Jejímu použití by tak měla předcházet důkladná metodologická analýza.
Taková analýza nicméně není vždy dostatečně patrná z rozhodnutí soudů, která užití analogii zvažují. Jedno z takových rozhodnutí je předmětem zvláštní části tohoto příspěvku. Analyzované rozhodnutí se týká výkladu § 1664 občanského zákoníku, který upravuje započtení na dědický podíl soudem. Nejvyšší soud v něm uzavřel, že zmíněné ustanovení neobsahuje komplexní a samostatně aplikovatelné pravidlo, a proto se musel uchýlit k analogii. Předkládaná stať podrobuje zmíněné rozhodnutí kritické reflexi. Hlavní cíl zvláštní části tohoto článku tkví v hledání argumentů pro závěr, že § 1664 samostatně aplikovatelné pravidlo obsahuje. Cesta k tomuto cíli se opírá především o teleologické úvahy, které byly dle mínění autorů tohoto příspěvku v dané věci ze strany Nejvyššího soudu podceněny.
Úvodem
Realita společenských vztahů je odedávna natolik rozmanitá a komplexní, že zkrátka není možné, aby normotvůrce ex ante počítal s veškerými situacemi, jež mohou nastat.[1] Tato skutečnost je obzvláště patrná v právu soukromém, kde je pestrost sociálních vztahů determinována právními zásadami přiznávajícími subjektům širokou autonomii.[2] Možné problémy pramenící z absence výslovné regulace mnohých vztahů jsou však eliminovány diskrečními pravomocemi, které zákonodárce v současném občanském zákoníku vložil do ruky soudcům, a to v podstatně větší míře než zákonodárce socialistický.[3]
Diskreční pravomoci naleznou své uplatnění zejména v případech, kdy je ustanovení o. z. relativně neurčité, a proto na partikulární právní případy jen s jistými obtížemi uplatnitelné (nebo dokonce relevantní ustanovení zcela absentuje).
Mezi takováto ustanovení lze bezpochyby zařadit i § 1664 kodexu, jenž přímo volá po soudní judikatuře. I proto se k jeho výkladu poměrně krátce poté, co nový zákon vstoupil v účinnost, začaly vyjadřovat soudy. I Nejvyšší soud nám již stihl poskytnout svůj náhled na něj, a to ve svém usnesení ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 222/2019. Toto usnesení, jakož i zbylá dvě dosud publikovaná rozhodnutí k této problematice,[4] dospívají k závěru, že započtení na dědický podíl podle § 1664 o. z. lze provést v zásadě toliko ohledně těch (bezúplatných) plnění, k nimž došlo v posledních třech letech před smrtí zůstavitele. Soudy k tomuto závěru dospěly na základě rozličných argumentů. Nás bude zajímat především rozhodnutí nejvyšší soudní stolice, které je založeno na využití analogie legis - podle dovolacího soudu lze § 1664 o. z. pro jeho neúplnost vykládat toliko s ohledem na § 1660 o. z. (a patrně též § 1661 o. z.).[5] Závěry, a především metodologický postup dovolacího soudu podrobíme kritické reflexi. Ducha předkládaného pojednání nejlépe vystihuje následující citát: "[V]ědecká theorie se nám zdá povolanou, pilně a neúnavně stopovati praxi, a kdykoliv tato půdu zákona opouští, vší mocí brániti zmáhání se takové praxe a tím způsobem zadost učiniti úloze své: 'býti takořka regulátorem praxe'."[6]
Tato stať sestává ze dvou částí. Ambicí první z nich je poskytnout komplexní přehled relevantních názorů k problematice analogie zákona, druhá část je více analytická a zabývá se výkladem § 1664 o. z., k němuž využívá obecnější východiska získaná v rámci části předchozí. Zmíněné dvě části jsou i přes zmíněnou provázanost relativně samostatné, zájemci o obecnější otázky si tak mohou přečíst pouze první část, kdežto ti, které zajímá spíše problematika započtení na dědický podíl, si přijdou na své zejména v části druhé. Ta se zabývá rozborem shora specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu, které k závěru o použitelnosti tříletého časové omezení i pro započtení na dědický podíl dle § 1664 o. z. dospívá za pomoci analogické aplikace § 1660 o. z., a to s následujícím odůvodněním:[7] "Ustanovení § 1664 o. z. neobsahuje vymezení toho, co podléhá započtení. Již z toho je zřejmé, že toto ustanovení samo o sobě aplikovat nelze a je třeba použít i ustanovení další. Posuzovanému případu jsou nejbližší další ustanovení oddílu 5 (dílu 5, hlavy III. občanského zákoníku) nadepsaného Započtení na povinný díl a na dědický podíl [...]. Ani tato ustanovení však nestačí k provedení zápočtu, když v nich předmět zápočtu také není uveden. Předmět zápočtu je vymezen až v následujících ustanoveních [...]. Skutečnost, že tato ustanovení, v nichž je uvedeno, co se započítává na povinný díl, jsou upravena v občanském zákoníku ve stejném oddíle jako ustanovení § 1664 umožňující soudu provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, dostatečně odůvodňuje analogické použití celého ustanovení § 1660 ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 o. z. Ostatně i požadavek dovolatele, aby na dědický podíl dcery zůstavitele bylo započteno darování zahrady zůstavitelem za jeho života, odpovídá v ustanovení § 1660 odst. 2 o. z. vymezenému předmětu započtení to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel; není ničím odůvodnitelné, aby byla použita jen část věty tohoto ustanovení o tom, co se započítává, bez její integrální součásti bezplatné obdržení v posledních třech letech před smrtí zůstavitele. [...] Vycházeje z tohoto závěru, bylo bez jakéhokoli významu posuzování toho, zda uvedeným darováním byl dovolatel, jako nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn."
Úvodem si všimněme, že dovolací soud používá k odůvodnění analogické aplikace systematické argumenty, což je postup, který by stěží hledal oporu v kterémkoli z relevantních pramenů zabývajících se analogií. Naopak teleologické argumenty zcela opomíjí. S otevřeně formulovaným § 1664 o. z. se - aniž by se ho snažil vyložit - vypořádal bezobsažným konstatováním, že "je zřejmé", že toto ustanovení nemůže být samostatně aplikovatelné. Ve zvláštní části tohoto pojednání poskytujeme alternativní náhled na tuto problematiku, a především se zamýšlíme nad správností metodologického postupu Nejvyššího soudu v uvedené věci. Opravdu existuje v zákonné úpravě započtení na dědický podíl mezera, kterou je potřeba zaplnit? Používá racionální zákonodárce neurčité právní pojmy proto, aby je soudy mohly posléze jednou provždy zaplnit analogií, nebo spíše proto, aby soudům poskytl široký prostor pro zohlednění okolností konkrétního případu?
Obecná část
Vymezení analogie legis
Analogie představuje prostředek pro vypořádání se s nezáměrným mlčením zákona - lze rovněž hovořit o mlčení v podobě defektu.[8] Její užití je namístě, dospějeme-li ke zjištění, že mlčení zákona je spíše nežli záměrem výsledkem nedokonalosti textu zákona coby lidského díla a nedostatečnosti slov či schopnosti se exaktně vyjádřit, přičemž klíčovým vodítkem na cestě k takovému zjištění je ratio legis.[9]
Hojně se vyskytující terminologická nesrovnalost, kterou považujeme spíše za nešvar, spočívá ve směšování argumentu per analogiam legis a argumentu a simili.[10] K tomuto zmatení pojmů dochází především v právu civilním, kde je analogie zásadně přípustná, a kde proto nerozlišování těchto nuancí nemá praktické konsekvence.[11] Přesto bychom se (přinejmenším v teorii) měli snažit vyvarovat terminologické nedůslednosti, třebaže se tato nedůslednost prakticky projeví toliko v některém právním odvětví. Východisko lze spatřovat v rozlišování argumentu a simili jako nástroje aplikovatelného při výkladu demonstrativně formulovaných strukturálních elementů právních norem a analogie jakožto nástroje k překlenutí mezery v zákoně.[12] V případě, že určitá konkrétní skutková podstata v demonstrativním výčtu chybí, avšak na základě zmíněné relativně abstraktivní formulace a relevantní podobnosti s ostatními prvky enumerace ji pod příslušnou abstraktní právní podstatu podřadit lze, nejedná se o mezeru v zákoně, jež by představovala jednu z podmínek pro použití analogie, neboť daná skutková podstata spadá pod tuto právní normu již na základě jejího jazykového vyjádření.
Zařazení analogie mezi výkladové metody
Některá tradiční skripta uvádějí, že analogie náleží mezi argumenty logického výkladu,[13] který bývá řazen mezi tzv. standardní metody výkladu.[14] Z tohoto členění nevycházíme, neboť jej pokládáme za nevhodné mj. z toho důvodu, že překročení samotného textu by podle kritizovaného pojímání mělo být vždy spojeno až s nadstandardními metodami interpretace práva.[15] Při analogii zákona ovšem k překročení textuálního výkladu dochází.[16] U každého ustanovení, které by na základě podobnosti přicházelo v potaz, musí soud zohlednit i další elementy nacházející se mimo samotný text, které jej posléze dovedou ke kýženému závěru stran zmíněného obsahu a účelu. Zařazení analogie mezi standardní výkladové metody je nicméně problémem spíše teoretickým, který se zrcadlí v určité terminologické odlišnosti.[17] V konečném důsledku lze totiž právě v tzv. logických argumentech spatřovat styčnou plochu mezi doktrinárními pojetími, jež prima facie stojí proti sobě.[18], [19] Pojetí textualistické, které rozlišuje standardní a nestandardní metody, pokládá tyto argumenty za součást logického (tj. standardního) výkladu. Pojetí intencionalistické[20] je řadí mezi argumenty teleologické (přičemž objektivně teleologický výklad představuje podle tohoto pojetí klíčovou výkladovou metodu).[21] Oba tábory se tak fakticky shodují na tom, že argumenty a contrario, a fortiori, a simili, per eliminationem, jakož i per analogiam, hrají při nalézání práva (zvláště v případě tzv. hard cases) stěžejní roli.
Analogii na druhou stranu nelze vnímat jako postup, při němž vůbec nedochází k využívání logických prvků. Lze se ztotožnit s vymezením podaným Hlouchem,[22] jenž uvádí, že analogie je "zvláštním typem induktivního úsudku, nebo spíše kombinací deduktivně induktivní metody". Zároveň je však potřeba stále počítat s tím, že analogie je imanentně spojena se smyslem a účelem.[23] Vzhledem k nastíněným fundamentům analogie legis by patrně nejpřiléhavěji působilo označení analogie za metodu sui generis[24] čerpající ze zásad logiky, která je ovšem neoddělitelně spjata s překročením interpretace pouhých slov samotného normativního právního textu.[25] Ve vztahu k logickým argumentům je možné doplnit ještě obecnější závěr, že v případě použití analogie nelze současně použít argument a contrario.[26] Argument a contrario představuje pendant analogie - zatímco analogie předpokládá podobnost, předpokladem použití argumentu a contrario je rozdílnost. Oběma těmto argumentům je společné, že je pro jejich užití nezbytné zohlednit teleologické aspekty dané věci.[27]
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 5, 2021. Pokračování článku dostupné zde.
[1] Třebaže o některých případech povšechně hovořit nelze, zákon povšechný být musí. Zákonodárce by ovšem měl pamatovat i na situace, kdy se "přihodí něco mimopovšechného, a tehdy je správné, aby tam, kde zákonodárce, poněvadž mluvil všeobecně, něco opominul a pochybil, opominutí opraviti, jak by řekl i sám zákonodárce, kdyby byl přítomen a jak by ustanovil, kdyby byl o tom věděl." - ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Praha: P. Rezek, 1996, s. 146.
[2] Srov. KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. Praha: Karolinum, 2002, s. 214.
[3] I hlavní autor předlohy zákona poukazuje na posílení úlohy soudce coby jedno z hlavních paradigmat, a to mj. skrze větší akcent na generální klauzule (jako jeden příklad za všechny lze uvést opuštění jednorázového odškodnění pozůstalých podle § 444 předchozího zákoníku) - ELIÁŠ, K. Nový občanský zákoník ve Sbírce zákonů. Právní rozhledy. 2012, č. 7, s. 233.
[4] Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 10 Co 219/2017; usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 7 Co 509/2017.
[5] Tento závěr byl výslovně vysloven v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 10 Co 219/2017.
[6] MOSER, V. O spravení záznamu práva zástavního. Právník. 1864, roč. 4, s. 109. Na existenci tohoto výroku nás upozornil P. Bezouška.
[7] Ve snaze vyhnout se mystifikaci, zprostředkováváme nosnou část odůvodnění formou přímé citace se zvýrazněním argumentů, které pokládáme za nejvíce diskutabilní.
[8] ELIÁŠ, K. Obdoba (poznámky k analogii v právu). Právník. 2003, roč. 142, č. 2, s. 99-100.
[9] Ibidem, s. 101.
[10] Takového směšování se přitom dopouští i velikáni právní teorie - viz např. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 172; 173; GERLOCH, A. Teorie práva. 7. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2017, s. 145-146.
[11] O použití argumentu a simili hovoří i jinak velmi zdařilé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018, třebaže se zabývá se výkladem a aplikací § 10 o. z., tedy analogií.
[12] Někteří autoři o argumentaci podobností v případě příkladových výčtů hovoří jako o analogii intra verba legis - srov. SOBEK, T. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha - Plzeň: Ústav státu a práva AV ČR - Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 186; TICHÝ, L. Obecná část občanského práva. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 101.
[13] Srov. např. KNAPP, V. Teorie práva, s. 171.
[14] V posledních letech sílí názory, které tzv. logickou metodu vůbec nepovažují za samostatnou metodu výkladu, potažmo mají výhrady k jejímu označování přívlastkem logická. Srov. např. CVRČEK, F. Kritické poznámky k výuce interpretace právních textu°. In: GERLOCH, A. - MARŠÁLEK, P. (eds). Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi: sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva právnických fakult České republiky (Milovy 19.-20. 6. 2002). Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 51-53; WINTR, J. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013, s. 26; či SOBEK, T. Argumenty teorie práva. Praha - Plzeň: Ústav státu a práva AV ČR - Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 132-143.
[15] GERLOCH, A. Teorie práva, s. 145.
[16] Melzer proto odděluje výklad práva (jímž rozumí odstraňování sémantických nejasností) od jeho dotváření, přičemž analogii řadí do druhé ze zmíněných kategorií - MELZER, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 79.
[17] Slovy Krčmářovými: "Seznáváme [...], že diskutující jsou [...] ve větším díle za jedno, pokud se týče objektů, které definovanému pojmu odpovídají, a že spor týká se jen formule rovnající se slovu zastupujícímu pojem." - KRČMÁŘ, J. O funkci a významu definice v právní vědě. Praha: vlastním nákladem, 1915, s. 4.
[18] Zmíněné doktrinární tábory se přou zejména v otázce hierarchie výkladových metod. K tomu blíže srov. BERAN, K. Výklad právních jednání a interpretace soukromoprávních předpisů: co mají společného, čím se liší a jaký to má význam? Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2019, č. 2, s. 122-126.
[19] Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018, a to takto: "Občansky´ zákoník se k dotváření práva přihlásil jednak vyslovenou prioritou teleologických argumentů, a to i nad jazykovým výkladem v § 2 odst. 1 větě druhé a jednak v závěru druhého odstavce § 2, kde výslovně uvádí, že nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu."
[20] Srov. např. MELZER, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace, s. 199.
[21] Srov. ELIÁŠ, K. Obdoba (poznámky k analogii v právu), s. 98, podle něhož se analogie použije pouze "tam, kde běžné právně logické argumenty nestačí".
[22] HLOUCH, L. In: HARVÁNEK, J. a kol. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 341.
[23] Teleologie je pro správné použití těchto argumentů dokonce důležitější než (formální) logika, jak správně podotýká SOBEK, T. Argumenty teorie práva, s. 132-145.
[24] Specifičnost analogie evokuje i zmíněné Hlouchovo označení za zvláštní typ induktivního úsudku, z čehož lze dovodit diskrepanci v porovnání s běžnými (tj. standardními) induktivními úsudky.
[25] Ke vztahu teleologie a jazykového výkladu se sluší připomenout právní větu stanoviska Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996: "V případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým."
[26] MELZER, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace, s. 240. Srov. též § 3 vládního návrhu zákona z roku 1937: "Není-li o některém případu ustanoveno, je-li však právní ustanovení o případu příbuzném, je rozhodnouti po podrobném prozkoumání, zdali onomu právnímu ustanovení spíše odpovídá úsudek podle obdoby či z opaku."
[27] CANARIS, C.-W. Die Feststellung von Lücken im Gesetz. 2. Auflage. Berlin: Duncker & Humblot, 1983, s. 44-45; či nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13.
Diskuze k článku ()