Nakládání s právy k duševnímu vlastnictví v rodinných podnicích

Z mezinárodního srovnání inovačního prostředí České republiky vyplývá, že přestože inovační výkonnost České republiky roste, nedrží tempo s inovační výkonností EU a je mimořádně slabá v ochraně duševního vlastnictví.

vedoucí advokát
Foto: Fotolia

Při bližším prozkoumání této problematiky zjistíme, že značná část výsledků výzkumu a vývoje je chráněna toliko jako know-how a obchodní tajemství, což sebou nese celou řadu rizik spočívajících především v jejich nežádoucím (nelegálním) transferu třetím osobám. S tím pak úzce souvisí otázka optimálního odměňování původců světově unikátních technických řešení vzniklých v České republice, kdy může dojít ke sporům a k nežádoucímu vývozu technického know-how do zahraničí. Přitom právě v této oblasti má mimořádný význam využití alternativního řešení sporů, zejména mediací, a to především z toho důvodu, že může jinak dojít k nenapravitelným ztrátám vzájemné důvěry, rozpadu výzkumného týmu, a nakonec i k nežádoucímu transferu výsledků výzkumu a vývoje, know-how a obchodního tajemství do zahraničí. 

Know-how, jako předmět duševního vlastnictví, může jeho majitel užívat sám nebo jej může přenechat k užívání jinému za předem stanovených podmínek na základě smlouvy. Licenční smlouva o poskytnutí know-how by měla, vedle standardních ustanovení týkajících se vymezení smluvních stran, preambule, předmětu smlouvy, práv a povinností smluvních stran, úplaty za poskytnutí licence, rozhodování sporů, závěrečných ustanovení apod., obsahovat zejména přesné vymezení předmětu know-how. Přesné vymezení know-how je důležité především z důvodu vyloučení pozdějších nesprávných závěrů vedoucích ke sporu o to, co strany považují za předmět know-how. Pokud jde o ochranu know-how, lze říci, že jeho ochrana je velmi blízká ochraně obchodního tajemství. Zejména je tomu z toho důvodu, že předmět know-how obvykle zahrnuje prvky obchodního tajemství. Významnou součástí ochrany know-how a obchodního tajemství je prevence před jeho možným zneužitím. Je především na každém rodinném podniku, veřejné výzkumné organizaci, univerzitě či vysoké škole, které s know-how nakládají, aby ve svém vlastním podniku či organizaci vytvořily dostatek vnitřních opatření organizační povahy k ochraně know-how a obchodního tajemství. Jde zejména o systém interních předpisů týkající se nakládání s know-how a obchodním tajemstvím, dále o vnitřní audit a řádně nastavené a dodržované kontrolní mechanismy. 

V České republice má dlouhodobě vzrůstající tendenci komercializace know-how, a to na úkor ochrany technických řešení formou patentu nebo užitného vzoru, a jeho následné využití ve formě licencí. Je patrná setrvale nízká patentová aktivita českých přihlašovatelů, a naopak vysoký počet platných licencí a tomu odpovídající vysoké příjmy z licenčních poplatků za poskytnuté know-how. Je třeba si proto klást otázku, proč nejsou naopak více využívána práva k patentům, jež obvykle představují nejhodnotnější formu ochrany technických řešení s dlouhodobým potenciálem jejich komercializace. Z praxe malých a středních podniků je zřejmá určitá zdrženlivost k využívání těchto způsobů řízení ochrany duševního vlastnictví, která je zpravidla dána nedostatečnou znalostí této problematiky. O to větší úsilí je třeba věnovat ochraně vědomostního potenciálu českých malých a středních podniků, které se mohou (a v praxi také často stávají) terčem nekalých soutěžních praktik, jejichž cílem je právě odcizení know-how do zahraničí, které je v České republice na vysoké odborné úrovni. O tom svědčí nejenom počet poskytnutých licencí na know-how, ale i konkrétní zkušenosti českých rodinných podniků. 

Řešením pro minimalizování nelegálního transferu technického know-how do zahraničí je mimo jiné nastavení optimálního způsobu pro nakládání s právy duševního vlastnictví a odměňování původců v malých a středních podnicích kvalitně zpracovaným interním předpisem, který by zohledňoval také alternativní řešení sporů s tím souvisejících, zejména formou mediací. Původci unikátních řešení vzniklých v České republice totiž často nejsou dostatečně poučeni o svých právech a povinnostech, případně se rozhodli zcela vědomě nabyté know-how a obchodní tajemství zneužít ve svůj prospěch. Tím pochopitelně mohou způsobit značnou majetkovou i nemajetkovou újmu svému zaměstnavateli nebo jinému subjektu, s nímž jsou v právním vztahu, který má na výsledky jejich výzkumu a vývoje právo. Důvodem těchto situací může být mimo jiné nedostatečně zpracovaná nebo zcela chybějící politika nakládání s duševním vlastnictvím ve výzkumných organizacích a rodinných podnicích, jakož i chybějící pravidla pro odměňování původců ze strany zaměstnavatelů. To samozřejmě klade velké nároky na odbornou přípravu zaměstnanců i zaměstnavatelů v oblasti ochrany duševního vlastnictví. Je proto velmi žádoucí, aby výzkumné a vývojové organizace, univerzity, vysoké školy, veřejné výzkumné instituce i rodinné podniky spolupracovaly úzce s odborníky v této oblasti. Zejména lze doporučit pravidelné konzultace v rámci výzkumných a vývojových týmů, které pomohou včas odhalit komerční potenciál výsledků práce zaměstnanců rodinného podniku.

Praxe ukazuje, že motivace pro nežádoucí (nelegální) transfer může být finanční, ale existuje i důvod spočívající v nefunkčnosti systému výzkumných organizací či rodinných podniků v oblasti nakládání s výsledky výzkumu a vývoje, případně jejich přílišná administrativní náročnost. Pokud se podaří v rodinných podnicích a výzkumných organizacích vytvořit a dodržovat zásady přehledného, spravedlivého, přezkoumatelného a předvídatelného způsobu odměňování původců technických řešení, zejména patentů a know-how, je předpoklad, že se podaří i snížit počet případů nežádoucího transferu (odlivu) výsledků výzkumu a vývoje českých podniků do zahraničí. Je přitom zjevné, že při správném nastavení těchto pravidel tvoří odměna původců zanedbatelnou část příjmů z licenčních poplatků, které by měly být hlavním zdrojem dalších aktivit každého rodinného podniku. Pokud jde o alternativní metody řešení sporů v oblasti ochrany duševního vlastnictví, tyto se v České republice používají ve srovnání se zahraničím nedostatečně. Mediace má přitom nezastupitelnou úlohu zejména v případech, kdy strany nejsou schopny vyjednávat, jejich vzájemné vztahy jsou vyhrocené, soudní řešení nemusí přinést očekávaný výsledek, v dané věci je nejednoznačný výklad práva, hrozí vysoké náklady na vedení sporu, existuje časová či ekonomická tíseň stran nebo spor je příliš komplexní. Soudní řešení sporu by proto mělo být poslední možností, jak spor mezi stranami vyřešit.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu