[1] Nejedná se však o právo absolutně nedotknutelné.
Jak exekuční řízení, tak vyvlastňovací řízení shodně směřují k omezení vlastnického práva osoby k nemovité věci a obě mohou skončit odnětím nemovité věci jejímu vlastníku, nicméně každé z nich probíhá z jiného důvodu. Na jedné straně stojí uspokojení věřitelů vyvlastňovaného, a na straně druhé účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem. Může se stát, že jedna a tatáž nemovitá věc je současně předmětem jak exekučního řízení, tak řízení o vyvlastnění.
Následující text nemá za cíl komplexně popsat jednotlivé druhy řízení, nýbrž toliko stručně představit některé jejich aspekty a dále se zabývat otázkami jejich případné kolize.
Exekuční řízení
Výkon rozhodnutí je „finálním“ stadiem občanskoprávního sporu. Jestliže strana, která má podle rozhodnutí soudu plnit, dobrovolně nesplní, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí (v exekučním řízení je taková osoba označována jako „povinný“), může se strana, v jejíž prospěch soud rozhodl (jinak také jako osoba „oprávněná“), obrátit na soud s návrhem na soudní výkon rozhodnutí[2] nebo na soudního exekutora s exekučním návrhem[3]. Pro účely tohoto článku se budeme zabývat pouze výkonem rozhodnutí prostřednictvím soudního exekutora.
Exekuční řízení je upraveno zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“ nebo také jen „EŘ“), kdy tento zákon je lex specialis a na otázky v tomto zákoně neupravené se subsidiárně použije zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
Hlavními účastníky exekučního řízení je oprávněný a povinný (případně manžel povinného), oprávněný a povinný jsou procesně legitimováni k činění úkonů v exekučním řízení, především tedy k podávání opravných prostředků.
Exekuční návrh je prvním úkonem směřujícím k zahájení exekučního řízení. Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy exekuční návrh došel exekutorovi v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 EŘ. Exekutor následně požádá příslušný exekuční soud o pověření a nařízení exekuce, kdy až na základě uděleného pověření soudem je exekutor oprávněn začít zjišťovat a zajišťovat majetek povinného. Ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení pověření zašle exekutor oprávněnému vyrozumění o zahájení exekuce, vyrozumění o zahájení exekuce je však nutno zaslat nejpozději s prvním exekučním příkazem, který je mu v exekučním řízení doručován. Vyrozumění o zahájení exekuce může exekutor poslat orgánům pověřeným vedením veřejných rejstříků, případně dalším orgánům (je-li to potřebné pro vedení exekuce), a v případě, že má povinný nemovitý majetek, pak se vyrozumění exekutora o zahájení exekuce podle § 44 odst. 1 EŘ zašle i katastrálnímu úřadu, který do katastru nemovitostí k uvedené nemovité věci zahájení exekuce zapíše jako poznámku dle § 22 odst. 1 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon. Vydáním prvního exekučního příkazu postihujícího majetek povinného je zahájena vlastní exekuce.[4] Exekuční příkaz má ještě další účinek, a to tzv. blokační, kdy jeho prostřednictvím exekutor zajistí předmětný majetek povinného dříve, než mu exekuční příkaz doručí. Jak již bylo naznačeno výše, cílem exekučního řízení je uspokojení pohledávky oprávněného vyplývající z exekučního titulu v plném rozsahu, blokačním účinkem exekučního příkazu je zabráněno zmaření exekuce ze strany povinného tak, že povinný v době doručení exekučního příkazu již nemá možnost se svým majetkem disponovat (například v případě přikázání pohledávky z účtu povinného) a jakékoliv právní jednání povinného týkající se uvedeného majetku je absolutně neplatné, toto je označováno jako tzv. speciální inhibitorium.[5] Pakliže povinný vlastní nemovitý majetek, pak je exekuční příkaz, stejně jako vyrozumění o zahájení exekuce, zapisován jako poznámka do katastru nemovitostí.[6]
Je-li předmětem exekučního návrhu prodej nemovité věci, je úkolem exekutora řádně vymezit exekvovanou nemovitou věc a její příslušenství, zjistit její cenu (pro tyto účely je nutno opatřit znalecký posudek) a určit, zda je nemovitá věc zatížena věcnými břemeny, výměnky, nájemními, pachtovními či předkupními právy, která prodejem nemovité věci v dražbě nezaniknou. Právě práva třetích osob k exekvované nemovité věci je nutno buď zachovat a poskytnout ochranu oprávněným zájmům třetích osob, nebo je vypořádat s náhradou či bez náhrady, tak, aby vydražitel nenabyl vlastnictví k nemovité věci zatížené právy třetích osob. V opačném případě by zatížení právy třetích osob mohlo mít negativní vliv na výsledek dražby, když by předmětná nemovitá věc nemusela být z tohoto důvodu vydražena a princip exekučního řízení by byl zmařen. Po zjištění všech rozhodných skutečností v této fázi je vydáno usnesení o ceně. Po právní moci usnesení o ceně se uvedené usnesení stává závazným, později již nemůže nikdo namítat nesprávnost výše ceny nemovité věci. Usnesení o ceně při nařízení dražebního jednání slouží exekutorovi jako vodítko pro stanovení výše nejnižšího podání odpovídající v první dražbě 2/3 ceny výsledné. V případě opakovaných dražeb se výše nejnižšího podání graduálně snižuje, kdy po pátém pokusu exekutor exekuci prodejem nemovitosti zastaví.[7] Vyvrcholením dražby a cílem exekuce je pravomocné usnesení o příklepu a úhrada částky, za kterou vydražitel nemovitou věc vydražil. Následně je nutno výtěžek z exekuce rozvrhnout mezi věřitele (určit, kolik pohledávek a v jaké výši může být z výtěžku uspokojeno).[8]
Vyvlastňovací řízení
Hmotněprávní úprava vyvlastnění je obsažena v zákoně č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“). Zákon o vyvlastnění upravuje podmínky, za kterých je možno odejmout vlastnické právo, či jej omezit.
Cílem tohoto článku však není detailní rozbor těchto podmínek, proto se jimi budu zabývat jen v nezbytné míře.
Základním předpokladem úspěchu vyvlastnitele ve vyvlastňovacím řízení je prokázání naplnění všech těchto podmínek: konkrétní účel vyvlastnění; účelu vyvlastnění není možno dosáhnout jinak (tzv. subsidiarita vyvlastnění)[9], vyvlastnění musí být provedeno jen v rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění[10] a existence veřejného zájmu[11] na dosažení účelu vyvlastnění. Rovněž platí, že vyvlastnění je možné jen za náhradu.[12]
Z procesního hlediska se při vyvlastňovacím řízení postupuje v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Tam, kde zákon o vyvlastnění obsahuje odchylnou či zvláštní právní úpravu, se pak aplikují příslušná ustanovení zákona o vyvlastnění.
Účastníky řízení o vyvlastnění je primárně vyvlastnitel, tedy ten, který o vyvlastnění žádá, a vyvlastňovaný. Dalšími účastníky řízení mohou být ale i další osoby, a to například zástavní věřitelé, oprávněné osoby z věcného břemene či z práva stavby, oprávnění ze zajišťovacího převodu práva, nebo správce pozůstalosti, případně vykonavatel závěti. Pokud není možné účastníka řízení určit, případně účastníku řízení není možné doručit, určí vyvlastňovací úřad opatrovníka, a to do 60 dnů od zahájení řízení o vyvlastnění.
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 3/2021.
[1] Usnesení č. 2/1993 Sb., předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, čl. 11 odst. 4.
[2] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 251 odst. 1.
[3] Srov. zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, § 37 a násl.
[4] Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, § 47 odst. 2 věta první: „Exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu.“
[5] Speciální inhibitorium je užší a restriktivnější podmnožinou generálního inhibitoria, které se na majetek povinného aplikuje od okamžiku, kdy je povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce, vztahuje se na celý jeho majetek a právní jednání, kterým byl se svým majetkem nakládal, je relativně neplatné. Srov. SVOBODA, K. Exekuční řízení. Civilní proces z pohledu účastníka. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 31; nebo KASÍKOVÁ, M., JIRMANOVÁ, M., HUBÁČEK, J., PLÁŠIL, V., ŠIMKA, K., KUČERA, Z., NEKOLA, V. Exekuční řád. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 338.
[6] Nutno podotknout, že vyrozumění o zahájení exekuce a exekuční příkaz nejsou jedinými skutečnostmi, které se do katastru nemovitostí v průběhu exekučního řízení zapisují jako poznámky. Jedná se například i o podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, usnesení o dražební vyhlášce o prodeji nemovitosti atd. Více zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), § 23.
[7] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 336m odst. 3: „Při druhém dražebním jednání podle odstavců 1 a 2 se nejnižší podání stanoví ve výši 50 % výsledné ceny (§ 336a odst. 1); ve třetím dražebním jednání činí 40 % výsledné ceny, ve čtvrtém 30 % a v pátém dražebním jednání 25 % výsledné ceny. Nepodaří-li se nemovitou věc prodat ani poté, soud řízení zastaví.“
[8] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 337c.
[9] Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), § 3 odst. 1.
[10] Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), § 4 odst. 1.
[11] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17: „Pojem ,veřejný zájem‘ chápaný v širším slova smyslu jako zájem obecně prospěšný (žádoucí) či ochraňující s sebou významově v prvé řadě nese aspekt obecnosti. Je považován za nutný předpoklad úvah o prvotní mocenské regulaci společenských vztahů zákonem… Od veřejného zájmu ve výše uvedeném širším smyslu je nutno odlišit ,veřejný zájem‘ [v úzkém (jedinečném) smyslu], který je v právní úpravě zákonodárcem uveden a stanoven jako hledisko sloužící pro posouzení podstatných podmínek sloužících pro rozhodnutí v konkrétní věci. Zjištění těchto podmínek, jejich posouzení a rozhodnutí, zda došlo či nedošlo k naplnění kritéria veřejného zájmu, však již náleží do působnosti a pravomoci konkrétního správního orgánu, který v konkrétní věci rozhodne a vydá správní rozhodnutí.“ K pojmu „veřejný zájem“ dále například nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011.
[12] Usnesení č. 2/1993 Sb., předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, Čl. 11 odst. 4.
Diskuze k článku ()