Úvod
Slovinská právní úprava bezpečnosti lyžování představuje zajímavý, avšak varující příklad legislativního vývoje, který postupně vedl k excesivnímu přesunu odpovědnosti z provozovatelů lyžařských areálů na lyžařskou veřejnost, a to za současného vyloučení klíčového odborného subjektu – národního lyžařského svazu – z legislativního procesu. Tato studie si klade za cíl kriticky analyzovat současný stav slovinské právní úpravy s důrazem na identifikaci mechanismů, které vedly k nerovnováze v rozložení odpovědnosti, a poukázat na důsledky eliminace odborné veřejnosti z tvorby legislativy.
Slovinsko jako lyžařská země s přibližně 20 % lyžařů z celkové populace, více než padesáti lyžařskými areály a 900 km lyžařských tratí vykazuje strukturální podobnost s Českou republikou. Právě tato podobnost činí ze slovinské zkušenosti relevantní komparativní materiál pro případnou budoucí českou legislativu v této oblasti. Současně však slovinský vývoj je varováním před určitými legislativními excesy, kterých by se česká právní úprava měla vyvarovat.
Historický vývoj a klíčový zlom v roce 2016
Slovinská právní úprava bezpečnosti lyžování má kořeny v roce 1977, kdy byl v tehdejší Socialistické republice Slovinsko přijat Zákon č. 16/77 o bezpečnosti veřejných lyžařských areálů, jehož jádrem byla inkorporace pravidel Mezinárodní lyžařské federace (Fédération Internationale de Ski, dále jen „FIS"). V roce 2002 následoval nový Zákon č. 110/2002 o bezpečnosti lyžařských areálů, který reflektoval nárůst úrazovosti a potřebu přísnější regulace. Klíčovou roli v přípravě tohoto zákona hrál Svaz lyžařů Slovinska (Smučarska zveza Slovenije, dále jen „SZS"), který měl v té době zásadní vliv na tvorbu legislativy v oblasti lyžování.
Novela z roku 2008 přinesla první problematické prvky, zejména vytvoření institutu tzv. „supervizora“ (nadzornik smučišča – interní kontrolor v pozici zaměstnance provozovatele lyžařského areálu), což již tehdy vyvolalo obavy z konfliktu zájmů. Avšak skutečný zlom nastal v roce 2016, kdy byla přijata historicky nejrozsáhlejší novela, která rozšířila původních 39 článků na 54. Tato novela však byla připravována bez účasti SZS – jediné profesionální organizace s odbornou kompetencí v oblasti lyžování a zimních sportů, která je členem FIS a představuje nejvyšší národní autoritu v této oblasti.
Vyloučení SZS z legislativního procesu v roce 2016 nebylo náhodné. Zatímco Asociace slovinských provozovatelů lanovek (Združenje slovenskih žičničarjev) a odvětvová Komora horských center (Zbornica gorskih centrov Slovenije) v rámci Hospodářské komory Slovinska (Gospodarska zbornica Slovenije) byly o přípravě návrhu zákona informovány a mohly k němu připomínkovat, SZS se o připravované novele dozvěděl až v březnu 2016, tedy krátce před jejím schválením. Když SZS předložil kritické připomínky poukazující na to, že návrh jednoznačně zvýhodňuje provozovatele na úkor lyžařské veřejnosti, tyto připomínky nebyly akceptovány a zákon byl přijat v původní podobě. Tehdejší ministr dopravy se v reakci na kritiku SZS vyjádřil v tom smyslu, že lyžování je jedna věc a bezpečnost lyžařských areálů je věc jiná, čímž fakticky popřel odbornou kompetenci nejvyšší lyžařské autority v oblasti bezpečnosti lyžování.
Současná právní úprava a mechanismy přesunu odpovědnosti
Výchozím právním předpisem je dnes Zákon č. 44/16 o bezpečnosti lyžařských areálů (Zakon o varnosti na smučiščih, dále jen „ZVS"), účinný od 1. 9. 2016. [1]
Vyhláška č. 116/2008 o technických požadavcích na provoz lyžařských areálů (dále jen „Vyhláška 116/2008") zůstala po 1. 9. 2016 podle čl. 52 ZVS použitelná jen potud, pokud nebyla s novým zákonem v rozporu. Její rigidní rychlostní limit 25 km/h však s dynamickým standardem ZVS kolidoval, takže ji nebylo možné dále aplikovat; formálně byla zrušena až novou vyhláškou z roku 2017.[2]
Zatímco dřívější Vyhláška 116/2008 výslovně pracovala s konstrukcí „sebeodpovědného lyžaře, který nelyžuje rychleji než 25 km/h“, novější vyhláška o podmínkách provozu lyžařských areálů (Uradni list RS, št. 59/2017) tuto číselnou rychlostní hranici vypustila. Současná úprava opouští pevný limit v km/h a ponechává pouze neurčité kritérium „sebeodpovědného chování lyžaře“ – tedy povinnost přizpůsobit rychlost a styl jízdy okolnostem podle pravidel FIS.
Základní charakteristika zákona
ZVS obsahuje 54 článků uspořádaných do dvanácti kapitol. Kapitola I vymezuje základní pojmy včetně „sebeodpovědného chování“ (samoodgovorno ravnanje), které čl. 2 váže na dodržování povinností stanovených tímto zákonem v prostoru lyžařského areálu. Kapitoly II–IV upravují provoz lyžařského areálu, organizaci záchranné služby a bezpečnostní povinnosti provozovatelů. Kapitola V (čl. 23–28) stanoví povinnosti lyžaře a jiných osob v lyžařském areálu. Kapitoly VI–VII upravují pravomoci supervizora a policie při prosazování pravidel a řešení nehod. Kapitoly VIII–XII obsahují ustanovení o uznávání kvalifikací, evidencích, kontrole, sankcích a přechodná ustanovení. [3]
Článek 23 stanoví pravidla chování lyžaře v lyžařském areálu. Odstavec 1 odkazuje na pravidla FIS jako základ pro chování lyžaře. Odstavec 3 obsahuje dvanáct konkrétních povinností lyžaře, které zahrnují povinnost chovat se tak, aby nikoho neohrožoval nebo nepoškozoval (bod 1), přizpůsobit rychlost svým schopnostem a podmínkám (bod 2), volit bezpečný směr jízdy (bod 3), předjíždět s dostatečným odstupem (bod 4), rozhlédnout se při vjíždění na trať (bod 5), vyhýbat se zastavování na úzkých místech (bod 6), vystupovat a sestupovat pěšky pouze po okraji tratě (bod 7), respektovat značení (bod 8), používat ochrannou helmu do 14 let věku (bod 9), používat bezpečnou výstroj (bod 10), odkládat výstroj na určených místech (bod 11) a podat osobní údaje při nehodě (bod 12).
Odstavec 4 stanoví osm zákazů: zákaz nebezpečného lyžování (bod 1), manipulace se značkami (bod 2), zdržování na úzkých místech (bod 3), skoků mimo určená místa (bod 4), lyžování po dráze vleku (bod 5), lyžování mimo lyžařské tratě a na neupravených lyžařských tratích (bod 6), znečišťování areálu (bod 7) a vodit zvířata na lyžařské trati (bod 8). Porušení těchto povinností a zákazů může vést k odebrání skipasu supervizorem podle článku 26 odst. 2 nebo k uložení pokuty 100–500 EUR státním orgánem podle článku 48 odst. 3.[4]
Mechanismus první: Koncepční rozpor mezi dynamickou definicí ZVS a historickým rigidním limitem 25 km/h
ZVS přijal široký, dynamický standard „sebeodpovědného chování“ v tom smyslu, že bezpečné jednání lyžaře není určeno pevnou rychlostní hranicí, ale přizpůsobením konkrétním podmínkám. Článek 23 odst. 3 bod 2 konkretizuje, že lyžař musí lyžovat tak, aby se mohl včas zastavit, a přizpůsobit svou rychlost a způsob jízdy svým schopnostem, terénním, sněhovým a povětrnostním podmínkám a hustotě provozu. Tento standard je relativní – „bezpečná“ rychlost závisí na objektivních okolnostech a chování ostatních lyžařů, nikoli na pevném numerickém limitu.
Naproti tomu zrušená Vyhláška č. 116/2008, která platila do nabytí účinnosti ZVS (1. září 2016), v článku 2 odst. 2 stanovila rigidní technický limit, podle kterého se technická opatření pro zajištění bezpečnosti lyžařských tratí stanoví s ohledem na rychlost sebeodpovědného lyžaře, který nejede rychleji než 25 km/h. Tento pevný limit byl koncepčně v rozporu s novou dynamickou definicí v ZVS, neboť by automaticky vyloučil z kategorie „sebeodpovědných lyžařů" prakticky všechny lyžaře bez ohledu na skutečné podmínky. Empirický výzkum provedený SZS prokázal, že průměrná rychlost na modře označených tratích (tratě pro začátečníky) činí 30 km/h, na červených tratích 55 km/h a na černých tratích 46 km/h. Použití rigidního limitu 25 km/h by tedy nutně zkreslilo dynamický právní standard ZVS. Právě tento koncepční rozpor byl důvodem, proč Vyhláška č. 116/2008 nemohla být podle přechodného ustanovení čl. 52 odst. 2 ZVS dále používána – byla v rozporu s tímto zákonem. Problematičnost historického limitu 25 km/h spočívala v tom, že: (a) neměl oporu ve FIS pravidlech, která tvoří mezinárodně uznávaný standard, (b) vytvářel neřešitelný problém v oblasti dokazování, protože lyžaři nedisponují tachometry a na tratích nejsou instalovány radary, a (c) kdyby byl považován za závazný, vyloučil by z odpovědnosti provozovatele prakticky každou nehodu, neboť téměř všichni lyžaři jej překračují. ZVS tak odmítl rigidní přístup založený na pevném rychlostním limitu ve prospěch flexibilního standardu založeného na přizpůsobení se konkrétním podmínkám. Slovinská úprava je v tom historicky ojedinělá – ačkoliv jiné lyžařské země (např. Itálie v D.Lgs. 40/2021) stanoví technické parametry jako šířku tratí nebo způsob vyznačení, žádná z nich nezavedla pevný rychlostní limit pro dimenzování ochranných prvků.
Ilustrativním příkladem důležitosti zapojení odborné lyžařské autority do legislativního procesu je zkušenost z Itálie. Prvotní návrh D.Lgs. 40/2021 obsahoval ustanovení o možnosti měření rychlosti lyžařů stacionárními či mobilními radary (tzv. skivelox). Podle dostupných informací se právě italský lyžařský svaz FISI (Federazione Italiana Sport Invernali) svou odbornou expertizou v připomínkovém řízení kriticky vyjádřil k představě radarového měření rychlosti („skivelox“) a přispěl k tomu, že se tento koncept v konečném znění D.Lgs. 40/2021 neobjevil. Tato zkušenost výrazně kontrastuje se slovinskou situací, kde byl Slovinský lyžařský svaz (SZS) z legislativního procesu vyloučen, což vedlo k přijetí ustanovení o pevném rychlostním limitu 25 km/h, jež bylo následně nuceno být zrušeno pro svou koncepční neslučitelnost s dynamickým standardem ZVS.
Mechanismus druhý: Koncept sebeodpovědnosti jako nástroj exkulpace provozovatele
Slovinská úprava současně pracuje s příbuzným pojmem „sebeodpovědnosti“ (samoodgovornost), převzatým z již zrušené Vyhlášky 116/2008, aniž by byla provedena řádná analýza jeho dopadů a kompatibility s novým dynamickým standardem. Jak již bylo uvedeno, čl. 2 ZVS definuje „sebeodpovědné chování“ pouze odkazem na plnění zákonných povinností v lyžařském areálu, což je z hlediska právní dogmatiky spíše cirkulární a obsahově chudá definice – neurčuje, co přesně má lyžař dělat, ale jen že se má chovat „podle zákona“.
V kombinaci s touto neurčitou zákonnou definicí a judikaturou může koncept „sebeodpovědnosti“ v praxi vést k tomu, že lyžař je fakticky posuzován tak, jako by nesl újmu „na vlastní riziko“ i v případech, kdy k ní došlo při nedostatečném plnění povinností ze strany provozovatele. Tento přístup je problematický především proto, že tenduje k výraznému oslabení odpovědnosti provozovatele i tam, kde objektivně nesplnil své zákonné povinnosti. Pokud například provozovatel nedostatečně zabezpečí nebezpečné místo na trati, neupraví trať do bezpečného stavu nebo neupozorní na mimořádná rizika, může se v civilněprávním sporu odvolávat na „sebeodpovědnost“ lyžaře, který měl být schopen tato rizika sám identifikovat a přizpůsobit jim své chování.
SZS kritizoval tento koncept jako nelogický a nespravedlivý, přičemž navrhnul jeho nahrazení pojmem „odpovědné chování", který by lépe reflektoval vzájemné povinnosti obou stran – lyžaře i provozovatele. Pojem „odpovědné chování" je v souladu s FIS pravidly a vychází ze základní právní zásady neminem laedere (nikomu neškodit), která je zakotvena i v samotném článku 23 odst. 3 bod 1 ZVS: „Lyžař se musí chovat tak, aby nikoho neohrožoval nebo mu neškodil." Koncept sebeodpovědnosti však tuto vzájemnost narušuje a jednostranně zatěžuje lyžaře.
Mechanismus třetí: Absolutní zákaz volnoterénního lyžování
Článek 23 odst. 4 bod 6 ZVS stanoví zákaz lyžování mimo vyznačené tratě a na neupravených lyžařských tratích v rámci lyžařského areálu. Slovinské úřady tento zákaz vykládají a komunikují jako plošnou zásadu „Skiing is only allowed on groomed and marked pistes, never off-piste“, což znamená de facto absolutní zákaz off-piste lyžování na území Slovinska.
Tato úprava činí ze Slovinska v evropském kontextu výjimečně restriktivní jurisdikci: autorovi není známa jiná lyžařská země, která by v rovině veřejnoprávního rámce takto kategoricky zakazovala lyžování mimo upravené a vyznačené sjezdovky. Zatímco jiné státy umožňují freeride a skialpinismus (byť za splnění technických a bezpečnostních podmínek), slovinské právo volí cestu plošného zákazu.
Z právního hlediska je takový absolutní zákaz jen obtížně obhajitelný z pohledu principu proporcionality. Legitimní cíl – ochrana před riziky spojenými s pohybem ve volném terénu (zejména laviny a záchranná kapacita) – lze totiž dosáhnout méně omezujícími prostředky, typicky kombinací povinné výbavy (lavinový vyhledávač, lopata, sonda), informační povinnosti a lokálních omezení v nejrizikovějších oblastech. Plošný zákaz volnoterénního lyžování představuje nepřiměřený zásah do svobody sportovní činnosti a diskriminuje segment lyžařské veřejnosti preferující freeride a skialpinismus. Lyžování v čerstvém hlubokém sněhu patří k nejintenzivnějším lyžařským zážitkům a skialpinismus představuje jednu z nejrychleji rostoucích disciplín zimních sportů.
Mechanismus čtvrtý: Neřešení problému hustoty provozu
Slovinské lyžařské areály se dlouhodobě potýkají s problémem nadměrné hustoty provozu, který vzniká v důsledku nepoměru mezi kapacitou přepravních zařízení a kapacitou lyžařských tratí. Zatímco přepravní zařízení mohou přepravit vysoký počet lyžařů na vrchol svahu, lyžařské tratě nemají dostatečnou kapacitu pro bezpečné pohybování takového množství lyžařů současně. To vede k situacím, kdy je bezpečnost výrazně ohrožena přeplněním tratí.
SZS při přípravě novely v roce 2008 navrhnul ustanovení, které by ukládalo provozovateli povinnost přijmout adekvátní opatření k zajištění bezpečnosti v případě překročení kapacity lyžařských tratí, například pozastavení prodeje skipasů, přesměrování lyžařů na méně vytížené tratě nebo navýšení počtu supervizorů. Ministerstvo tento návrh pod tlakem lobby provozovatelů odmítlo. Provozovatelé argumentovali ekonomickými dopady takových opatření, přičemž jejich zájmem bylo maximalizovat prodej skipasů bez ohledu na bezpečnostní rizika.
V praxi to znamená, že provozovatelé mohou prodávat neomezené množství skipasů i v situaci, kdy je zřejmé, že kapacita tratí bude překročena. Riziko plynoucí z přeplněných tratí je tak fakticky přeneseno na lyžaře. Otázka, zda jde v takových případech o objektivní odpovědnost provozovatele, zůstává v současné slovinské právní úpravě nejasná a není dostatečně vyřešena ani judikaturou.
Mechanismus pátý: Supervizor v konfliktu zájmů
Instituce supervizora (slovinsky nadzornik), která měla zajistit kontrolu dodržování bezpečnostních pravidel v lyžařských areálech, trpí zásadním konstrukčním defektem – konflikt zájmů. Supervizor je zaměstnancem provozovatele lyžařského areálu, přičemž má současně vykonávat kontrolu nad dodržováním bezpečnostních povinností tímto provozovatelem. V některých případech by jeho zjištění mohla vést k závěru o porušení povinností ze strany jeho zaměstnavatele, což vytváří silný podnět k tomu, aby takové nedostatky nebyly reportovány.
Statistiky hovoří jasně: v letech 2003 až 2008 supervizorové neuložili ani jednu sankci a neodebrali ani jeden skipas, a to přesto, že počet lyžařských nehod se v tomto období znatelně zvýšil. Novela z roku 2016 sice formálně řešila tento problém tím, že supervizor již není povinen oznamovat porušení předpisů ze strany provozovatele a má tyto nedostatky řešit přímo na místě, fakticky však konflikt zájmů trvá, neboť supervizor zůstává zaměstnancem provozovatele.
Tento systém stojí v ostrém kontrastu s řešením v alpských zemích, kde kontrolní činnost vykonávají nezávislé státní orgány, zpravidla policejní skipatroly. Tyto orgány nejsou ekonomicky závislé na provozovatelích a mohou objektivně posuzovat plnění bezpečnostních povinností. Slovinský model supervizora fakticky přenáší odpovědnost za kontrolu z státu na provozovatele, čímž dochází k privatizaci veřejné kontrolní funkce s předvídatelnými negativními důsledky pro účinnost kontroly.
Judikatura jako důkaz nedostatečné ochrany
Analýza slovinské judikatury v oblasti lyžařských nehod odhaluje, že soudy v některých případech korigují excesivní přesun odpovědnosti na lyžaře, avšak činí tak nesystematicky a bez jasných kritérií.
V případě rozhodnutém Nejvyšším soudem pod sp. zn. II Ips 525/92 ze dne 17. 2. 1993 se lyžař domáhal náhrady újmy po provozovateli z důvodu pádu na spojovací trati pokryté zledovatělým sněhem, přičemž zatáčka nebyla dostatečně zabezpečená. Soud přiznal lyžaři 20 % vlastní odpovědnosti za neadekvátní rychlost a 80 % odpovědnosti provozovateli za nezajištění nebezpečného místa. Toto rozhodnutí ukazuje, že soudy jsou ochotny přiznat významnou spoluodpovědnost provozovateli, avšak zároveň dokládá, že lyžař musí nést alespoň částečnou odpovědnost i v situaci, kdy primární příčinou nehody bylo porušení povinností provozovatelem.
Ve věci vedené pod sp. zn. II Ips 181/96 Nejvyšší soud shledal provozovatele plně odpovědným za nehodu způsobenou nedostatkem sněhové pokrývky na travnatém povrchu, který nebyl zabezpečen varovným značením. Provozovatel měl buď zabezpečit nebezpečné místo, nebo uzavřít trať. Ponechání tratě otevřené bez náležitého zabezpečení představovalo porušení zákonné povinnosti.
Rozhodnutí sp. zn. II Ips 440/2002 se týkalo nehody způsobené hromadou sněhu nahrnutou lyžaři v dojezdové části tratě. Soudy všech stupňů shledaly provozovatele odpovědným za nedbalostní zanedbání údržby této části tratě, která vedla k vytvoření nebezpečné překážky. I když je údržba celé tratě technicky náročná, dojezdové části, kde se lyžaři přirozeně zastavují, vyžadují zvýšenou péči.
Zajímavé je rozhodnutí sp. zn. II Ips 352/2003, kde dovolací soud přiznal lyžaři 70 % odpovědnosti za rychlost neadekvátní podmínkám a provozovateli 30 % odpovědnosti za nedostatečné zabezpečení kovových sloupků a nedostatečnou šířku ochranné vrstvy neupraveného sněhu mezi sjezdovkou a kovovými sloupky. Dle vyhlášky měla tato vrstva činit 5 m, přičemž ve skutečnosti činila pouze 150 cm. Toto rozhodnutí ilustruje, že i když soudy jsou ochotny přiznat spoluodpovědnost provozovateli za nedostatečná bezpečnostní opatření, primární odpovědnost je často kladena na lyžaře.
Tato judikatura ukazuje na systémový problém. Zatímco v některých případech soudy korigují nepřiměřený přesun odpovědnosti, chybí jasná kritéria pro posouzení míry spoluodpovědnosti provozovatele a lyžaře. Právní úprava, která systematicky zvýhodňuje provozovatele, nutí soudy k vytváření individuálních řešení v každém jednotlivém případě, což vede k právní nejistotě a nesourodé judikatuře.
Závěr 1. části
Slovinská právní úprava bezpečnosti lyžování představuje varující příklad legislativního vývoje, který vedl k excesivnímu přesunu odpovědnosti z ekonomicky silnější strany (provozovatelé lyžařských areálů) na slabší stranu (lyžařskou veřejnost). Tento přesun byl umožněn vyloučením klíčového odborného subjektu – národního lyžařského svazu – z legislativního procesu a dominancí lobbistických zájmů provozovatelů.
Základním problémem slovinské úpravy je narušení rovnováhy mezi právy a povinnostmi jednotlivých subjektů. Zatímco provozovatelé jsou subjekty podnikajícími v oblasti poskytování služeb lyžařské veřejnosti a dosahují z této činnosti zisku, současná úprava jim umožňuje minimalizovat své odpovědnosti a náklady na bezpečnostní opatření, přičemž rizika jsou přenášena na spotřebitele těchto služeb – lyžařskou veřejnost. Toto rozložení rizik je ekonomicky neefektivní a sociálně nespravedlivé.
Ve druhé části této studie se zaměříme na systematickou komparaci slovinské a italské právní úpravy, identifikujeme konkrétní důvody, proč by česká legislativa neměla následovat slovinský model, a formulujeme legislativní doporučení pro Českou republiku s důrazem na klíčovou roli Svazu lyžařů České republiky v přípravě budoucí právní úpravy.
Článek 54 ZVS stanoví: "Tento zákon je účinný od 1. září 2016." Zákon byl publikován v Uradni list RS, št. 44/2016 dne 24. června 2016., analýza předpisů odhaluje několik mechanismů, které systematicky přesouvají odpovědnost z provozovatelů na lyžařskou veřejnost.[1]
Pravilnik o pogojih za obratovanje smučišč, Uradni list RS, št. 59-2781/2017, 27. 10. 2017.[2]
Termín „sebeodpovědnost“ není standardním pojmem českého ani unijního práva. V české terminologii by odpovídaly spíše pojmy „odpovědné chování“ či „odpovědnost za své jednání“. Pro účely tohoto článku zachováváme terminologii blízkou slovinskému originálu.[3]
Nebezpečné lyžování a jiná nebezpečná nebo škodlivá jednání" jsou podle článku 2 ZVS definována jako „jednání lyžaře, jiné osoby nebo osoby u provozovatele lyžařského areálu, kdy tato osoba v důsledku únavy, drzosti, vlivu alkoholu, zakázaných drog, psychoaktivních léčiv nebo jiných psychoaktivních látek, anebo z jiného důvodu již neovládá své jednání a v důsledku toho ohrožuje nebo omezuje bezpečnost sebe, jiných lyžařů či dalších přítomných osob“.[4]
Mgr. Ladislav Jack Janků, Ph.D., LL.M.
Předseda správní rady IUSKI - Institut lyžařského práva
Soudní znalec – obor sport - specializace bezpečnost lyžování / Instruktor sjezdového lyžování I. tř. SLČR
IUSKI – Institut lyžařského práva
www.iuski.cz | janku@iuski.cz | +420 603 429 690
Dedikace a afiliace
Tento článek vznikl v rámci interního výzkumného projektu Výzkumného a znaleckého ústavu IUSKI – Institut lyžařského práva s názvem „Právní úprava bezpečnosti lyžování v mezinárodním kontextu a její možné perspektivy v právním řádu České republiky", který navazuje na původní projekt GAUK č. 700119 řešený na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Seznam zkratek
FIS – Fédération Internationale de Ski (Mezinárodní lyžařská federace)
SLČR – Svaz lyžařů České republiky
SZS – Smučarska zveza Slovenije (Svaz lyžařů Slovinska)
ZVS – Zakon o varnosti na smučiščih (Zákon o bezpečnosti na lyžařských areálech)
Seznam zdrojů
JANKŮ, Ladislav J. Lyžařské právo - Právní úprava a judikatura ve Slovinsku. Praha: IUSKI - Institut lyžařského práva, 2019. 35 s. Interní publikace.
MARUŠIČ, Tomaž. A modification of the Slovenian law that neglected security. In: Evropské fórum sněžného práva. Bormio: BEST, 2008.
MARUŠIČ, Tomaž. Can a ministerial regulation change the Slovenian Ski Safety Act? In: Evropské fórum sněžného práva. Bormio: BEST, 2009.
MARUŠIČ, Tanja. The new Slovenian law on safety on the ski areas. In: Evropské fórum sněžného práva. Bormio: BEST, 2016.
SLOVINSKO. Pravilnik o tehničnih pogojih za obratovanje smučišč. Uradni list RS, št. 116/2008. [Zrušeno čl. 52 odst. 1 ZVS k 1. 9. 2016]
SLOVINSKO. Pravilnik o pogojih za obratovanje smučišč, Uradni list RS, št. 59-2781/2017, 27. 10. 2017
SLOVINSKO. Zakon o varnosti na smučiščih (ZVS). Uradni list RS, št. 44/2016.
Diskuze k článku ()