Který orgán je příslušný řešit otázku nástupnictví mezi fotbalovými kluby?

Jednou z otázek, kterými se zabývají orgány řešící spory mezi fotbalovými kluby a hráči, je nástupnictví klubů. Poslední dobou bývá bohužel častou praxí, že se klub, který dluží hráči peníze, dostane v průběhu řízení vedeného například Komorou pro řešení sporů FIFA do insolvence. I když je pak tímto mezinárodním rozhodčím orgánem vydáno rozhodnutí, podle nějž hráči náleží dlužná částka, klub svou povinnost nesplní. Stávající majetek klubu na uspokojení pohledávky zpravidla nepostačuje a klub zanikne.

Foto: Shutterstock

Pokud se ale jedná o tradiční klub, jehož jméno v sobě skrývá potenciál, na jehož základě je možné bývalou sportovní značku obnovit, najde se obvykle někdo, kdo se do takového projektu pustí. V ten moment se hráčům, ale i dalším subjektům, kterým zaniklý klub dluží peníze, naskytne příležitost, jak se svých nároků domoci.

Klasický průběh řízení po vydání rozhodnutí vypadá následovně. Klub nesplní uloženou povinnost zaplatit do 30 dnů od vydání rozhodnutí dlužnou částku. Hráč tedy v souladu s předpisy FIFA požádá Disciplinární komisi FIFA o výkon předmětného rozhodnutí proti stávajícímu klubu. Na tuto žádost Disciplinární komise pak hned v několika případech zareagovala stanoviskem, podle kterého není oprávněná zahájit disciplinární řízení s klubem, s nímž je vedeno řízení o insolvenci, a hráčovo čekání na vyplacení přisouzené částky pokračovalo.

V návaznosti na to pak v konkrétních případech hráči, respektive hráčské asociace, které je zastupovaly, zvolili dva rozdílné postupy. První variantou byla žaloba na nečinnost orgánů FIFA podaná k Arbitrážnímu soudu pro sport (CAS), který sídlí ve švýcarském Lausanne. Hráč v tomto případě kromě stížnosti na nečinnost Disciplinární komise FIFA požádal CAS také o rozhodnutí, jímž by rozhodčí soud nový klub uznal jako nástupnický subjekt klubu, který zanikl, a v souladu s tímto verdiktem by jej učinil také odpovědným za původní závazky. Jediný rozhodce však v jednom z případů vyhotovil rozhodčí nález, v němž uvedl, že pouze Komora pro řešení sporů FIFA (FIFA DRC) může rozhodnout v otázce nástupnictví klubů a určit, zda je ten který klub právním a sportovním nástupcem klubu původního. Zároveň doplnil, že pokud některý z klubů zanikne, musí hráč, v případě, že se chce svého nároku dále domoci, podat novou žalobu adresovanou Komoře pro řešení sporů FIFA proti novému klubu.

Stanovisko uvedené ve zmíněném rozhodnutí CAS lze zpochybnit dvěma prostými argumenty. Zaprvé je třeba uvést, že neexistuje žádné pravidlo nebo ustanovení v předpisech, podle kterého by Disciplinární komise FIFA nebyla oprávněna nařídit výkon rozhodnutí proti klubu, který je v insolvenci. Problém by mohl nastat ve chvíli, kdy by klub opravdu fakticky zanikl, byl by vyloučen z členství ve své národní asociaci, a tedy by pozbyl i členství FIFA a přestal by být adresátem rozhodnutí této federace. Je tedy zřejmé, že neexistuje opora pro tvrzení, že jediným subjektem oprávněným rozhodnout o nástupnictví je Komora pro řešení sporů. Druhým argumentem, kterým je možné rozhodnutí CAS zpochybnit, je skutečnost, že by se každý klub mohl v případě, že by proti němu byla podána žaloba, zadlužit, zaniknout a po nějakém čase vzniknout znovu, a stejný postup několikrát opakovat. Hráč, kterému by dlužil peníze, by pak musel neustále podávat žaloby proti novým subjektům a dostal by se do začarovaného kruhu nekonečných právních sporů. Přes výše uvedené argumenty je ale rozhodovací praxe CAS závazná, dokud jí CAS svým dalším rozhodnutím tzv. neprolomí. 

K prolomení zmíněného rozhodnutí však došlo. Jeden z hráčů totiž poté, co mu ze strany starého klubu nebyly uhrazeny dlužné částky v souladu s rozhodnutím a následně bylo odmítnuto nařízení výkonu rozhodnutí s odkazem na rozhodnutí CAS, požádal Disciplinární komisi FIFA o výkon rozhodnutí proti novému klubu. Disciplinární komise však i tento návrh odmítla a na hráčovu žádost odeslala formou dopisu odmítavé stanovisko. Fotbalista ale namísto žaloby na nečinnost zvolil druhou variantu. Odvolal se k CAS přímo proti dopisu od Disciplinární komise FIFA a rovněž požádal CAS o rozhodnutí v otázce nástupnictví.

CAS se v první řadě zabýval otázkou, zda je příslušný ve věci rozhodnout a to jak z věcného tak z procesního hlediska. Nový klub, který byl účastníkem řízení, argumentoval především odkazem na výše nastíněný případ, podle nějž je jediným orgánem příslušným řešit nástupnictví klubů FIFA DRC, a také tím, že by mělo dojít k podání nové žaloby. Senát CAS, který ve věci rozhodoval, však trochu překvapivě tuto argumentaci zamítl, když odkázal na své dřívější rozhodnutí z roku 2011, podle nějž Disciplinární komise FIFA v rámci disciplinárního řízení už rozhodovala také o otázce nástupnictví ve sporu, v němž hráč požádal o výkon rozhodnutí proti novému klubu, stejně jako tomu bylo v tomto druhém případě. Senát rovněž doplnil, že neexistuje žádná překážka, která by Disciplinární komisi v takovém postupu bránila.

Jako klíčové se rovněž jevilo posouzení argumentu FIFA týkající se skutečnosti, že se hráč neodvolal proti rozhodnutí, ale proti dopisu, který od Disciplinární komise obdržel. Panel CAS se ale se stanoviskem FIFA neztotožnil, když ve svém rozhodnutí uvedl, že dopis měl právní dopad ve smyslu rozhodnutí, že Disciplinární komise nebude pokračovat v disciplinárním řízení, tak jak hráč žádá, a současně ovlivnil hráčovo právní postavení ve vztahu k jeho právu domoci se výkonu rozhodnutí proti klubu, který by mohl být považován za právního a sportovního nástupce původního klubu.

S odkazem na shora uvedené tedy senát rozhodl, že je věcně příslušným spor řešit a vzhledem k tomu, že dopis je v tomto případě třeba považovat za rozhodnutí, odvolání shledal jako procesně přípustné. V souvislosti s tím pak posoudil odvolání i meritorně a celou věc vrátil Disciplinární komisi k posouzení a formálnímu rozhodnutí. Konkrétně nařídil Disciplinární komisi FIFA vydání rozhodnutí v otázce návrhu hráče na určení odpovědnosti nového klubu za závazky klubu původního, a v důsledku toho také v otázce výkonu rozhodnutí proti novému klubu.

Závěrem tedy lze dovodit, že byl rozhodovací praxí zaveden nový postup, který je třeba zvolit při domáhání se práv proti zaniklému klubu v případě, že existuje jeho sportovní a právní nástupce. Hráč by v takovém případě měl podat návrh Disciplinární komisi FIFA a požádat v něm o rozhodnutí v otázce nástupnictví a v případě, že bude takové rozhodnutí kladné, domáhat se následně i výkonu původního rozhodnutí Komory pro řešení sporů FIFA proti novému klubu. Světová hráčská unie FIFPro, která podobné případy řeší v souvislosti s kluby v Rumunsku, Bulharsku, Řecku a na Ukrajině, pak doporučuje, aby byly obě žádosti zaslány na FIFA odděleně a doplněny o co největší množství důkazů prokazující vzájemnou propojenost mezi zaniklým klubem a jeho nástupcem. Bývá častým jevem, že oba kluby například využívají velmi podobný název, hrají své zápasy na stejném stadionu v totožných klubových barvách a oba odkazují na stejnou klubovou historii. Existují ale i další znaky, které mohou oba kluby propojovat a je třeba na ně upozornit. Tuto cestu zvolila i Česká asociace fotbalových hráčů, která se v současné době jedním z podobných případů zabývá při zastupování jednoho ze svých členů.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články