční správci budou motivováni podávat žaloby proti členům statutárních orgánů úpadců už jen z důvodu naděje na lepší výtěžnost konkursu, kdy rizika procesního neúspěchu budou z finančního hlediska zanedbatelná oproti velkým výhodám v případě úspěchu;
- řízení se bude týkat všech přihlášených pohledávek, tj. i pohledávek věřitelů, kteří by jinak zůstali vůči členům statutárních orgánů úpadce zcela pasivní, přičemž takových je (a bude) v praxi naprostá většina.
Velkou výzvou pro praxi však bude určení (maximální) výše plnění člena statutárního orgánu, které by měl poskytnout do majetkové podstaty úpadce.
Jak bylo výše uvedeno, nová zákonná úprava počítá s tím, že by členovi statutárního orgánu mohla být stanovena nejvýše povinnost dorovnat rozdíl mezi aktivy a pasivy úpadce, avšak zároveň není jakkoli specifikováno, jak se má tento rozdíl určit, k jakému okamžiku ani z čeho má při jeho stanovení být vycházeno (např. účetní vs. tržní hodnota majetku úpadce, dobytnost pohledávek úpadce aj.). Bez provedení dalších změn zákonné úpravy v tomto smyslu jednak nebude fakticky možné rozhodnout o povinnosti člena statutárního orgánu doplnit majetkovou podstatu úpadce dříve než na úplném konci insolvenčního řízení, kdy bude znám konečný stav majetkové podstaty úpadce, navíc s rizikem potenciálně velice složitých dílčích sporů o stanovení maximální výše povinnosti k plnění člena statutárního orgánu. [4] Lze tedy bohužel očekávat další nemalé průtahy v insolvenčním řízení.
Závěr
Nadcházející změna ve zvláštních povinnostech člena statutárního orgánu při úpadku obchodní korporace pravděpodobně v praxi nepovede k mírnějšímu postihu členů statutárních orgánů, kteří v souvislosti s podnikatelskou činností obchodní korporace selhali.
Očekáváme naopak, že se postup vůči členům statutárních orgánů ze strany insolvenčních správců a přihlášených věřitelů stane v praxi mnohem snadnějším, častějším a bohužel i spekulativnějším.
K plnění povinností vyplývajících ze členství ve statutárních orgánech bude třeba přistupovat s o to větší pečlivostí a riziko insolvenčního řízení má potenciál stát se skutečným pověstným strašákem pro členy statutárních orgánů, kterým doporučujeme důsledně sledovat veškeré své povinnosti plynoucí pro ně z titulu výkonu funkce člena orgánu.
[1] Srov. např. návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o rámcích pro preventivní restrukturalizaci, druhé šanci a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice 2013/30/EU, s označením COM(2016) 723 final, 2016/0359 (COD). Z textu návrhu směrnice: „Aby se podpořilo podnikání, neměli by být podnikatelé a manažeři společností stigmatizováni, když selže jejich poctivé podnikatelské úsilí. […] Usnadnění druhé šance pro podnikatele zabraňuje jejich vyloučení z trhu práce a umožňuje jim znovu zahájit podnikání, přičemž se mohou poučit se z předchozích zkušeností.“
[2] K tomu blíže viz ustanovení § 159 odst. 3 občanského zákoníku.
[3] Na tomto místě pokládáme za vhodné speciálně upozornit na skutečnost, která již může být pozornému čtenáři zřejmá jak z textu novelizovaných ustanovení ZOK, tak i z předchozího textu tohoto článku, a to fakt, že se zvláštní povinnosti při úpadku obchodní korporace, zde konkrétně povinnost vydat plnění ze smlouvy o výkonu funkce, budou nově vztahovat výlučně na členy statutárního orgánu, a to současné i bývalé, popř. i faktické, viz nové znění § 69 odst. 2 ZOK.
[4] V důvodové zprávě se navíc nachází velmi odvážné tvrzení navrhovatele zákona, že povinnost člena statutárního orgánu je v podstatě zvláštním druhem odpovědnosti za škodu, tudíž bude v praxi třeba aplikovat § 2915 a násl. občanského zákoníku. To by mělo znamenat, že bude-li daná povinnost uložena více členům statutárního orgánu, budou zpravidla zavázáni společně a nerozdílně. Podle našeho názoru však novelizované znění § 66 ZOK nic takového nepředpokládá a výše povinnosti jednotlivých členů statutárního orgánu budou muset být určovány striktně individualizovaně.
Diskuze k článku ()