Duchovní péče v ozbrojených silách jako služba náboženských společenství veřejnosti

Pokud jde o obecné uvedení do problematiky duchovní péče v ozbrojených silách a ve prospěch policejních a hasičských sborů, odkazuji na učebnici Konfesní právo, kterou jsme s docentem Zábojem Horákem vydali v roce 2015, zvláště na kapitolu Právo vykonávat náboženskou víru v institucích omezujících volnost pohybu,[1] na kapitolu Náboženství a ozbrojené síly a na kapitolu Náboženství a posttraumatická péče o oběti trestných činů a katastrof.[2] 

Duchovní péče poskytovaná vně náboženských společenství bývá v posledních letech označována jako kategoriální pastorace a je považována za důležitou součást služby náboženských společenství veřejnosti. Jde více než kdy jindy v minulosti o vykročení náboženských společenství ven, mimo vlastní struktury. Naplňuje se jí 

• právní zajištění náboženské svobody věřících, a to individuální i kolektivní, za okolností, ať se octnou kdekoliv, tedy i v naprosto cizím prostředí, které nemusí jejich duchovní směřování a potřeby vůbec chápat,
• ale i právní zajištění neméně závažné služby církví věřícím i nevěřícím, kterou je služba přítomností a nasloucháním všem, kdo ve veřejných institucích tuto službu potřebují a projeví o ni zájem, včetně těch, kdo k žádnému náboženskému společenství nepřísluší. 

Podrobněji je o kategoriální pastoraci, její definici a významu, pojednáno v příspěvku o vězeňském kaplanství jako službě církve veřejnosti, který jsem loni na zdejší konferenci přednesl a který byl péčí editora Jaroslava Benáka vydán ve sborníku Církev a stát.[3] 

Rád bych na tomto místě opět zdůraznil, že jde o vnější kategoriální pastoraci, na rozdíl od vnitřní kategoriální pastorace, kterou poskytují náboženská společenství pro určené kategorie osob ve svých vlastních strukturách a institucích, jako je např. péče o mládež, příprava snoubenců na manželství a péče o novomanžele, péče věnovaná tělesně i duševně postiženým, rozvedeným, imigrantům, seniorům a tak podobně. 

Dovolte ještě jedno doplnění: setkáváme se v poslední době též s termínem sektorální pastorace. Kategoriální pastorace nebo sektorální pastorace? Toť otázka, který z obou výrazů je srozumitelnější. Myslím, že bez dalšího výkladu není srozumitelný ani jeden z nich. Ale to je osud všech odborných termínů. Vždy nezbývá nic, než je vysvětlovat tak dlouho, dokud se nevžijí. Duchovní péče v ozbrojených silách jako služba náboženských společenství veřejnosti.

Sám se namísto použití termínů kategoriální pastorace nebo sektorální pastorace přikláním spíše k užívání termínu Duchovní péče ve veřejných institucích a ve spolupráci s nimi, či jak se ve zkrácené formě v angličtině uvádí: Spiritual Care in Public Institutions. Tento termín byl úspěšně užíván organizátory i přednášejícími na několika mezinárodních konfesněprávních konferencích. 

Šlo především o konferenci, kterou uspořádalo Evropské konsorcium pro výzkum vztahu církve a státu (The European Consortium for Church and State Research) v roce 2016 v lázeňském městě Jūrmala v Lotyšsku. 

Dokonce i česká Společnost pro církevní právo k zavedení pojmu „Duchovní péče ve veřejných institucích“ přispěla zorganizováním mezinárodní konference, která se konala ve dnech 13. až 15. června 2019 na právnické fakultě v Praze jako Čtvrté pražské rozhovory o vztahu církví a státu.[4]  

Ta se uskutečnila za aktivní účasti zástupců vědy konfesního práva z devíti zemí západní a střední Evropy. Kolektivní monografie složená z příspěvků všech aktivních účastníků uvedené konference byla již připravena a bude publikována anglicky pod názvem Spiritual Care in Public Institutions in Europe v nakladatelství Berliner Wissenschaftsverlag v Berlíně. 

Duchovní péče v ozbrojených silách 

K zajištění duchovní péče v ozbrojených silách se přistupovalo po roce 1990 v Československu a ještě i po roce 1993 v samostatné České republice[5] nějakou dobu trochu rozpačitě především ze strany náboženských společenství.

To si lze snadno vysvětlit. Předcházejících čtyřicet let byla zejména mladá generace vystavena soustavnému ateizačnímu tlaku, který byl uplatňován především ve školách a internátech, v mládežnických organizacích a v médiích, a byl cíleně součástí výchovného procesu během povinné dvouleté základní vojenské služby v armádě komunistického státu. 

Také jsem jí prošel hned po absolvování právnické fakulty v roce 1962. V těch letech jsme my právníci, ale také filozofové a ekonomové, zkrátka absolventi humanitních oborů, měli povinnou dvouletou základní vojenskou službu, na rozdíl od jiných vysokoškoláků, kteří měli při studiu vojenskou katedru a chodili na vojnu jen na jeden rok. 

Příslušníci důstojnického sboru, kteří byli našimi veliteli v armádě a plnili či měli plnit ve vztahu k mnoha mladým mužům povolaných do základní služby po dobu jejího trvání společenskou funkci náhradních „tatínků“, byli sami vychováni v přísném ateismu. 

Hlavními a nejtvrdšími hlasateli ateismu, lze říci kněžími ateismu, byli nepříliš oblíbení političtí vedoucí jednotek, zřízení podle sovětského vzoru. Říkalo se jim podle ruského vzoru politruci.[6]  

Nelze se divit, že vliv věřících v rekonstruované armádě nového demokratického státu byl nulový; či jak ve svém interview pro Revue církevního práva řekl kapitán v záloze Jakub Holík, dnešní generální vikář plzeňské diecéze: „Vycházeli jsme ne z bodu 0, ale z bodu -5.“ [7] 

Absolventi teologických fakult za komunismu měli za sebou také dva roky ve vojenské službě komunistického státu, a to po celou dobu trvání komunistického režimu, obyčejně dosti tvrdé. A tak se jim nemůžeme divit, že měli i pochopitelný stupeň nechuti k ozbrojeným silám. 

Přesto již od roku 1990 docházeli do kasáren místní faráři různých církví a poskytovali v návštěvních prostorách kasáren nutnou duchovní péči ve prospěch věřících svých denominací. To ale jistě nemohlo dostačovat. 

V jednom z panelů výstavy, kterou uspořádalo v roce 2018 Ministerstvo obrany pod názvem 20 let Duchovní služby Armády ČR, se dovídáme, že v roce 1990 existovala na Ministerstvu obrany skupina odborníků, která měla zpracovat koncepci přeměny komunistické armády na armádu demokratického státu, a to již tehdy včetně oblasti duchovní služby! Od roku 1992 působil v Praze kaplan letectva USA českého původu pplk. Josef Šupa, který se snažil formou seminářů na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy budoucím duchovním přiblížit službu vojenských kaplanů. Duchovní péče v ozbrojených silách jako služba náboženských společenství veřejnosti. 

V letech 1994–1996 se uplatňovali někteří duchovní v pracovní komisi Ministerstva obrany pro zřízení humanitní služby, mezi nimi českobratrský evangelický farář Jaromír Dus, kdysi vězeň svědomí, žalářovaný v letech 1971–1972. 

Avšak přelomový okamžik při zrodu duchovní péče v ozbrojených silách nastal v létě roku 1996, kdy se úkolu prvního kaplana vyslaného s našimi vojáky do Bosny ujal katolický kněz Tomáš Holub, pozdější první hlavní kaplan Armády České republiky, dnes plukovník v záloze a diecézní biskup plzeňský. 

Po návratu v roce 1997 se Tomáš Holub stal spolu s Jaromírem Dusem zaměstnancem Ministerstva obrany a oba začali připravovat podklady pro vznik duchovní služby v armádě. V průběhu let 1997–1998 byli do zahraničních misí vysláni další tři duchovní. 3. června 1998 byla uzavřena mezi Ministerstvem obrany ČR, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v ČR Smlouva o podmínkách vzniku a působení duchovní služby v resortu Ministerstva obrany. Na jejím základě vydal ministr obrany České republiky Rozkaz č. 19/1998, jímž ke dni 22. června 1998 zřídil duchovní službu v resortu Ministerstva obrany.[8] 

K principům dohody patří tyto zásady: Náboženská víra nesmí být nikomu vnucována, stejně tak nesmí být nikomu vnucováno ani odmítání náboženské víry. Nikdo nesmí být pro víru diskvalifikován ani zesměšňován. Nikomu nesmí být bráněno ve výkonu náboženských úkonů a každý je oprávněn disponovat svou vlastní náboženskou literaturou a modlitebními pomůckami. 

Pokud jde o bohoslužby a náboženské obřady, může se jich voják účastnit, nebrání-li tomu důležitý zájem služby. Účastní se jich v době svého služebního volna mimo vojenský prostor, ale má též mít možnost účasti na náboženském obřadu ve vojenském prostoru. Bohoslužby ve vojenském prostoru zajišťují vojenští kaplani, tj. vojáci z povolání.[9]  

Od vstupu České republiky do NATO uskutečněného dne 12. března 1999, je standard duchovní péče v ozbrojených sílách České republiky na stejné úrovni jako v ostatních členských státech. Čeští vojenští kaplani zorganizovali od té doby několik mezinárodních setkání kaplanů členských států NATO. 

Zkušenost se službou vojenských kaplanů se ukázala během doby jako velmi dobrá a jejich činnost prospěšná. Mimořádným způsobem se osvědčili při záchranných pracích během katastrof, zejména při záplavách roku 2002, při účasti AČR na vojenských misích v zahraničí (v Kosovu, na Blízkém Východě, v Afghánistánu), při výcviku a během vojenských cvičení, při výcviku ve vojenských školách a zejména při výuce na nich. Mají plný význam i při plné profesionalizaci Armády České republiky od roku 2005. 

Ministerstvo obrany si na základě kladných zkušeností s duchovní službou v ozbrojených silách vyžádalo doplnění dohody, k němuž došlo 26. ledna 2012, a počet vojenských kaplanů byl zvýšen z původních dvaceti pěti na čtyřicet tři. Přibližně jedna polovina je z katolické církve. Více než pět kaplanů vysílají Církev československá husitská a Českobratrská církev evangelická. Dva kaplani jsou z Církve bratrské. 

Dalších 9 církví vysílá po jednom kaplanu: 

• Apoštolská církev; 
• Bratrská jednota baptistů; 
• Církev adventistů sedmého dne; 
• Evangelická církev a. v. v ČR; 
• Slezská církev evangelická a. v.; 
• Evangelická církev metodistická; 
• Jednota bratrská; 
• Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku; 
• Starokatolická církev. 

Vojenští kaplani jsou důstojníci, obvykle v hodnosti od poručíka po plukovníka. Jsou jmenováni a odvoláváni ozbrojenými silami na základě pověření jejich vlastním náboženským společenstvím, a následným společným pověřením (vysláním) Českou biskupskou konferencí (ČBK) a Ekumenickou Duchovní péče jako společní zástupci všech církví sdružených v těchto grémiích. Podřízenost vojenských kaplanů v organizační struktuře jejich církví není dotčena. Vnějším dohledem nad vojenskými kaplany katolického vyznání ve smyslu kanonického práva pověřila Česká biskupská konference arcibiskupa pražského. 

K přijetí za vojenského kaplana se žádá vysokoškolské vzdělání (zpravidla magisterský titul v oboru teologie), předcházející nejméně dvouletá činnost v duchovní správě náboženského společenství v postavení duchovního, ochota vytvářet přátelské ekumenické vztahy mezi vojenskými kaplany, odpovídající zdravotní způsobilost, fyzická připravenost odpovídají normám pro vstup do AČR, vhodný psychologický profil a dobré rodinné zázemí. 

Vojenský kaplan se účastní vojenského výcviku kromě používání zbraně. Po vypršení doby, na kterou byl přijat, se vrací do civilu, obvykle nazpět do duchovní služby ve svém náboženském společenství.[10]  

Každý vojenský kaplan je přímo podřízen veliteli na té úrovni, která si ho vyžádala, obvykle na úrovni pluku nebo vyššího vojenského uskupení. 

Vojenští kaplani jsou metodicky vedeni hlavním kaplanem AČR, který stojí v čele sboru kaplanů. Je jmenován ministrem obrany na základě společného návrhu Ekumenické rady církví v ČR a České biskupské konference vždy na čtyři roky (s možností jednoho opakování). Je podřízen náčelníkovi generálního štábu. 

V civilní složce Ministerstva obrany působí externí poradce ministra obrany pro záležitosti vojenské duchovní služby, jmenovaný na základě společného návrhu podaného Ekumenickou radou církví v ČR a Českou biskupskou konferencí. 

Dohoda uzavřená mezi ERC a ČBK stanoví, že jednu z výše uvedených nejvyšších funkcí obsazuje Ekumenická rada církví v ČR, druhou Česká biskupská konference.

Činnost vojenských kaplanů spočívá na následujících zásadách: ekumenicita, časová ohraničenost (obvykle na dobu čtyř let s možností prodloužení), primární nemisijnost, spolupráce s psychologickou službou AČR. 

Vojenští kaplani poskytují duchovní služby i rozhovory vojákům, kteří o to projeví zájem, bez rozdílu vyznání, i těm, kdo jsou bez náboženského vyznání. Jsou přidělováni k těm jednotkám, kde existuje konsensus mezi velitelem a hlavním kaplanem dle potřeb ozbrojených sil. 

A nyní zajímavý dodatek, s jakým se nesetkáme v jiných typech duchovní péče poskytované ve prospěch veřejnosti. Jde o zřízení svazu církví a náboženských společností, založeného speciálně pro potřebu péče o vojáky, pod názvem Vojenská duchovní služba. 

Svaz založilo pět náboženských společenství: Římskokatolická církev, Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Církev bratrská a Církev adventistů sedmého dne. V roce 2005 jej Ministerstvo kultury registrovalo ve zvláštním rejstříku určeném výlučně pro svazy církví a náboženských společností. Jiným takovým registrovaným svazem je Ekumenická rada církví v České republice. 

Vojenská duchovní služba spolupracuje s Duchovní službou Armády České republiky a ve svém pastoračním centru v Lulči u Vyškova organizuje další vzdělávání a pastoraci vojáků a jejich rodin. 

Duchovní péče poskytovaná v rámci posttraumatické intervenční péče ve prospěch policie a hasičského sboru. Duchovní péče o oběti trestných činů a přírodních katastrof 

Přenesme se nyní na počátek v září roku 2000, kdy myšlenka požádat náboženská společenství o účast na posttraumatické intervenční péči ve prospěch policistů a členů jejich rodin vůbec vznikla. Tehdy se v Praze na pozvání české vlády konalo zasedání Mezinárodního měnového fondu. Do Prahy se sjelo více než dva tisíce finančníků z celého světa, ale také tisíce odpůrců jejich organizace. Ti se za podpory českých anarchistů a komunistů dopustili velkého množství násilností. České policii se podařilo mezinárodní zasedání v Kongresovém paláci ochránit, ale za cenu velké daně: šedesát policistů bylo zraněno dlažebními kostkami a zápalnými lahvemi, které útočníci na ně vrhali. Také asi dvacet útočníků bylo při zákroku zraněno. 

Druhou událostí, která vedla zástupce české veřejnosti, aby požádali náboženská společenství o účast na posttraumatické intervenční péči ve prospěch policistů a členů jejich rodin, byla strašlivá, v dějinách českých zemí dosud nevídaná povodeň v srpnu 2002, která vyřadila z provozu velikou část hlavního města Prahy, zlikvidovala metro, dodávku elektrického proudu a pozemní dopravu a zničila veliké množství domů a bytů. Spolu s policií a hasičským sborem pomáhali jak hmotně, tak zejména uklidňováním postižených především zástupci náboženských společenství a jejich složek, zvláště pak jejich orgánů určených k sociální službě, jako jsou katolické charity a protestantské diakonie. Ty se již dříve osvědčily nejen svou pomocí bezdomovcům a imigrantům v České republice, ale i v zahraničí hmotnou i lidskou pomocí postiženým v oblastech zemětřesení a mořských záplav. 

První dohoda o účasti náboženských společenství při poskytování posttraumatické intervenční péče o příslušníky Policie ČR a členy jejich rodin a civilní zaměstnance ve složkách taktéž podřízených Ministerstvu vnitra byla uzavřena mezi Ministerstvem vnitra, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví dne 17. října 2002. Dohoda byla uzavřena na dobu tří let a prodloužena dvakrát: 10. října 2005 a 24. září 2008. Na dohody navazovaly závazné pokyny ministra vnitra, které je prováděly. 

Na základě této dohody byli vybraní duchovní zařazeni do týmů, pomáhajících policistům řešit psychicky zátěžové situace (setkání se smrtí, závažné dopravní nehody, použití služební zbraně s nevratnými následky). 

Duchovní pověření svými náboženskými společenstvími se účastnili rovněž činnosti psychosociálních intervenčních týmů, spolu s psychology, sociálními pracovníky a pracovníky neziskových organizací. Všichni členové těchto týmů včetně duchovních procházeli zvláštním ročním výcvikem. Jejich práce byla zaměřena také na pomoc obětem trestných činů, teroristických útoků, katastrof.

Účast náboženských společenství na posttraumatické intervenční péči byla rozšířena i na zraněné a stresem postižené hasiče a jejich rodiny. Tato péče byla zřízena pokynem ředitele Hasičského záchranného sboru a náměstka ministra vnitra ze dne 8. září 2003. Pokyn z 25. července 2008 rozšířil působnost na občanské zaměstnance a na oběti požárů, záplav a jiných katastrofických událostí. 

Další podrobnější úpravu přinesla komplexní dohoda o účasti osob vykonávajících duchovenskou službu v systému poskytování posttraumatické intervenční péče ze dne 6. října 2011, která spojila úpravu účasti náboženských společenství na posttraumatické intervenční péči ve prospěch policie i hasičského záchranného sboru. Tato dohoda byla uzavřena mezi Ministerstvem vnitra, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. 

Na základě dohody byla péče poskytována také osobám z řad veřejnosti, které se staly oběťmi mimořádných událostí nebo trestných činů. Náboženská společenství, resp. jejich vyslaní zástupci, tedy kaplani a kaplanky a jejich pomocníci, poskytují uvedené služby bez nároku na odměnu. Měli však podle dohody právo, aby Policie ČR, resp. Hasičský záchranný sbor, zajistily jejich dopravu na místo poskytnutí intervenční péče, respektive náklady na jejich dopravu uhradily ze svých erárních prostředků. 

Komplexní dohoda byla v účinnosti do roku 2014 a nebyla prodloužena. Některé služby však jsou stále poskytovány zejména na žádost krajských velitelství policie a podobných útvarů hasičů na základě místních dohod. 

V roce 2019 došlo k zásadnímu obratu. Dne 7. června 2019 vydal policejní prezident pokyn o poskytování duchovních služeb a nové smlouvy jsou připravovány na straně náboženských společenství i státních orgánů. O této radostné novině nám podal na Čtvrté pražské konferenci o vztahu církví a státu zprávu major Jiří Ignác Laňka, jáhen, vedoucí výcvikového střediska protiteroristického útvaru Policie České republiky.[11] 

Závěr

Duchovní péči v ozbrojených silách České republiky lze podle mého názoru považovat za vcelku přiměřeně zabezpečenou. Naopak duchovní péči ve prospěch policie a hasičských sborů, oběti trestných činů a katastrof je třeba nově upravit a naplnit skutky. Tento velký úkol jak na straně státních orgánů řídících policii a hasičské sbory, tak na straně náboženských společenství, je třeba splnit. 

dK posílení právní jistoty při regulaci všech forem duchovní péče poskytované náboženskými společenstvími ve prospěch veřejných institucí a veřejnosti vůbec by mohlo významným způsobem napomoci uzavření mezinárodní smlouvy – konkordátu s Apoštolským stolcem, a to formulované podrobněji, než tomu bylo v případě neratifikované smlouvy z roku 2002. 

Nová smlouva by měla reflektovat změny a zkušenosti, které byly získány od té doby. Nemusíme snad ani zdůrazňovat, že novodobé smlouvy s Apoštolským stolcem nejsou již chápány jako výměna privilegií mezi katolickou církví a státem, ale jsou skutečnou vzájemnou pomocí. To, co je dohodnuto pro orgány katolické církve, je při paritě náboženských společenství též pomocí ve prospěch ostatních náboženských společenství, věřících z těchto náboženských společenství a všech lidí, kteří jejich duchovní péči přijmou a využijí, bez rozdílu, zda jsou věřícími, či nikoliv.

Text vznikl jako výstup z konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.

---

[1] TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORÁK. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015, s. 93–97. na kapitolu Náboženství a ozbrojené síly a na kapitolu Náboženství a posttraumatická péče o oběti trestných činů a katastrof.2 

[2] Ibid, s. 201–210 a 217–218.

[3] TRETERA, Jiří Rajmund. Vězeňské kaplanství jako služba církve veřejnosti. Teoretický úvod. In: BENÁK, Jaroslav (ed.). Církev a stát. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2018, s. 132–139. Definice pojmu kategoriální pastorace pak zvláště na s. 136–137.Odkazuji tedy na tento svůj dřívější text.

[4] HORÁK, Záboj. IV. pražské rozhovory o vztahu církví a státu na téma Duchovní péče ve veřejných institucích. In: Revue církevního práva, Praha, 2019, roč. 76, č. 3, s. 121–122.

[5] Ozbrojené síly České republiky se skládají z Armády České republiky (AČR), Vojenské kanceláře prezidenta republiky a Hradní stráže.nějakou dobu trochu rozpačitě především ze strany náboženských společenství.

[6] Politruk byla v ruštině zkratka z plného názvu političeskij rukovoditěľ, rukovoditěľ po dělam političeskim, vyslov palitíčeskij rukavadítěľ, rukavadítěľ pa dělam palitíčeskim.

[7] TRETERA, Štěpán. Rozhovor s vojenským kaplanem v záloze kapitánem Mgr. Jakubem Holíkem. In: Revue církevního práva, Praha, 2019, roč. 76, č. 3, s. 104.

[8] Text Rozkazu viz Revue církevního práva, Praha, 1998, roč. 10, č. 2, s. 136–139. Dohoda z 3. června 1998 ve znění dodatku z roku 2012 platí dodnes.

[9] TRETERA, HORÁK, 2015, op. cit., s. 94–95.

[10] TRETERA, HORÁK, 2015, op. cit., s. 207.

[11] LAŇKA, Jiří Ignác. K pokynu policejního prezidenta o poskytování duchovních služeb ze 7. června 2019. In: Revue církevního práva, Praha, 2019, roč. 77, č. 49 (v tisku). Tamtéž je v rubrice Dokumenty publikován také uvedený pokyn.