Toto pravidlo je stanoveno v § 159 o.s.ř., kdy teprve od tohoto okamžiku začíná v případě rozsudků na plnění běžet samotná lhůta k plnění. Po uplynutí lhůty k plnění, která obvykle činí 3 dny od právní moci rozsudku, se rozhodnutí stává vykonatelným.
Zvláštní pravidlo je však v § 162 odst. 1 o.s.ř. uvedeno pro rozsudky odsuzující k plnění výživného, které jsou dle tohoto zákonného ustanovení tzv. obligatorně předběžně vykonatelné nezávisle na právní moci rozsudku, a naopak samotné právní moci rozhodnutí předchází. Samotný pojem výživné pak zahrnuje veškeré druhy výživného, poskytované podle § 910 a násl. obč. zák. a § 10 a 11 zákona o registrovaném partnerství.
Předběžně vykonatelné jsou tedy rozsudky, které nejsou pravomocné, kdy počátkem běhu lhůty k plnění je doručení samotného rozsudku tomu, kdo je podle nich povinen plnit. Předběžně vykonatelný rozsudek je tedy vykonatelný bez ohledu na to, zda proti němu případně bylo podáno odvolání, které právní moc rozsudku odkládá. Toto pravidlo bylo zavedeno zejména z toho důvodu, že by v některých případech mohla obecná úprava vykonatelnosti rozsudků způsobit nepřiměřené důsledky. Tento důvod tedy vedl zákonodárce k tomu, aby v občanském soudním řádu výslovně stanovil, že mimo jiné všechny rozsudky odsuzující k plnění výživného jsou předběžně vykonatelné. Smyslem a účelem předběžné vykonatelnosti rozsudků je dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2795/09 ze dne 28. 6. 2010 ochrana, zajištění důstojnosti života osoby, jíž bylo soudem přisouzeno ze strany osoby jiné poskytování výživného, kdy tomuto účelu zákonodárce v předmětném zákonném ustanovení přikládá prioritu před účelem právní jistoty, jež má obvykle za následek spojení vykonatelnosti rozhodnutí s nabytím jeho právní moci.
V právní praxi nicméně vyvstala otázka, zda tato předběžná vykonatelnost nastává automaticky ze zákona či zda je třeba, aby soud o předběžné vykonatelnosti samostatně ve výroku rozsudku rozhodl. Na tomto místě je třeba uvést, že zatímco ve výkladové literatuře nadále nalezneme rozpory v názorech na výše uvedenou otázku, dlouholetá soudní praxe má v tomto ohledu jasno. Výslovně tuto otázku řešil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 1928/11, podle kterého jsou rozsudky odsuzující k plnění vyživovací povinnosti předběžně vykonatelné ze zákona dle § 162 odst. 1 o.s.ř., s tím, že tuto skutečnost není třeba výslovně uvádět ve výroku takového rozsudku. Nicméně Ústavní soud zároveň poukázal na to, že povinný by měl být vždy poučen o uvedené skutečnosti, jak ostatně předpokládá obecně § 157 odst. 1 věta první in fine o.s.ř., dle kterého by v rozsudku nemělo chybět poučení o možnosti výkonu rozhodnutí. Z ústavněprávního hlediska je tedy podstatné, aby byl povinný informován o předběžné vykonatelnosti předmětného rozhodnutí, je však již nerozhodné, zda se taková informace bude nacházet přímo ve výroku rozhodnutí, v poučení či v jiné části rozhodnutí.
V této souvislosti je také podstatné, že plnění poskytnuté na základě předběžně vykonatelného a dosud nepravomocného rozsudku oprávněné osobě, má stejnou povahu a právní následky jako plnění poskytnuté na základě rozsudku, u kterého se vykonatelnost odvíjí od právní moci, případně plnění vymoženého v rámci exekučního řízení. Nejedná se tedy o jakési zálohové či podmíněné plnění. Plní-li povinný na základě předběžně vykonatelného rozsudku, dochází tím k zániku jeho závazku v rozsahu poskytnutého plnění stejně tak, jako kdyby plnil na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku.
Dojde-li nicméně ke zrušení rozsudku, který ukládal povinnost plnit výživné pro nezletilé dítě, závisí možnost restituce na tom, zda výživné bylo spotřebováno či nikoliv, neboť v souladu s § 923 odst. 2 obč. zák., se spotřebované výživné nevrací. Takový přeplatek na výživném pro nezletilé dítě se v tomto smyslu tedy nepovažuje za bezdůvodné obohacení, ačkoliv jinak představuje na jeho straně majetkový prospěch. Smyslem této právní úpravy je poskytnout ochranu nezletilému dítěti a jeho životní úrovni, která by v opačném případě byla dotčena, pokud by byla stanovena povinnost vracet přeplatek na výživném, které již spotřebovalo. Totéž pak platí pro případ možného započtení, kdy se nepřipouští ani započtení přeplatku povinným rodičem na dále poskytované výživné splatné v budoucnu. Pro úplnost je třeba uvést, že naopak zletilé dítě, případně zletilí oprávnění z titulu jiných vyživovacích povinností musí přeplatek vzniklý z důvodu snížení či zrušení výživného soudem vracet. V opačném případě by se jednalo na jeho či jejich straně o soudně vymahatelné bezdůvodné obohacení.
Diskuze k článku ()